Česká středoškolská "scholastika" na počátku 21. století

Filosofie se jako předmět učila na středních školách v Česku naposledy před druhou světovou válkou. Dnes se učí v rámci Základů společenských věd. Jak je dnešní výuka koncipována?

Nahlédl jsem do učebnice Základy společenských věd (pro učitele učitelů - studenty pedagogických fakult, pro učitele středních škol a jejich žáky) (Jirásková Věra, Koťa Jaroslav, Pelcová Naďa, Pešková Jaroslava, Prokeš Vít, Purkrábek Miroslav, Rýdlová Hana, Semrádová Ilona, Schlegelová Jaroslava (2004) Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80-86432-66-1, 851 stran.)

Základní rozvrh sleduje ideu Jiřího Fialy, že humanitní vzdělání je vlastně péče:

• péče o duši (nejen v psychologii),
  
• péče o obec (nejen v sociologii a právu),
  
• péče o jazyk (nejen v linguistice),
• péče o transcendenci (nejen v náboženství).

Tato sympatická idea se zobrazila v obsahové výstavbě knihy:

Díl I: Péče o duši (O osobní identitu)
Člověk a svět (Jaroslava Schlegelová)
Základy psychologie (Jaroslav Koťa)

Díl II: Péče o obec (O polis)
Stát a národ (Věra Jirásková)
Občan a demokracie (Miroslav Purkrábek)
Základy makroekonomie (Vít Prokeš)

Díl III: Péče o jazyk a komunikaci
Péče o jazyk a komunikaci (komunikace v diferentním světě) (Ilona Semrádová)

Díl IV: Vztah ke světu jako celku
Filosofie (Jaroslava Pešková)
Etika (Jaroslava Schlegelová)
Pozvání do estetiky (Hana Rýdlová)

Kniha je z pedagogického hlediska inspirující (především metodika ke kapitole Stát a národ) a čtivá. Filosofické části knihy jsou heideggerovsky orientované [*] a historizující. Líbí se mi řada použitých nápadů jak podnítit studenty ke kladení filosofických otázek. Přes velký přínos této učebnice bych ale viděl následující dva nedostatky:

1. Nejzažším cílem je vyvolat kladení otázek, případně podávat zajímavé deskripce a u toho zůstat. Umět se ptát a chápat možná řešení je ale ve filosofii jen prvním krokem: Po úvodní snaze o porozumnění je třeba rozvíjet i schopnost zaujímat dobře zdůvodněná stanoviska a racionálně o nich diskutovat (Abych ale byl upřímný: tak daleko jsem se zatím se svými studenty nedostal ani na vysoké škole - což beru jako svůj pedagogický deficit).
2. Poslední část IV (péče o transcendenci) se zabývá jen a pouze úvahami nad člověkem a jeho vztahem k celku světa. O Bohu či jiném pojetí Absolutna ani slovo!

Jak lék na oba neduhy by stálo za to do Základů společenských věd integrovat Filosofii náboženství od Peter Cola (20.11.2009). Než k tomu dojde, naši středo-školní filosofii nebudu nazývat filosofií scholastickou ...

[*] Obraty jako "to, co jsme nazvali "humanities", musí učit nebo odkrývat lidé ... kteří zároveň rozumí problémům odkrývajícího," s. 14)

Antropologie náboženství 0 (témata)

Můj základní postup v přednáškách bude sledovat témata z učebnice Antropologie náboženství od Fiony Bowie a Filosofie náboženství od Petera Cola. (Pravděpodobně se nedostane na všechna témata, záleží na tom, jak vše půjde).

Bowie probírá následující témata:

1. Teorie (metodologická východiska a dále původ, vymezení a charakteritika náboženství)
2. Tělo
3. Uchovávání a změna hranic
4. Pohlaví a gender
5. Životní prostředí
6. Rituály a násilí
7. Šamanismus
8. Čarodějnictví
9. Pouť
10. Mýtus

Bowie nezahrnula do svého zkoumání náboženství

• reflexi a sebe-reflexi „velkých náboženství“,
  
• duchovní disciplínu (modlitba, meditace, atd.).
  

Reflexi náboženství (především teistického) si doplníme podle učebnice Peter Cola. Cole probírá následující témata:

1. Pracovní nástroje (logika)
2. Ontologický důkaz Boží existence
3. Kosmologický důkaz Boží existence
4. Teleologický důkaz Boží existence
5. Mravní důkaz Boží existence
6. Důkazy Boží existence z náboženské zkušenosti
7. Hodnocení důkazů Boží existence
8. Zlo
9. Duše a tělo
10. Posmrtný život
11. Náboženský jazyk

Pokud bude zájem a čas, mohl bych případně vyzkoušet i výuku duchovní disciplíny (asi především neteistické) např. podle knihy Sadhana od Anthonyho de Mello.

