12. neděle v mezidobí (C)

Zach 12,10-11: Toto praví Hospodin: „Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování, budou hledět na mne. Budou naříkat nad tím, kterého probodli, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem. V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megidské pláni.“

Ž63: ... Má duše lne k tobě ... (דָּבְקָה נַפְשִׁי אַחֲרֶיךָ; paleo-hebrejsky viz zde)

Gal 3,26-29: (Bratři a sestry!) Vy všichni jste Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. ...

Lk 9,18-24: Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“
Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“


(Ježíšovu výzvu k nesení kříže mnozí chápou jako něco obtížného a nepříjemného. Ježíš ale v prvé řadě zve k následování, tj. k životu v plnost. Kříž je jen prostředek. Je to podobné jako ve sportu - tréningové bolesti jsou jen prostředkem vyššího cíle, tj. radosti z výkonu či hry).

----------
Včera a dnes máme v Jihlavě, v klášteře minoritů, šesté rekolekce katolických filosofů (na téma: Požadavky katolické víry na filosofii)

Právo na život (Všeobecná deklarace lidských práv)

Schválena 10. prosince 1948.

Článek 3 zní: "Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost."

Český text je zde. Krátký pochvalný komentář (v angličtině) od vynikající americké právničky, filozofky a diplomatky Mary Ann Glendon:



Pro zajímavost: na deklaraci pracoval i známý francouzský katolický filosof Jacques Maritain (1882–1973).

5. neděle v mezidobí (C)

Dnes jsem přijel z návštevy u manželky a dětí, které jsou na ozdravném pobytu v Lázních Kynžvart. Zámek Kynžvart je samozřejmě v zimě zavřený, alespoň jsme se tedy s Vojtíškem hlubokými sněhovými závějemi prodrali na zříceninu hradu Kynžvart. Jedná se o nejvýše položený hrad v Česku (824 m n.m.). Doložen je již v r. 1214 (asi jedenáct let před narozením Sv. Tomáše Akvinského v daleké Itálii).

(Foto je převzaté, po klinutí se ukáže originál)

-----------

Z rozhovoru s Mary Douglas (viz včera) stojí za poslech jen prvních pár minut, kde vzpomíná na své dětství a kde odpovídá na otázky o vztahu své vědecké práce a svého katolického vyznání.

-----------

Čtení na tuto něděli mají společné téma - lidský hřích a zároveň poslání ke službě.

Iz 6, 1-8
... Tu jsem zvolal: "Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!"
Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. Tím se dotkl mých úst a řekl: "Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích!" Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: "Koho mám poslat, kdo nám půjde?" Řekl jsem: "Zde jsem, mne pošli!"
1 Kor 15,1-11
Lk 5,1-11
Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas – a také všech jeho společníků – nad tím lovem ryb, které chytili ... Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi."

Communio: Dietrich von Hildebrand

Na našem pátém setkání katolických filosofů měl Martin Cajthaml velmi pěkné povídání o Dietrichovi von Hildebrand (1889-1977), vzorném příkladu syntézy mezi filosofickou a katolickou formou života. Setkání jsme měli ve Sv. Janu p. Skalou.

Souběžně zde probíhá kurz čínštiny - hostujícím přednášejícím byl dnes prof. Kolmaš s přednáškou o Archimandritovi Palladiji Kafarovi, významném činiteli v zakládání ruské mise v Pekingu.

Sv. Anselm - ontologický důkaz

Letos slavíme 900 let od úmrtí Anselma z Canterbury (či "z Aosty"), významného křesťanského filosofa. Nad jeho ontologickým důlazem boží existence si filosofové a logikové dodnes lámou hlavu. Je zajímavé, že Benedikt XVI., který hovořil o sv. Anselmovi na generální audienci 23. září 2009), ontologický důkaz ovšem vůbec nezmínil. Krásným způsobem ale shrnul život sv. Anselma a poté se věnoval tomu, jak sv. Anselm pojímal svou teologii - jako spojení logiky a mystiky:

