Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba (závěr)

Doposud jsme si všímali „introvertní“ stránky osoby (sebe-vědomí a sebe-určení) - bytí ale nespočívá jen v BYTÍ-V-SOBĚ ale i v BYTÍ-K-JINÉMU. Nyní se tedy obrátíme k „extrovertní“ stránce osoby, k jejímu vztahovému aspektu. Clarke píše:

Lidské vědomí totiž nezačíná plnou a jasnou sebepřítomností ... Spíše začíná v jistém druhu temna, jakoby ve stínovém divadle, ve stavu potence k vědění všeho, ale s aktuálním věděním ničeho. Aktualizovat sebe sama, učinit se zřetelně aktuálně přítomným sobě samému, znamená nejprve otevřít sebe sama světu těch druhých, být probouzen jejich činností a svou aktivní odpovědí ... podobně jako musí být pohádková Šípková Růženka probuzena polibkem prince. (Osoba a bytí, s. 71)

Vezměme jako doklad narození dítěte. Dítě přichází na svět „jako žebrák“, který nic nemá (všechno je u něho jen potencialitou). Matka, otec, příbuzní, přátelé, škola, příroda, atd. vychází vstříc dítěti. Díky tomu se může stávat „boháčem“ (jen díky této péči se aktualizuje). Nutně tedy všichni nejprve přijímáme a jen později můžeme začít aktivně a svobodně dávat.

Pouze skrze zprostředkování jinými jsoucny se můžeme navrátit plně sami sobě: s lidmi, kteří se ke mně vztahují jako k „Ty“ v interpersonálním společenském rámci „Já-Ty-My“, který ustavuje lidské společenství.

Clarke dále ve své knize ještě rozebírá sebe-transcendenci (přesah člověka k Bohu) a krátce i otázku zla, tyto otázky ale již ponechám stranou.

Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba

Clarke pokračuje ve svých úvahách nad bytím a jeho dynamikou: Jestliže jsou jsoucna přirozeně aktivní, pak nevyhnutelně mezi nimi vzniká síť vztahů. Jsoucno je tedy nejen „introvertní“ (mající bytí-v-sobě), ale zároveň i „extrovertní“ (mající bytí-vůči-druhým). Vztahovost předpokládá substancialitu a ta nachází svůj plný projev ve vztahovosti. Tato dyadická komplementarita musí být zachována. V minulosti se podle Clarka zanedbávala vztahovost ve prospěch substanciality, dnes někteří personalisté zapomínají na substancialitu v přepjatém zdůrazňování vztahovosti.

Vztah je vždy vztahem od něčeho k něčemu a proto jsou substance nutným základem vztahů. Clarke poukazuje na to, že buddhisté, kteří odvrhují substanci pomocí humeovských argumentů, správně vyvozují z této své teorie závěr, že svět ryzích vztahů „nemá bytí“ a je pouhou prázdnotou (śūnyatā, 空 kòng). Pouze nevztahové, neomezené a neměnné bytí je reálné, ale o tom nelze nic říci. Protože však pro většinu západních personalistů jsou vztahy důležitou ontologickou kategorií, měli by se vrátit k pojmu substance.

Proč panuje mezi mnohými současnými mysliteli taková nedůvěra vůči substanci a tím i vůči komplementaritě substance a vztahu? Tato nedůvěra je podle Clarka dána deformovanými novověkými představami o tom, co substance je:

1. karteziánská substance - izolovaná a nevztažená;
   
2. lockovská substance – statický inertní substrát nesoucí akcidenty;
   
3. oddělitelná substance Humeova, která, kdyby existovala, by musela být empiricky pozorovatelná jakožto oddělená od svých akcidentů (a je proto fikcí).

Aristotelsko-tomistická teorie substance se samozřejmě od těchto novověkých představ liší.