Peter Burke - kulturní historie

Kulturní historie je disciplína, která usiluje o komplexní zachycení nejrůznějších aspektů života vybrané skupiny lidí, vč. jejich každodenních zvyků. Kulturní historie proto kombinuje přístupy antropologické a historické. O kulturní historii jako disciplíně se mluví především od sedmdesátých let minulého století, třebaže za zakladatele jsou považováni mj. Švýcar Jacob Burckhardt (1818-1897) či Holanďan Johan Huizinga (1872-1945).

Otázkou, co je to kulturní historie, se zabývá britský kulturní historik Peter Burke (n. 1937) v knize What is Cultural History? (2004). Viz také zajímavé interview sociálního antropologa Alan Macfarlana s Peter Burkem (1 2) (Macfarlan je i autorem rozhovoru s Mary Douglas, 5.2.2010, viz další jeho rozhovory, především s antropology).

S kulturní historií souvisí jakési hnutí historické kultury, jehož podstata mi ale z eseje Fernanda Sánchez Marcose uniká. Nebo lépe řečeno mně připadá sebepojetí tohoto hnutí zmatené: historická kultura má prý představovat rozšíření dosavadní historiografie, neboť prý "není omezena na analýzu akademické historické literatury." Vždyť ale i "normální" historiografie bere v úvahu nejrůznější prameny, včetně těch neakademických. Tak jak to myslí? Marcosův portál má nicméně inspirativní bibliografii, mj. zmiňuje i mého oblíbeného britského autora Paula Johnsona (jeho partikulární tvrzení beru s rezervou, ale je čtivý, inspirativní, a často s ním sdílím jeho hodnotící hledisko).

-----
Zajímavý článek k přečtení: Peter Burke: "Jesuits and the Art of Translation in Early Modern Europe" (z knihy Jesuits II, 2006; Jesuits I, 1999)

Kultura, filosofie a útěcha u Cicerona

Jeden z prvních výskytů termínu 'kultura' v dnešním smyslu slova lze nalézt u Cicerona v Tuskulských hovorech (Tusculanae disputationes) z r. 45 př. Kr. Kontext výskytu tohoto termínu (II, 11-13) je poučný a stojí za citaci:

POSLUCHAČ: Nelze ani vyslovit, jakou mi tvůj včerejší výklad udělal radost, vlastně spíš jak mi pomohl. ...

UČITEL: Na tom není nic divného, neboť právě to filosofie působí: léčí duše, odstraňuje plané znepokojení, osvobozuje od žádostí, zahání obavy. Avšak tato její moc nepůsobí na všechny stejně - silná je tenkrát, kdykoli se setká s vhodnou povahou. ... Tebe zřejmě příroda přivedla na svět jako člověka vznešeného ...

Ale myslíš si, že stejné názory ... platí i u těch, kteří je vymyslili, prodebatovali a zapsali? Na kolik filosofů připadne jeden tak mravně silný, tak duševně uzpůsobený a žijící tak, jak žádá rozum? Takový, aby svůj filosofický názor nepovažoval za příležitost k předvedení své učenosti, ale za zákon svého života? Aby sám sebe poslouchal a řídil se zásadami, které sám stanovil?

Je možno vidět filosofy, kteří jsou tak lehkomyslní a vychloubační, že by pro ně bývalo lepší nic se nenaučit, jiné žádostivé peněz, některé chtivé slávy, mnohé otročící vášním, takže si jejich slova podivně odporují s jejich životem. A to se mi zdá nejodpornější. Jestliže by se někdo prohlásil za učitele jazyka a mluvil by nesprávně nebo jestliže by falešně (absurde) zpíval ten, kdo by chtěl být považován za hudebníka, ostuda by byla tím větší, že by šlo o chyby právě v tom oboru, v němž by se takový člověk prohlašoval za odborníka, a právě tak u filosofa chybujícího ve způsobu života je to tím větší ostuda, že se dopouští poklesku v té činnosti, v níž chce být učitelem, a že chybuje v životě, ačkoli se prohlásil za odborníka v umění žít.

POSLUCHAČ: Jestliže je to takové, jak říkáš, není třeba mít strach, že ozdobíš filosofii falešnou slávou? Může být větší důkaz (argumentum), že není k ničemu, než že někteří dokonalí filosofové žijí hanebně?

UČITEL: To není vůbec žádný důkaz (Nullum vero id quidem argumentum est). Ani všechna pole, která jsou obdělávána, nejsou úrodná a nemá pravdu Accius, jestliže říká:

Když dobré zrno svěříš třeba úhoru (probae etsi in segetem sunt deteriorem datae fruges),
přec bude skvělá úroda dík přírodě (tamen ipsae suapte natura enitent) [POZN.]