Antropologie náboženství - 0 (popis kurzu)

Série přednášek na ČZU:

Antropologie náboženství (z řeckého ἄνθρωπος, člověk) je disciplína, která zkoumá náboženské projevy člověka. Tato disciplína v sobě zahrnuje jak antropologii kulturní (sociální) tak antropologii filosofickou. Kulturní antropologie je vědou spíše deskriptivní, kdežto v antropologii filosofické převažuje složka kriticko-analytická. Důraz našeho kurzu bude filosofický, tj. půjde nám primárně o otázky filosofie náboženství (základy kulturní antropologie náboženství probírají studenti mj. v předmětu Geografie náboženství). V rámci monoteistických náboženství (judaismus, křesťanství, islám) půjde např. o otázky dokazatelnosti a atributů Boha, o problém zla, posmrtného života, vztahu duše a těla, náboženské zkušenosti, náboženského jazyka, atd. Zabývat se ale budeme i otázkami řešenými v rámci ne-monoteistických náboženství (hinduismus, budhismus, čínská náboženství), např. otázkami reinkarnace, osobní identity, ateismu a atributů nejzažší reality, jednání v souladu s Dao, psychofyzickými duchovními praktikami, atd. Cílem tohoto kurzu je reflektovat nad těmito a podobnými otázkami v dialogu s velkými mysliteli minulosti i současnosti.

Základní literatura, ze které chci vycházet:

• Bowie, Fionia (1975120052/2008) Antropologie náboženství: Rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví, z angl. přel. Vladimír Petkevič, Praha: Portál.
• Cole, Peter (1999/2003) Filosofie náboženství, z angl. přel. Ondřej Fischer, Praha: Portál.
• Quinn, Philip L., Taliaferro, Charles, ed. A Companion to Philosophy of Religion. Malden, MA: Blackwell Publishing.

Komentář k internetové recenzi posledního čísla Salve

Josef Štogr v internetovém revue Trivium si povšiml vydání Salve 2/2009 a napsal na toto číslo recenzi. (Viz záznam z 10.09.2009)

K Vlastově a mému článku Štogr píše:

Článek provádějící nás reáliemi současného amerického a britského filosofování (spíš než filosofie) je opět zajímavou sondou - i když mnohdy zapadající spíše do odstrašujícího pojetí „filosofie náboženství“ – což je téma, které zpravidla nemá s křesťanskou filosofií nic společného. Zato se zde alespoň rámcově dozvíme o polaritě mezi americkými tomisty a liberály a o jakémsi „procesu obrody“, ve kterém si křesťanství znovu nalézá půdu mezi intelektuálními elitami a dokonce i na universitách. Připravuje se tak kontext pro klíčový článek Alvina Plantiga „Rada křesťanským filozofům“. Dá se předpokládat, že z jejich prostředí pochází kontakt na uvedený text. Je sice patrné, že oba autoři - Vlastimil Vohánka a Daniel D. Novotný - jsou mladí a nemají doposud vytvořené některé profesionální návyky, ale to je v jistém smyslu přednost, ve svém přehledu postupují „americky“, tj. nezajímají je zjevně hrátky běžné v evropském akademickém světě, tanečky kolem toho, co je a není korektní atd.

Celkově vzatu mě tento komentář k našemu článku potěšil, nicméně, mám k tomuto komentáři také komentář:

(1) Nevím, co chce autor říci úvodní poznámkou v závorce, že totiž provázíme po americkém a britském filosofování spíše než filosofii.

(2) Nechápu co je odstrašujícího na "filozofii náboženství" (philosophy of religion) tak jak je provozována v anglosaských zemích. Filosofie náboženství je totiž v současnosti především filosofií křesťanství, příp. teismu, a to je určitý nedostatek. Existuje celá řada dalších náboženství a ta potřebují svou filosofickou reflexi také. (Pro výborné příspěvky k filosofii náboženství v obecnějším smyslu slova jsme s Vlastou odkazovali na knihy od K. Yandella a P. Quinna a Ch. Taliaferra)

(3) Polarita není ani tak mezi americkými tomisty a liberály, ale mezi (a) tradičními tomisty a analytickými kř. filosofy, (b) filosofy, kteří vesměs zastávají tradiční realisticky chápanou víru (ať už jsou tomisté či ne-tomisté, protestanti či katolíci), a katolickými teology, kteří často tíhnou k liberální heterodoxii.

