Schválena 10. prosince 1948.
Článek 3 zní: "Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost."
Český text je zde. Krátký pochvalný komentář (v angličtině) od vynikající americké právničky, filozofky a diplomatky Mary Ann Glendon:
Pro zajímavost: na deklaraci pracoval i známý francouzský katolický filosof Jacques Maritain (1882–1973).
Zobrazují se příspěvky se štítkempotraty. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempotraty. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 22. března 2010
sobota 20. března 2010
5. neděle postní (C) - Pochod pro život
Iz 43,16-21: „... Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte? Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na poušti, řeky na neschůdných místech ...“
Ž126
Flp 3,8-14: Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou.
Jan 8,1-11 ... Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim ...
______________
Mám radost, že mám letos poprvé příležitost (a čas) zúčastnit se Pochodu pro život. V ČR se v r. 2008 (podle ČSÚ) narodilo 119 842 dětí a zároveň bylo chirurgicky zavražděno v 25 760 dětí (HPŽ). Viz také Vývoj potratovosti na stránkách ČSÚ.
Pozvánka z loňska:
Právní ochraně nenarozených dětí se v ČR věnují především katolíci, třebaže, si myslím, že s těmito postoji sympatizuje i mnoho protestantů. Jak je to s židy, budhisty, taoisty, atd. nevím, ale z jejich víry by měly vyplynout podobné postoje. A koneckonců i racionálně a pragmaticky uvažující agnostik a ateista by se měl mít na pozoru před lehkovážným obětováním nějaké kategorie lidí vraždění, protože jak si může být jist, že časem nespadne do oné kategorie? A navíc každý z nás měl velké štěstí, že jakožto nenarozené dítě unikl smrti - osobně jsem ročník 1975, kdy se narodilo 192 869 a usmrceno bylo 55 511 dětí. Statisticky vzato tedy byla moje šance na život 3,5 ku jedné.
Můj kamarád David Petrla má hezké shrnutí loňského pochodu (na kterém jsem nebyl).
Ž126
Flp 3,8-14: Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou.
Jan 8,1-11 ... Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim ...
______________
Mám radost, že mám letos poprvé příležitost (a čas) zúčastnit se Pochodu pro život. V ČR se v r. 2008 (podle ČSÚ) narodilo 119 842 dětí a zároveň bylo chirurgicky zavražděno v 25 760 dětí (HPŽ). Viz také Vývoj potratovosti na stránkách ČSÚ.
Pozvánka z loňska:
Právní ochraně nenarozených dětí se v ČR věnují především katolíci, třebaže, si myslím, že s těmito postoji sympatizuje i mnoho protestantů. Jak je to s židy, budhisty, taoisty, atd. nevím, ale z jejich víry by měly vyplynout podobné postoje. A koneckonců i racionálně a pragmaticky uvažující agnostik a ateista by se měl mít na pozoru před lehkovážným obětováním nějaké kategorie lidí vraždění, protože jak si může být jist, že časem nespadne do oné kategorie? A navíc každý z nás měl velké štěstí, že jakožto nenarozené dítě unikl smrti - osobně jsem ročník 1975, kdy se narodilo 192 869 a usmrceno bylo 55 511 dětí. Statisticky vzato tedy byla moje šance na život 3,5 ku jedné.
Můj kamarád David Petrla má hezké shrnutí loňského pochodu (na kterém jsem nebyl).
úterý 29. září 2009
Benedikt XVI.: Caritas in veritate (2. kapitola)
V druhé kapitole své encykliky se Benedikt XVI. zamýšlí nad tím, co se ve světě změnilo za čtyřicet let od vydání Populorum progressio. V této kapitole mne zaujaly tři témata: interkulturní dialog, úcta k lidskému životu a interdisciplinarita.
