Moudrost "starých" Římanů

Jakožto (nedostudovaného) latiníka mě potěšilo "Slovo rektora", odstupujícího prof. Jana Hrona, v lednovém zpravodaji ČZU, které je strukturované podle latinských přísloví:

• Nihil dictum, quod non dictum prius. (Neexistuje výrok, který by nebyl býval již vysloven.)
• Ad omne bonum opus parati. (Připraveni ke každému dobrému dílu.)
• Scientia est potentia. (Vědění je moc.)
• Qui proficit in literis et deficit in moribus plus deficit quam proficit. (Ti, kdo prospívají ve vědách a neprospívají v mravech, spíše neprospívají, než prospívají.)
• Non scholae, sed vitae discimus. (Ne pro školu, ale pro život se učíme.)
• Noli iurare in verba magistri. (Nepřísahej na slova učitelova.)
• Non datur ad Musas currere lata via. (K Můzám nelze běžet po široké cestě.)
• Felix, qui potuit rerum cognoscere causas. (Šťasten ten, kdo mohl poznat příčiny věcí.)
• Nil volenti difficile est. (Nic těžkého pro toho, kdo má pevnou vůli.)
  

Filosofická antropologie 1 (filosofie) - pokračování

V minulém záznamu jsem tvrdil, že člověk je moudrý, pokud je pokorný, přesný, vědoucí, a správně žijící. Podívejme se však na jednotlivé složky moudrosti blíže. Pokora a přesnost, zdá se, může být zahrnuta do kritičnosti, což je schopnost oddělovat pravdu od nepravdy a pravdu prověřovat. Filosofii bychom tedy mohli zjedodušeněji definovat jako kritické a žité vědění o podstatných věcech.

Ovšem, co se týče žité filosofie, v dnešní době převažuje zaměřenost na „akademickou teorii“ na úkor existenční angažovanosti a praxe (tj. stačí kritické vědění a není třeba svou filosofii opravdu žít). Otázka, zda nazývat filosofií pouhé teoretické vědění či zda je navíc nutné i praktické vědění, podle něhož vskutku žijeme, je nicméně otázka terminologické dohody.

Dále: kritické vědění samo o sobě pravděpodobně nestačí k tomu, abychom něco označili za filosofii ve vlastním smyslu slova. V některých kulturách, např. afrických, existují negramotní mudrci, kteří se kriticky zabývají podstatnými otázkami života. Lze je nazývat filosofy? Zdálo by se, že ne, protože filosofické vědění by mělo dosáhnout určité míry systematičnosti a obsáhlosti (souhrnně říkejme komplexity), kterou může člověk dosáhnout patrně pouze ve vyspělé literární společnosti. Jinak by i nejjednodušší "kritické" mudrosloví bylo filosofií. Pokud ovšem vyloučíme domorodé Afričany z rozsahu pojmu filosof kvůli jejich negramotnosti, budeme muset vyloučit i Sókrata (který byl asi také negramotný - přinejmenším nic nenapsal). Negramotnost tedy sama o sobě člověka jako filosofa nediskvalifikuje. Nicméně, je třeba nějaké vyšší komplexity. Ovšem míra komplexity, která je nutna k tomu, abychom někoho označili za filosofa je opět nejspíše věcí terminologické dohody.

Naše pracovní definice tedy zní: filosofie je kritické a komplexní vědění o podstatných otázkách života.

Poznámka:
Podle Anzenbachera je filosofie základní, univerzální, rozumová, kritická věda o „podmínkách možnosti empirické skutečnosti jako celku“. Základní znamená, že se ptá na „poslední“ důvody, univerzální, že se ptá na celek (není tematicky a metodicky redukovaná), rozumová, že se nezakládá na zjevení a „činí si nárok na nepochybnou platnost na základě argumentů“, a kritická, že „podrobuje ... svému soudu každý názor, každý obraz světa, každou hodnotu.“ Vědu chápe Anzenbacher jako „souhrn poznatků, které mají vzájemnou souvislost.“ (SPN, 1990: 33-35)

Anzenbacherova definice doplňuje k naší definici univerzálnost a rozumovost, které ovšem vyplývají z kritičnosti; naopak vynechává komplexitu, kterou je třeba doplnit. Místo "o podstatných otázkách života" mluví Anzenbacher o "podmínkách empirické skutečnosti jako celku“. Bylo by také možné říci "o příčinách (principech) skutečnosti“.

