Runggaldier: Základní problémy (1998) - Hodnocení naturalistických směrů

Skončil náš "seriál" o naturalistické ontologii, která se vyvinula díky Carnapovi, Quineovi a mnoha dalším autorům, z původně radikálně anti-metafyzického logického pozitivismu (LP). Co k tomuto filozofickému směru říci?

LP výrazným způsobem zvýšil nároky na pojmovou jasnost a argumentační kvalitu. LP je trvalou výzvou pro ty, kteří snadno hází slovy, které nedokážou vysvětlit. Ne nadarmo spatřují logičtí positivisté svůj vzor v Sókratovi. LP sám sebe podrobil detailní kritice a překonal své překonání metafyziky: Carnap nejprve chápal ontologické otázky jako quasi-hudební záliby, později jako pragmatické externí otázky. Quine sice pragmatickou povahu těchto otázek také zastává, ale stírá se u něho rozdělení mezi otázkami vědy ("ňam") a otázkami metafyziky ("fuj"). Quine tedy nezužuje jako Carnap to, co se počítá jako interní, teoretická otázka. Teoretické otázky jsou i ty, které se týkají lepšího pojmového rámce s jeho ontologickými závazky. Předměty však nejsou nic jiného než užitečné "postuláty", Quine se počítá mezi tzv. anti-realisty.

Kritika současných naturalistických směrů v ontologii není snadná vzhledem k tomu, jak brilantní má zastánce a jak subtilní, "barokní", diskuse se vedou i o těch nejmenších podrobnostech. Uveďme si jen některé na první pohled patrné slabiny:

• přeložit běžné pravdy do kanonické firmy čistě fyzikálního jazyka je nejspíše nemožné (jeden problém za všechny: indexikální výrazy jako "já", "on", "nyní", "zde")
• čtyř-dimenzionální jazyk je užitečná fikce ve fyzice, ale neodpovídá naší každodenní zkušenosti
• fyzikalistický jazyk je lákavý asi jen pro vrstvičku amerických intelektuálů; pokud chce být někdo ateistou (naturalistou, fyzikalistou) měl by svůj světonázor opřít o silnější argumenty než o různé pragmatické úvahy a dogmatické výroky o tom, jak "všichni víme, že svět se skládá z atomů a různých silových polí ... a vše se evolučně vyvíjí".
• "fyzikalismus" a "naturalismus", přestože se o nich neustále hovoří, jsou velmi obtížně definovatelné; skoro se zdá, jakoby to byla mystéria (na rozdíl od křesťanských tajemství ale většina naturalistů není ochotna tajuplnou podstatu naturalismu připustit).
  

Quineova ontologie a jiné naturalistické směry v analytické ontologii nejsou adekvátní pro etiku, umění, a vposledku možná ani pro přírodní a zejména společenské vědy. Nemusím jistě zdůrazňovat, jak málo vhodné jsou tyto směry pro teismus.

(Na druhou stranu nelze říci, že by tyto směry byly teismu zásadně nepřátelské. Byly např. učiněny pokusy o "quineistický teismus" (EN). Zajímavé také je, že jeden z Quineových žáků, Dagfinn Føllesdal (EN) se hlásí ke katolicismu; radikální empiricistickou cestou se vydal jiný katolík, Bas van Fraassen (EN)).

Na slibnější formy analytické ontologie (fenomenologické, deskriptivní, a neoaristotelské) se snad časem také podíváme.

Runggaldier: Základní problémy (1998) - Naturalistické směry 4

Předměty jako "postuláty" (posits)

Carnapův přítel a žák, Quine, podstatně modifikoval Carnapovy ideje. U Quinea se do popředí dostaly otázky, které Carnap odsunul jako "externí". Mezi Quineovy nejslavnější články patří "O tom, co je" (On What There Is, 1948) a "Dvě dogmata empiricismu" (Two Dogmas of Empiricism, 1951). Tyto články spolu s dalšími vyšly v roce 1954 jako sborník Z logického hlediska (From a Logical Point of View). V r. 1960 pak vyšla Quineova velice hutná a náročná kniha Slovo a objekt (Word and Object), která Quineovu filozofii představuje v celistvé podobě.

