sobota 30. října 2010

31. neděle v mezidobí (C) - Posvícení

Opět (23.10.2010) jsem zastihl posvícení, tentokrát v Sušici. Čtení jsem tedy měl stejná jako minulý týden. P. Jan Löffelmann měl opět vynikající kázání, tentokrát o tom, že Bůh přebývá nejen v chrámu zděném, ale i v chrámu našeho srdce. S postupem času, jak budeme stárnou, je stále důležitější naučit se vnitřní modlitbě v chrámu našeho srdce, protože jinak budeme těžce nést samotu stáří. "Z emeritů je třeba dělat eremity." 
 (publikováno zpětně)

pátek 29. října 2010

Židovský humor

Z knihy Eduarda Světlíka, Velká kniha židovských anekdot (Academia 2001): 

Pravý židovský vtip směřuje k moralitě: chce člověka zlepšit, případně povzbudit, nebo chce humorně nadlehčit obtížné situace v mezilidských vztazích. Kárá lenost, pýchu, hněv, těžkopádnost, nešikovnost, ale především hloupost a trudnomyslnost. Naproti tomu chválí duchaplnou pohotovost. Žid sice bere život vždycky vážně, nikdy však tak vážně, aby o něm nemohl žertovat. [Citát ze stati Jiřího Langer, Vtip a humor v židovství]

čtvrtek 28. října 2010

Izquierdo o univerzáliích 1

Na konferenci o univerzáliích, kterou Dan Heider a David Svoboda připravují, si připravuji příspěvek o univerzáliích u Sebastiana Izquierdo SJ (1601-1681). Jednalo se o všestranného myslitele, autora děl filosofických, teologických i duchovních. Tak jako u řady dalších barokních autorů, jako byl G.W. Leibniz, Juan Caramuel či Athanasius Kircher, šíře jeho zájmů byla monumentální – vedla od židovské mystiky po matematiku. V dějinám myšlení je zmiňován především v souvislosti s kombinatorikou (viz např. článek Karla Mačáka).

Abstrakt, který jsem zaslal organizátorům:
Izquierdo je považován za jednoho ze scholastických inovátorů s tendencemi k empiricismu. V této práci se podíváme na Izquierdovu teorii univerzálií a její vztah k různým realistickým, konceptualistickým, a nominalistickým pozicím barokní scholastiky. Zaměříme se na následující otázky probírané v kvestiích 4-6 a v důsledních („Confectaria“) Disputace 17 Izquierdova stěženího metafyzického díla Pharus scientiarum (1659): Co je to univerzalita? (q4) Je nějaká univerzalita nezávislá na činnosti intelektu? (q5) Jaký charakter má univerzální jednota vytvořená intelektem? (q6).

středa 27. října 2010

Heider a Svoboda: Problematika univerzálií 2

Komplexita problému univerzálí - trojí kontext:

"Málokterý filosofický problém je natolik komplexní jako otázka univerzálií. Komplexnost daného problému spatřujeme především v jeho vztahu ke třem základním disciplinárním kontextům:

1. V první řadě je to rovina metafyzická, která je ve středověké, ale i v druhé scholastice spjata s učením o trojím stavu přirozenosti (přirozenost uvažovaná absolutně, přirozenost vyskytující se v jednotlivinách, a v mysli). Otázka po povaze tzv. společné přirozenosti, jež se týká toho, co odpovídá obecným pojmům a termínům v extramentální skutečnosti, vytváří jeden ze základních námětů metafyzického aspektu univerzálií. S tímto námětem jsou spjaty následující otázky: Jak se tato společná přirozenost liší od složky individuační? Náleží této přirozenosti, nakolik existuje extramentálně, nějaký typ jednoty? ... 


2. V rámci logického kontextu, který tvoří druhý disciplinární kontext problému univerzálií, lze zcela jistě za centrální považovat problém vztahu obecných pojmů a definice. Jak máme rozumět doktríně, podle níž je rod látkou? Jaký je vůbec vztah rodu, druhu a diference na straně jedné a hylemorfické skladby materiálních substancí na straně druhé? Odkud se bere rod a diference v případě vymezení substancí nemateriálních? Další otázky lze klást k problematice tzv. pomyslných jsoucen. V jakém vztahu jsou různé typy univerzálií k tzv. intencionálnímu bytí? Jak máme interpretovat aristotelské tvrzení, že pouze rozum vytváří univerzalitu?...

3. Konečně třetím kontextem, v němž se otázka univerzálií probírá, je rámec epistemologický, jehož základní otázkou je, jakým způsobem mysl formuje obecné z jednotlivého. Poznává intelekt nejdříve obecné, nebo individuální? V rámci tohoto okruhu většina otázek je spojena s tématem procesu, jímž vzniká obecné, kterým pro většinu aristotelsky orientovaných scholastiků je abstrakce. Jakou roli při abstrakci mají tzv. fantazmata? Lze abstrahovat již na základě jednoho „exempláře“? Jaké typy abstrakce scholastičtí autoři rozlišují? Jaká role v tomto procesu abstrakce připadá rozumu činnému, a jaká rozumu trpnému? ..."

úterý 26. října 2010

Heider a Svoboda: Problematika univerzálií 1

Dan Heider a David Svoboda pořádájí 9.-11. prosince 2010 v Českých Budějovicích velmi zajímavou konferenci o univerzáliích mezi raným středověkem a raným novověkem. Už samotná deskripce konference je obsažná a zajímavá:

Historicko-systematická metodologie:
Tzv. spor o univerzálie bývá často považován za hlavní téma středověké filosofie vůbec. Přestože existují renomovaní badatelé v oblasti středověké filosofie, kteří jsou přesvědčeni, že nelze mluvit o jednom tradičním problému univerzálií ...  nechávají se organizátoři konference inspirovat jiným metodologickým přístupem. Podle tohoto přístupu lze vystopovat v různých etapách scholastické filosofie ... stejné argumenty užívané pro tytéž doktrinální pozice. Základní otázka se pak týká toho, jak vysvětlit skutečnost, že se více věcí shoduje či podobá ve svých podstatných atributech. K hlavním výhodám tohoto přístupu patří, že na základě jasně stanovených a společně sdílených otázek umožňuje užitečné srovnávání konkurenčních řešení autorů různých období a škol. 

Změny paradigmatu - důležitost kontextu:
... Samozřejmě jsme si vědomi toho, že toto srovnání nemůže nastat bez náležité práce historicko-interpretační, která rekonstruuje a vysvětluje dějinný kontext daného autora. Existence jednoho tradičního problému neznamená, že je předem dáno nějaké konceptuální schéma, do něhož by se pozice různých autorů jen, často anachronicky, překládaly. Již v rámci první scholastiky můžeme totiž pozorovat určitou významnou změnu „paradigmatu“. ... Zatímco třinácté století (až po Jana Dunse Scota) se ukazuje především jako období, v němž je pro problém univerzálií určující téma metafyzické (pocházející od arabského filosofa Avicenny), jímž je téma indiference esence a jejích tří stavů, vstupuje se stoletím čtrnáctým do diskuse jako určující epistemologický a logický problém intencionality, tj. otázka mentálních obsahů a jejich statutu. Vedle změny v tomto disciplinárním akcentu pozorujeme, především u autorů realistického zaměření, také jiný posun. Zatímco pro autory tzv. vrcholné scholastiky bylo zásadním námětem otázka „monadických“ univerzálií, s pozdní scholastikou se dostává do popředí téma komplexních útvarů, kterými jsou fakta a propozice.

pondělí 25. října 2010

Klima o univerzáliích

Středověkou diskusi o univerzáliích pojal Gyula Klima v článku na SEP jako problém generovaných hledáním jistého poznání:

