Germain Grisez - dokončení

Kapitola 20 (Musíme se rozhodnout, co budeme)

Bez náboženského závazku (v širokém smyslu slova) vůči nejzažšímu zdroji smyslu není možné sladit různé nároky života. Jaký náboženský závazek je ovšem přijatelný? Grisez/Shaw se nechtějí pouštět do apologetiky, zmiňují jen některá negativní kriteria vyplývající z jejich etické teorie, např neslučitelnost s determinismem. Dále zdůrazňují rozdíl mezi věrností závazkům vůči základním lidským dobrům (ta jsou nevyčerpatelná a v jistém smyslu slova "flexibilní") a lpěním na cílech jakožto konkrétních instancích nějakého dobra.

Závěrečné shrnutí

"Nicméně, jednoduše řečeno, někteří lidé nemají příliš mnoho charakteru ani dobrého, ani špatného, který by stál za to. Jejich životy jsou dezorganizované a epizodické. Někdy dělají dobré věci, někdy špatné, není v tom ale žádný vzorec ani pravidelnost. Jejich volby jsou jejich zodpovědností, morálně řečeno, a zásadní nedostatek charakteru a životního záměru jsou více méně jejich vlastní chyba, ale o jejich životech, vezmeme-li je jako celek, můžeme stěží říci, že mají morální význam. A přeci takoví lidé většinou přijmou plnou zásluhu za své morálně dobré činy, zatímco se vposledku snaží vyhnout se zodpovědnosti za své špatné činy tím, že si namlouvají, že v hloubi svého srdce, mimo dohled, dokonce i při svém zpytování svědomí, je skryta dobrá "základní volba". Opravdu mají v úmyslu být dobří - s tím druhem úmyslu, který dláždí cestu do pekla."

"Quite simply, though, some people do not have much character to speak of, either good or bad. Their lives are disorganized and episodic. Sometimes they do good things, sometimes bad, but with no pattern or regularity to either. Their choices are their responsibility, morally speaking, and their fundamental lack of character and purposefulness is more or less their own fault; but their lives, taken as a whole, can hardly be said to have moral significance. Yet such people are likely to take full credit for their morally good acts while trying to evade ultimate responsibility for their bad ones by telling themselves that in their deepest heart, somewhere out of sight even when they examine their conscience, is hidden a good "fundamental option." They really intend to be good--with the sort of intention which paves the read to hell." (p. 239)

"Co má člověk dělat, pokud chce celkově žít život, který má morální význam jakožto jednotný celek? Odpověď musí být nyní již jasná: hledat náboženskou pravdu, usilovat o poznání morální pravdy, učinit řádný základní závazek, zorganizovat svůj život harmonickým souborem závazků, které uskutečňují základní závazek, přezkoumávat a upravovat své závazky podle toho, jak měnící se okolností otevírají nové a jiné možnosti, vykonávat své závazky věrně a důsledně, dávat všechny své schopnosti a síly do tohoto úsilí."

"What is one to do if, on balance, one wishes to lead a life which has its moral significance as a unified whole? The answer must be obvious by now: Seek religious truth, strive to know moral truth, make a sound fundamental commitment, organize one's life by a harmonious set of commitments which implement the fundamental commitment, review and adjust commitments as changing circumstances open up new and different possibilies, carry out commitments faithfully and consistently, putting all one's skill and energy into the effort." (p. 239)

Konečně

"Přišli jsme na konec této diskuse a v určitém smyslu se nacházíme v bodě, kde jsme začali. Základní zodpovědností lidské svobody je zodpovědnost vůči vytvoření vlastních životů - nás samých - skrze naše volby. Je možné, že svou svobodu užijeme dobře anebo špatně, ale není možné se vyhnout tomu, že ji užijeme. Použít svobodu dobře znamená zvolit si cesty, které nás postupně otevírají většímu uskutečnění toho, co znamená být lidskými osobami. Použít svobodu špatně znamená zvolit si cesty které brzdí a nakonec zabíjejí schopnost dalšího růstu."

"We have come, then, to the end of this discussion, and in a sense we find ourselves at the point where we began. The fundamental responsibility of human freedom is the responsibility we all face to create our own lives--our own selves--through our choices. It is possible to use this freedom well or badly, but it is not possible to avoid using it. Using freedom well means choosing in ways which progressively open us to ever greater realization of what it means to be human persons. Using freedom badly means choosing in ways which stunt, and finally kill, the capacity for further growth." (p. 240)

Etika, spíše než aby brzdila lásku zatěžujícími pravidly, je úsilí lidského rozumu poskytnout ochranu lásce--pravidla pro volby (rozhodnutí), které umožní náš postupující růst jakožto lidských osob. Pouze pokud budeme volit tímto způsobem a pokračovat v růstu jako osoby, tak můžeme být opravdu naplněni. Takovéto naplnění není totéž co požitek či praktický úspěch. Žít morálně dobrým způsobem je vždy více či méně obtížné, vše nás nevyhnutelně staví i do bolesti a může nás zaplést do tragédie--pokud tragédií myslíme to, že nedocílíme své legitimní, nicméně omezené cíle a plány. To je totiž realita a důstojnost lidského života. Svoboda je jak požehnání tak i břemeno. V obojím leží jádro toho, co znamená být člověkem."