Prosím tě, Bože, chci tě poznat a milovat, abych se z tebe radoval. A pokud toho v tomto životě nejsem schopen v plné míře, kéž každý den alespoň trochu pokročím, abych nakonec dosáhl plnosti.“ (Proslogion, cap.14). Tato modlitba umožňuje chápat mystickou duši tohoto velkého světce středověku, zakladatele scholastické teologie, jemuž křesťanská tradice dala titul „Vznešený Učitel“, protože pěstoval intenzivní touhu prohloubit božská tajemství, avšak při plném vědomí toho, že hledání Boha se na této zemi nikdy nekončí. Jasnost a logická důkladnost jeho myšlení měly vždy za cíl „pozvednout mysl ke kontemplaci Boha“ (Ivi, Proemium). Prohlašuje zřetelně, že kdo chce pěstovat teologii, nemůže stavět jenom na svojí inteligenci, ale musí zároveň kultivovat hlubokou zkušenost víry.

Činnost teologa se podle sv. Anselma rozvíjí ve třech stadiích: víra, nezasloužený dar Boha, který je třeba pokorně přijmout; zkušenost, která spočívá ve vtělení Božího slova do vlastní každodenní existence; a potom pravé poznání, které není nikdy plodem sterilního rozumování, nýbrž kontemplativní intuice. Pro zdravé teologické bádání a pro každého, kdo chce prohloubit pravdy víry, zůstávají v této souvislosti i dnes stále prospěšná jeho proslulá slova: „Nesnažím se, Pane, proniknout tvoji hloubku, protože s ní nemohu ani zdaleka měřit svůj intelekt, ale toužím porozumět, alespoň do jisté míry tvé pravdě, kterou moje srdce věří a miluje. Nesnažím se totiž porozumět, abych věřil, ale věřím, abych porozuměl“ (Ivi, 1).

Zde je slovenský televizní program o Anselmovi a jeho ontologickém důkazu. Hovoří P. Luboš Rojka (Řím, web, blog), Petr Dvořák (Praha, web) a Rastislav Němec (Trnava). Velmi pěkné (až na závěrečné slovo o procesuální teologii).

Ač rozsahem je dílo sv. Anselma nevelké (na rozdíl od díla sv. Augustina, sv. Tomáše, bl. Duns Scota, či Suáreze) patří zřejmě mezi stěžejní křesťanské filosofy. (Proto mne mrzí, že jsme na něho s Vlastou zapomněli v závěrečném výčtu hlavních křesťanských filosofických vzorů v článku pro Salve).

Křesťanská filosofie v USA: Dojmy a postřehy

Po Maharalovské konferenci jsem měl včera schůzku s Ken Archerem (firma EN blog EN), softwarovým inženýrem s velkým zájmem o filosofii, především scholastickou (ač není katolíkem). Hovořili jsme o celé řadě témat, mj. také o stavu současné americké katolické filosofie. Podle Archera je většina významných katolických univerzit buď (a) liberálních a ve filosofii vůbec neberou v úvahu Tomáše Akvinského; (b) tradičních a ve filosofii berou především v úvahu Tomáše Akvinského. Nicméně jak liberální tak tradiční katolické školy si naprosto nevšímají současné analytické filosofie.

S Vlastou Vohánkou jsme napsali článek, který by měl brzy vyjít v dominikánském časopise Salve, kde píšeme:

Zatímco většina současných amerických protestantských filozofů je analytická, většina současných amerických katolických filozofů je spíše kontinentálního typu, odtrženého od hlavního proudu angloamerické filozofie, tedy filozofie analytické, kterou neznají a nečtou. ... Analytické filozofování je v katolickém prostředí stále ještě spatřováno jako něco principiálně nebezpečné pro poznání Boha, pravdy a dobra, jako něco, co spočívá hlavně či především v logickém pozitivismu, materialismu, averzi vůči metafyzice, přehnaném agnosticismu nebo závažných omylech novověké filozofie (zejm. té empirické). ... Částečné vysvětlení mimoběžnosti katolictví a analytické tradice se nachází v bariérách institucionálních: výuka na katolických a sekulárních filozofických katedrách je odlišná, co se týče logiky, ontologie, filozofie vědy a mysli, etiky či epistemologie. Dlouhodobá izolace a vzájemné ignorování působí, že pro analytické filozofy včetně těch, kdo jsou katolického vyznání, je obtížné obeznámit se s obsáhlým pojmoslovím a principy tradiční katolické filozofie a teologie, a to jak scholastické, tak té, která dominuje po II. vatikánském koncilu. (Z druhé strany platí totéž.) Pokud se někdo z jednoho tábora intenzivně věnuje myšlení tábora jiného, riskuje, že tato snaha bude jeho okolím nedoceněna a považována za ztrátu času. Dále, u kontinentálně zaměřených akademiků může svoji roli hrát i netrpělivost vůči technickým argumentům ...