(4) Nevím, v čem spočívá nedostatek "profesionálních návyků" kromě toho, že se opravdu snažíme postupovat přímočaře, bez "hrátek běžných v evropském akademickém světě". Aniž bych popíral legitimitu a tajuplný půvab evropských akademických sociolektů (každá země a obor má svůj), osobně jsem byl vychován a preferuji styl přímočarý, běžný v amerických filosofických kruzích. Tento styl koneckonců není nic výlučně amerického a cizího českému a slovenskému prostředí, jak prokazují časopisy Studia Neoaristotelica či Organon F.

APA - sekce "Debaty o Bohu" 4

... a konečně Steeleho vysvětlení nárůstu zájmu o ateismus:

Nový ateismus je odpovědí na 11. září.

Mnozí ateisté totiž mají dojem, že víra jako taková je nebezpečný virus. Je celkem jedno, zda je jím nakažen Usáma bin Ládin anebo George W. Bush, jedná se vždy o potenciálně smrtící nebezpečí pro celou společnost.

(Pro zajímavost: v r. 2007 se v průzkum mínění 4000 Britů Usáma bin Ládin umístil mezi "100 žijících géniů")

Steele zmínil, že teprve až delší dobu po rozpracování své hypotézy o příčinách vzrůstu zájmu o ateismus si všiml poznámky v Harrisově knize The End of Faith: Harris ji začal psát 12. září 2001.

Steele poté přešel ke kritice základní teze nového ateismu, že víra a teistické náboženství samo o sobě je nebezpečí (diskuse se zde týká teismu, protože např. Harris nepovažuje východní mysticismus za náboženství - je tedy podle něho OK).

Steeleho kritika nového ateismu (ač sám Steele je ateista) postupovala v následujících bodech:

1. Názory "sekulárně smýšlících nominálních teistů" (kterých je většina) jsou podobné názorům nových ateistů: "hlavně klid, náboženství by nemělo nějak moc zasahovat do "normálního" života." Většina sympatizantů nového ateismu se rekrutuje právě z řad těchto nominálních teistů.

2. Explicitní motivace teroristů nespočívá ve víře v Boha, ale v různých politických důvodech (např. v přítomnosti USA na Blízkém východě).

3. Počet obětí militantního ateismu silně převyšuje počet obětí militantního teismu. (K tomu viz výzkum R. J. Rummela o tzv. democidě; na špici se momentálně drží: Stalin s 43 mil., Mao Zedong s 38 mil. a Hitler s 21 mil, všichni víceméně ateisté. Z tohoto faktu samo o sobě ještě nevyplývá, že je ateismus sám o sobě nebezpečnější, protože je prostě jen možné, že Stalin-Mao-Hitler byli "šikovnější" vrazi než teističtí vrazi. Nicméně přinejmenším to tezi o nebezpečí teismu jako takového zpochybňuje. Jinými slovy: Pravděpodobnost hypotézy T (teismus je nebezpečnější než ateismus) vzhledem k faktu F (počet obětí ateistů a teistů) je mnohem menší než hypotézy A (ateismus je nebezpečnější než teismus).

Závěr: Jakýkoli "nadšenecký" systém názorů, který se zmocní vlády a státního aparátu je nebezpečný (ať už teistický či ateistický).

APA - sekce "Debaty o Bohu" 3

... pokračování:

3. Příčinu v růstu evangelikálních církví na úkor "hlavních" církví vidí Steele v demografii. Konzervativní křesťané mají většinou mnoho dětí. (Podobný fenomén se děje u orthodoxních židů, viz komunita Kiryas Joel nedaleko New York City)

4. Příčiny růstu křesťanské politické pravice jsou nikoli v nárůstu křesťanství jako takového, ale ve změně postoje evangelikálních lídrů k politice (tradičně apolitické postoje byly odvrženy).

5. Ve skutečnosti roste nejen počet lidí, kteří jsou náboženští, ale i těch, kteří se hlásí k ateismu (podle Steeleho podobným způsobem roste i jak pro-life tak pro-choice zároveň).

Závěr: dochází k polarizaci (ztenčování "středu") spíše než k růstu náboženství na úkor ateismu.

APA - sekce "Debaty o Bohu" 2

Dříve než Steele předložil svou vlastní tezi o příčinách fenomenálního vzrůstu zájmu o ateismus, analyzoval význam a evidenci pro tvrzení, že (teistické) náboženství je na vzestupu.

Toto tvrzení nelze podle Steeleho samo o sobě v globálním měřítku zpochybnit (Steele se odvolal na jinak podle jeho názoru propagandistickou knihu God is Back, 2009, osobně mě v tomto ohledu přesvědčila kniha The Next Christendom, 2002). Je sice pravda, že v Evropě náboženství ze sociologického hlediska upadá, ovšem v obou Amerikách, Asii a Evropě je na vzestupu. Zdá se, že tento fakt odporuje tezi, že sekularizace, modernita a blahobyt sám o sobě automaticky vede k zesoukromění náboženství a k jeho postupnému vytracení.