Rather than inhibiting love by burdersome rules, ethics is human reason's effort to provide safeguards for love--guidelines for choices which make possible our continued growth as human persons. Only when we choose in this way and continue to grow as persons can we truly be fulfilled. Such fulfillment is not the same as gratification or practical success. To live in a morally good way is always more ore less difficult, all but inevitably involves us in pain, and may enmesh us in tragedy--if by tragedy we mean failure to attain our legitimate but limited goals and objectives. This, however, is the reality and dignity of human life. Freedom is both blessing and burden. In both aspects it lies at the heart of what it means to be human." p. 240

----------

V bibliografické poznámce odkazuje Grisez/Shaw na řadu publikací. V prvé řadě je to Grisezovo teologické opus magnum, The Way of Lord Jesus (1983?). Dále Grisez poukazuje na následující spřízněné etické teorie: Aristoteles, Etika Nikomachova a samozřejmě sv. Tomáš (k němuž Grisez publikoval řadu článků), dále Henry B. Veatch, For an Ontology of Morals: A Critique of Contemporary Ethical Theory (1971), Alasdair MacIntyre, After Virtue (1981) a A Short History of Ethics (1966), John Finnis, Fundamentals of Ethics (1983).

Důležité je podle mého názoru především zdůvodnění svobody, které je prý v knize Free choice: A Self-referential Argument (1976) a dále metafyzika v pozadí Grisezovy etiky, která je prý rozvinutá v knize Beyond the New Theism (1975).

Germain Grisez - pokračování

V dalších kapitolách (viz 16.12 a 18.12.2010 a ) aplikuje Grisez svou etickou teorii na nejrůznější oblasti. Uvedu zde jen několik (pro mne) zajímavých myšlenek:

Kapitola 13: Když je jednání ambivalentní

• týká se osmého pravidla, které lze "zachránit" pouze uznáním principu dvojího účinku ; tento princip předpokládá existenci dvojího typu činů: (a) dobrý následek činu je vyvolán špatným, (b) dobré i špané následky činu jsou neoddělitelné, ale jeden není příčinou druhého (k současným diskusím viz 29.12.2009)
• jednání je třeba hodnotit jak podle (vnitřních) úmyslů, tak podle vnějšího projevu, tj. je třeba si klást obě otázky: „Co dělám?“ a „Proč tak jednám?“; mít tzv. dobrý úmysl, např. udělat někomu radost, nestačí k omluvě činu jako je krádež šperku
• aplikace principu dvojího účinku na různé otázky: válka, sebeobrana, smrt dítěte při záchraně matky, trest smrti, umělé prodlužování života, atd.

Kapitola 14: Povinnosti: zodpovědnost ve společenství

• společenská morálka (povinnosti a práva; smluvní a společenské povinnosti; konflikt povinností)

Kapitola 15: Náš rozvoj jakožto osob závisí na nás

• rozvoj svobody-osoby navzdory překážkám prostředí a dědičnosti (trochu připomíná téma identity v soc. psychologii, viz 5.8.2010)
• úloha morálních ideálů
• svědomí jakožto schopnost posoudit moralitu daného činu
• v závěrečné bibliografii Grisez poukazuje na to, že nejbližší jeho teorii mu připadá psychologie Abrahama Maslowa (1908–1970) Toward a Psychology of Being  z r. 1968 (s. 149-85) a Erika Eriksona Insight and Responsibility z r. 1964 (s. 83-134), viz 4.8.2010; myslím, že Grisezův přístup souzní i s přístupem Scott M. Pecka (s jeho ideou duchovního růstu, viz 18.8.2009)

Kapitola 16: Formace budoucnosti

• poznámky k teorii vzdělání a výchovy dětí (zásadní je svoboda sebe-určení a celistvý rozvoj osoby)
• v závěrečné bibliografii Grisez poukazuje na to, že nejbližší jeho teorii mu připadá pedagogický systém Marie Montessori (1870–1952) a odkazuje na knihu E. M. Standinga Montessori: Her Life and Thought, 1962.