V článku "Dvě dogmata empiricismu" podrobuje Quine kritice dva předpoklady tehdejšího empiricismu (tj. stanoviska, do kterého logický positivismus dovedl Carnap):

Moderní empiricismus je do velké míry podmíněn dvěma dogmaty. Prvním z nich je názor, že je nějaká fundamentální propast mezi pravdami analytickými, které jsou založeny ve významech (meanings) nezávisle na faktech, a pravdami syntetickými, které jsou založené na faktech. Druhým dogmatem je redukcionismus: názor, že každý smysluplný výrok je ekvivalentní nějakému logickému konstruktu z termínů, které referují k přímé zkušenosti. (From a Logical Point of View, 1980: 20)

Ač to není patrné na první pohled, obě dogmata spolu úzce souvisí (dokonce jsou "ve svém kořenu identická", ibid. s. 41). Úzká souvislost je zde i s verifikačním principem významu, podle něhož význam výroku spočívá v empirické metodě jeho potrvzení či oslabení (confirmation or infirmation, ibid. s. 37). Quine totiž odmítá představu, že "jakýkoli výrok, vzatý izolovaně od svých kolegů, může být vůbec nějak podroben potvrzení či oslabení. ... výroky o vnějším světě mohou čelit tribunálu smyslové zkušenosti pouze jako korporace." (ibid. s. 41) Pokud tedy nemá smyslu mluvit o verifikaci jednotlivých výroků, je odmítnuto druhé dogma (redukcionismus) a zároveň i první dogma (striktní předěl mezi analytičností a syntetičností).

Quine si představuje, že všechny naše poznatky, od zeměpisu a historie až po jadernou fyziku a matematiku, se dotýkají zkušenosti "pouze na okraji". Pokud se dostaneme do konfliktu s touto zkušeností, můžeme revidovat jakýkoli individuální poznatek - ovšem nikoli jednotlivě, ale spolu s dalšími, které jsou s ním logicky spojeny. Podle principu konzervativismu revize probíhá většinou na "periferiích", tj. u relativně nových a málo zaběhnutých pravd, ale mohou v zásadě probíhat i v "centru", u logických pravd (např. u principu vyloučeného třetího).

Pro nás je momentálně důležitý Quineův názor, že veškerá ontologie, tj. názor na to, co je, vyplývá z našeho pojmového schématu, jehož volba je daná rovnováhou mnoha, především pragmatických, faktorů (jednoduchost, explikační síla, atd.). Quine je sice přítelem přírodních věd, které podle něj hrají zásadní roli ve volbě pojmového schématu, ale mezi přírodní vědou a mytologií neexistuje podle něj zásadní předěl:

Jako empiricista nadále považuji pojmové schéma vědy za nástroj, který vposledku slouží k předpovídání budoucích zkušeností ve světle minulých zkušeností. Fyzické objekty jsou pojmově včleňovány do situace jako vhodní prostředníci--nikoli ve svých empiricky založených definicích, ale jednoduše jako neredukovatelné postuláty (posits), které jsou epistemologicky vzato srovnatelné s homérovskými bohy. Jako laický fyzik věřím ve fyzikální objekty a ne v Homérské bohy; považuji za vědecký omyl zastávat opačný názor. Nicméně z hlediska epistemologických podkladů se fyzické objekty a bohové liší pouze co do stupně a nikoli co do druhu. Obojí typ entit vstupuje do našich koncepcí pouze jako kulturní "postulát" (posit) (From a Logical Point, 1980, s. 44).

Quineovo stanovisko lze tedy charakterizovát jako (1) naturalismus (zde: setření rozdílu mezi metafyzikou a přírodní vědou), a (2) pragmatimus (zde: pojmová schémata, tj. naše ontologie, jsou pouhou volbou vhodného instrumentu k pochopení "proudu naší zkušenosti"). Jedná se o jakousi směs metafyziky/empiricismu. Směs, kde nelze rozlišit, co z naší teorie pochází ze zkušenosti a co je dáno jazykem s jeho ontologickými závazky.

Quineovo stanovisko lze dále charakterizovat jako "lokální" antirealismus, protože o žádné jednotlivé věci či kategorii věcí nelze jen tak tvrdit, že je reálná--je reálná pouze vůči danému pojmovému schématu. (Z globálního hlediska patrně Quine reálný, na myšlení nezávislý, svět nepopírá.)

Runggaldier: Základní problémy (1998) - Naturalistické směry 3

Interní a externí otázky

Carnap sám si postupem času uvědomil, že otázky a tvrzení, které se týkají existence nějakého typu entit nejsou ani zcela "hudební", tj. bezesmyslné, ani stiktně logicko-empirické (jak tvrdil v článku "Překonání metafyziky"). Ve své o 16 let později vydané knize Význam a Nutnost (1947 EN) začal Carnap rozlišovat mezi interními a externími otázkami. Otázky, které se týkají existence entit v rámci nějakého daného pojmového rámce, jsou otázkami interními. Tyto otázky jsou teoreticky rozhodnutelné (ať už logicky či empiricky). Naproti tomu otázky, které se týkají samotné volby pojmového rámce, jsou otázkami externími. Tyto otázky jsou podle Carnapa řešitelné pouze pragmaticky, pomocí kritérií jako jsou explikační síla či jednoduchost. Existují věci? Tato otázka je prý externí otázkou a odpověd na ní spočívá v přijetí či odmítnutí pojmového rámce s termínem 'věc', tj. určitého způsobu mluvení. Pokud ale jazyk s termínem 'věc' přijmeme, otázka, zda nějaké x je věcí, se stává otázkou empirickou (interní).

