Germain Grisez: První princip morálky

Kapitoly 1 až 8 z knihy Za hranice nové morálky jsem zapracoval do loňské série "Člověk a jeho hodnoty" (15.12.2009 - vyšlo také vloni ve sborníku Kam doletí svatojánci, ed. Jana Fellnerová).

Pokračujme teď v expozici Grisezovy etické teorie.

Morální čin spočívá v plně racionální volbě, nemorální spočívá v méně než plně racionální volbě. Každý čin totiž směřuje k nějakému dobru, ovšem ne každý způsob volby tohoto dobra je morálně dobrý. Nemorální volby jsou exkluzivní a vylučují rozvoj a realizaci základních dober u sebe či u jiných. Morální volby jsou naopak inkluzivní a volí realizaci základních dober u sebe či u jiných (do té míry, do jaké je to v dané situaci přirozeně možné). Toto tvrzení lze shrnout do Prvního principu morálky:

Při volním jednání pro [základní] lidská dobra a k vyhnutí se tomu, co se jim příčí, by si měla daná osoba vybrat a prostě chtít jen a pouze ty možnosti, které jsou slučitelné s chtěním celistvého lidského naplnění. (Grizes/Shaw, Beyond New Morality, p. 103)

Toto poněkud suchopárně a právnicky znějící pravidlo lze pravděpodobně shrnout do jednoduchého „jednej v souladu s celistvým lidkým naplněním“, tj. s vizí ideálního dokonalého společenství všech lidí naplněných ve všech lidských dobrech.

Jaké místo má v této abstraktním a pro někoho pravděpodobně složitě znějící teorii láska? Nespočívá veškerá morálka a etika v lásce? V určitém smyslu ano: pokud by naše láska byla opravdová a dokonalá, pak veškerá morálka a etika spočívá v lásce (odtud slavné Augustinovo „Miluj Boha a čiň co chceš“, které je někdy dezinterpretováno jako „Dělej si co se ti zlíbí“). Nicméně protože naše láska je pokřivená a nedokonalá potřebujeme morální pravidla (a etickou teorii), které nám pomáhají správně vidět co bychom dělali, kdyby naše láska byla dokonalá.

Benedikt XVI.: Caritas in veritate (úvod)

Protože k nám dnes zavítal papež Benedikt XVI., vybral jsem několik myšlenek z jeho poslední encykliky Caritas in veritate (Láska v pravdě, 2009). Téma encykliky pro mne bylo trochu překvapující, protože po encyklice o lásce (2006) a o naději (2007) jsem čekal encykliku o víře; Benedikt XVI. se místo toho znovu vrátil k tématu lásky, tentokrát v její spojitosti s pravdou. Jedná se především o úvahy o sociálním učení církve (sociální etika).

Úvod
1. Láska (caritas) v pravdě ... je hlavní hnací silou pravého rozvoje každé lidské osoby i celého lidstva. ... Je to síla, která má svůj původ v Bohu, věčné Lásce a absolutní Pravdě. Každý nalézá své dobro přijetím plánu, který s ním Bůh má, aby jej v plnosti realizoval. V tomto plánu totiž nachází svou pravdu a přijetím takovéto pravdy se stává svobodným.

2. Láska je výsostnou cestou sociálního učení církve. ... Pro církev – vyučovanou evangeliem – je láska vším, protože, jak učí svatý Jan (srov. 1 Jan 4,8.16) a jak jsem ukázal ve své první encyklice, „Bůh je láska“ (Deus caritas est): z lásky Boží všechno pochází, od ní všechno nabývá formu a k ní všechno směřuje. .... Jsem si vědom úchylek a vyprazdňování smyslu, kterým láska byla a je vystavována, i následného rizika, že nebude chápána ... Z toho plyne potřeba spojovat lásku s pravdou nejenom ve směru naznačeném svatým Pavlem, tedy životem podle „pravdy v lásce“ (»veritas in caritate«)( Ef 4,15), ale také v opačném a komplementárním směru, tedy „láskou v pravdě“ («caritas in veritate»). Pravdu je třeba hledat, nalézat a vyjadřovat v „ekonomii“ lásky, ale lásku je zase třeba chápat, doceňovat a praktikovat ve světle pravdy.