Kapitola 17: Pokrok v perspektivě

• otázku pokroku lidstva (v jakém smyslu ano a v jakém ne) a nebezpečí všeléků-panaceas, které ex definitione zneuznávají fundamentální lidskou svobodu

Kapitola 18: Revoluce a reforma

• za jakých podmínek je reforma či revoluce morálně dobrá 

Kapitola 19: Role náboženství

• Pomáhá náboženství moralitě či nikoli? Za prvé je třeba zdůraznit různost náboženství, přičemž ani v rámci monoteismu není záruka, že povede vyznavače k morálnímu životu. I kdybychom ale uznali blahodárný vliv některého náboženství (např. křesťanství) na morální život, bylo by hrubým zkreslením jak křsťanství tak etiky redukovat křsťanství na prostředek k morálnímuo životu.
• Grisez uznává námitku, že některé interpretace křesťanství svádějí k vyhýbání se odpovědnosti ve světě či negativnímu postoji ke světu (např. Augustinova, pro něhož je tento život pouhým prostředkem jak se dostat do nebe); Grisez zdůrazňuje to, že Tomáš (v jeho pojetí) vede k plnějšímu životu už zde a nyní; více viz jeho "Man, The Natural End of" v New Catholic Encyclopedia.
• zlo není námitkou proti teismu, ale je řešitelné pouze v rámci kontextu v němž vzniklo, tj. v rámci teismu
• křesťanské náboženství dává naději tváří v tvář zlu

K poslední kapitole (dá-li Bůh) zítra.

Anscombová: Moderní morální filosofie (1958)

V r. 1958 vydala Elisabeth Anscombová článek "Moderní morální filosofie". Anscombová ve svém článku hájí explicitně tři teze (parafráze):

1. Dokud nebudeme mít k dispozici adekvátní filosofickou psychologii, což nemáme, nemá smyslu dělat morální filosofii.

2. Pojmy závazku a povinnosti, tj. toho co je morálně správné a špatné, jsou pouhé relikty dřívějších etických teorii (závislých na Bohu jako zákonodárci), které jsou bez původního kontextu bezobsažné.

3. Rozdíly mezi hlavními anglickými morálními filosofy od Sidgwicka jsou zanedbabatelné (všichni jsou konsekvencialisté a neuznávají "vnitřně špatné" činy, tj. ty, které jsou špatné za všech okolností).

Obsah tohoto článku ovšem nelze vyčerpat v těchto třech tezích. Díky němu se totiž pozornost řady filosofů obrátila k tzv. teorii ctností (virtue theory, IEP), inspirované Aristotelem (dnes jeden ze tří hlavních etických směrů, vedle konsekvencialismu, etiky následků, a deontologii, etiky povinností).

Germain Grisez: Osm modů zodpovědnosti

Podle Griseze existuje osm základních „modů odpovědnosti“, méně obecných než je První princip morality, ale stále velmi obecných (platících nejen pro jednotlivce ale analogicky i pro společenství). Tyto mody nám pomáhají uvidět dokonalé racionální, tzn. morální a láskyplné, jednání.

Název pravidla	Pravidlo	Odpovídající ctnost x neřest
1. Zlaté pravidlo	Nejednej anebo se nezdržuj jednání vůči někomu na základě svévolné (pocitové) přednostní volby, pokud tato volba nevyplývá z nějakého dobra.	poctivost, nezaujatost, nestrannost x sobectví, zaujatost, zaslepenost
2. Pravidlo trpělivosti a odpuštění	Nejednej nepřátelsky tak, že by bylo poškozeno nějaké dobro.	trpělivost, jemnost, připravenost odpustit x urážlivost, pomstychnivost, nafouknutost
3. Pravidlo sdílení a spolupráce	Nebuď individualista v jednání vůči nějakému dobru kvůli pocitům nadšení anebo netrpělivosti.	týmový duch x být sólistou
4. Pravidlo jednání	Nenech pocity netečnosti bránit ti v jednání pro nějaké dobro.	nadšení, činnorodost, píle  x lenost, liknavost, loudavost, lenivost
5. Pravidlo statečnosti	Nejedne na základě pocitů strachu kromě toho, kdy je třeba vyhnout se reálnému zlu (jinému než je napětí dané tím, že přestojíme tyto pocity).	statečnost, síla, vytrvalost, odvaha, houževnatost x zbabělost, choulostivost, sklon nic nedodělat
6. Pravidlo sebe-ovládání	Nesnaž se uspokojit emoční potřeby kvůli nim samým, ale pouze v rámci úsilí o dosažení nějakého (rozumem nahlédnutelného) dobra.	uměřenost,čistota, jednoduchost životního stylu, skromnost x chtivost, žádostivost, chamtivost, nenasytnost, obžerství, dravost
7. Pravidlo reality/iluze	Nedávej přednost a nejednej kvůli pocitu, že se účastníš nějakého dobra na úkor skutečné účasti na tomto dobru.	opravdovost, poctivost, jasnozřivost x sebeklam, dětinskost, naivita, lehkovážnost
8. Pravidlo respektu	Nedopusť, aby tě přitažlivost nějakého dobra vedla k jednání proti jinému dobru.	morální integrita x vypočítavost (účel světí prostředky)

 Podle k. 11 a 12 (viz 16.12.2010)

Germain Grisez: První princip morálky

Kapitoly 1 až 8 z knihy Za hranice nové morálky jsem zapracoval do loňské série "Člověk a jeho hodnoty" (15.12.2009 - vyšlo také vloni ve sborníku Kam doletí svatojánci, ed. Jana Fellnerová).