Stejně tak nepřinášejí plody všechny duše, jimž se dostalo péče. A na druhé straně ... jako pole, třebas úrodné, bez obdělání nemůže dát úrodu, tak ji nedá duše bez vzdělání (sine doctrina) ... A vzdělání duše slouží filosofie (cultura autem animi philosophia est): vytahuje vady i s kořenem jako plevel, připravuje duše k přijetí setby, vkládá do nich a abych tak řekl zasévá to, co přinese nejbohatší plody, až uzraje."

Přel. V. Bahník, 1976
[POZN.] spíše bych přeložil "díky své přirozenosti"

Tuskulský amfiteatr.

Co je to kultura?

Co je to kultura? Američtí antropologové Alfred Kroeber (1876–1960) a Clyde Kluckhohn (1905–1960) ve své knize Culture: A Critical Review of Concepts and Definitions (Questia) z r. 1952 rozlišili 164 různých definic tohoto slova. Z nich považují za základní následující tři:

1. vybraný vkus v umění („vysoká kultura“);
   
2. integrovaný systém lidského vědění, názorů a jednání, které je závislé na schopnosti myslet pomocí symbolů;
   
3. sdílené postoje, hodnoty a praktiky, které charakterizují nějakou skupinu lidí či nějakou instituci.

Podle Jana Sokola (Malá filosofie člověka, Praha: Karolinum, 1994, s. 64) má toto slovo také tři základní významy - ovšem poněkud jiné:

1. to, co je třeba pěstovat (odtud např. kultura vína nebo určité bakterie);
2. souhrn dovedností, zvyků, životních norem, myšlenek a děl, který se v rámci určité společnosti pěstuje a předává učením (hmotná a nehmotná kultura);
3. lidská skupina, charakterizovaná společnou kulturou (např. únětická kultura)"
   

Sokolův druhý význam odpovídá Kroeberově a Kluckhohnově definici. V tomto smyslu je kultura vše, co je vytvořené pomocí lidské představivosti, rozumu, a vůle. Takto definovanou kulturu lze klást do protikladu k přírodě, která zahrnuje vše, co „se samo rodí“.

Filosofická antropologie - konec výuky

Včera skončila výuka Filosofické antropologie na České Zemědělské Univerzitě (viz 22.11.2009). Z více než 70 studentů mě ne všichni dělali radost (obtíže mají především s disciplínou: nejsou zvyklí mlčet, když vyučující povídá), ovšem několik studentů projevilo o filosofii upřímný zájem. Celkem vzato je většina studentů schopna připravit se poctivě k testům (až na ten poslední) a obzvlášť pěkné jsou jejich samostatné prezentace.

Rád bych uvedl příklad jedné takové pěkné presentace (drobně upravené), která se týká osoby a významu Sókrata (Vojtěch Václavík tuto práci napsal pod dojmem četby Platónovy Apologie; srv. 7.10.2009):