Měl jsem trochu pochybnosti o tom, zda je náš článek aktuální; měl jsem dojem, že předsudky katolických filosofů vůči analytické tradici začínají být passé. Setkání s Archerem mě ale utvrdilo, že rozptylovat předsudky vůči analytické tradici rozhodně ještě není "beating a dead horse".

Židovství v křesťanství

V katolické církvi existuje celá řada různých spiritualit a životních stylů a to ji činí i z čistě sociologického hlediska nejvíce fascinujícím společenstvím, které znám. Jedním z moderních forem katolické spirituality je Komunita Blahoslavenství, která mj. usiluje o "uvědomování si a oživování židovských kořenů křesťanské víry". Dnes slavila tato komunita v hartmanické synagoze příchod šabatu (שבת).


Vztahy mezi židy a křesťany se v posledních desetiletích dramaticky zlepšily, nejen na mezilidské, ale především na teoretické úrovni. Známá jsou např. převratná slova Jana Pavla II. při jeho návštěvě synagogy v Mainzu v r. 1980:

Židovské náboženství není vůči našemu náboženství "vnější" ale jistým způsobem "vnitřní". Máme s ním tedy vztah, který nemáme s žádným jiným náboženstvím. Vy jste naši nejmilejší bratři a v určitém smyslu jste naši starší bratři.

Josef Ratzinger v knize Bůh a svět (2005 CZ) dokonce říká, že "křesťanství není nové náboženství, ale jednoduše Starý zákon, nově čtený v Kristu." O interpretaci Starého zákona (tj. Tóry, תורה, v židovské terminologii) pak Ratzinger v knize Ježíš Nazaretský (2007 CZ) vede velmi zajímavý dialog s americkým rabínem Jacobem Neusnerem (2008 CZ).

Bůh uzavřel s židovským národem smlouvu (הברית) či, přesněji vzato, smlouvy. Tak věří nejen židé, ale i křesťané. Křesťané navíc věří, že posvátné židovské spisy (Starý zákon) jsou Bohem inspirovány právě tak jako spisy křesťanské (Nový zákon) - viz detailní dokument Pontifikální biblické komise z r. 2001 (EN). Křesťané tak stojí před otázkou, jakou roli hraje židovská smouva po příchodu Ježíše Krista, tj. po uzavření nové smlouvy? Protože podle fundamentálního křesťanského axiomu spása přichází pro každého individuálního člověka jedině skrze Ježíše Krista, zdálo by se, že stará, židovská, smlouva je nahrazena smlouvou novou do té míry, že stará smouva je naprosto bezcenná. Toto stanovisko v minulosti (jakožto nereflektovaná teologická hypotéza) převládalo. V opozici vůči tomuto "hrubému supersessionismus" (EN) přišli někteří současní křesťané s kontrárním stanoviskem, podle něhož stará a nová smlouva jsou paralení a rovnoprávné cesty ke spáse. Často se toto stanovisko chápe jako jediná alternativa k "hrubému supersessionismu". Existuje ale i prostor pro další možnost, totiž, že judaismus a stará smouva mají svou hodnotu i navzdory tomu, že vposledku je plnost spásy v křesťanství a nové smlouvě. Otázkou pro teologické bádání a existenční "náboženské experimenty" samozřejmě zůstává v čem přesně tato hodnota spočívá.