Laozi kapitola 17

Květnové setkání interpretačního semináře ve Sv. Janu p. Skalou (viz 6.3.2011; zajímavé setkání 2-3 dubna, kde přednášel dr. Lukáš Zádrapa o čínském písmu, jsem zatím neuvedl):

太上 下知有之

tài shàng xià zhī yǒu zhī

其次親而譽之

qí cì qīn ér yù zhī

其次畏之

qí cì wèi zhī

其次侮之

qí cì wǔ zhī

信不足焉

xìn bù zú yān

有不信焉

yǒu bù xìn yān

 悠兮其貴言

yōu xī qí guì yán

功成事遂 

gōng chéng shì suì

百姓皆謂

bǎi xìng jiē wèi

我自然

wǒ zì rán

Standardní překlady považují 上 za vládce ("ti nahoře"). Např. podle Berty Krebsové:

V době dávných velkých vládců

lid sotva věděl, že je má.

Jejich nástupce lid ctil a miloval,

k dalším hleděl se strachem,

od dalších se s pohrdáním odvracel.

Tam, kde chybí důvěra,

povstává nedůvěra.

Jak uvážlivá a vzácná jsou to slova!

Když bylo dílo dokončeno,

práce ve svůj čas vykonány,

všechen lid si svorně říkal:

jsme a žijeme jako příroda.

Snad by to ovšem bylo možné chápat i chronologicky - zde je překlad Rostislava Fellnera (text vzat z Wang Biho; další interpretační posun zatím neuvádím):

Vzato od samého počátku,

nejprve je poznání toho, co je!

Pak vztah blízkosti a slova chvály!

Poté obavy!

A pak urážky!

Kde není dost důvěry,

nastupuje nedůvěra.

Tak už to chodí! A jsou to vzácná slova.

Jenže když je dílo hotové a věc ukončena,

tak stovky lidí řeknou:

To já sám.
-----------

V sobotu měl Josef Kolmaš prednášku "Dalajlamové a pančelamové: jedinečný jev převtělování".

Laozi kapitola 16

V sobotu a neděli (5.-6. března 2011) proběhlo devatenácté (či dvacáté setkání) interpretačního semináře k textu Laozi ve Sv. Jan p. Skalou. Zabývali jsme se kapitolou 15 (dokončení) a 16 (načnutí). Hostující přednášku měla Mgr. Michaela Pejčochová o kaligrafii, jedné z tří čínských ušlechtilých disciplín (spolu s poezií a malbou). (Pejčochová je spoluautorka zajímavé knihy Čínské písmo, Academia 2009).

致虛極 - 守靜篤

zhì xū jí - shǒu jìng dǔ

萬物並作 - 吾以觀復
wàn wù  bìng zuò - wú yǐ guān fù
夫物芸芸 - 各復歸其根

fū wù yún yún - gè fù guī qí gēn

歸根曰靜
guī gēn yuē jìng
是謂復命
shì wèi fù mìng
復命曰常

fù mìng yuē cháng
知常曰明

zhī cháng yuē míng

不知常，妄作凶
bù zhī cháng wàng zuò xiōng

知常容
zhī cháng róng   
容乃公
róng nǎi gōng
公乃王
gōng nǎi wáng
王乃天
wáng nǎi tiān
天乃道
tiān nǎi dào
道乃久
dào nǎi jiǔ
沒身不殆
méi-mò shēn bù dài

překlad Berty Krebsové (1971):

Dosáhnout vrcholu prázdna! Požívat plnost klidu!

V společném procesu rodí se všechno tvorstvo,

a vše, jak pozoruji, se znovu vrací zpět.

Každý tvor rozkvétá a roste do plnosti

a každý se znovu vrací k svému prazákladu.

Návrat k prazákladu znamená plnost klidu.

To je, čemu se říká naplnit své určení.

Naplnit své určení - znamená věčnost.

Znát věčnost - znamená osvícenost.

Neznat věčnost - znamená zaslepenost a zkázu.

Kdo zná věčnost, obsahuje všeobsáhlost,

kdo má všeobsáhlost, obsahuje nestrannost,

kdo má nestrannost, obsahuje důstojenství královské.

Královské důstojenství vede k nebesům,

nebesa vedou k tao,

tao vede k stálému trvání.