Pokračujme teď v expozici Grisezovy etické teorie.

Morální čin spočívá v plně racionální volbě, nemorální spočívá v méně než plně racionální volbě. Každý čin totiž směřuje k nějakému dobru, ovšem ne každý způsob volby tohoto dobra je morálně dobrý. Nemorální volby jsou exkluzivní a vylučují rozvoj a realizaci základních dober u sebe či u jiných. Morální volby jsou naopak inkluzivní a volí realizaci základních dober u sebe či u jiných (do té míry, do jaké je to v dané situaci přirozeně možné). Toto tvrzení lze shrnout do Prvního principu morálky:

Při volním jednání pro [základní] lidská dobra a k vyhnutí se tomu, co se jim příčí, by si měla daná osoba vybrat a prostě chtít jen a pouze ty možnosti, které jsou slučitelné s chtěním celistvého lidského naplnění. (Grizes/Shaw, Beyond New Morality, p. 103)

Toto poněkud suchopárně a právnicky znějící pravidlo lze pravděpodobně shrnout do jednoduchého „jednej v souladu s celistvým lidkým naplněním“, tj. s vizí ideálního dokonalého společenství všech lidí naplněných ve všech lidských dobrech.

Jaké místo má v této abstraktním a pro někoho pravděpodobně složitě znějící teorii láska? Nespočívá veškerá morálka a etika v lásce? V určitém smyslu ano: pokud by naše láska byla opravdová a dokonalá, pak veškerá morálka a etika spočívá v lásce (odtud slavné Augustinovo „Miluj Boha a čiň co chceš“, které je někdy dezinterpretováno jako „Dělej si co se ti zlíbí“). Nicméně protože naše láska je pokřivená a nedokonalá potřebujeme morální pravidla (a etickou teorii), které nám pomáhají správně vidět co bychom dělali, kdyby naše láska byla dokonalá.

Germain Grisez: Za hranice "nové morálky" (1988)

Po čase se potřebuji vrátit ke studiu etiky (viz 2.10.2010), tentokrát v souvislosti s PKL (16.6.2010). Jak jsem již zmiňoval nejvíce mne nadchla etická teorie Germaina Griseze, zatím čerpám z jeho úvodní učebnice Beyond the New Morality: Responsibilities of Freedom z r. 1988, kterou napsal s Russelem Shawem.

Kapitoly knihy:

1. Svoboda znamená zodpovědnost
2. Být osobou je celoživotní úkol
3. Co naplnění není
4. Naplnění je být cele osobou
5. Osoby se navzájem doplňují
6. Ne vždy víme, co je pro nás dobré
7. Lidská dobra: důvody k volbě
8. "Mít" (ought) poukazuje k plnosti bytí
9. První princip morálky
10. Etika lásky
11. Vodítka pro lásku (Guidelines for love)
12. Osoby, prostředky, cíle
13. Když je jednání ambivalentní
14. Povinnosti: zodpovědnost ve společenství
15. Náš rozvoj jakožto osob závisí na nás
16. Formace budoucnosti
17. Pokrok v perspektivě
18. Revoluce a reforma
19. Role náboženství
20. Musíme se rozhodnout, co budeme

Sokol: Mrav, morálka a etika

Česká křesťanská akademie v Sušici pořádala včera večer v domově důchodců přednášku Jana Sokola Mrav, morálka a etika. Zde je stručné shrnutí hlavních bodů této přednášky: 

Úvod - proč mluvit o etice
"Když se řekne morálka, zdálo by se, že pro nás pro křesťany není o čem mluvit. My, kteří jsme byli obdařeni vírou přeci, máme jasno v tom, co dělat, co ne a proč. Jenže dnes žijeme v převážně nekřesťanské společnosti a tato samořejmost morálky se vytratila. Kdysi jsem byl v debatě s významnými českými mysliteli a řeč se stočila na morálku. Jediným příkladem, o kterém se potom hovořilo bylo, zda pouštět seniory sednou. Řekl jsem si, že něco tady chybí. ... Problém je, že o čem se nemluví a nepíše v novinách, to jakoby neexistovalo - moderní společnost už je hold taková. Musíme se tedy o morálce naučit mluvit. (Nestačí jen hubovat, když je problém). Už před lety jsem o tom začal přemýšet. Asi od r. 1998 jsem byl ve styku se skupinou lidí, která chtěla zavést etiku na středních školách. Tehdy jsem se jim to snažil vymluvit, protože jsme neměli učitele a nevěděli, co tam učit. Od té doby jsme hodně pokročili: výuka etiky je schválena máme k ní dokonce i nějaké učebnice." 