“Problém univerzálií” je obecně vzato historicky proměnný svazek metafyzických, logických a epistemologických otázek, úzce spřízněných, nicméně v různých pojmových rámcích různě artikulovaných. Vposledku jsou všechny tyto otázky spojeny s problémem jak je možné obecné poznání jednotlivých věcí. Jak například víme, že pythagorova věta platí univerzálně, pro všechny možné pravoúhlé trojúhleníky? Jak si vůbec můžeme být vědomi potenciálního nekonečna všech možných pravoúhlých trojúhleníků, když přeci můžeme vidět jen konečný počet těch aktuálních? Jak můžeme obecně označit všechny možné pravé úhly výrazem ‘pravý úhel’? Signifikuje tento obrat něco všem pravým úhlům společného? Pokud ano, jak se toto společné vztahuje k partikulárním pravým úhlům? Středověký problém univerzálií je logické a historické pokračování starověkého problému, který vytvořila Platónónova Teorie Idejí či Forem, která se snažila řadu podobných otázek zodpovědět.

sobota 23. října 2010

30. neděle v mezidobí (C) - Posvícení

Sice máme 30. neděli v mezidobí, ale v Chlumci n. C., kde jsme byli s rodinou na návštěvě mých rodičů, bylo v neděli posvícení. Liturgické texty byly vzaty z výročí posvěcení Lateránské baziliky (což je hlavní chrám římského biskupa - není jím tedy Sv. Petr).

Ez 47: Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ ...
Ž46   

1 Kor 3: ... Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen – a tím je Ježíš Kristus. ... Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.
Jan 2: ... Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. ... 

(tento záznam byl publikován zpětně) 

pátek 22. října 2010

GAČR

Rok se ještě ani nesešel s rokem (viz 8.12.2009) a je tu dobrá zpráva - letos jsem uspěl na GAČRu se svým projektem "Kontroverze o irrealitě v post-středověké filosofii". Slíbil jsem dva články ročně, ale doufám, že se mi podaří více.

Čím se budu zabývat (a jak):

čtvrtek 21. října 2010

Návštěva Arona Adlera

Dnes navštívil Hartmanice Aron Adler s rodinou - bratr Sinaje Adlera, o němž jsem již kdysi psal (7.8.2009, viz také 29.3.2010). Jejich otec Šimon, významný rabín, který byl zavražděn v koncentračním táboře, má v Dobré vodě u Hartmanic muzeum. Rádi by v tomto muzeu vybudovali vzdělávací centrum o judaismu.

Druhá zleva je Šošana Adlerová (sestra Sinaje a Arona), pak její manžel, já, Aron, po stranách dcery Šošany.

středa 20. října 2010

PKL v Hořovicích

První pokus s naším projektem PKL na skutečných středoškolských studentech na Gymnáziu v Hořovicích dopadl velmi dobře. Studenti v septimě dokonce dávali pozor a zodpovědně se zapojili do naší aktivity "volba bohů" (který antický bůh by měl být zvolen jakožto hlavní v dnešní době - zvítězil Apollon).

úterý 19. října 2010

Halík - Hříbek: Bůh ani není ani je

Lidové noviny přinesly zkrácenou verzi proslovu Tomáše Halíka k převzetí ceny Romana Guardiniho. Halík se odvolává na Benediktovu výzvu ne-teistům "Žijte jakoby Bůh byl". Benedikt prý použil formulaci "Vezměte Boha jako možnost" čímž by měl samozřejmě na mysli možnost epistemickou. Tato výzva neznamená, že Bůh není skutečný, ale že ne-teista by měl vzít vážně alespoň hypotézu o jeho existenci. (Ve smyslu epistemické možnosti můžeme říci, že je možné, že žije v Austrálii nějaký člověk jménem Daniel Novotný, narozen ve stejný den jako já; je to možné nakolik momentálně vím; když si projdu databázi obyvatel Austrálie a žádného takového člověka nenajdu, přestanu říkat, že je to možné)

Tuto snadno uchopitelnou epistemickou možnost Halík interpretoval mysticky pomocí "irské negativní teologie" jako "něco, co ani není ani je":

"... jsme pokoušeni dodat „jen jako možnost“ – ale varujme se k slovu možnost připojit znevažující jen. Ano, i pro nás věřící Bůh není „fakt“, nýbrž možnost. Zde bych připomněl již citovaného Richarda Kearneyho a jeho knihu God who may be: O Bohu nelze říci, že „jest“ nebo „není“, obě tyto odpovědi – jak už víme z tradice negativní teologie – jsou nedostatečné. Kearney nabízí a v Bibli nachází jinou odpověď: Bůh může být. Čteme-li pozorně biblické příběhy, vidíme, že v nich Bůh přichází k člověku jako možnost, jako výzva, jako nabídka a také jako úkol."

Navíc prý tato podivná "ani-není-ani-je možnost" je více než skutečnost (mých možných milión dolarů je více než mých skutečných sto?)

... Stará metafyzika viděla v tom, co je, vždy víc než to, co může být. Podle Kearneyho však možnost není méně než skutečnost, nýbrž více."

A nakonec prý možnost také znamená "radikální transcendenci":

Bůh je možnost; „možnost“ je takříkajíc jeho vlastní jméno (vzpomeňme na Mikuláše Kusánského a jeho jméno pro Boha: possest). Přichází nejen jako to, co tu není (k naší dispozici), ale jako to, co my z povahy věci samé nemůžeme, kam nedosahuje a kam nikdy nedosáhne naše moc a naše odhodlání, co není a nikdy nebude disponovatelné a manipulovatelné, co je radikální transcendence.

V Halíkově promluvě bychom jistě našli nějakou dobrou a pravdivou pointu, ale to směšování různých významů slova "možný" je zmatené.

Nevybíravě na problémy v Halíkově argumentaci upozornil Tomáš Hříbek v dalším čísle Lidových novin. Halík posléze své stanovisko vyjádřil úplně jinak:

Tvrdím-li totiž (s Kearneym, ale i s Tomášem Akvinským a mnoha klasiky teologie), že Bůh není „věc“, o níž můžeme diskutovat, zda „je“, či „není“ ve smyslu předmětného výskytu, je to opravdu něco zásadně jiného než výrok, že „Bůh není“ či že „Bůh ve skutečnosti neexistuje“!

Halík samozřejmě není ateista, jak jej obviňuje (či ze svého hlediska chválí) Hříbek. Nicméně je třeba, aby jakožto teista řekl jasně, že Bůh je, i když tím "je" nemusí samozřejmě myslet stejný způsob bytí jako je bytí "housky na krámě". Teista by neměl vyvolávat zmatky pomocí výroků "Bůh není" či "Bůh je možnost".

(Na totéž jinými slovy poukázal i Milan Glazer na stránkách Rádia Vatikán)

sobota 16. října 2010

Turecko 2

V Istanbulu jsem nakonec v pohodě stihnul staré město, Sultanahmed.


Aya Sofia byla sekularizována v r. 1934, dnes slouží jako muzeum, ale svoji sakrální atmosféru si ponechává. Ruští poutníci zcela zřetelně dělají při vstupu znamení kříže. 

Hned naproti stojí Modrá mešita:

pátek 15. října 2010

Turkmenistán 3

Dnes se mi konečně podařilo nalézt Apoštolskou nunciaturu v Ašchabádě,  jediném místě v Turkmenistánu, kde se slouží mše svatá. V Ašchabádě žije kromě cizinců i pár křesťanů turkmenského původu. Jinak zde naprosto převažuje islám (ovšem ve svérázném turkmenském provedení). Dnes v pátek byly obchody otevřeny, všude se pilně pracovalo a na trhu obchodovalo - den volna je až neděle. Nás už čekalo jen slavnostní zakončení konference, poděkování Presidentovi Berdymuhammedovi za záštitu nad konferencí, nějaká interview pro turkmenskou místní i národní TV a recepce.