Sekularizační teze dostala první ránu již v sedmdesátých letech: Podle průzkumů Gallup v třicátých letech navštěvovalo týdně kostel či synagogu asi 40% Američanů ... a v sedmdesátých to bylo opět asi 40% Američanů (dnes je to dokonce více, viz zde)

"Hlavní" (mainline) církve ztrácí své členy, evangelikální (tj. konzervativně protestantské) církve rostou (Steele je charakterizuje jako "Přijmi Ježíše jinak se budeš smažit v pekle"). Dále se vynořila v sedmdesátých letech tzv. nová křesťanská pravice, která, jak víme, dnes hraje důležitou roli v americké politice. (Podle slavné knihy Why Conservative Churches Are Growing? (1972) je to tím, že hlavní církve jsou na své členy příliš nenáročné. Lidé chtějí něco těžkého. U nás v Česku by s tím nesouhlasil kard. Špidlík, podle něho je to v prvé řadě otázka duchovního vedení a teprve na druhém místě přísnosti - myslím, že má pravdu; ovšem z dobrého duchovního vedení vyplývá hluboká oddanost, která z vnějšku vypadá jako přísnost).

Steele se snažil sekularizační tezi (modernita a blahobyt vedou k vytrácení náboženství) hájit s následujícími modifikacemi:

1. Vzestup náboženství ve světě není překvapující, protože většina světa je chudá. Růst náboženství v USA se taktéž podle Steeleho děje především v oblastech, které jsou chudé, anebo které byly chudé v době, kdy dnešní zbohatlíci prožívali formativní léta.

2. Lidé mají sklon přeceňovat svou náboženskost. Když se jich zeptáme, zda byli minulý týden v kostele či synagoze, 90% z nich jich řekne, že ano. Když jim však v pondělí předložíme dotazník: "Která místa jste včera navšvívil(a)?" s výčtem 20 míst, kde mj. je i "kostel", zjistíme, že návštevníků kostela je ve skutečnosti jen asi polovina. Tato nová strategie samozřejmě neříká, jak to bylo v minulost. (Podle Rodneyho Starka nikdy nebyla návštěvnost kostelů a synagog tak velká, jak se mělo za to).

Pokračování příště (nechci Tě trápit Vlasto, jen to nestíhám :-))

APA - sekce "Debaty o Bohu" 1

Středeční sekce APA (30.12) "Debaty o Bohu" byla organizovaná Společností humanistických filosofů, která mj. vydávají časopis Philo. Protože cílem společnosti je podpora "naturalismu" (tj. zhruba vzato: ateismu) a protože už samotný název je pochybný (copak ateisté jsou nutně humanisté a naopak?), očekával jsem přednášky typu Dawkins. Ve skutečnosti byla část první přednášky (David Steele) věnována kritice některých tvrzení nového ateismu (třebaže Steele sám se hlásí k ateismu), druhou přednášku měl Paul Draper, agnostik, a poslední přednáška byla čtena za Erica Reitana, teisty, který ze zdravotních důvodů nepřijel, ale zaslal svůj příspěvek.

Nejprve ke Steelově přednášce:

Nástup nového ateismu, který naplno propukl v r. 2004, je neuvěřitený. Sam Harris, doposud neznámý se stal díky The End of Faith (2004) autorem na vrcholech žebříčků, Richard Dawkins a Christopher Hitchens, ač prodávaní a známí autoři, více než zvojnásobili prodej svých knih (tj. prodej jejich knih The God Delusion, 2006, a God is Not Great, 2007, předčil prodej všech jejich předchozích knih dohromady), a taktéž Dennettova kniha Breaking the Spell (Prolomit začarování, 2006) patří mezi bestsellery.

Na druhou stranu se bestsellery (i když v menší míře) stávají i různé odpovědi na nový ateismus. Nejprodávanější je kniha Dineshe D'Souzy Křesťanství a ateismus úplně jinak (angl.: What's so Great about Christianity, 2007) .

Mezi dalšími autory kritik nového ateismu zmiňme ještě Erica Reitana a Edward Fesera. K Feserově velmi přínosné a vtipné knize Poslední pověra (The Last Superstition, 2008) se chci jěště vrátit. (Feser se chystá mj. na pražskou konferenci o metafyzice v červnu 2010)

Tento fenomenální zájem o ateismus je vskutku překvapivý. Proč k tomuto výbuchu zájmu o ateismus došlo? Převládající křesťanské vysvětlení, říká Steele, spočívá v tom, že se ateisté cítí ohroženi, panikují z nárůstu křesťanství, a proto zahajují útok.