Svoboda - pravidla soužití
"Mluvíme-li o etice předpokládáme svobodu. Ne třeba absolutní, ale abychom o někom řekli, že jednal morálně (či eticky), musel být schopen udělat to jinak. Jestliže se něco má udělat, znamená to, že exituje více možností, jak to udělat a jen některé jsou dobré. ... Žijeme mezi lidmi a proto si nemůžeme představovat, že svoboda je libovůle, že by si každý mohl dělat co chce. Tak jako když hrajeme nějakou hru, potřebujeme pravidla. Pravidla svobodu neomezují, ale umožňují soužití (viz např. silniční provoz). Pravidla sice po nás něco chtějí, ale naopak se můžeme díky nim spolehnout na to, že Ti druzí je dodržují také." 

Obsah pravidel
Co je ale obsahem pravidel? Zdá se, že jsou zde tři vrstvy zkušenosti, do nichž lze rozdělit naše pravidla: mrav, morálka, etika.  Toto je potřeba rozlišovat, třebaže původně všechna tato slova znamenala (v různých jazycích) totéž - mrav je zvyk ("co se dělá"), z latiny , v latině se tomu říkalo mos, moris a v řečtině ethos. 

(1) Mrav
"Mrav je to, to co nás naučila maminka či paní učitelka. Naučili jsme se to jako mateřský jazyk pomocí nápodoby a autoritativních výzev "dělej to tak" či "tak se to dělá". Člověk dělá tyto věci automaticky - vstane, vyčistí si zuby, udělá kafe atd. Každá společnost takovéto automatismy má a my si toho většinou nevšímáme, je to pro nás samozřejmé. Patří mezi to např. věci kolem stolování (nemlaskat u jídla, zvyky kdy a co se jí, apod.), formy pozdravu (v Americe se nezdraví při příchodu do obchůdku, v Čechách naopak je to zvykem), pravidla o tom, co dělat s vlasy (punkerství nás většinou nejprve "poleká"), představy o tom, jak se oblékat,  když někoho potkáme, atd. Jádro mravu by bylo možné shrnout do pravidla: "Dělej všechno tak, jak to dělají ostatní." Mrav je důležitý, protože nám velmi ulehčuje a zjednodušuje život - nemusíme o všem přemýšlet. Také tím dáváme najevo, že patříme do stejné společnosti.

(2) Morálka
Mnozí si uvědomovali, že mrav jako takový nestačí. Sókratés ve své řeči na soudu (viz Platónova Obrana Sókrata) mluvil o důvodech, proč nemůže uposlechnout hlasu většiny. Podobně v Exodu Ex 23,2 se píše "Nepřidáš se k většině, jestliže páchá ničemnosti." Morálka je tedy soubor pravidel, která chtějí po mně jakožto individuu, abych něco dělal nezávisle na tom, jak se to dělá. Morálních lidí je málo, ale jsou potřeba. Na nich stojí společnost. Morálka předpokládá schopnost poznat, co je ničemnost. O té se v mravu nemluví. Desatero např. chce ukázat, co je ničemnost, co je zlé a co dobré. Desatero je krátké, má se učit zpaměti. Důležité je, že je v jednotném čísle: Ty nezabiješ, Ty nebudeš krást, atd. Nikoli "Nemá se zabíjet" a "Nemá se krást." Morální příkazy musí být individuální. 

(Odbočka k právu: později se ve společnosti udělaly předpisy "Jestliže někoho zabiješ, jdeš na 10 let do basy." V moderní společnosti někdy vzniká dojem, že právo nahrazuje morálku. To je nebezpečný názor, protože řada věcí není právně postihnutelná a přesto je špatná. Právní řád morálku může povzbuzovat či ničit, ale nemůže ji nahradit.)

(3) Etika
Třetí vrstva ukazuje k tomu, čím se řídíme. Když člověk jedná, nedělá to podle pravidel, ale o něco mu jde, jde za nějakým cílem. Kdyby měl člověk jen dodržovat pravidla (jak říká Adam Smith), nemusel by dělat vůbec nic. Etika nám ukazuje, že si musíme vybírat ze svých cílů. Máme hledat to nejlepší (tak jako obhodník hledá nevyšší zisk) a k tomu nejsou pravidla. Je třeba zkoušet "kam až to jde." V moderní společnosti si prý každý člověk má být schopen najít nejlepší cíl sám. To je dost pochybný názor, protože je to obtížné. Je třeba ukazoval dobré příklady. Až do 19. století např. bývala nejoblíbenější četba životopisy svatých, protože ukazovaly, co všechno člověk může dokázat. Později podávala příklady a vzory alespoň národní literatura, když už ne hagiografie. Dnes žádné příklady nemáme, literatura či film si na to netroufá, spíše se ukazují padouši, ztroskotanci anebo čirá fantazie. Chybí nám společně přijímané vzory. Když se nějaký hrdina ukáže, snaží se všichni na něj naházet špínu, aby nevyčníval. Víc než ukazovat vzory v etice asi nelze.