Zítra ráno opouštím tuto úchvatnou i prapodivnou, chudičkou i pohádkově bohatou, uzavřenou i pohostinou zemi, rozprostírající se kolem pouště Kara-khum. Není snadné tuto zemi chválit, není snadné ji kritizovat. Ať už si o zdejší zemi člověk myslí cokoli, je to země, která vede našince k zamyšlení. Strávil jsem zde neuvěřitelné tři dny s velmi zajímavými lidmi a přinejměnším za to jsem této zemi velmi vděčný.


"Ruský bazar" v Ašchabádě: koberce jsou součástí zdejší národní identity


V pozadí patrně mešita (protože na ní nevisí turkmenská vlajka, která je jinak všude) 
Fotím samozřejmě tajně, v podstatě to zde není povoleno.

čtvrtek 14. října 2010

Turkmenistán 2

V Turkmenistánu je dost obtížný přístup k internetu, proto jen krátce. Konference, kvůli které jsem sem přijel, se týká nejrůznějších aspektů turkického eposu Oguzname (o ledendárním vůdci Oguzovi). Konference se účastní asi 50 zahraničních a 50 turkmenských přednášejících. Rozděleni jsme byli do pěti sekcí:

1. Oguzname a systém světové kultury
2. Oguzname a starověká orientální historie
3. Oguzname a turkická literatura
4. Oguzname a turkické jazyky
5. Oguzname a turkický folklore

Mluvil jsem v páté sekci, prezentace dopadla dobře, mluvil jsem o významu orálních tradic, čerpal jsem mj. z Walter J. Onga. Byl zde jeden starý turkmenský přednášející, Umur Esen. Sice jsem nerozuměl ani slovo, ale byl živoucím příkladem toho, jak vypadá člověk s hlubokými kořeny v orální kultuře (gestikulace, rytmus, rýmy ... zážitek).

Na Akademii věd se v Turkmenistánu nešetří ... (místo naší sekce 5)

středa 13. října 2010

Turkmenistán 1

Ašchabád je město stavěné z čistého bílého mramoru. Dokonce jsou zde i desítky mramorových "paneláků". Významnější budovy, jako je např. Akademie věd, knihovny, divadla, ministerstva pro koně, pro energetiku, pro koberce, atd. jsou pozlacené. Na reprezentaci se nešetří. Každý měsíc zde přibude nějaký mramorový palác. Všude je také plno zeleně a neustále se zde uklízí, čistší město asi na světě neexistuje. Většina žen (až na pár výjimek) nosí dlouhé splývavé barevné šaty, zdá se že barvy souvisí mj. s věkem a vdaností. Např. dospívající děvčata kolem 10-15 let jsou v zeleném. Starší ženy (asi vdané) mají šátek, ovšem nezakrývají si plně vlasy, jak je to běžné v jiných islámských zemích. Mladší ženy mají vlasy ve dvou dlouhých copech. Muži jsou často v kvádru a na hlavě mají barevný čepec. Pár starších mužů mělo "islámský růženec", ale islám zde jinak příliš patrný není.



Také jsme navšívili starověké parthské město - v pozadí hranice s Íránem:¨


úterý 12. října 2010

Turecko 1

Turecko - kolébka východního křesťanství a později úhlavní nepřítel Západu. Jak vypadá dnes? Vzhledem k demografii v Evropě i Turecku a vzhledem k zásadním revizím, které zavadí do samého srdce Atatürkova zřízení Recep Tayyip Erdoğan, o Turecku v následujících desetiletích ještě mnoho uslyšíme.

Jediné město, které snad stihnu navštívit, je
Istanbul
, tedy starověká Konstantinopol (paradoxně je i turecké jméno z řec. "do Města", εἰς τῆν πόλιν, které bylo v 15. století vyslovováno jako "is tin polin"). Jedná se o jedno z největších měst na světě, má neuvěřitelných 12 mil. obyvatel a rozkládá se na dvou kontinentech:


Vzhledem k tomu, že budu mít v Istanbulu jen několik hodin času, pravděpodobně se nedostanu do vlastního starého města z byzantských dob (dnes: Eminönü), pouze do současného centra Beyoğlu, konkrétně na náměstí Taksim.
---------
Tento záznam je publikován automaticky.

pondělí 11. října 2010

Walter J. Ong - Technologizace slova 3-pokr.

Memorování v orální kultuře
Memorování neprobíhá doslovně jako v textuální kultuře - vždyť ani neexistuje text podle něhož by se poměřovala doslovnost. Memorizace probíhá podle strukturních celků a jedná se (téměř) vždy o určitou improvizaci. Někdy se uvádí kontrast mezi memorizací u Řeků (zčásti improvizační) a u Indu (doslovná), ovšem toto tvrzení je nepodložené. "Pamětníci" v orálních kulturách sice často tvrdí, že si dané vyprávění doslovně pamatují a reprodukují je naprosto beze změn, tento dojem se ovšem při záznamu jejich vyprávění v delším časovém úseku ukazuje jako mylný.

Verbomotorický životní styl
Slovo je v orálních kulturách užíváno vždy v úzkém sepětí s širším společenském kontextu. Např. otázka není brána jen jako žádost o informaci, ale jako výzva či "hádanka". Kdo ji říká a proč? Jak se tváří, jaká jsou jeho gesta, atd.  (cf. Marcel Jousse SJ a jeho průkopnickou "antropologii gest").

Kontextuální přístup výstižně ilustruje následující historka: jeden návštěvníku Cork (irské hrabství s výrazným orálním substrátem) se opřel rukou o zeď pošty a zeptal se místního člověka: "Je toto pošta?" Obyvatel Corku se na návštěvníka se podíval, zamyslel se a řekl "Vy tu asi nejste kvůli poštovní známce, namám pravdu?" Takto  prý obyvatelé Corku běžně s otázkami nakládají.

Noetická role "těžkých" hrdinských a bizarních prvků
Orální kultura se vyznačuje bizarností, hrdinové jsou "těžké" postavy v nadživotní velikosti. To, co není výrazné, nemá v orální kultuře naději na přežití.

"Přibližně tři století po vynálezu knihtisku můžeme přejít do normálního lidského přirozeného světa, který je typický pro román. Místo hrdina se dokonce čtenář románu setkavá s antihrdinou , který nečelí nepříteli, ale naopak se mu neustále snaží klidit z cesty a utéci pryč. ... Tato skutečnost nemá naprosto ni společného s údajnou "ztrátou ideálů". (s. 84)


Niternost zvuku
Zvuk nejen souvisí s časem, ale i s vnitřkem - ukazuje o, co je uvnitř, aniž by porušoval strukturu věci (jako hmat). Podle zvuku poznám, z čeho je ten který předmět, zda je něco živé, atd. Zrak se týká povrchu a izoluje, zvuk vnitřku a začleňuje. Zrakové vjěmy jsou vně nás, zvuk se valí do nás. Mluvené slovo jde z "vnitřku" živé bytosti a je s ní plně spjat.

"Pro zrak je typickým ideálem jasnot a rozlišitelnost ..., tedy možnost rozložit na části. ... Sluchovým ideálem je naproti tomu harmonie, tedy možnost složit věci dohromady." (s. 86)

(Pak Ong rozebírá souvislosti s tělesností; mluvené slovo také souvisí s posvátnem, posvátné texty sice také existují, ale např. v křesťanství až do Reformace je priorita orality zjevná, v katolictví se výrazné orální prvky udržely dodnes díky liturgii.)

sobota 9. října 2010

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-viii-ix

(viii) Homeostáza
Na rozdíl od společností používajících písmo lze orální společnosti označit za homeostatické ... To znamená, že žijí do značné míry v přítomnosti, která sama sebe udržuje v rozvnováze, neboli homeostáze, tím, že se zbavuje vzpomínek, které již pro přítomnost nemají žádný význam.