Steele hájil jiné vysvětlení.

Boží blud - další "odpověď"

Přišel mi časopis absolventů University of Buffalo. V časopise jsou mj. přehledy různých úspěchů, kterých absolventi dosáhli. V r. 1993 udělal na katedře filosofie doktorát Eric Reitan (u Newtona Garvera). Nyní mu vyšla kniha Is God a Delusion? (GOOGLE)

Těší mne, že by měl vystoupit i na setkání APA - po Paulu Draperovi (který je člen významné anti-teistické filosofické Společnosti pro sekulární humanismus, která má své sídlo v Buffalu, resp. v sousedním Amherstu, NY).

Současná americká filosofie

Vlasta Vohánka (a Jorge Gracia) mě upozornili na výsledky průzkumu filosofických názorů současných amerických filosofů (EN). Průzkum poskytuje množství velmi zajímavých statistik. V souvislosti s článkem, který jsem s Vlastou spoluautoroval pro Salve vybírám některé výsledky ohledně postoje k teismu:

Celkově:
Spíše ateismus: 2136 / 3226 (66.2%)
Spíše teismus: 599 / 3226 (18.5%)
Jiné: 491 / 3226 (15.2%)

Pro doktorandy:
Spíše ateismus: 527 / 829 (63.5%)
Spíše teismus: 173 / 829 (20.8%)
Jiné: 129 / 829 (15.5%)

Pro AOS filosofie náboženství:
Spíše ateismus: 33 / 177 (18.6%)
Spíše teismus: 121 / 177 (68.3%)
Jiné: 23 / 177 (12.9%)

Pro AOS metafyzika:
Spíše ateismus: 404 / 626 (64.5%)
Spíše teismus: 139 / 626 (22.2%)
Jiné: 83 / 626 (13.2%)

Pro AOS epistemologie:
Spíše ateismus: 349 / 516 (67.6%)
Spíše teismus: 88 / 516 (17%)
Jiné: 79 / 516 (15.3%)

Pro AOS filosofie mysli:
Spíše ateismus: 536 / 721 (74.3%)
Spíše teismus: 88 / 721 (12.2%)
Jiné: 97 / 721 (13.4%)

Pro AOS filosofie biologie:
Spíše ateismus: 89 / 110 (80.9%)
Spíše teismus: 5 / 110 (4.5%)
Jiné 16 / 110 (14.5%)

Pro AOS středověká a renezanční filosofie:
Spíše ateismus: 18 / 53 (33.9%)
Spíše teismus: 27 / 53 (50.9%)
Jiné: 8 / 53 (15%)

Pro AOS asijská filosofie:
Spíše ateismus: 14 / 34 (41.1%)
Spíše teismus: 10 / 34 (29.4%)
Jiné: 10 / 34 (29.4%)

Očekával bych výraznější rozdíl mezi doktorandy a celkovou populací, dále bych očekával více teismu mezi metafyziky a méně u asijské filosofie. Naopak se potvrdil můj dojem, že filosofie biologie je téměř výlučně ateistická.

Suárez v kánonu filosofie náboženství

Graham Oppy a Nick Trakakis vydali impozantní pětidílnou sérii knih Historie západní filosofie náboženství (děkuji Vlastovi Vohánkovi za odkaz):

I. Starověk
II. Středověk
III. Raný novověk
IV. Devatenácté století
V. Dvacáté století

Potěšující je, že do "kánonu" třetího dílu se dostal i Francisco Suárez (v článku Bernardo J. Cantense).

_____________
Méně potěšující je, že jsem od GAČRu nedostal postdok na výzkum scholastiky (přesněji řečeno na téma historie kontroverzí o irrealitě od Parmenida k Ingardenovi). Dnes byly vyhlášeny výsledky.

Communio: Dietrich von Hildebrand

Na našem pátém setkání katolických filosofů měl Martin Cajthaml velmi pěkné povídání o Dietrichovi von Hildebrand (1889-1977), vzorném příkladu syntézy mezi filosofickou a katolickou formou života. Setkání jsme měli ve Sv. Janu p. Skalou.

Souběžně zde probíhá kurz čínštiny - hostujícím přednášejícím byl dnes prof. Kolmaš s přednáškou o Archimandritovi Palladiji Kafarovi, významném činiteli v zakládání ruské mise v Pekingu.