Z diskuse:
- "Proč by měl být člověk dobrý?"
- "Obtížná otázka. Ve sve knížce jsem identifikoval čtyři odpovědi. Sám se pokouším o formulaci páté. Člověk je živý organismus a každý organismus se snaží být "pořádný organismus", aby ve svém vynikal. Nejde o to, aby se to tomu organismu vyplácelo. Prostě posekaný strom se snaží dorůst a zraněná ještěrka přežít. Podobně i člověk se má snažit, aby byl "pořádným člověkem". Jak říká Aristotelés, přitahuje nás vzor či cíl. Citlivý člověk toto může v přírodě spatřit také. Protože i tam je toto "táhnutí či přitahování" k cíli. Nelze to pojmout vědecky, ale mnozí studenti pro to mají smysl."

HODNOCENÍ
    Přednáška byla výborná po pedagogické stránce, všeobecně srozumitelná, s řadou názorných příkladů. V podstatě se jednalo místy o jakýsi deskriptivní úvod či "preambuli" aristotelsko-tomistické etiky. Sokol ovšem skončil tam, kde by (málo pedagogicky a deskriptivně zdatný) aristotelik měl sklon začít. Z náznaků v diskusi a přednášce se zdá, že by se Sokol do metafyzických základů etiky pouštět nechtěl, věren svému pozdně-fenomenologickému přístupu. 
    Sokolova novátorská terminologie "mrav-morálka-etika" je podle mého názoru dost matoucí a zbytečná. Mrav by bylo lépe nazývat zvykem či obyčejem a pro etiku bych nehledal novou "vrstvu zkušenosti". Etika je spíše teoretická reflexe o morálce, zasazená do kontextu praktické racionality. (Samozřejmě je tato moje pracovní charakteristika etiky diskutabilní).
     Metoda promýšlení etiky bez teismu je i pro křesťana zajímavá a pravděpodobně i užitečná, jen je důležité nezapomenout (či dokonce nepopřít!) přístup explicitnější, např. pokus o racionální obhajobu teze, že teisticky zakotvená etika je daleko lepší než neteistická.
     Nejvíce jsem Sokola obdivoval v tom, jak elegantně, asertivně a rozumně zvládal nápor otázek a "diskutérů". V přednášce i diskusi bylo cítit "hloubání o moudrosti" (Sír 14,20).

Zajímavosti 

• Rozhovor s mladým Turkem ve Spieglu: "Cítíte se jako Evropan?" - "Myslíte jako ten, kdo nechce mít děti a večer se dívá na prasečiny?"
• Před lety proběhl antropologický výzkum "myšlenkových skupin" na středních školách. Otázky se týkaly toho, které myšlenkové skupiny žáci znají, s kterými se ztotožňují, a kterým rozumí. Ve výsledcích se mj. ukázalo, že zatímco téměř nikdo se neztotožňoval se skinheady, více než 80% rozumnělo tomu o co jim jde. S křesťany se identifikovalo asi 11% žáků, ale mimo tuto skupinu téměř nikdo nerozumněl o co nám jde.
• V 30. letech minulého století zajali Francouzi náčelníka bojovného saharského kmene (asi Tuaregů) a vzali ho do Francie, aby mu ukázali vyspělost moderní společnosti a marnost odporu. Tuareg byl řadou moderních vymožeností oslněn, ovšem na otázku, co ho nejvíce šokovalo, řekl něco jako "Nedokážu pochopit, že tolik dospělých lidí chodí po ulici jen tak beze zbraně." Tato příhoda ukazuje jak nesamozřejmá je dnešní česká společnost, je výsledkem staletí "výchovného" působení právního řádu.
• Ad politika: "Volby nejsou k volbě těch nejlepších, ale k odvolání těch špatných." (Popper) Politiku nepřeceňujme. Nemá nám dávat vzory, to si máme hledat my sami, na nás to je. 
• Ad lumpové kolem nás: Tomáš Akvinský říká ve ST (o spravedlnosti), že "dobré se šíří více než zlé." Kdo si toto nemyslí, nemůže být zastánce svobody. Svoboda je riskantní.

Daně 2009

Dnes jsem na poslední chvíli odevzdal Přiznání k dani z příjmů fyzických osob za r. 2009. Ještě, že existují systémy nápovědy v Excelu (viz), jinak bych nad tím strávil velké množství času. Je skutečně účelné, že je systém zdaňování tak složitý?