3. Pro své těsné spojení s pravdou může být láska považována za autentický výraz lidství a za prvek základní důležitosti v lidských vztazích, včetně těch, které mají veřejnou povahu. Pouze v pravdě láska zazáří a dá se autenticky žít. ... Bez pravdy sklouzne láska do sentimentalismu. Stane se prázdnou skořápkou s možností libovolné náplně. To je osudové riziko lásky v kultuře bez pravdy. Stává se kořistí nahodilých emocí a mínění subjektu; slovem zneužívaným a zkreslovaným až do té míry, že znamená opak."

6-7. Caritas in veritate je princip, kolem něhož se rozvíjí sociální učení církve. Je to princip, který nabývá své účinné formy v kritériích orientujících morální jednání. Chtěl bych poukázat zejména na dvě z nich ... V prvé řadě spravedlnost. Ubi societas, ibi ius: každá společnost si vytváří vlastní systém spravedlnosti. Láska přesahuje spravedlnost, protože milovat znamená dávat, nabízet druhému ze svého; ale nikdy není bez spravedlnosti, která vybízí dávat druhému, co je jeho. ... Nemohu "darovat" druhému ze svého, aniž bych mu nejprve dal to, co mu podle spravedlnosti patří. Kdo miluje druhé láskou (charitas), je k nim v prvé řadě spravedlivý. Spravedlnost nejen že není cizí k lásce ... ale je nerozlučně spojena s láskou ... je její "minimální mírou." ... Vážně je třeba vzít v úvahu i obecné dobro. ... Každý křesťan je povolán k této lásce na způsob svého povolání a podle možností svého vlivu v polis. Toto je instituční - můžeme říci také politická - cesta lásky, jež je neméně způsobilá a vlivná než láska, se kterou se setkává bližní přímo bez zprostředkujících institucí polis.

9. ... Sociální učení církve je otevřené pravdě, ať již pochází odkudkoli, přijímá a spojuje do jednoty fragmenty, v nichž ji často nachází, a přináší ji do stále nových zkušeností společností, lidí a národů.

Psychoterapie a láska (Scott Peck)

V minulých poznámkách (1 a 2) jsem poukázal na to, že i v psychoterapeutické literatuře lze nalézt (něco jako) ctnosti. Uvedl jsem některé zajímavé myšlenky z knihy Nevyšlapanou cestou od Scotta Pecka, konkrétně z první části (Kázeň). Pro úplnost, mnohem sručněji, uvedu postupně i témata dalších částí Peckovy knihy:

Část 2: Láska
Prostředkem duchovního rozvoje člověka, jak bylo řečeno, je kázeň. Následující část knihy se bude zabývat tím, co je zdrojem kázně, co jí poskytuje motivaci a energii. Jsem přesvědčen, že tou silou je láska. (s. 67)

Jedním z důsledků tajemné podstaty lásky je to, že dosud nikdo, pokud je mi známo, nedospěl k její vskutku uspokojivé definici. ... Přesto se chci pokusit o "univerzální" definici lásky ... je to vůle rozšířit své "já" ve prospěch duchovního růstu, ať už vlastního nebo cizího. (s. 67)

Peck na základě této definice odlišuje lásku od zamilovanosti, romantické lásky, závislosti a jiných fenoménů; nejzajímavější jsou opět případy z jeho praxe. Peck (překvapivě) není naprostý zastánce monogamie či absolutního zákazu sexuálního sblížení s pacientem (s. 139; s. 153)

Pro srovnání definice lásky od Tomáše Akvinského:

Milovat znamená chtít někomu dobro (amare sit velle bonum alicui). (ST I q20a3)

Peck se docela trefil: vůle rozšířit své "já" = chtít; duchovní růst = dobro. Peckova definice za nejzažší dobro (bonum ultimum) dosazuje duchovní růst.

P.S. Do češtiny přeložil vybrané části Tomášových textů o lásce Karel Šprunk.