Síly, jež řídí homeostázu, si můžeme uvědomit tak, že budeme uvažovat o podmínkách existence slov v primárně orálním prostředí. Kultury tisku vynalezly slovníky, v nichž lze pomocí formálních definic zaznamenat různé významy slova tak, jak se objevují v časově specifikovaných textech. O slovech se tudíž ví, že jejich význam se skládá z vrstev a mnohé z těchto vrstev jsou pro běžně používané současné významy zcela nepodstatné. Slovníky veřejně poukazují na sémantické rozpory.

Orální kultury samozřejmě žádné slovníky nemají, a pokud jde o sémantické rozpory, mají jich jen velmi málo. Význam každého slova se řící tím, co Goody a  Watt nazývají "přímou sémantickou ratifikací", tedy skutečnými životními situacemi, v nichž se slovo v daný okamžik používá. Orální myšlení se nezabývá definicemi. ... Slova získávají významy pouze ze svého vždy naléhavě působícího přirozeného prostředí, které netvoří jednoduše jiná slova, jako je tomu ve slovníku, ale také gesta, modulace hlasu, výrazy obličeje a veškeré lidské existenciální prostředí, v němž je skutečné mluvené slovo vždycky přítomno. Významy slv neustále vycházejí z přítomnosti, přestože minulé významy pochopitelně mnoha různými, nyní již neznámými způsoby utvářely ty současné. (s. 58-9)

"Homeostáze" se projevuje nejen mezi nepozorovanými a kontextuálními změnamy v užívání slov, ale také např. ve "strukturální anamnéze". Např. u ghanských Gondžů došlo ke změně rozdělení země, ze sedmi na pět celků, a tudíž i orální tradice o zakladateli státu zapomněla na dva z jeho sedmi synů. Rodokmeny či jiné informace o minulosti, které již nejsou třeba pro přítomnost, jsou zapomenuty. 


(ix) Spíše situačnost než abstraktnost
Veškeré pojmové myšlení je do jisté míry abstraktní. ... výraz jakým je "strom", neodkazuje pouze k jednotlivému "konkrétnímu" stromu ... ale platí pro všechny stromy. Každý jednotlivý předmět, který označujeme jako "strom", je skutečně předmětem konkrétním ... a v žádném případě abstraktním. Sám o sobě abstraktní je však výraz [Ong by měl řící: pojem), jímž k tomuto předmětu odkazujeme. Nicméně pokud veškeré pojmové myšlení je takto do určité míry abstraktní, některá použití pojmů jsou abstraktnější než jiná.


Orální kultury obvykle používají pojmy v situačních či operačních odkazových rámcích, které jsou minimálně abstraktní v tom smyslu, že se nevztahují od lidského přirozeného světa. (s. 62-3)

Rozsáhlý výzkum k této otázce provedl sovětský psycholog A. R. Lurija s negramotnými lidmi v oblastech Uzbekistánu a Kyrgyztánu:
 
(1) Negramotné osoby (s orálním základem myšlení) identifikovaly geometrické obrazce tak, že jim přidělily jména předmětů - a nikoli abstraktně jako kruhy, čtverce atd. Kruh tedy označily jako talíř, cedník, vědro, hodinky nebo měsíc; čtverec nazvaly zrcadlem, dveřmi, prknem na sušení meruněk. Podle zkoumaných osob tedy tyto representovaly skutečné věci, které znaly. Nikdy se nezabývaly abstraktními kruhy a čtverci, ale spíše konkrétními předměty. Studenti školy pro učitele, kteří byli průměrně gramotní, naopak spojovali tyto geometrické obrazce  s jejich kategoriálními geometrickými názvy: s kruhy, čtverci, trojúhelníky, atd.. Byli vycvičeni tak, aby dávali odpovědi jako ve škole a jejich reakce nesouvisely s reálným životem


(2) Zkoumané osoby dostaly kresby čtyř předmětů. Tři z těchto předmětů patřily do jedné kategorie a čtvrtý do jiné. Dostali za úkol seskupit ty obrázky, které si byly vzájemně podobné a které bylo možné umístit do jedné skupiny či označit jedním slověm. V jedné sadě se objevily obrázky kladiva, pily, polena a sekery. Negramotné osoby nepřemýšlely o této skupině v kategoriálních pojmech (tři nástroje, poleno není nástroj), ale vytrvale o nich uvažovaly z hlediska praktických situací - prostřednictvím "situačního myšlení" - a nikdy se neuchylovyly ke klasifikaci "nástroj", která by se hodila na všechny předměty kromě polena. Pokud je člověk dělník, jenž používá nástroje, a vidí poleno, myslí na to, že tyto nástroje použije na jeho zpracování, a nenapadne ho, aby je odtrhll od účelu, pro který byly vyrobeny, a hrál nějakou podivnou intelektuální hru. Pětadvacetiletý negramotný venkovan prohlásil: "Věci se vzáemně shodují. Pila bude řezat poleno a sekera bude sekat na malé kousky. Kdybych měl jednu z těch věcí vyřadit, vybral bych si sekerku. Nenadělá se s ní tolik práce jako s pilou." Když slyšel, že kladivo, pila a sekera patří do skupiny nástrojů, nepřikládal této kategoriální třídě žádný význam a trval na situačním myšlení: "Dobře, ale i když máme nástroje, potřebujeme k tomu ještě dřevo - jinak vůbec nic nepostavíme." ... Oproti tomu osmnáctiletý mladík, který pouhé dva roky studoval na místní venkovské škole, roztřídil podobné sady předmětů podle jednotlivých kategorií a navíc na tomto roztřídění trval, i když ho okolí znejisťovalo. ... Při rozhovorech začal Lurija tu a tam učit negramotné lidi principy abstraktního třídění. Nikdy však z jejich strany nedošlo k úplnému pochopení, a když se vrátili k řešení problému, pokračovali spíše v situačním než v kategoriálním myšlení ... Byli přesvědčeni, že jiné než operační myšlení - tedy konkrétně myšlení kategoriální - je nedůležité, nezajímavé a příliš věci trivializuje. ... To připomíná Malinowského ... který popisuje, jak "primitivové" (lidé žijící v orální kultuře) dávají jména zvířatům a rostlinám, které jsou v jejich životě užitečné, ale to ostatní, co se nachází v lese, považují za jakousi nedůležitou a zobecněnou kulisu: "To je jenom keř." "Jenom létající zvíře."." (s. 64)

(Nemá tedy pravdu ani Lucien Lévy-Bruhl, podle něhož je "primitivní" myšlení předlogické a magické, ani Franz Boas, podle něhož je stejné jako to naše, jen používá jinou soustavu kategorií. s. 62)