Je mrtev. Zemřel, protože nechtěl upustit od své pravdy, nechtěl pošpinit svou čest, zklamat bohy, zklamat sám sebe. Svou smrtí dostál svému učení a stal se díky ní nesmrtelným. Jak by asi vnímal svou nynější pozemskou nesmrtelnost? Mám na mysli tu, díky níž jsem se o něm dozvěděl já nebo kterýkoliv jiný člověk. Těšila by ho? Myslím, že ano. To, že si stále více lidí klade otázky, které si kladl on, to že si dnes každý rozumně uvažující člověk dokáže najít pravdu. To by se mu dozajista líbilo. S dnešními možnostmi to opravdu není problém. Avšak stejně jako on narážel se svojí pravdou u těch, kteří ji slyšet nechtěli, naráželi, naráží a budou narážet další a další po něm a pravda bude dál svádět souboj se lží, až do skonání světa. Pravda, ta za kterou se každý zlobí, k té občas vede dlouhá a leckdy i strastiplná cesta.
Na Sókratově příkladě je také vidět, jak se dá pravda obhajovat. Když je o své pravdě člověk přesvědčen a opravdu jí má, musí se žalobce sám před sebou propadat hanbou. Jenže i žalobce tu z nějakého důvodu je a bojuje především za ty, jež ho žalobou pověřili, ne za své svědomí, jak by tomu možná i sám leckdy chtěl. Nemělo by totiž cenu lhát sám sobě jen tak. Proč Melétos vědomě lže? Proč lžou všichni žalobci v podobných případech? Pro peníze, pro moc, pro postavení, které jim může pomoct k ještě větší moci či penězům. Proto lžou. To je ta náplast na zhrzenou čest.
Jak by však vypadal svět kdyby tenkrát dal soud Sókratovi za pravdu a naopak začal soudit ty jenž ho neprávem žalují? Třeba by se od té doby v Athénách změnil zaběhlý řád a lidé by přijali jeho myšlenky a řídili se jimi. Jak by vypadal ten svět v němž se museli lidé jako Melétos či Lykón poroučet, a nepřišli-li by o hlavu, museli by alespoň uznat pravdu a chovat se podle ní? Dalo by se v takovém světě normálně žít? Fungoval by tento systém bez uplácení a honby za bohatstvím a slávou?
Každopádně to tak nedopadlo a mám pocit, že by se mnoho nezměnilo, ani kdyby Sókrata soud osvobodil, protože by tyto myšlenky byly nejspíše umlčeny jinou cestou, například vraždou. Je to sice dost pesimistické, ale přece pravděpodobnější.
A přece se mi zdá, že jeho práce měla smysl a měl by proč být šťasten z jejího, i když stále jen prozatímního výsledku. Protože ten zlomek lidí, který se doposud nakazil jeho filosofií, ovlivňoval a bude ovlivňovat stále další lidi, kteří budou zkoušet ty nemoudré či falešné a budou po světě šířit lásku ke cti a snad i pravdu.

Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba (závěr)

Doposud jsme si všímali „introvertní“ stránky osoby (sebe-vědomí a sebe-určení) - bytí ale nespočívá jen v BYTÍ-V-SOBĚ ale i v BYTÍ-K-JINÉMU. Nyní se tedy obrátíme k „extrovertní“ stránce osoby, k jejímu vztahovému aspektu. Clarke píše:

Lidské vědomí totiž nezačíná plnou a jasnou sebepřítomností ... Spíše začíná v jistém druhu temna, jakoby ve stínovém divadle, ve stavu potence k vědění všeho, ale s aktuálním věděním ničeho. Aktualizovat sebe sama, učinit se zřetelně aktuálně přítomným sobě samému, znamená nejprve otevřít sebe sama světu těch druhých, být probouzen jejich činností a svou aktivní odpovědí ... podobně jako musí být pohádková Šípková Růženka probuzena polibkem prince. (Osoba a bytí, s. 71)

Vezměme jako doklad narození dítěte. Dítě přichází na svět „jako žebrák“, který nic nemá (všechno je u něho jen potencialitou). Matka, otec, příbuzní, přátelé, škola, příroda, atd. vychází vstříc dítěti. Díky tomu se může stávat „boháčem“ (jen díky této péči se aktualizuje). Nutně tedy všichni nejprve přijímáme a jen později můžeme začít aktivně a svobodně dávat.

Pouze skrze zprostředkování jinými jsoucny se můžeme navrátit plně sami sobě: s lidmi, kteří se ke mně vztahují jako k „Ty“ v interpersonálním společenském rámci „Já-Ty-My“, který ustavuje lidské společenství.

Clarke dále ve své knize ještě rozebírá sebe-transcendenci (přesah člověka k Bohu) a krátce i otázku zla, tyto otázky ale již ponechám stranou.

Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba

Své obecné "analýzy" bytí Clarke dále aplikuje na osobu, která je nejvyšším projevem bytí (slovy Tomáše Akvinského: id quod est perfectissimum in tota natura).

Být osobou znamená překračovat omezení pouhého materiálnímu způsobu bytí:

• v řádu poznání se to projevuje nejplněji jako vědomí sebe sama,
• v řádu činnosti jako schopnost sebeurčení.

V oblasti poznání máme za úkol poznat sami sebe (viz delfské γνῶθι σεαυτόν; mimochodem: je zajímavé, že etymologie čínského slova 公案 gōng-àn, tj. česky kóan, vede možná až k sanskrtskému koham, což znamená Kdo jsem?)

V oblasti činnosti jde o naplněný život či v nějakém smyslu slova o "sebe-realizaci" (samozřejmě v jiném smyslu než je dnes běžné v pop-psychologii, viz série Člověk a jeho hodnoty). Ve své svobodě se totiž rozhodujeme nejen o svých konkrétních skutcích, ale také sami o sobě, o svém personálním charakteru, krátce řečeno o tom, „kdo“ jsme. Svými skutky, zvláště těmi opakovanými (habituálními), tedy postupně vytváříme trvalý autoportrét (podobně jako to dělají umělci). Tento autoportrét implicitně prohlašuje: „Takový jsem já“.