26. Na kulturním poli jsou oproti době Pavla VI. rozdíly ještě výraznější. Tehdy byly kultury poměrně přesně definované a měly větší možnost bránit se před pokusy o kulturní homogenizaci. Dnes jsou možnosti interakce mezi kulturami značně větší a dávají prostor novým možnostem mezikulturního dialogu; má-li být takový dialog účinný, musí být jeho východiskem vnitřní vědomí specifické identity jeho různých partnerů. Neměl by se ovšem přehlížet fakt, že rostoucí komercializace kulturních výměn dnes vytváří dvojí riziko. Za prvé dochází ke kulturnímu eklekticismu nezřídka nekriticky přijímanému. Ke kulturám se jednoduše přistupuje a pojímají se jakoby byly v zásadě ekvivalentní a zaměnitelné. To vede k ústupkům vůči relativismu, který pravému mezikulturnímu dialogu nepomáhá; ... Za druhé existuje opačné riziko, jímž je kulturní zploštění a homologizace jednání a životních stylů. Tímto způsobem se ztrácí hluboký smysl pro kulturu různých národů a různých lidových tradic, v jejichž rámci se lidská osoba vyrovnává se základními existenčními otázkami. Eklekticismus a kulturní zploštění se sbíhají v separaci kultury od lidské přirozenosti. Kultury tak už neumí nalézat měřítko v přirozenosti, která je přesahuje.
(Benedikt XVI. má zřejmě na mysli opozici mezi multikulturalismem a monokulturalismem; k tomuto velkém tématu viz např. přednáška Raimonda Panikkara Religion, Philosophy and Culture, EN, a Ratzingerova hongkongská přednáška Christ, Faith, and the Challenge of Cultures, EN)
28. Jeden z nejvíce zřejmých aspektů dnešního rozvoje je důležitost tématu úcty k životu, které nemůže být nikterak oddělováno od otázek týkajících se rozvoje národů. ... V ekonomicky rozvinutých zemích je velmi rozšířena legislativa, která odporuje životu a dnes již vytváří návyk a praxi, což přispívá k šíření mentality, jež nepřeje porodnosti, spolu se snahou předávat ji také jiným zemím, jako by to byl nějaký kulturní pokrok.
... Otevřenost vůči životu je středem pravého rozvoje. Když společnost vykročí směrem k negaci a potlačování života, skončí tak, že už nebude nacházet motivaci a energii potřebnou k tomu, aby se nasadila do služeb pravého dobra pro člověka. Ztrácí se osobní a sociální vnímavost k přijímání nového života a také ochabují jiné formy přijetí užitečné v sociálním životě. Přijetí života utvrzuje morální energie a uschopňuje ke vzájemné pomoci. Pěstováním otevřenosti k životu mohou bohaté národy lépe pochopit potřeby chudých, vyhýbat se vynakládání obrovských ekonomických a intelektuálních zdrojů na uspokojování egoistických tužeb vlastních občanů a naopak prosazovat ušlechtilé jednání s vyhlídkou na morálně zdravou a solidární výrobu při respektování základního práva každého národa a každé lidské osoby na život.
(Velmi zajímavé, že Benedikt XVI. zde nepoukazuje na fakt, že při potratech dochází k vraždění - to je každému víceméně jasné - ale na to, že permisivní postoj k potratům v posledku morálně ničí nás samotné jakožto společnost! Aristotelská úvaha, že zlo je sebe-mrzačení.)