(3) Víme, že formální logiku vynalezla řecká kultura poté, co v ní došlo k zvnitřnění technologie alfabetického písma ... Vzhledem k tomuto zjištění jsou Lurijovy pokusy zkoumající reakce negramotných lidí na formálně sylogistické a deduktivní uvažování obzvláště výmluvné. Shrneme-li ve stručnosti jeho výsledky, zdá se, že myšlení negramotných osob, které zkoumal, vůbec nepracovalo s formálně dedutivními postupy. Nemůžeme však říci, že tito lidé neumějí myslet nebo že jejich myšlení neovládá logika. Jde o to, že své myšlení nepřizpůsobovali čistým logickým formám, které jim připadají nezajímavé. ...
Na dalekém severu, kde je sníh, jsou všichni medvědi bílí. Nová země je na dalekém severu a je tam vždy sníh. Jakou barvu tam mají medvědi? Jedna typická odpověď vypadala takto: "Já nevím. Viděl jsem jenom černého medvěda. Jiné jsem neviděl ..." ... Barvu medvědů člověk zjistí tak, že se na ně podívá. Kdo jaktěživ slyšel o tom, že je v praktickém životě možné rozumem dojít k tomu, jakou barvu má lední medvěd? Kromě toho, kde mám jistotu, že určitě víte, že v nějaké zasněžené zemi jsou všichni medvědi bílí? ... (s. 65)
...
James Fernandez ... upozorňuje na to, že sylogismus tvoří zcela soběstačný celek - jeho závěry se odvozují čistě z jeho vlastních předpokladů. Tvrdí, že lidé, kteří nejsou akademicky vzdělaní toto základní pravidlo neznají, a pokud interpretují nějaký daný výrok, ať už jde o sylogismus nebo o něco jiného, obvykle se snaží překročit hranice tohoto výroku, jak to člověk přirozeně činí v situacích reálného života nebo při luštění hádanek (běžných ve všech orálních kulturách). Dodal bych k tomu pouze t, že sylogismus se tudíž podobá textu, jenž je pěvně fixovaný, vyčleněný a izolovaný. Tento fakt přesvědčivě ukazuje, že logika má chirografický základ. Hádanka patří do světa orality. Vychází z vědění, které se často nachází v hlubokém podvědomí, za hranicemi slov vlastní hádanky." (s. 65-6)


(4) Požadavek vytvořit definici i těch nejkonkrétnějších předmětů narážel při Lurijově výzkumu na houževnatý odpor. "Vysvětlete, co je to strom." "Proč bych vysvětloval? Vždyť to všichni vědí i bez toho, co je to strom," odpověděl jeden dvaadvacetiletý negramotný zemědělec. ... Proč hledat definici, když dějiště reálného života je uspokojivější než definice. ... "Jak byste mohli ve dvou slověch říci, co je to strom?" "Ve dvou slovech? Jabloň, jilm, topol." "Řekněme, že jste se ocitl někde, kde neexistují automobily. Jak byste lidem vysvětlil, co je automobil?" Když se tam dostanu, budu vyprávět, že ... mají čtyři nohy (kola), sedadla k sezení, střechu k zastínění a stroj. A vůbec řeknu: když si tam sedneš, poznáš, co to je." Respondent sice uvádí nekteré vlastnosti auta, ale nakonec se vrací k osobní situační zkušenosti." (s. 66)


(5) Negramotným lidem, které zkoumal Lurija, činilo potíže formulovat rozbor své vlastní osoby. Sebeanalýza do jisté míry vyžaduje zničení situačního myšlení. Domáhá se izolace vlastního já ... Musí dostatečně vyloučit samotný střed, aby tento střed - tedy "já" - mohl být prozkoumán a popsán. Lurija pokládal své otázky až po dlouhých rozhovorech o charakteristických lidských vlastnostech a jejich individuálních rozdílech ... Osmatřicetiletý negramotný muž z horského pasteveckého tábora dostal otázky ... "Jaký jste vy sám člověk, jaký máte charakter, jaké máte dobré vlastnosti a jaké máte nedostatky? Jak vy sám sebe popíšte?" Odpověděl: "Přijel jsem z Uč-Kurganu, byl jsem velmi chudý a teď jsem se oženil a mám děti." "Jste sám se sebou spokojen nebo byste chtěl být jiný?" "No bylo by dobré, kdybych měl víc země a mohl sít víc pšenice." Vnější realita si neustále žádá pozornost: "A jaké máte nedostatky?" "Letos jsem zasil jeden pud pšenice ... postupně napravíme nedostatky." Další vnější situace: "Lidé jsou různí - klidní, prchliví, někdy mají špatnou paměť. Co si vy myslíte sám o sobě?" "My se chováme dobře - kdybychom byli špatní lidé, nikdo by si nás nevážil." Sebehodnocení přechází ve skupinové hodnocení ("my") a poté se s ním responent vypořádá tak, že odkáže na reakce jiných lidí."

(Ong se pak vyrovnává s námitkou, že rysy těchto negramotných lidí jsou známkou nedostatku inteligence - samotný pojem abstraktní inteligence je až konstrukt chirografické kultury; i negramotní lidé v konkrétní kontextu vytváří podivuhodná díla a jsou velmi tvořiví a zruční)

pátek 8. října 2010

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-vii

(vii) Spíše empatie a účastenství než objektivní přístup
"Poznávat a vědět znamená v orální kultuře společně dosáhnout těsného, empatického sblížení s poznanou věcí ... tedy takříkajíc "držet s ní krok". Psaní odděluje člověka, jenž něco zná, od věci, kterou zná, a tím ustanovuje podmínky "objektivity" ve smyslu osobní nezúčastněnosti či odstupu." (s. 57-58)

čtvrtek 7. října 2010

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-vi

(vi) Agonistický tón
"Téměř všechny orální kultury nebo kultury s pozůstatky orality připadají gramotným lidem ve svých verbálních projevech a vlastně celkovým svým životním stylem velmi bojovné. Psaní pomáhá rozvíjet abstraktní úvahy, které vysvobozují z arény, v níž se lidí vzájemně utkávají. Oddělují člověka, jenž něco zná, od věci, kterou zná. Tím, že oralita ponechává vědění zakotvené v lidském přirozeném světě, umisťuje ho do kontextu boje." (s. 55)

S tím podle Onga souvisí chvála či naopak hana a slovní souboje urážek známých z řady orálních kultur. Tyto projevy působí na lidi z výrazně textové kultury přepjatě (třebaže díky rétorice se i v evropské tradici udržovaly velmi dlouho).

"Orální kultury nejsou agonistické jen v konkrétním využívání znalostí, ale vykazují určitou naprogramovanou bojovnost, i pokud jde o oslavu fyzického násilí. Ústní vyprávění se často vyznačuje nadšenými popisy fyzického násilí." (s. 56)

(Zde  patrně vězí i jeden z důvodů, proč je násilné a vypjaté vyjadřování tak rozšířené v "sekundární oralitě" internetu.)

středa 6. října 2010

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-v

(v) Blízkost přirozenému světu
"V orálních kulturách chybí propracované analytické kategorie, jejichž existence závisí na psaných textech, které jim umožňují strukturovat vědění v určitém odstupu od prožívané zkušenosti. Proto tyto kultury musí veškeré své vědění konceptualizovat a formulovat ve více či méně těsné spojitosti s přirozeným světem, což činí tak, že přizpůsobují cizí, objektivní svět bezprostřednějšímu a důvěrnějšímu působení lidských bytostí. 

Chirografická kultura (neboli kultura písma) a ještě ve větší míře typografická kultura (kultura tisku) mohou vzdálit a určitým způsobem i zbavit přirozenosti dokonce i člověka, protože například mění jména vůdců a politické spory v položky abstraktního, zcela neutrálního seznamu, kterému naprosto chybí kontext lidského jednání. Takový neutrální prostředek, jakým je seznam, orální kultura nemá." s. 54

Ong by zde mohl uvést další doklady tohoto sepětí: etnika orálních kultur těžce nesou poškození svého přirozeného tradičního prostředí. Jsou-li např. přemístěny či uzavřeny do rezervací, jejich kultura se ztrácí, je zapomenuta. (Známý fenomén: paměť funguje lépe díky asociacím s konkrétními věcmi).

úterý 5. října 2010

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-iv

Další typické vlastnosti orálně založeného myšlení a vyjadřování (pokračování)


(iv) Konzervativnost či tradicionalismus
"Konceptualizované vědění, které se v primárně orální kultuře stále neopakuje nahlas, brzy zaniká, a orální společnosti tudíž musí vynakládat obrovskou energii a neustále si přeříkávat, co se za celé věky (s. 52) velmi pracně naučily. V důsledku této potřeby vzniká velmi tradicionalistický a konzervativní způsob myšlení, který z dobrých důvodů potlačuje intelektuální experimenty. Vědění se velmi těžce získává a je velmi vzácné. Společnost si proto výrazně cení moudrých mužů a žen, kteří se zaměřují na jeho uchovávání, tedy lidí, kteří znají příběhy ze starých časů a umějí je vyprávět. Tím, že psané a ještě v mnohem větší  míře tištěné texty ukládají vědění mimo lidskou mysl, snižují význam moudrých starců, kteří opakují minulost a naopak pozvihují mladé lidi, kteří objevují něco nového.

