Vznik kvalitativních výzkumných metod

Do sedmnáctého století byla kvantita (číslo, rozměr) jedna z vícera kategoriálních aspektů světa (vedle kvality, vztahu, činnosti, trpnosti, místa, času, atd.). V sedmnáctém století dochází k systematickému modelování pomocí kvantifikace (např. intensity kvalit, místa, času, atd.) a to nejprve v oblasti neživé přírody (Descartes, Galilei, Newton). Díky kvantifikaci došlo k dramatickému nárůstu přesnosti našeho myšlení o materiálním světě a k objevu celé řady netušených souvislostí mezi zdánlivě nesouvisejícími vlastnostmi jsoucen. Úspěchy přírodních věd vedly ke snaze uplatnit kvantifikační metody i na člověka a společnost. Mnoho lidí mělo dojem, že věda se stává exaktní pouze do té míry, do jaké připomíná fyziku (viz např. Humeův projekt vědy o mysli, která byla inspirovaná Newtonovou mechanikou).

Reakce na “diktaturu” kvantitativních metod v rámci humanitních a sociálních disciplín přišla především ze strany etnografie (Bronisław Malinowski, 1884–1942) a sociologie (Chicagská škola). Později se kvalitativní výzkum začal v širokém měřítku uplatňovat i jinde (pedagogika, psychologie, pečovatelství, atd.)

Někteří představitelé či odchovanci některých filozofický směrů dvacátého století se angažovali v boji za legitimitu kvalitativních metod. Z těchto filozofických směrů si uveďme: fenomenologii (Edmund Husserl, Martin Heidegger), hermeneutiku (Friedrich Schleiermacher, Wilhelm Dilthey, Hans-Georg Gadamer), pragmatismus (Wiliam James, John Dewey, Charles Sanders Peirce), a frankfurtskou školu (Max Horkheimer, Jürgen Habermas, Theodor W. Adorno). Všechny tyto směry vychází z velké části z nekriticky přijímaných předpokladů, argumentů, a metod novověké filozofie (Descartes, Locke, Kant) a většina sociálních vědců nachází svůj filozofický domov v některém z těchto směrů.

Z hlediska tradiční platónsko-aristotelské tradice, která tvořila základ evropského myšlení až do baroka je spor mezi kvantitativními a kvalitativními metodami “pseudoproblémem”. Realita má své kvantitativní charakteristiky a má své kvalitativní (či přesněji: ne-kvantitativní) charakteristiky. Z toho, že lze kvantitativně modelovat kvalitativní charakteristiky nevyplývá, že je lze ontologicky eliminovat či dokonce prohlásit za vědecky nepoznatelné.

Descartes proti reálným akcidentům 1

V článku "Největší kámen úrazu: Descartovo popření reálných kvalit" (1995, EN) se Stephen Menn zabývá Descartovou diskusí s Arnauldem ve čtvrté řadě námitek k Meditacím. Menn nejprve upozorňuje na to, že když Descartes říká, že teplota není reálnou kvalitou ohně, neznamená to, že by oheň nebyl reálně teplý. Podobně totiž Descartes popírá, že by tvar (figura) byla reálnou kvalitou těles, aniž by popíral, že tělesa jsou reálně tvarovaná.

Descartes zde používá standardní scholastickou terminologii (což sám zmiňuje v dopise Mersennovi, AT III, 648-49), podle níž kvality a jiné akcidenty jsou buď reálné anebo modální. Zatímco scholastikové (jako Suárez DM d39s2n17) považují teplotu za reálnou kvalitu (entitas nebo res), tvar považují za kvalitu modální (modus). Descartův program předpokládá scholastickou terminologii, ale jde dále: nejen tvar, ale i pohyb je modus, a tím pádem i pohyby vzduchu jako je teplo či zvuk jsou mody. Menn píše:

Descartes tedy netvrdí, že tvar a pohyb jsou příklady reálných kvalit, aby hájil stanovisko, že smyslové kvality jsou méně reálné; právě naopak, bere si tvar jako příklad kvality, která není reálná, aby hájil stanovisko, že pohyb a smyslové kvality nejsou nijak reálnější (jak se domnívají scholastikové) než tvar. (Menn, The Greatest Stumbling Block, s. 184)
Kvalita tedy může něčemu reálně náležet, aniž by byla věcí (res) nebo-li reálnou kvalitou. Může být totiž modem anebo pomyslným jsoucnem se základem ve věci (ens rationis cum fundamento in re). Jinak řečeno, existují tři roviny reality:

1. reálná věc (res - věc - v latině etymologicky spřízněna s realis)
2. modus
3. ens rationis cum fundamento in re

(Poslední rovina obsahuje pouze negace, privace a relace, žádné kvality; pod ní se "nachází" už jen rovina ničeho.)

Podle jakého kriteria lze rozlišit mezi mody a res? Zatímco modus není ani nadpřirozenou boží silou oddělitelný od svého subjektu, res ano a to i v případě, že se tak z přirozeného hlediska neděje. Pokud je tedy kvalita reálnou res pak je možné, aby Bůh zachoval danou kvalitu nezávisle na substanci (jiné res), ve které za normálních okolností inheruje, a naopak. Pokud je modem, pak to možné není.