30-31. Vezme-li se v úvahu složitost problémů, je zřejmé, že různé discipliny musejí spolupracovat v uspořádaných interdisciplinárních vztazích. Láska (caritas) nevylučuje vědění, ba dokonce ho vyžaduje, prosazuje a zevnitř oživuje. Vědění není nikdy jenom dílem inteligence. Může být zajisté redukováno na kalkul a experiment, ale chce-li být moudrostí schopnou orientovat člověka ve světle prvních principů a jeho posledních cílů, musí být „ochuceno solí lásky“. Konání je bez vědění slepé a vědění bez lásky je sterilní, neboť ... Láska není pozdější přídavek, jakoby jakýsi dodatek k již skončené práci různých disciplín, nýbrž je s nimi již od začátku v dialogu. Požadavky lásky neprotiřečí požadavkům rozumu. Lidské vědění je nedostatečné a závěry věd nemohou samy ukázat cestu k integrálnímu rozvoji člověka. Vždycky je zapotřebí vydávat se „dále za“. Vyžaduje to láska v pravdě. Jít dále však nikdy neznamená přehlížet závěry rozumu, ani odporovat jeho výsledkům, ani se vměšovat do jeho uplatňování. Nikoli nejprve inteligence a potom láska: existuje láska bohatá inteligencí a inteligence plná lásky. ... morální hodnocení a vědecké bádání musí růst společně a že láska je musí oživovat v harmonickém interdisciplinárním celku, tvořeném jednotou i rozlišováním. Sociální učení církve, které má „důležitou interdisciplinární dimenzi“, může z tohoto hlediska plnit mimořádně účinnou funkci. Umožňuje víře, teologii, metafyzice a vědám nalézt jejich místo v rámci spolupráce ve službách člověku. Především tady sociální učení církve uskutečňuje svou sapienciální dimenzi. ... Přehnaná zlomkovitost vědění, uzavřenost humanitních věd před metafyzikou, obtíže dialogu věd s teologií jsou na škodu nejenom pro rozvoj vědění, ale také pro rozvoj národů, protože když k tomu dochází, lze obtížněji spatřit celkové dobro člověka v různých jeho charakteristických dimenzích.
(Láska jako energie, viz poznámky ke Scottu Peckovi . Zde je zajímavá idea, že sociální učení církve je a má být jakousi celkovou - harmonicky interdisciplinární - moudrostí. Znamená to, že by sociální učení církve mělo být jakousi oficiální "filosofií" církve?)
__________
Poznámka: Díky strejdovi své manželky z Nového Vestce jsem přeci jen jel včera na setkání s Benediktem XVI. do Staré Boleslavi. Nelitoval jsem. Dnes jsem také úspěšně zahájil výuku filosofické antropologie na ČZU.
26. Na kulturním poli jsou oproti době Pavla VI. rozdíly ještě výraznější. Tehdy byly kultury poměrně přesně definované a měly větší možnost bránit se před pokusy o kulturní homogenizaci. Dnes jsou možnosti interakce mezi kulturami značně větší a dávají prostor novým možnostem mezikulturního dialogu; má-li být takový dialog účinný, musí být jeho východiskem vnitřní vědomí specifické identity jeho různých partnerů. Neměl by se ovšem přehlížet fakt, že rostoucí komercializace kulturních výměn dnes vytváří dvojí riziko. Za prvé dochází ke kulturnímu eklekticismu nezřídka nekriticky přijímanému. Ke kulturám se jednoduše přistupuje a pojímají se jakoby byly v zásadě ekvivalentní a zaměnitelné. To vede k ústupkům vůči relativismu, který pravému mezikulturnímu dialogu nepomáhá; ... Za druhé existuje opačné riziko, jímž je kulturní zploštění a homologizace jednání a životních stylů. Tímto způsobem se ztrácí hluboký smysl pro kulturu různých národů a různých lidových tradic, v jejichž rámci se lidská osoba vyrovnává se základními existenčními otázkami. Eklekticismus a kulturní zploštění se sbíhají v separaci kultury od lidské přirozenosti. Kultury tak už neumí nalézat měřítko v přirozenosti, která je přesahuje.
(Benedikt XVI. má zřejmě na mysli opozici mezi multikulturalismem a monokulturalismem; k tomuto velkém tématu viz např. přednáška Raimonda Panikkara Religion, Philosophy and Culture, EN, a Ratzingerova hongkongská přednáška Christ, Faith, and the Challenge of Cultures, EN)
28. Jeden z nejvíce zřejmých aspektů dnešního rozvoje je důležitost tématu úcty k životu, které nemůže být nikterak oddělováno od otázek týkajících se rozvoje národů. ... V ekonomicky rozvinutých zemích je velmi rozšířena legislativa, která odporuje životu a dnes již vytváří návyk a praxi, což přispívá k šíření mentality, jež nepřeje porodnosti, spolu se snahou předávat ji také jiným zemím, jako by to byl nějaký kulturní pokrok.