I psaní je samozřejmě svým způsobem konzervativní. Krátce poté, co se poprvé objevilo, posloužilo na počátku sumerské říše ke stabilizaci právních kodexů. ... Pokud však vezmeme v úvahu konzervativní funkce jako takové, psaný text osvobozuje myšlení od konzervativních úkolů, neboť ho zbavuje nutnosti neustále si něco pamatovat a umožňuje mu obrátit se k novým úvahám.
...
Orálním kulturám však samozřejmě nechybí jistý druh originality. Originalita vyprávění nespočívá ve vymýšlení nových příběhů, nýbrž v úspěšné interakci vypravěče a posluchačů v jisté konkrétní chvíli - pro každém vyprávění se příběh musí uvśt jedinečným způsobem do konkrétní jedinečné situace ...

 ...
V orálních kulturách se rovněž mění náboženské praktiky a spolu s nimi kosmologie a hluboce zakořeněné náboženské přesvědčení. Energičtí vůdci - neboli "intelektuálové" orálních společností, (s. 53) jak je označuje Goody ... - zklamaní z praktických výsledků kultu v nějaké konkrétní svatyni (když například jen zřídka dochází k případům uzdravení), vymyslí nové svatyně a s nimi i nová konceptuální univerza. Tato nová univerza a ostatní změny, které vypovídají o jisté originalitě, však stále nutně vznikají v rámci formulové a tematicko-noetické ekonomie. Velmi zřídka se jednoznačně zdůrazňuje jejich originalita a spíše se vydávají za něco, co je zcela v souladu s tradicemi předků." (s. 54)

pondělí 4. října 2010

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-i-iii

Další typické vlastnosti orálně založeného myšlení a vyjadřování

(i) Spíše aditivnost než podřazování
Orální kultura dává přednost slučovacím (aditivním) vztahům před vztahy podřazovacími. Není totiž třeba tyto specifičtější vztahy vyjadřovat složitou syntaxí vzhledem k pragmatickému kontextu promluvy. Dobře je vidět rozdíl mezi textem zachovávajícím orálním charakter a textem chirografické a typografické kultury na různých překladech bible. Např. Kralická bible z r. 1613 je blízká hebrejskému originálu a vyrůstá z kultury memorizace bible: 

"Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. A byl večer a bylo jitro, den první."

Jiné bible, výrazně např. New American Bible z r. 1970, používají řadu spojek pro orální dílo netypických, 

"In the beginning, when God created the heavens and the earth, the earth was a formless wasteland, and darkness covered the abyss, while a mighty wind swept over the waters. Then God said, "Let there be light," and there was light. God saw how good the light was. God then separated the light from the darkness. God called the light "day," and the darkness he called "night." Thus evening came, and morning followed--the first day." 

(Teď už mi je jasné, proč se mi verše z některých verzí bible memorizovaly hůř než z jiných)

(ii) Spíše kumulativnost než analýza

"...Prvky orálně založeného myšlení a vyjadřování často nejsou [jen] prostými nedílnými celky, ale spíše shluky celků - např. analogických či antitetických výrazů, slovních spojení a vět nebo epitet. Především ve formální promluvě použije člověk žijící v orální kultuře raději výraz "statečný voják" než prostě "voják"; spíš než "princezna" řekne "krásná princezna"; spíš než "dub" řekne "statný dub". Orální vyjadřování tak s sebou nese břímě epitet a jiných formálně předepsaných prvků, které vyspělá gramotnost považuje za těžkopádné, nudné a nadbytečné ... V orálních kulturách se tradiční výrazy nesmí rozebírat na jednotlivé součástky. Celé generace totiž vynaložily značné úsilí, aby je složily dohromady, a kromě samotné mysli neexistuje místo, kde by je bylo možné uchovat. ... To, co platí pro epiteta, platí i pro jiné formule. Jakmile vykrystalizuje nějaké formální vyjádření, je lepší ho uchovat v nedotčené formě. Bez systému psaného jazyka je rozbíjení myšlení - tedy analýza - velmi riskantním postupem. Lévi-Strauss tuto skutečnost dobře shrnul slovy: "Primitivní (což znamená orální) myšlení totalizuje" (s- 49-51)

(iii) Redundantnost či "mnohomluvnost"
"Myšlení vyžaduje určitou kontinuitu. Psaní ustavuje v textu jakousi "linii" kontinuity mimo oblast lidské mysli. Pokud ztratím pozornost a v mysli se mi poplete nebo zastře kontext, z něhož vychází materiál, který právě čtu, můžu tento kontext znovu získat tak, že se v textu vrátím zpět a opět si ho selektivně pročtu. Tyto "přemety vzad" mohou být zcela příležitostné, mohou se používat, mohou se používat čistě ad hoc. Mysl může soustředit veškerou svou energii na pohyb kupředu, protože to, k čemu se svým předmětem vrací, leží zcela v klidu někde mimo ni a vždycky je část k dispozici na popsané stránce. V orálním diskurzu nastává odlišná situace. Mimo lidskou mysl neexistuje nic, k čemu by se bylo možné vrátit, neboť ústní promluva mizí okamžitě poté, co ji řečník pronese. Mysl se tedy kupředu pohybuje pomaleji a nesmí příliš odvést svou pozornost od toho, čím se již zabývala. Redundantnost, opakování toho, co bylo právě řečeno, udržuje mluvčího i posluchače ve správné stopě.

Nadbytečnost  charakterizuje orální myšlení, a tudíž je v hlubším smyslu pro myšlení a řeč přirozenější než střídmější linearita. Střídmé lineární či analytické myšlení a řeč jsou umělými výtvory, jejichž struktura je dána technologií psaní.  ... psaní rukou je fyzicky velmi pomalý proces - obvykle je desetkrát pomalejší než mluvená řeč. Existence psaní vnucuje mysli zpomalené schéma, které jí dává příležitost ovlivňovat a reorganizovat své vlastní běžnější postupy, pro které je typická právě redundantnost." (s. 51)
...
K redundantnosti rovněž vede situace řečníka, který musí neustále pokračovat v projevu a zároveň pátrat v mysli, co má říci dál. Odmlky mohou být v proslovu účinné, nicméně váhání ho vždycky oslabuje. Když člověk hledá nějakou další myšlenku, je lepší něco pokud možno obratně zopakovat než se úplně odmlčet. V orálních kulturách se daří plynulosti, přemrštěnosti a výmluvnosti. Rétoři těmto vlastnostem říkali copia ... V nejstarších psaných textech, tedy textech středověkých a ještě renezančních, se to přímo hemží "zesilovacími" prostředky, které jsou podle moderních norem nadbytečné a jen obtěžují. Copia zůstává v západní kultuře velmi důležitým prvkem, dokud si tato kultura udržuje rozsáhlou orální vrstvu - tedy přibližně do období romantismu a možná ještě déle." (S. 52)


(Zde bych poněkud relativizoval Ongovo tvrzení: mnohomluvnost vs. stručnost bude výsledkem dalších kulturních vlivů; např. u Islanďanů je udivující jejich stručnost a zamlklost; myslím, že ani Číňané nejsou příliš mnohomluvní; Anglo-Američané pěstují krátkost a výstižnost alespoň v akademické oblasti; Hispánci jsou velmi mnohomluvní ve všech oblastech a časech).