Filosofická antropologie 1 (filosofie)

Každou oblast lidského umění a vědění se učíme nejprve nápodobou (μίμησις): pozorujeme ty, kteří si dané umění či vědění osvojili a snažíme se „dělat to také tak“: v hudbě posloucháme, hrajeme a zpíváme, v matematice počítáme a rýsujeme, ve fyzice vážíme a měříme, v biologii si děláme herbáře a chodíme na farmu či do zoo, v nábožensví se účastníme bohoslužeb a modlíme se, ve sportu děláme kotrmelce a kopeme do míče. Filosofii si tedy také nejlépe osvojíme tím, že pozorujeme nějakého paradigmatického filosofa, nejlépe Sókrata (470-399), nasloucháme mu, a zkoušíme ho napodobovat.

Nicméně, nebude snad na škodu, když si přeci jen řekneme několik provizorních metafilosofických slov, tedy filosofických slov o filosofii. Nejprve k etymologii. Slovo ‘filosofie’ se dnes užívá v mnoha rozmělněných významech („filosofie naší firmy“). Původním významem je ovšem „láska k moudrosti“ (φιλο-σοφία). Toto slovo užil již Pýthagorás (asi 580-500), ovšem až Sókratés jej užil v dnešním smyslu. Sókratés se jím vymezuje proti sofistům, kteří sami sebe považují za moudré učitele moudrosti, ve skutečnosti však vyučují pouhé „zdání moudrosti“.

Co je to ale moudrost? Na tuto otázku existují nejméně čtyři základní názory (a jejich verze, viz SEP):

1. Pokora: X je moudrý, pokud se domnívá, že není moudrý (příp. že neví nic, či jen velmi málo).
2. „Přesnost“: X je moudrý, pokud ví přesně, co ví (a neví).
3. Vědění: X je moudrý, pokud mnoho ví (či ví o „podstatných věcech“).
4. Správný život: X je moudrý, pokud ví jak správně žít a žije tak.

Zdá se ovšem, že nejlepším řešením otázky, co dělá moudrého člověka moudrým, je kombinace všech čtyř základních názorů: O je moudrý, pokud je (1) pokorný, tj. ví, že i když ve srovnání s druhými lidmi mnoho ví, daleko více neví; (2) přesný, tj. ví, kam sahají hranice jeho poznání, a má tedy relativně málo neodůvodněních názorů; (3) vědoucí, tj. ví o „podstatných věcech“ (včetně toho, jak správně žít); (4) správně žijící, tj. jeho vědění o správném životě není jen „v jeho hlavě“.

Podstatným prvkem moudrosti (jakožto cíle filosofie) je tedy vědění na němž můžeme založit správný život. Toto vědění ovšem může být založeno různým způsobem: v "transformované" zkušenosti (μυστήρια), v běžné zkušenosti (εμπειρία-φαινόμενα), v teoriích jdoucích za běžnou zkušenost (θεωρία-μεταφυσική). Těmto způsobům epistemického založení odpovídá trojí forma filosofie:

(1) filosofie jako tajemná "poezie", která naši běžnou zkušenost rozšiřuje;
(2) filosofie jako deskriptivní úsilí o jasné nazření a věrné vyjádření běžné zkušenosti;
(3) filosofie jako spekulativní pojmový a teoretický systém přesahující naši běžnou zkušenost.

(Za inspiraci k ideji trojího filosofování vděčím Erazimu Kohákovi, Úvod do fenomenologie, FF UK, LS 1995-96)