Descartův kauzální argument pro Boha

Pomyslná jsoucna jsou podle Suáreze to, co je "čistě objektivně v intelektu". Ve třetí Meditaci používá Descartes pojem objektivní reality v jednom ze svých dvou hlavních argumentů ve prospěch existence Boží. Argument lze shrnout takto (AT VII, 41):

P1: V mé mysli jsou ideje různých věcí.
P2: Jedna z těchto idejí je o Bohu.
P3: Příčina této ideje (příp. objektivní reality, tj. toho, o čem je) nemůže být moje mysl.
Z: Bůh existuje (jakožto příčina mé ideje).

Na první pohled bizardní argument, ovšem diskuse s Caterem v prvních námitkách poukazuje na to, že ne tak docela. (Současná analýza: EN)

Boží blud zabloudil do Německa

Včera jsem opět tlumočil pro Šumavskou renezanci, tentokrát při setkání s ředitelem NP Bavorský les Karl Friderich Sinnerem (DE). Podnětem k filosofování pro mne tentokrát nebylo umění, ale kniha Richarda Dawkinse Boží blud. I v Německu slaví Dawkins úspěchy:



Nejvíce frustrující na Dawkinsovi není stanovisko, které zastává (náboženství ve všech formách je duševní choroba), ale způsob, kterým je zastává, tj. ignoruje drtivou většinu kvalitních pokusů o prokázání racionality teismu. V angličtině již vzniklo několik "proti-Dawkinsovských vakcín"(např. od Edwarda Fesera či - méně povedená - od Alistera McGrathe, EN recenze). Pro svého známého jsem ale hledal nějakou kvalitní recenzi v němčině. Našel jsem ji od Godeharda Brüntrupa SJ (DE).

Nakonec ještě jeden "argument z analogie" v angličtině:

Sv. Anselm - ontologický důkaz

Letos slavíme 900 let od úmrtí Anselma z Canterbury (či "z Aosty"), významného křesťanského filosofa. Nad jeho ontologickým důlazem boží existence si filosofové a logikové dodnes lámou hlavu. Je zajímavé, že Benedikt XVI., který hovořil o sv. Anselmovi na generální audienci 23. září 2009), ontologický důkaz ovšem vůbec nezmínil. Krásným způsobem ale shrnul život sv. Anselma a poté se věnoval tomu, jak sv. Anselm pojímal svou teologii - jako spojení logiky a mystiky:

Prosím tě, Bože, chci tě poznat a milovat, abych se z tebe radoval. A pokud toho v tomto životě nejsem schopen v plné míře, kéž každý den alespoň trochu pokročím, abych nakonec dosáhl plnosti.“ (Proslogion, cap.14). Tato modlitba umožňuje chápat mystickou duši tohoto velkého světce středověku, zakladatele scholastické teologie, jemuž křesťanská tradice dala titul „Vznešený Učitel“, protože pěstoval intenzivní touhu prohloubit božská tajemství, avšak při plném vědomí toho, že hledání Boha se na této zemi nikdy nekončí. Jasnost a logická důkladnost jeho myšlení měly vždy za cíl „pozvednout mysl ke kontemplaci Boha“ (Ivi, Proemium). Prohlašuje zřetelně, že kdo chce pěstovat teologii, nemůže stavět jenom na svojí inteligenci, ale musí zároveň kultivovat hlubokou zkušenost víry.

Činnost teologa se podle sv. Anselma rozvíjí ve třech stadiích: víra, nezasloužený dar Boha, který je třeba pokorně přijmout; zkušenost, která spočívá ve vtělení Božího slova do vlastní každodenní existence; a potom pravé poznání, které není nikdy plodem sterilního rozumování, nýbrž kontemplativní intuice. Pro zdravé teologické bádání a pro každého, kdo chce prohloubit pravdy víry, zůstávají v této souvislosti i dnes stále prospěšná jeho proslulá slova: „Nesnažím se, Pane, proniknout tvoji hloubku, protože s ní nemohu ani zdaleka měřit svůj intelekt, ale toužím porozumět, alespoň do jisté míry tvé pravdě, kterou moje srdce věří a miluje. Nesnažím se totiž porozumět, abych věřil, ale věřím, abych porozuměl“ (Ivi, 1).

Zde je slovenský televizní program o Anselmovi a jeho ontologickém důkazu. Hovoří P. Luboš Rojka (Řím, web, blog), Petr Dvořák (Praha, web) a Rastislav Němec (Trnava). Velmi pěkné (až na závěrečné slovo o procesuální teologii).

Ač rozsahem je dílo sv. Anselma nevelké (na rozdíl od díla sv. Augustina, sv. Tomáše, bl. Duns Scota, či Suáreze) patří zřejmě mezi stěžejní křesťanské filosofy. (Proto mne mrzí, že jsme na něho s Vlastou zapomněli v závěrečném výčtu hlavních křesťanských filosofických vzorů v článku pro Salve).