Pak zánik těla není hrozbou.

-----------
Filosoficky významný je v čínské filosofii mj. 極 (ji2) - viz etymologie;

Symposium: Nové otázky nad Starým mistrem

Symposium Nové otázky nad Starým mistrem (viz 11.6.2010) proběhlo velmi dobře, třebaže bylo nakonec poměrně malé, asi s 12 účastníky. Symposium zahájil prof. Komaš. Kolmaš mluvil o důležitosti neustálé interpretace a překládání Dao De Jingu (až skončíme, bude třeba začít znovu). Pak citoval z tangského básníka Po Ťü-i (白居易 bái jūyì, 772–846), který ironizoval k. 56 ("Ten, kdo ví, nemluví; ten, kdo mluví, neví," 知者不言 言者不知 říkal prý starý mistr znovu denně; proč tedy napsal spis o 5000 znacích? - viz Datlovník v meruňkovém sadu, Vyšehrad, 1996).

Doc. Olga Lomová měla důkladný příspěvek o překládání Dao De Jingu do češtiny. Připomněla to, že dnešní symposium je pořádáno v roce 90. výročí vydání překladu Rudolfa Dvořáka, což byl první opravdový překlad do češtiny (1920). Pokud s překlady počítáme i převody srze další jazyk, celkem lze napočítat 18 českých verzí Dao De Jingu. Dao De Jing fascinuje nejen sinology, religionisty a filosofy, ale lidi různých profesí (od "mystiků" jako je Květoslav Minařík až po geology jako je Václav Cílek). Vzhledem k časovým možnostem se ovšem Lomová nezabývala všemi 18 verzemi, ale následujícími třemi milníky. Všechny tři české texty situovala do širšího kontextu své doby (sama se domnívá, že vlastně "amorfní" text Dao De Jingu je vždy nějak interpretován na základě vlastního socio-kulturního kontextu překladatele; svou domněnku dokumentovala např. na kap. 3, která je na první pohled velm pohoršující, viz 1.2.2010)

• František Čupr (1821-1882) publikoval první převod do češtiny v r. 1878; kniha byla vydána vlastním nákladem (což je překvapivé, protože byl Čupr byl v té době již dobře zavedený autor). Kniha byla věnována jeho zemřelé dceři, které své překlady četl a vysvětloval (měl tedy k Dao De Jingu hluboce osobní vztah). Čupr se opíral o špatný německý překlad, konzultoval ovšem i francouzské překlady. Dnes je jeho převod chápan jako velmi špatný, na druhou stranu se ovšem nedá upřít to, že se jednalo o významný přínos naší kultuře v době našeho obrození. Čupr postupoval racionálně a kriticky (tj. nepřejímal jednoduše své předlohy). Byl sám o sobě zajímavou osobností, pro zavádění neobvyklých pedagogických metod byl vyloučen z profesorského sboru Akademického Gymnázia. Napsal řadu učebnic (např. češtiny pro německé studenty), zabýval se staroindickou literaturou, polním hospodářstvím a mnoha dalšími tematy. Jeho základní motivací bylo mravní povznesení národa. Podle jeho vlastních slov nehledal v Dao De Jingu náhradu za křesťanství, chce naopak, aby jeho přínos vynikl. Křesťanství ovšem chápal modernisticky (osvícensky) jako nástroj sociální reformy, tj. nebyl křesťanem v autentickém smyslu slova. (Z článku ve Slovníku českých filosofů vyplývá, že navazoval hlavně na Herbarta a Schopenhauera).
• Rudolf Dvořák (1860-1920) - považován za zakladatele české orientalistiky (od arabské po japonskou); jakožto sinolog byl znám i v Evropě; velký popularizátor a opět činitel osvětového hnutí národního. Jeho překlad Dao De Jingu vyšel v roce jeho smrti, třebaže se dlouho čínštinou v té době již nezabýval. Je zřejmé, že Dao De Jing byl pro něho opět osobně důležit, vyděl v něm etická témata relavantní po první světové válce.
• Berta Krebsová (1909-1973) - studovala filosofii a dále sinologii u Průška a nakonec ive Francii. Dao De Jingem se zabývala více než dvacet let, ale stále ji unikal; nejprve ho překládala pro potěchu. Později se odvážila k překladu, viděla v něm filosofii přírody a ódu na svobodu. Měla opět velmi osobní vztah k Dao De Jingu. Její překlad, pravděpodobně doposud v češtině ten nejlepší, vyšel zároveň s překladem (také kvalitního) překladu Oldřicha Krále. Prof. Kolmaš v diskusi zmínil, že Krebsová byla židovka, která konvertovala ke katolictví a vyučovala jeden čas katechismus. Podle Čarnogurské se Krebsová již v sedmdesátých letech od nějakého speficického náboženství distancovala (i když uznávala jakési univerzální "přírodní" náboženství za všemi náboženstvími).