"V tomto světě není nic jistého, kromě smrti a daní," napsal Benjamin Franklin v jednom ze svých dopisů v r. 1789. Daně jsou známy z nejrůznějších starověkých civilizací (viz). Nejstarší doklad je z Egypta po r. 3000 př.n.l., kde faraón jakožto ztělesnění boha Hora dvakrát ročně objížděl zemi a vybíral daně. Egyptská daň je zmíněna i v bibli:

"Josef potom řekl lidu: „Dnes jsem koupil pro faraóna vás i vaši půdu. Zde máte osivo a půdu osejte. Pětinu z úrody budete odevzdávat faraónovi a čtyři díly vám zůstanou k osetí pole a pro obživu vaši a vašich domů a pro obživu vašich dětí.“ Gn 47, 23-24

Zdá se, že výběr daní je v posledních tisíciletích všeobecně neoblíbenou činností. Vskutku jsou vlastnosti zdanění nevábné (viz wikiCZ). Zdanění je činnost:

• povinnou a vymahatelnou: placení daní je nařízeno zákonem,
• nenávratnou: zaplacenou daň nelze požadovat zpět,
• neekvivalentní: neexistuje nárok na adekvátní plnění za daň,
• neúčelovou: plátce daně nemůže ovlivnit, na co budou daně použity,
• obvykle opakovanou.

Není tedy překvapením, že fakt a míra zdanění je kontroverzní etickou otázka. Nicméně, osobně mám daně docela rád, protože jak s IRS v USA tak s Finančním úřadem (konkrétně v Sušici) mám zatím jen ty nejlepší zkušenosti. A to nemluvím o závažnějších otázkách solidarity a fundamentální komunitní (politické) dimenze člověka.

Codex Allimentarius a populační kontrola

Celosvětově prosazovaná potravinová norma Codex Allimentarius je prý taktéž namířena k redukci obyvatel naší Země (od 1.1.2010 platná i v ČR). Zde je přednáška vznášející obvinění.

Myslím si, že tato obvinění jsou nadsazená. Nezdá se pravděpodobné, že by nějaká skupina lidí usilovala o důsledné, cílené a organizované vyhlazování obyvatel a že by si toho zatím téměř žádný odborník nevšiml. Pravdou nicméně je, že i sebemenší pervertování jednotného světového potravinového systému stačí k populační kontrole. Zneužití tohoto systému je nesmírně nebezpečné. Stačí mírně navýšit normy některých zdraví škodlivých látek a snížit normy některých zdraví prospěšných látek a důsledky se v globálním měřítku jistě projeví. Není třeba ničeho tak dramatického jako je úplný zákaz potravinových doplňků.

Jen tak namátkou jsem si našel, že v jablkách smí být stopové množství až 33 druhů pesticidů. Mnohé z nich jsou ve studii Greenpeace označovány za nebezpečné. Navíc mi není jasné, proč běžné potraviny obsahují nejrůznější konzervanty, barviva, a jiné přísady, které buď prokazatelně škodí anebo mohou škodit, přičemž (když člověk hledá) lze dané potraviny často získat za srovnatelnou cenu a při srovnatelné trvanlivosti, bez chemických přísad.

Bill Gates a populační kontrola

Z různých zdrojů mi přichází odkazy na proslov Billa Gatese na konferenci Technology, Entertainmnent, Design. Video se týká Gatesovy bohulibé snahy nalézt nový zdroj energie, který by neprodukoval skleníkový plyn CO2. Podle Gatese je tento zdroj třeba vynalézt do r. 2020, aby do r. 2050 byla produkce CO2 nulová (což je sám o sobě zvláštní cíl, vzhledem ke komplikované produkci a lapání CO2 v zemské atmosféře, viz wiki, ale budiž).

Bill Gates ovšem ve svém proslovu jen tak mimochodem pronese následující šokující větu:

"Svět má dnes 6.8 miliard lidí a směřuje k tomu mít 9 miliard. Jestliže se nám opravdu podaří práce s novými vakcínami, zdravotní péčí a reprodukční zdravotní službou, možná snížíme tento počet o 10 až 15 procent."

To zní jako masová nedobrovolná sterilizace. ... což je zločin.

Celé video je i na oficiálním kanálu TEDu.

APA - úterý

1. úterý 29. prosince 2009, 9.00-11.00
Autor a kritikové: Jorge Gracia a jeho kniha Images of Thought: Philosophical Interpretations of Carlos Estévez’s Art

• zdánlivě dost "provinční" téma, ve skutečnosti opět velmi kvalitní diskuse, týkající se např. definice umění, filosofie v umění vs. filosofické interpretace umění, atd.

pak jsem přešel na Topics in Ethics (jak mi doporučil Vlasta):
Howard Nye (University of Michigan) “Doktrína dvojího efektu jakožto objektivního principu"

- Myslel jsem, že Nye může s tímto důležitým principem pomoci, ale nejsem si jist, jeho formulace jsou nějak zjednodušené oproti tradičním formulacím:

• Formulace 1: Morální důvody proti ublížení (bringing about harm) jakožto prostředku k cíli jsou silnější než proti ublížení jakožto vedlejšímu produktu způsobení dobra.
• Formulace 2: Morální důvody proti úmyslu ublížit (intending to bring about harm) jakožto prostředku k cíli jsou silnější než proti ublížení jakožto vedlejšímu produktu způsobení dobra.
• Formulace 3: Morální důvody proti způsobení dobra jakožto výsledku ublížení jsou silnější než proti ublížení jakožto vedlejšímu produktu způsobení dobra.
  