Platónova Obrana Sókrata jako motivace ke studiu filosofie

Dnes opět učím Filosofii ve Sv. Janu p. Skalou. Denní studenti mají pouze dva semestry výuky filosofie po 14. hodinách. Snažím se poskytnout jim přehled o čtyř základních filosofických disciplínách:

• logice,
  
• přírodní filosofii,
  
• metafyzice,
  
• etice.
  

Tímto rozdělením vpodstatě sleduji schéma barokních cursus philosophici. Ovšem kromě "filosofických dat" se snažím ve studentech probudit zájem o filosofické myšlení. Na základě doporučení Peter Kreefta (viz jeho kniha Philosophy 101 by Socrates: An Introduction to Philosophy z r. 2002) k tomu užívám seminární četby a výkladu Platónovy Obrany Sókrata. (K výuce tuto knihu používám i na ČZU pro předmět Filosofická antropologie).
Kromě Kreefta má k Obraně užitečný komentář i Mark Anderson - Andersonovy stránky Approaching Plato navíc poskytují obecný úvod ke studiu Platónových raných a středních dialogů.

Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba

Z výše (tedy de facto z níže) nastíněného pojetí bytí (jakožto aktivního a vztažného) vyvozuje Clarke tři důsledky:

• schopnost přijímat, receptivita, jakožto doplňující pól sebesdílení, není jen nedostatkem či nedokonalostí (jak se tradičně mělo za to);
  
• vztahy, které jsoucna navazují, tvoří jakousi univerzální komunitu, spolu-bytí;
  
• všechna jsoucna, podle svých možností, chtějí růst a růst umožňovat, tj. –zdá se - směřují k jakémusi nejvyššímu Dobru, tzn. dochází u nich k sebe-transcendenci.
  

Slovy Tomáše Akvinského:

„Celé univerzum se proto stává nezměrným skrytým usilím po dosažení Boha“ (s. 31; srv. SCG III,16-21)

Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba

Clarke pokračuje ve svých úvahách nad bytím a jeho dynamikou: Jestliže jsou jsoucna přirozeně aktivní, pak nevyhnutelně mezi nimi vzniká síť vztahů. Jsoucno je tedy nejen „introvertní“ (mající bytí-v-sobě), ale zároveň i „extrovertní“ (mající bytí-vůči-druhým). Vztahovost předpokládá substancialitu a ta nachází svůj plný projev ve vztahovosti. Tato dyadická komplementarita musí být zachována. V minulosti se podle Clarka zanedbávala vztahovost ve prospěch substanciality, dnes někteří personalisté zapomínají na substancialitu v přepjatém zdůrazňování vztahovosti.

Vztah je vždy vztahem od něčeho k něčemu a proto jsou substance nutným základem vztahů. Clarke poukazuje na to, že buddhisté, kteří odvrhují substanci pomocí humeovských argumentů, správně vyvozují z této své teorie závěr, že svět ryzích vztahů „nemá bytí“ a je pouhou prázdnotou (śūnyatā, 空 kòng). Pouze nevztahové, neomezené a neměnné bytí je reálné, ale o tom nelze nic říci. Protože však pro většinu západních personalistů jsou vztahy důležitou ontologickou kategorií, měli by se vrátit k pojmu substance.

Proč panuje mezi mnohými současnými mysliteli taková nedůvěra vůči substanci a tím i vůči komplementaritě substance a vztahu? Tato nedůvěra je podle Clarka dána deformovanými novověkými představami o tom, co substance je:

1. karteziánská substance - izolovaná a nevztažená;
   
2. lockovská substance – statický inertní substrát nesoucí akcidenty;
   
3. oddělitelná substance Humeova, která, kdyby existovala, by musela být empiricky pozorovatelná jakožto oddělená od svých akcidentů (a je proto fikcí).

Aristotelsko-tomistická teorie substance se samozřejmě od těchto novověkých představ liší.

Filosofická antropologie 10: Člověk jako osoba

Clarkova metafyzická antropologie v knize Osoba a bytí postupuje takto:

Část I : Zkoumání aktivní dynamiky bytí.
Výsledkem je poznání neoddělitelnosti bytí-v-sobě a bytí-k-jinému.

Část II. Zkoumání osoby, která je nejvyšším projevem bytí.
Výsledkem jsou charakteristiky osoby jako
- sebe-vlastnictví,
- sebe-sdílení,
- sebe-trancendence.