Doc. Marina Čarnogurská nejprve podrobně líčila peripetie své spolupráce s Egonem Bondym (1930–2007). Z této spolupráce nakonec vzešly tři různé překlady/výklady (1993, 1996 a 2004). Později se Čarnogurská s Bondym rozešla a v r. 2010 publikovala vlastní překlad na základě textových verzí Mawangdui a Guodian. Čarnogurská interpretuje 道 jako "obsáhlý světový proces" (tj. zde zůstala věrná Bondymu) a velkou důležitost přisuzuje textu Wenzi (文子), což je (údajný) text Laoziho učedníka, který zaznamenává Laoziho přednášku o metafyzice. Čarnogurská na základě textů jako je Wenzi považuje text za primárně metafyzický. Západní metafyzika ji neuspokojuje, pravdu o bytí prý v západních textech (jako např. u Hegela) nenalezla, proto se obrátila k textům staročínským, jako je např. Dao De Jing.

Daniel D. Novotný pak mluvil o historicko-kritickém přístupu Russella Kirklanda. Abstrakt mého příspěvku:

Názory na historickou identitu Laoziho a na vznik a výklad Dao De Jingu se v průběhu dvacátého století silně rozrůznily. V tomto článku nejprve stručně představuji tradiční a modifikovaně-tradiční náhled na Laoziho a Dao De Jing. Poté se obšírněji věnuji genesi taoismu podle Russella Kirklanda. Tento americký badatel ve své knize Taoism: The Enduring Tradition (2004) syntetickým způsobem předkládá výsledky mnoha specializovaných studií, vedených historicko-kritickou metodou známou např. z biblické hermeneutiky. Kirkland hájí mj. následující čtyři teze: (1) Laozi je fiktivní osoba, (2) Dao De Jing je výsledkem komplexního redakčního procesu, (3) Dao De Jing je hromada přísloví, nikoli dílo jednotné vize, (4) taoismus jakožto identifikovatelné hnutí vznikl až v 5. stol. n.l. Přes výhrady, které vůči Kirklandovým tezím vyjádřuji v tomto svém článku, je třeba jeho knihu považovat za zásadně přínosnou výzvu pro všechny taoistické badatele.
Příspěvek vyvolal bouřlivou diskusi. Hlavní otázky, které bych rád Kirklandovi předložil:

• Ad 1: Historicita Laoziho se zdá být ne zcela fiktivní, protože (a) Wenzi a to i ve své staré verzi zmiňuje Laoziho (Čarnogurská), (b) Sima Qian, byť nejistý ohledně detailů, historicitu Laoziho uznává (Lomová); 
• Ad 2 a 3: Dao De Jing se zdá být jednotné dílo starší než z Akademia Jixia, protože (a) Dao De Jing nese rukopis jedné ruky; jedná se o text ve staročínské literatuře zcela výjimečný (Lomová); (b) pokud by hlavním redaktorem byl Huan Yuan (23.2.2010), jak Kirkland navrhuje, proč by se s ním nějak blíže nevyrovnával Xunzi, jeho kolega z Akademie Jixia? (Čarnogurská).
• Ad 4: Taoistické hnutí má k Laozimu velmi volný vztah (a) taoistický kánon Daozang nevykazuje evidenci toho, že by se náboženští taoisté nějak hlouběji Dao De Jingem zaobírali a rozumněli mu (Beran); (b) podobné zvláštní vztahy lze nalézt mezi Konfuciem a konfuciánskou tradicí - Hovory (論語; lúnyǔ) nejsou např. v konfuciánském kánonu (Lomová)

Ve čtvrtek, kromě Jana Slavíka (z naší skupiny), který se zabýval kap. 6 (31.5.2010), měl hlavní (tři) přísvěvky Rostislav Fellner, který představil svůj originální přístup k Dao De Jingu (viz 9.1.2010) na kapitolách 1 až 3. Důležitým faktem bylo, že jsme v publiku měli mj. M. Čarnogurskou s jejím naprosto jiným předporozumněním. Výborné diskuse.