sobota 2. října 2010

Sokol: Mrav, morálka a etika

Česká křesťanská akademie v Sušici pořádala včera večer v domově důchodců přednášku Jana Sokola Mrav, morálka a etika. Zde je stručné shrnutí hlavních bodů této přednášky: 

Úvod - proč mluvit o etice
"Když se řekne morálka, zdálo by se, že pro nás pro křesťany není o čem mluvit. My, kteří jsme byli obdařeni vírou přeci, máme jasno v tom, co dělat, co ne a proč. Jenže dnes žijeme v převážně nekřesťanské společnosti a tato samořejmost morálky se vytratila. Kdysi jsem byl v debatě s významnými českými mysliteli a řeč se stočila na morálku. Jediným příkladem, o kterém se potom hovořilo bylo, zda pouštět seniory sednou. Řekl jsem si, že něco tady chybí. ... Problém je, že o čem se nemluví a nepíše v novinách, to jakoby neexistovalo - moderní společnost už je hold taková. Musíme se tedy o morálce naučit mluvit. (Nestačí jen hubovat, když je problém). Už před lety jsem o tom začal přemýšet. Asi od r. 1998 jsem byl ve styku se skupinou lidí, která chtěla zavést etiku na středních školách. Tehdy jsem se jim to snažil vymluvit, protože jsme neměli učitele a nevěděli, co tam učit. Od té doby jsme hodně pokročili: výuka etiky je schválena máme k ní dokonce i nějaké učebnice." 

Svoboda - pravidla soužití
"Mluvíme-li o etice předpokládáme svobodu. Ne třeba absolutní, ale abychom o někom řekli, že jednal morálně (či eticky), musel být schopen udělat to jinak. Jestliže se něco udělat, znamená to, že exituje více možností, jak to udělat a jen některé jsou dobré. ... Žijeme mezi lidmi a proto si nemůžeme představovat, že svoboda je libovůle, že by si každý mohl dělat co chce. Tak jako když hrajeme nějakou hru, potřebujeme pravidla. Pravidla svobodu neomezují, ale umožňují soužití (viz např. silniční provoz). Pravidla sice po nás něco chtějí, ale naopak se můžeme díky nim spolehnout na to, že Ti druzí je dodržují také." 

Obsah pravidel
Co je ale obsahem pravidel? Zdá se, že jsou zde tři vrstvy zkušenosti, do nichž lze rozdělit naše pravidla: mrav, morálka, etika.  Toto je potřeba rozlišovat, třebaže původně všechna tato slova znamenala (v různých jazycích) totéž - mrav je zvyk ("co se dělá"), z latiny , v latině se tomu říkalo mos, moris a v řečtině ethos. 

(1) Mrav
"Mrav je to, to co nás naučila maminka či paní učitelka. Naučili jsme se to jako mateřský jazyk pomocí nápodoby a autoritativních výzev "dělej to tak" či "tak se to dělá". Člověk dělá tyto věci automaticky - vstane, vyčistí si zuby, udělá kafe atd. Každá společnost takovéto automatismy má a my si toho většinou nevšímáme, je to pro nás samozřejmé. Patří mezi to např. věci kolem stolování (nemlaskat u jídla, zvyky kdy a co se jí, apod.), formy pozdravu (v Americe se nezdraví při příchodu do obchůdku, v Čechách naopak je to zvykem), pravidla o tom, co dělat s vlasy (punkerství nás většinou nejprve "poleká"), představy o tom, jak se oblékat,  když někoho potkáme, atd. Jádro mravu by bylo možné shrnout do pravidla: "Dělej všechno tak, jak to dělají ostatní." Mrav je důležitý, protože nám velmi ulehčuje a zjednodušuje život - nemusíme o všem přemýšlet. Také tím dáváme najevo, že patříme do stejné společnosti.

(2) Morálka
Mnozí si uvědomovali, že mrav jako takový nestačí. Sókratés ve své řeči na soudu (viz Platónova Obrana Sókrata) mluvil o důvodech, proč nemůže uposlechnout hlasu většiny. Podobně v Exodu Ex 23,2 se píše "Nepřidáš se k většině, jestliže páchá ničemnosti." Morálka je tedy soubor pravidel, která chtějí po mně jakožto individuu, abych něco dělal nezávisle na tom, jak se to dělá. Morálních lidí je málo, ale jsou potřeba. Na nich stojí společnost. Morálka předpokládá schopnost poznat, co je ničemnost. O té se v mravu nemluví. Desatero např. chce ukázat, co je ničemnost, co je zlé a co dobré. Desatero je krátké, má se učit zpaměti. Důležité je, že je v jednotném čísle: Ty nezabiješ, Ty nebudeš krást, atd. Nikoli "Nemá se zabíjet" a "Nemá se krást." Morální příkazy musí být individuální. 

(Odbočka k právu: později se ve společnosti udělaly předpisy "Jestliže někoho zabiješ, jdeš na 10 let do basy." V moderní společnosti někdy vzniká dojem, že právo nahrazuje morálku. To je nebezpečný názor, protože řada věcí není právně postihnutelná a přesto je špatná. Právní řád morálku může povzbuzovat či ničit, ale nemůže ji nahradit.)

(3) Etika
Třetí vrstva ukazuje k tomu, čím se řídíme. Když člověk jedná, nedělá to podle pravidel, ale o něco mu jde, jde za nějakým cílem. Kdyby měl člověk jen dodržovat pravidla (jak říká Adam Smith), nemusel by dělat vůbec nic. Etika nám ukazuje, že si musíme vybírat ze svých cílů. Máme hledat to nejlepší (tak jako obhodník hledá nevyšší zisk) a k tomu nejsou pravidla. Je třeba zkoušet "kam až to jde." V moderní společnosti si prý každý člověk má být schopen najít nejlepší cíl sám. To je dost pochybný názor, protože je to obtížné. Je třeba ukazoval dobré příklady. Až do 19. století např. bývala nejoblíbenější četba životopisy svatých, protože ukazovaly, co všechno člověk může dokázat. Později podávala příklady a vzory alespoň národní literatura, když už ne hagiografie. Dnes žádné příklady nemáme, literatura či film si na to netroufá, spíše se ukazují padouši, ztroskotanci anebo čirá fantazie. Chybí nám společně přijímané vzory. Když se nějaký hrdina ukáže, snaží se všichni na něj naházet špínu, aby nevyčníval. Víc než ukazovat vzory v etice asi nelze.

Z diskuse:
- "Proč by měl být člověk dobrý?"
- "Obtížná otázka. Ve sve knížce jsem identifikoval čtyři odpovědi. Sám se pokouším o formulaci páté. Člověk je živý organismus a každý organismus se snaží být "pořádný organismus", aby ve svém vynikal. Nejde o to, aby se to tomu organismu vyplácelo. Prostě posekaný strom se snaží dorůst a zraněná ještěrka přežít. Podobně i člověk se má snažit, aby byl "pořádným člověkem". Jak říká Aristotelés, přitahuje nás vzor či cíl. Citlivý člověk toto může v přírodě spatřit také. Protože i tam je toto "táhnutí či přitahování" k cíli. Nelze to pojmout vědecky, ale mnozí studenti pro to mají smysl."