William P. Alston R.I.P

13. září odešel na věčnost jeden z nejlepších filosofů náboženství 20. století. Zatím jsem od něho moc nečetl, ale co jsem četl bylo naprosto vynikající. Vzhledem k šíři jeho práce lze snad mluvit i o genialitě. Těším se obzvláště na to, že někdy dočtu jeho knihu Perceiving God (EN), která hájí tezi, že zkušenostní vědomí Boha zakládá (opravňuje či "justifikuje") naše přesvědčení o Bohu.

Zde je několik článků v angličtině.

Filosofická antropologie 1 (filosofie) - ještě něco

Co filosofie není?
Již jsme si naznačili, že filosofie není pouhým myticko-náboženským myšlením a není ani mudroslovím. Obojí lidské činnosti se vztahují k témuž (podstatné životní otázky), ale schází jim dostatek kritičnosti a komplexity. Filosofii je ovšem třeba dále odlišit od umění, náboženství, a od některých forem vědy a ideologie.

Umění: také často plní roli ve vyjasňování „podstatných otázek života“; filosofie však „plní ony základní funkce v médiu rozumu, pojmu, vědecké reflexe. Naproti tomu umění realizuje ony základní funkce v médiu smyslovosti.“ (Anzenbacher 1990:30)

Náboženství: v lidové formě splývá s mýty (doplněnými o různé další elementy, např. kultické); ve vyspělé formě ovšem náboženství také obsahuje racionálně-kritickou složku ("teologii"); je tato složka sama o sobě filosofií? Nikoli a to z toho důvodu, že náboženství je založeno na autoritě (ať už Zjevení či nějaké speciální mystické zkušenosti).

Věda: Zda je filosofie vědou závisí na tom, co míníme slovem ‘věda’:

(1) převážně deskriptivní popis (ἱστορία)
(2) matematicko-empirické zkoumání (angl. science)
(3) systematické zkoumání založené na obecné ověřitelnosti (něm. Wissenschaft)
(4) deduktivně vedené zkoumání z příčin (scientia, ἐπιστήμη)

Filosofie není vědou ve smyslu (1) ani (2), je ale vědou ve smyslu (3) a podle některých i (4).

Ideologie: má dva významy, pejorativní a nikoliv pejorativní. V pejorativním smyslu se jedná o dogmatickou soustavu přesvědčení o povaze světa, smyslu, života atd. V tomto smyslu filosofie není ideologií. V nepejorativním smyslu jde o jakoukoli o soustavu přesvědčení o povaze světa, smyslu, života atd. V tomto smyslu je ideologie žádoucí produkt filosofie. (Místo ideologie můžeme také říkat světonázor či kosmovize)

(Za inspiraci zde děkuji mj. Lukáši Novákovi)

Roš ha-šana

Židé dnes slaví Nový rok (roš hašana, ראש השנה). K tomuto svátku by bylo možné říci mnohé (viz EN), na počest tohoto dne ale uvedu jen milou midrašickou anekdotu, která ukazuje, že ani rabínské tradici není zcela cizí jakýsi elementární "důkaz" Boha jako První příčiny:

Abraham musel být brzy po narození ukryt, protože hvězdopravci varovali krále Nimroda, že se má narodit dítě, které svrhne jeho království, a radili, aby bylo zabito dokud je ještě dítětem. Tři roky žil proto Abraham s chůvou v jeskyni. ... Když vyšel z jeskyně, jeho srdce stále přemítalo o stvoření světa, i rozhodl se, že bude uctívat všechna nebeská tělesa, dokud nezjistí, které z nich je Bůh. Uviděl měsíc, jehož světlo ozařovalo noční temnotu z jednoho konce světa na druhý, a všiml si nesčetné družiny hvězd. "Toto je Bůh", zvolal a uctíval jej po celou noc. Ráno když uviděl východ slunce, před nímž měsíc potemněl a jeho síla ochabla zvolal: "Světlo měsíce se jistě odvozuje od světla slunce a svět existuje jen díky slunečním paprskům". A uctíval slunce po celý den. Večer slunce zapadlo za obzor, jeho moc pominula a znovu se objevil měsíc s hvězdami a planetami. Tu zvolal: "To všechno musí mít Pána a Boha!"
(Abraham Cohen, Talmud pro každého, s. 36)

לשנה טובה תכתבו

Peklo

Od Miloslava Pletánka jsem dostal emailem následující odkaz - 20. listopadu 1998, asi kolem třetí hodiny ráno, byl americký pastor Bill Wiese přenesen na exkurzi do pekla:



Co si o tomto rozhovoru myslet? Rozhovor je silně ideologicky podbarvený. Cílem tohoto televizního pořadu není kritické zhodnocení Wiesovy zkušenosti, ale vyvolání strachu jako motivace k přijetí křesťanské víry. Wiese navíc nemluví čistě o svých zkušenostech, ale interpretuje je ve světle svého (zvláštního) přesvědčení. Tvrdí, že ví (i když nemůže říci jak), že se peklo "nachází 3700 mil pod zemských povrchem, blízko zemského jádra." (Pro zajímavost: podle jiných názorů je k zemskému povrchu blíže, zde je údajný záznam pekelného křiku z hloubky 14.4 km.)