Dao De Jing 4

道冲而用之或不盈
淵兮似萬物之宗

挫其銳
解其紛
和其光
同其塵

湛兮似或存
吾不知谁之子
象帝之先

Překlad z úterý, 27. ledna 2009 (především podle veze Wang Biho):

Vizi, kterou vyprázdníš, tím, že ji využiješ, už nenaplníš.

Ó nitro! Odtud prýští desetitisíce věcí.

.

Své ostří otupovat,

své uzly rozplétat,

svou záři tlumit,

své stopy zahlazovat.

.

Zdá se, že hlubina přetrvává,

Nevím, čí je to dítě

- jako by byla dříve než Pán?

Komentář:
Kapitolka se skládá ze tří částí: (1) pohled do nitra; (2) atributy tohoto pohledu; (3) otázka po původu niterného pohledu

1. Vize (Dao, 道), ať už chápaná imanentně jako osobní vize, či transcendentně jako něco nadosobního, je křehká a může se vytratit tím, že ji využijeme. Případně, v radikálnějším pojetí, stačí, že ji užijeme (用 znamená samo o sobě užít). Pokud stojíme o vizi, dívejme se do nitra, do hlubiny (淵, vír, hlubina, vlevo r. voda).

2. Díváme-li se do nitra-hlubiny, otupujeme své ostří, stáváme se jednodušší, nenápadní. Nezanecháváme (viditelné) stopy. Jedná se o paradoxní či "proti-egu" jdoucí aktivity.

3. Podivuhodná síla a hloubka (湛, jiný znak, vlevo ale opět r. vody) této pravdy je něco nepomíjejícího, trvajícího (存). Odkud se bere? Čí je to dítě? Kdo ji zplodil? Laozi zde mluví v první osobě a klade si otázku po původu oné záhadné pravdy o niterném pohledu, kterou objevil. Není dřívější než Bůh 帝? (Zde jde zřejmě o Boha, i když nelze vyloučit ani to, že by zde Laozi referoval k prvnímu legendárnímu čínskému vládci. Poté by se ale jednalo spíše o tvrzení než otázku a je divné, že by toto tvrzení bylo tak tentativní, uvozené 象).

POZNÁMKY:

- V této kapitole si někteří překladatelé (především O. Král) divoce vymýšlejí;

- ve světle k. 11 navrhuje Dr. Fellner interpretovat用 jako "fungování, které nemůžeme "držet v rukou,""; první věta by se pak dala přeložit jako "Vize, která přeteče, byť i funguje, se již nenaplní.

Taoismus - pár kritických postřehů

Co říci ke Kirklandově pojetí? Kirkland zásadním způsobem posunul můj vhled do staročínské filosofie. Jeho pojetí je velmi přesvědčivé a historicko-kritická metodologie vynikající. Kromě jednotlivostí ovšem Kirkland hájí, či spíš zmiňuje (bez adekvátní argumentace), celou řadu silných "globálních" tezí, mj.:

1. Laozi je fiktivní osoba
2. Dao De Jing je výsledkem komplexního redakčního procesu a tudíž hromada moudrostí, nikoli dílo jednotné vize.
3. Taoismus jakožto identifikovatelné hnutí vznikl až v 5. stol. n.l.