Clarke - ve shodě s tradicí tzv. existenciálního tomismu - si všímá pasáží, kde Tomáš Akvinský zdůrazňuje dynamický a aktivní ráz bytí:

„Tím, že něco existuje v aktu, je to i činné“ (SCG I,43)

„Přírodní věc má nejen přirozený sklon k získání příslušného dobra, které mu chybí, nebo ke spočinutí v něm, když už ho má, ale také k šíření svého dobra jiným věcem, nakolik je to možné.“(ST Iq19a2)

Tento vnitřní dynamismus jsoucen je jakási „základní štědrostí bytí“ (Maritain): Jsoucna jsou činná buď protože jsou chudá a snaží se z bohatství okolních jsoucen obohatit, anebo protože jsou bohatá a chtějí své bohatství sdílet. „Být“ tedy neznamená jen „být přítomen“ ale „být aktivně přítomen.“

Filosofická antropologie 10: Člověk jako osoba (W. Norris Clarke)

Posledním tématem pro zítřejší výuku je "člověk jako osoba". Neprve budu mluvit krátce o tradičním pojetí osoby jako "individuální substance rozumové přirozenosti" (Boëthius) vs. novověkém pojetí osoby jako "identického vědomí a paměti" (Locke).

Poté bych rád podrobněji vyložil hlavní myšlenky knihy amerického tomisty W. Norrise Clarka SJ, Osoba a bytí (1993/2007), kterou přeložil Tomáš Machula. Musím se přiznat, že Clark je pro mne osobně velmi obohacujícím autorem, jeho filosofické úvahy hovoří jaksi "přímo do mého života". Je to asi tím, že Clark zakládá svou metafyziku na antropologii a používá často vynikající příklady a analogie. Clarkova kniha je také velmi vhodným rozvinutím základních Sókratovsko-platonských filosofických desiderát z Apologie Sókrata (spisek, který se studenty čtu a vykládám v semináři k přednáškám).

P.S. Tomáš Machula má pěkný nekrolog o Clarkovi v Reflexi (PDF), kde mj. shrnuje a hodnotí Clarkův program "tvořivého domýšlení" sv. Tomáše. Kdybych někdy učil metafyziku zvolil bych jako úvodní text Clarkovu The One and The Many (2001).

Filosofická antropologie 9: Člověk svobodný

Další téma, které chci se studenty probrat nadcházející úterý je svoboda. Budu to brát velmi stručně:

Definice: "Svobodu volby lze tedy definovat jako vnitřní aktivní nedeterminovanost ... skrze níž má vůle panství nad svým úkonem, takže je-li dáno vše, co je třeba k jednání, může jednat i nejednat.“ (Gredt §465)

Determinismus: tvrzení, že vůle je nějak vymezena k jednomu.
- teologický determinismus: jsme vymezeni božím působením
- sociologický determinismus: jsme vymezeni druhými lidmi
- psychologický determinismus: jsme vymezeni silnějším motivem
- biologický či fyzikální determinismus: jsme vymezeni přírodními zákony (např. reflexy, geny, atd.)

Důkaz svobody vůle: obtížný, nicméně břemeno důkazu je na odpůrcích svobody.

Historie pojmu svobodné vůle:

• Platón (racionální determinismus): člověk chce, co se jeví jako nejlepší; žádostivost a vznětlivost jsou smyslové funkce, rozum je má zkrotit.
• Aristotelés: pojem „svobodné volby“(„proairesis“) jakožto „rozumové žádosti“ či „žádajícím rozumu“, sbou povahou žádostivost spíše smyslová, pouze rozumem pozvednutá ke schopnosti svobodné volby.
• Augustin: pojmem vůle jakožto speciální schopnosti odlišné od smyslové žádostivosti - obhajoba svobody vůle (a zároveň také účinnosti boží milosti).
• Duns Scotus: pravděpodobně první radikální obhajoba vůle jakožto nedeterminované: vůle není determinována ani rozumem; svoboda aktu vůle spočívá v synchronní možnosti opaku (vůle volíc A zároveň může volit ne-A)

Filosofická antropologie 9: Člověk rozumový

Témata, která se chystám probrat:

- dvojí, komplementární, pohled na rozumovou činnost člověka: logický a psychologický;
- Aristotelské pojetí poznání jakožto intencionální identifikace
- tři základní intelektuální operace: pojmotvorba, souzení, usuzování
- psychologické vlastnosti myšlení (např. kritické vs. nekritické, soustředěné vs. roztěkané myšlení)