Runggaldier: Základní problémy (1998) - Naturalistické směry 2

"Překonání" metafyziky
Naturalistické směry analytické ontologie jsou prvorozeným dítětem logického pozitivismu. Logický pozitivismus, tak jak je prezentován např. v brilantní Carnapově eseji z r. 1931 "Překonání metafyziky skrze logickou analýzu jazyka" (EN CZ shrnutí), byl radikální výzvou veškerým "normálním" formám metafyziky/ontologie. Carnap uvažuje takto: logika má jako svůj cíl vyjasnění smyslu vět v nichž jsou vyjádřeny vědecké poznatky. Zatímco u empirických vět vede proces vyjasňování k úspěchu, věty metafyzické (jakožto věty domnělé vědy) jsou beznadějně nesmyslné, jsou to pouze "zdánlivé věty" (Scheinsätze; pseudo-statemements). Za prvé se v nich vyskytují bezesmyslné výrazy a za druhé porušují logickou syntax.

Jaké výrazy jsou podle Carnapa smyslupné? Pouze ty, o nichž v rámci výskytu ve větě lze nalézt možnost verifikace této věty, nebo-li její pravdivostní podmínky. 'Prší' je smysluplný výraz, protože víme jak si verifikovat (což pro Carnapa znamená zkušenostně ověřit), že venku prší. Výrazy jako 'princip' či 'Bůh' pak smysluplné nejsou. Jaké věty porušují logickou syntax? Ty, které nejsou srávně utvořeny, např. 'Caesar je a' [spojka po kopule být], či ty, které nesprávně zařazují typy objektů, např. 'Caesar je prvočíslo' (věta není ani pravdivá, ani nepravdivá, ale bezesmyslná, protože lidé a čísla a jejich vlastnosti jsou různé typy objektů).

Carnap se výslovně obrací především proti metafyzickým výrokům vzatým z Heideggerova spisu Co je metafyzika? (1926) - 'Co je to Nic?' 'Nic nicuje', atd. - ale svůj útok myslí zcela obecně nejen proti veškeré metafyzice, ale i proti etice a estetice. Je zajímavé, že k anglickému překladu svého článku Carnap v r. 1959 připojil charakteristiku toho, co myslí metafyzikou: "domnělé poznání essencí věcí, které přesahuje oblast induktivních věd, tj. toho, co je empiricky založeno". Kromě Heideggera, Carnap výslovně jmenuje jako metafyziky Fichteho, Schellinga, Hegela a Bergsona (nezmiňuje tedy Platóna ani Aristotela).

Proč se tolik úctyhodných myslitelů všech dob, ptá se dále Carnap, zabývalo metafyzikou, jde-li o pouhá nesmyslná slova, nesmyslně kladená vedle sebe? Odpověď zní, že metafyzika sice nemá teoretický obsah, jistý obsah však přeci jen má. Jedná se o "vyjádření obecného postoje nějaké osoby vůči životu". Tento postoj je od nepaměti vyjadřován v mytologiích, kde má svůj původ poezie, teologie, a metafyzika. Na rozdíl od poezie je ale metafyzika neadekvátním vyjádřením postoje k životu. Metafyzikové totiž na rozdíl od umělců nevědí co dělají (metafyzický spor je absurdní tak jako spor básně s básní). Carnap uzavírá svou stať úvahou o hudbě:

Hudba je asi nejčistčím způsobem jak vyjádřit životní postoj, neboť je osvobozená od jakéhokoli zaměření na nějaký objekt. Pocit či postoj harmonie, který se metafyzik snaží vyjádřit v monistickém systému, je mnohem jasněji vyjádřen v Mozartově hudbě. A když se metafyzik snaží verbalizovat dualisticko-heroický postoj k životu v dualistickém systému, není to snad tím, že nemá Beethovenovu schopnost vyjádřit tento postoj přiměřenějším způsobem? Metafyzikové jsou hudebníci bez hudebního nadání. ... Místo aby aktivovali svůj sklon [pracovat s pojmy a myšlenkami] ve vědě a uspokojili svou potřebu vyjádření [životního postoje] v umění, obojí směšují a produkují strukturu, která nepřináší nic pro poznání a nestačí ani na adekvátní vyjádření životního postoje. Naše domněnka, že metafyzika je nedostatečnou náhražkou za umění ... je dále potvrzena tím, že metafyzik, který byl patrně v nejvyšší míře obdařen uměleckým talentem, totiž Nietzsche, se téměř vždy vyhýbal omylu obojí směšovat. Velká část jeho díla má empirický obsah ... Nicméně v díle, kde nejsilněji vyjádřil to, co ostatní vyjadřují pomocí metafyziky nebo etiky, totiž v Tak pravil Zarathuštra, Nietzsche nezvolil zavádějící teoretickou formu, ale formu otevřeně uměleckou, poetickou.