Ad 1:
Pravděpodobná neexistence Laoziho je daná tím, že nemáme k dispozici žádnou přesvědčivou evidenci o jeho existenci, která by byla starší než je nekoherentní zpráva Sima Qiana o mnoho století později. Anebo máme? Slovenská sinoložka Marina Čarnogurská právě vydala knihu Lao c' a proces vzniku Tao Te Ťingu, kde se suverénně odvolává na řadu starších dokladů o Laozim, na jejichž základě ani nepochybuje o existenci Laoziho a jeho autorství Dao De Jingu (či De Dao Jingu). Jedním z těchto (údajných) dokladů je text Wenzi (文子), (údajného) učedníka Laoziho a autora hovorů s ním. Nakolik jsem ovšem (zatím) pochopil stav bádání, nikde není prokázána před-Qinská evidence o Laoziho existenci. (To je důležité, protože Qin provedl velkou "kulturní revoluci" v podobě "pálení knih a pohřbívání učenců", tj. velká část našich představ o čínském starověku je zpětná rekonstrukce). Část dnešního textu Wenzi je možná před-Qinská, ale je to zrovna ta část o Laozim? Čarnogurské knihu si chci ještě podrobněji prostudovat, zatím jsem ovšem vůči Laoziho existenci velmi skeptický.

Ad 2:
Souhlasím sice s Kirklandem, že Dao De Jing je výsledkem komplexního redakčního procesu, ale nesouhlasím s tím, že by text nepředával jistou konzistentní myšlenkovou pozici. Alespoň zatím se nám při četbě Dao De Jingu s Dr. Fellenerem ve Sv. Janu p. Skalou vyplatila hypotéza "interpretativní integrity". (Je ovšem pravda, že tato jednota nemusela být nikým zcela jasně dohlédnuta - umělcům se často podaří vytvořit text, jehož jednota a myšlenkový náboj přesahují schopnosti a záměry umělců samých.) K tomuto tématu bych se rád ještě vrátil.

Ad 3:
Je pravda, že chápat taoistický kánon (Daozang) jako nejlepší vymezení toho, co je a co není taoismus, zní rozumě. Na základě tohoto kriteria nám potom vyjde, že taoismus vznikl v 5. stol. n.l. za Lu Xiujinga (viz 29.1) a nikoli za Zhang Daolinga (viz 27.1) v 2. stol. n.l. Na druhou stranu je ale historickým faktem, že nějací Nebeští mistři exitovali již v 2. stol. n.l. Třebaže nebylo jejich učení dáno do první verze taoistického kánonu - tak jako ani tam nebyl Dao De Jing - co vlastně tito Mistři byli? Kirkland bere Daozang za bernou minci, ale nelze autoritu první verze Daozangu zpochybnit? Navíc, proč by nebylo možné hovořit o "prototaoistickém sebevědomí" jdoucím daleko dále než k 5. stol. n.l.? Kirkland mi mluví z duše, když říká, že v mnoha ohledech můžeme sloučit "konfuciána" Mencia s "taoistou" Laozim a přiřadit "taoistu" Zhuangziho zase někam jinam a vyjde nám daleko lepší klasifikace klasické čínské filosofie než dnes běžně používáme. Nicméně o tom, že by se "taoistická identita" formovala až v 5. stol. n.l. zatím přesvědčen nejsem.

(Děkuji doc. Janu Slavíkovi, že mě při mé přednášce 20.2. podnítil ke kritičtějšímu přístupu ke Kirklandovi).

Taoismus podle Kirklanda 9

9. Co pozdější taoisté zdědili z klasické "taoistické" literatury?

Dao De Jing a Zhuangzi hrál v myšlení a životě taoistů (s výjimkami) relativně okrajovou roli.
Taoisté sice byli inspirováni těmito díly a projevovali jim úctu, ale svůj konkrétní životní model na těchto spisech nezakládali o nic méně než křesťané na Ježíšových podobenstvích (říká Kirkland). Dao De Jing sice sloužil jako taoistické „svaté písmo“, ale nebyl fundamentální tak jako bible pro křesťany. Představoval jen jeden z mnoha textů Daozangu.

K uctívání Laoziho říká Kirkland toto: apoteóza Laoziho předchází vlastní taoistickou tradici (ať už jsou její počátky v 2. stol. n. l. u Zhang Daolinga či v 5. stol. n. l. u Lu Xiujinga.) Tato apoteóza neměla kořeny v lidové zbožnosti – jak se často uvádí – ale na hanském dvoře. Pán Lao byl po staletí především bůh vládců Číny, což prokazuje nesmyslnost dojmu, že Číně vždy vládli konfuciáni. Je dost dobře možné, že taoisté si „půjčili“ Pána Lao od čínských císařů.