Tato absurdní svědectví, jdoucí proti všemu co víme o geologii naší Země, vyvolávají dojem, že peklo je blábol anti-vědeckých fundamentalistů. To by ovšem byl ukvapený závěr. Nevíme sice, co Wiese přesně prožil, nicméně něco zajímavého možná opravdu prožil. A navíc, bez ohledu na pochybná svědectví jako je Wiesovo, peklo je důležitým pojmem a součástí křesťanství (a celé řady dalších náboženství). Tradiční křesťanský pojem pekla lze charakterizovat následujícími tezemi (viz SEP):

(1) Trest: účel pekla je potrestat za pozemský život ty, kteří si to zasluhují.
(2) Neuniknutelnost: je nemožné dostat se z pekla v případě, že se do něj člověk dostane.
(3) Anti-univerzalismus: někteří lidé skončí v pekle (či modalizovaně: mohou skončit v pekle).
(4) Věčnost: peklo je místo nekončící vědomé existence.

Pro teisty je ústřední problém s peklem podobný problému se zlem: jak sloučit přesvědčení o dobrotě a všemohoucnosti Boží s existencí (klasického) pekla? Jednoduchá cesta - zbavit se pekla - je např. z hlediska katolické věrouky nepřijatelný. Otázka tedy zůstává: peklo je reálné, Bůh je dobrý a všemohoucí; jak je to možné?

Pochod k životu

Německé evangelické společenství z městečka Selbitz (DE) dnes dorazilo do Hartmanic po stopách pochodu smrti, který tudy procházel 28. dubna 1945 do Volar. Dvanáct žen zde zemřelo vyčerpáním a byly pohřbeny na místním židovském hřbitově. Na těchto pochodech je asi nejstrašnější, že se jednalo o zcela nesmyslné zlo, které nesloužilo žádnému cíli (válka byla prohraná, proč neodejít a nechat tu hrstku lidí, kteří přežili, na pokoji?). Existence zla je palčivá především pro teisty. Zdá se, jak J. L. Mackie poukázal v r. 1955 ve svém slavném eseji "Zlo a všemohoucnost" (EN), že nelze sloučit tři trvzení klasického teismu: Bůh je všemohoucí, Bůh je dobrý, a zlo existuje. Klasický teismus je tedy nařknut z nejtežšího možného zločinu proti rozumu: z toho, že je logicky sporný.

Teistická odpověď je vedena různými způsoby, většinou po linii svobodné vůle: Bůh stvořil člověka svobodného a tudíž Bůh není zodpovědný za zlo, které člověk člověku páchá. Křesťanská verze teismu navíc může poukázat na fakt, že Ježís Kristus trpěl zlo s námi, pro nás a místo nás. Ve svém jádru jsou tyto odpovědi jednoduché a přesvědčivé, na hlubší úrovni jsou ale tyto odpovědi kontroverzní a diskuse se větví jak labyrint (viz SEP).

Z existenciálního hlediska je zajímavé, že na stejné zlo reagují lidé velmi odlišným způsobem. Např. židovka Eva Erbenová, která se ztratila z pochodu smrti a byla poté zachráněna katolickou rodinou v Postřekově na Domažlicku, víru ztratila ("víra nás definitivně opustila, když jsme přišli do Osvětimi"). Naopak rabín Sinaj Adler, který vypil kalich hořkosti až (téměř) do dna, píše na závěr své knihy V údolí smrti:

Dlouhá byl ona cesta z údolí smrti, Auschwitzu, až k jejímu konci v zemi života. ... Příběh, který je obsažen v této knize, popisuje jedno z nejhroznějších období naší historie, a proto je každý z nás povinen jej znát ... a nikdy jej nezapomenout. To v nás posílí naši víru ve Stvořitele světa, jenž celý svět řídí, a proto musíme předat své vzpomínky též dalším generacím. Aby naši potomci věděli, že Pán je Bůh na nebi nahoře i dole na zemi a že není jiného (1992/2004: 161).