... Otevřenost vůči životu je středem pravého rozvoje. Když společnost vykročí směrem k negaci a potlačování života, skončí tak, že už nebude nacházet motivaci a energii potřebnou k tomu, aby se nasadila do služeb pravého dobra pro člověka. Ztrácí se osobní a sociální vnímavost k přijímání nového života a také ochabují jiné formy přijetí užitečné v sociálním životě. Přijetí života utvrzuje morální energie a uschopňuje ke vzájemné pomoci. Pěstováním otevřenosti k životu mohou bohaté národy lépe pochopit potřeby chudých, vyhýbat se vynakládání obrovských ekonomických a intelektuálních zdrojů na uspokojování egoistických tužeb vlastních občanů a naopak prosazovat ušlechtilé jednání s vyhlídkou na morálně zdravou a solidární výrobu při respektování základního práva každého národa a každé lidské osoby na život.
(Velmi zajímavé, že Benedikt XVI. zde nepoukazuje na fakt, že při potratech dochází k vraždění - to je každému víceméně jasné - ale na to, že permisivní postoj k potratům v posledku morálně ničí nás samotné jakožto společnost! Aristotelská úvaha, že zlo je sebe-mrzačení.)
30-31. Vezme-li se v úvahu složitost problémů, je zřejmé, že různé discipliny musejí spolupracovat v uspořádaných interdisciplinárních vztazích. Láska (caritas) nevylučuje vědění, ba dokonce ho vyžaduje, prosazuje a zevnitř oživuje. Vědění není nikdy jenom dílem inteligence. Může být zajisté redukováno na kalkul a experiment, ale chce-li být moudrostí schopnou orientovat člověka ve světle prvních principů a jeho posledních cílů, musí být „ochuceno solí lásky“. Konání je bez vědění slepé a vědění bez lásky je sterilní, neboť ... Láska není pozdější přídavek, jakoby jakýsi dodatek k již skončené práci různých disciplín, nýbrž je s nimi již od začátku v dialogu. Požadavky lásky neprotiřečí požadavkům rozumu. Lidské vědění je nedostatečné a závěry věd nemohou samy ukázat cestu k integrálnímu rozvoji člověka. Vždycky je zapotřebí vydávat se „dále za“. Vyžaduje to láska v pravdě. Jít dále však nikdy neznamená přehlížet závěry rozumu, ani odporovat jeho výsledkům, ani se vměšovat do jeho uplatňování. Nikoli nejprve inteligence a potom láska: existuje láska bohatá inteligencí a inteligence plná lásky. ... morální hodnocení a vědecké bádání musí růst společně a že láska je musí oživovat v harmonickém interdisciplinárním celku, tvořeném jednotou i rozlišováním. Sociální učení církve, které má „důležitou interdisciplinární dimenzi“, může z tohoto hlediska plnit mimořádně účinnou funkci. Umožňuje víře, teologii, metafyzice a vědám nalézt jejich místo v rámci spolupráce ve službách člověku. Především tady sociální učení církve uskutečňuje svou sapienciální dimenzi. ... Přehnaná zlomkovitost vědění, uzavřenost humanitních věd před metafyzikou, obtíže dialogu věd s teologií jsou na škodu nejenom pro rozvoj vědění, ale také pro rozvoj národů, protože když k tomu dochází, lze obtížněji spatřit celkové dobro člověka v různých jeho charakteristických dimenzích.
(Láska jako energie, viz poznámky ke Scottu Peckovi . Zde je zajímavá idea, že sociální učení církve je a má být jakousi celkovou - harmonicky interdisciplinární - moudrostí. Znamená to, že by sociální učení církve mělo být jakousi oficiální "filosofií" církve?)
__________
Poznámka: Díky strejdovi své manželky z Nového Vestce jsem přeci jen jel včera na setkání s Benediktem XVI. do Staré Boleslavi. Nelitoval jsem. Dnes jsem také úspěšně zahájil výuku filosofické antropologie na ČZU.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)