HODNOCENÍ
    Přednáška byla výborná po pedagogické stránce, všeobecně srozumitelná, s řadou názorných příkladů. V podstatě se jednalo místy o jakýsi deskriptivní úvod či "preambuli" aristotelsko-tomistické etiky. Sokol ovšem skončil tam, kde by (málo pedagogicky a deskriptivně zdatný) aristotelik měl sklon začít. Z náznaků v diskusi a přednášce se zdá, že by se Sokol do metafyzických základů etiky pouštět nechtěl, věren svému pozdně-fenomenologickému přístupu. 
    Sokolova novátorská terminologie "mrav-morálka-etika" je podle mého názoru dost matoucí a zbytečná. Mrav by bylo lépe nazývat zvykem či obyčejem a pro etiku bych nehledal novou "vrstvu zkušenosti". Etika je spíše teoretická reflexe o morálce, zasazená do kontextu praktické racionality. (Samozřejmě je tato moje pracovní charakteristika etiky diskutabilní).
     Metoda promýšlení etiky bez teismu je i pro křesťana zajímavá a pravděpodobně i užitečná, jen je důležité nezapomenout (či dokonce nepopřít!) přístup explicitnější, např. pokus o racionální obhajobu teze, že teisticky zakotvená etika je daleko lepší než neteistická.
     Nejvíce jsem Sokola obdivoval v tom, jak elegantně, asertivně a rozumně zvládal nápor otázek a "diskutérů". V přednášce i diskusi bylo cítit "hloubání o moudrosti" (Sír 14,20).

Zajímavosti 
  • Rozhovor s mladým Turkem ve Spieglu: "Cítíte se jako Evropan?" - "Myslíte jako ten, kdo nechce mít děti a večer se dívá na prasečiny?"
  • Před lety proběhl antropologický výzkum "myšlenkových skupin" na středních školách. Otázky se týkaly toho, které myšlenkové skupiny žáci znají, s kterými se ztotožňují, a kterým rozumí. Ve výsledcích se mj. ukázalo, že zatímco téměř nikdo se neztotožňoval se skinheady, více než 80% rozumnělo tomu o co jim jde. S křesťany se identifikovalo asi 11% žáků, ale mimo tuto skupinu téměř nikdo nerozumněl o co nám jde.
  • V 30. letech minulého století zajali Francouzi náčelníka bojovného saharského kmene (asi Tuaregů) a vzali ho do Francie, aby mu ukázali vyspělost moderní společnosti a marnost odporu. Tuareg byl řadou moderních vymožeností oslněn, ovšem na otázku, co ho nejvíce šokovalo, řekl něco jako "Nedokážu pochopit, že tolik dospělých lidí chodí po ulici jen tak beze zbraně." Tato příhoda ukazuje jak nesamozřejmá je dnešní česká společnost, je výsledkem staletí "výchovného" působení právního řádu.
  • Ad politika: "Volby nejsou k volbě těch nejlepších, ale k odvolání těch špatných." (Popper) Politiku nepřeceňujme. Nemá nám dávat vzory, to si máme hledat my sami, na nás to je. 
  • Ad lumpové kolem nás: Tomáš Akvinský říká ve ST (o spravedlnosti), že "dobré se šíří více než zlé." Kdo si toto nemyslí, nemůže být zastánce svobody. Svoboda je riskantní.

pátek 1. října 2010

Walter J. Ong - Technologizace slova 3b

(pokračování třetí kapitoly)

Člověk ví, co si dokáže zapamatovat: Mnemotechnika a formule

"Skutečnost, že se slova v orální kultuře omezují pouze na zvuk, neovlivňuje zásadním způsobem jen způsoby vyjadřování, ale rovněž myšlenkové procesy. (s. 43)

Člověk ví, co si dokáže vybavit. Pokud řekneme, že známe euklidovskoou geometrii, nemyslíme tím, že v daný okamžik máme na mysli každou její tezi, ale že si tyto teze v mysli dokážeme lehce vyvolat. Dokážeme si je vybavit. Teorém "Člověk ví, co si dokáže vybavit" platí rovněž pro orální kulturu. Jak si však lidé v orální kultuře něco vybavují v paměti? Organizované vědění, které gramotní lidí v současné době studují proto, aby je "znali", tedy aby si je dokázali vybavit, pro ně shromáždily a zpřístupnily - snad kromě nepatrného množství výjimek - pouze psané texty. ... Orální kultura nemá žádné texty. Jak tedy organizovaně shromažďuje materiál, který si lze vybavit? ... Co vlastně tato kultura zná nebo může znát v uspořádané formě?

Předpokládejme, že by se člověk žijící v orální kultuře pustil do promýšlení nějakého zvlášť komplikovaného konkrétního problému a že by se mu nakonec podařilo, řekněme v několika stech slovech, jasně formulovat řešení, které je samo o sobě relativně komplikované. Jak takový člověk uchová toto důkladně promyšlené jazykové vyjádření, aby si ho bylo možné v budoucnu opět vybavit? Při naprosté absenci psaní neexistuje vně samotného myslitele nic, co by mu umožnilo znovu vytvořit stejný řetězec myšlenek nebo dokonce ověřit, jestli tak vůbec učinil. Neexistuje prostě žádný text. ... A především, jak lze za této situace vůbec dát dohromady rozsáhlé analytické řešení? Přítomnost dalšího účastníka rozmluvy je prakticky nezbytná. Je totiž velmi obtížné, musí-li člověk celé hodiny mluvit jen sám k sobě. Uchovávání myšlenek je v orální kultuře spojeno s komunikací.

Avšak ani s přítomností posluchače, který podněcuje a dokáže zakotvit myšlení, si nelze ... uchovat toto myšlení ani v částečné či útržkovité podobě. Jak si tedy znovu vyvolat v paměti to, co jste tak pracně promýšleli? Jediná odpověď zní: Myslete tak, abyste si to mohli zapapmatovat. Aby člověk v primárně orální kultuře účinně vyřešil problém, jak uchovat své pečlivě formulované myšlenky a jak je opět vyvolat v paměti, musí myslet v mnemotechnických schématech, které mají takvou podobu, aby se v mluven= formě daly okamžitě zopakovat. Myšlení musí vznikat ve fromě výrazně rytmických a vyvážených vzorců - v podobě opakování či antitezí, aliterací a asonancí, v podobě epitet a jiných formálních výrazů, ve standardních tematických rámcích (shromáždění, jídlo, souboj, "pomocník" hrdiny atd.), v podobě přísloví - která neustále všichni slyší a tudíž se snadno vrací do paměti, a která mají sama os obě takovou strukturu, aby se dala zapamatovat a rychle vybavit - nebo v podobě jiných mnemotechnických forem. Seriózní myšlení je úzce propleteno s paměťovými systémy.
...
... Neměnné, často rytmicky vyvážené výrazy tohoto i jiného druhu lze příležitostně najít i v tištěné podobě - objevují se v knihách rčení a přísloví. Avšak v orálních kulturách se neobjevují pouze příležitostně, nýbrž naopak neustále. Tvoří samotnou substanci myšlení. Myšlení v jakékoli rozsáhlejší formě není bez formulí naprosto možné, neboť právě v nich toto myšlení spočívá." (s. 44-5)

Čím je orálně strukturované myšlení sofistikovanější, tím více se pravděpodobně bude vyznačovat obratným používáním neměnných výrazů ... [Vzdělané postavy orální kultury] se za pomocí mnemotechnických nástrojů pohybují v zaběhlé orální rutině se značnou inteligencí a rafinovaností a reagují na situace v nichž se ocitli. 
...
I kdyby v orální kultuře bylo možné něco promýšlet bez formulí, schémat a mnemotechniky, byla by to pouze ztráta času. Jakmile by totiž takové promýšlení bylo u konce, již nikdy by ho nebylo možné účinně obnovit. To by dokázalo pouze písmo. ... Výrazná schematizovanost a formule, které se ustálily v rámci společenství ... předurčují druh myšlení, který je možné uskutečnit - determinují způsob rozumového uspořádání zkušenosti. ... To je jeden z důvodů, proč byla paměť tak důležitá pro svatého Augustina ..., který se zabývá schopnostmi mysli, stejně jako pro jiné učence žijící v kultuře, která se sice již vyznačovala jistou gramotností, ale stále v ní přežívala mohutná vrstva orality. (s. 44)
 
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2011.blogspot.com