Nye hájí 3 formulaci (princip se týká objektivní kauzální struktury).

2. úterý, 11.15-13.15
International Society for Chinese Philosophy: Autor a kritikové: Bryan Van Nordenova kniha Menzi with Selected Commentaries (Stephen Angle, Susan Blake, Jiyuan Yu, Bryan Van Norden)

3. úterý, odpoledne, 13.30-16.30
Filosofie mysli v historické perspektivě (Daniel D. Novotny, Daniel Schmál, Gábor Boros)
- tuto sekci jsem si nemohl nechat ujít

4. úterý, 16.45-17.45
Presidentská přednáška: Edward Casey (Nalézt svůj vlastní filosofický hlas)

5. úterý, 19.00-22.00
Society for Medieval and Renaissance Philosophy: Dimensions of Knowing and Immortality

• Jean-Luc Solère: “Intentionality and the Activity of the Cognitive Subject in Medieval Theories of Cognition”
• Paul Blum (Loyola College–Maryland) “The Epistemology of Immortality: Ficino, Pomponazzi, Searle”

22.00-00.00 recepce

Člověk a jeho hodnoty - závěr

Třebaže by bylo obtížné dokázat, že tento seznam základních lidských dober je úplný, zdá se, že ostatní lidská dobra (hodnoty) lze zařadit do jedné či do vícera z těchto základních skupin. Vezměme nějakou hodnotu, např. život v harmonii s přírodou. Čím se vyznačují život v harmonii s přírodou? Zde je příklad možné analýzy: Za prvé takový život zahrnuje úctu k vlastnímu zdraví a ke zdraví našich bližních. Za druhé potěšení z teoretického poznávání přírody a za třetí i z její krásy. Za čtvrté schopnost se v přírodě orientovat, rozdělat oheň i po dešti, atd. (hravost). Za páté životní styl, který není konzumně orientovaný, ale který je v souladu s okolím (celistvost). Za šesté zahrnuje život v harmonii s přírodou přátelský postoj vůči živým tvorům (např. zbytečně jim nezpůsobovat utrpení). Za sedmé se tento život projevuje i v životním stylu (praktická rozumnost). Konečně, život v harmonii s přírodou zahrnuje i vnímavost k tomu, že v přírodě se ukazuje něco, co přesahuje každého z nás, něco božského (náboženství).

Na závěr našeho zamyšlení se ještě v krátkosti obraťme k otázce morálního dobra. Doposud jsme totiž identifikovali dobra ve smyslu jakýchsi „motorů“, které člověka přitahují, tzn. motivují, na úrovni svobodného sebe-určení. Žít pro nějaké základní lidské dobro ale ještě samo o sobě neznamená žít morálně dobrý život. Naneštěstí známe případy, kdy lidé oddaní dobru přátelství si ničí svůj život či lidé oddaní dobru náboženství zanedbávají své zdraví či lidé oddaní dobru života a zdraví se nezajímají o nic jiného. V čem tedy spočívá morálně dobrý život? Tak jako zdraví znamená takovou funkci organismu, která zachovává a rozvíjí jeho další fungovaní, tak také morálně dobré jednání spočívá v uchování a rozvíjení schopnosti svobodně rozvíjet svou účast na všech základních lidských dobrech. Každý z nás je samozřejmě volán k jiným životním důrazům, nicméně žádný morálně dobrý a naplněný život nevede k zásadnímu potlačování účasti na nějakém základním lidském dobru.

Člověk a jeho hodnoty 7

Abych dokončil svou sérii úvah Člověk a jeho hodnoty:

C. Základní lidská dobra
Základní dobra jsou něčím, co naplňuje život jednolivců i společenství, jsou něčím, po čem toužíme a co chceme kvůli němu samému. Muž skočí do vody a zachrání topící se dítě, protože život je základním dobrem (a ne jen protože očekává pochvalné zmínky v novinách). Matematik řeší úlohu, protože poznání je základním dobrem (a ne jen protože mu za to grantová agentura zaplatí). Návštěvník koncertu poslouchá hudbu protože krása je základním dobrem (a ne jen protože chce být považován za kulturně gramotného). Všechny tyto příklady ukazují jednání, které nespočívá jen ve splnění nějakého cíle, např. vytažení topícího se dítěte z vody, ale v závazku, kterým se projevuje sebe-určení daného člověka. Pokud jsem člověk, jenž přijal hodnotu lidského života, jsem připraven pečovat o život, ať už se jedná o život můj či neznámého člověka, o ohrožení bezprostřední (jako je tonutí) či rozložené (jako je kouření). Plný závazek vůči životu je tedy sám o sobě nevyčerpatelný a spočívá v sebe-darování, ve vyjití ze sebe samého, k danému dobru. Matematik, který přijal závazek poznání nebude se svým poznáním nikdy hotov. V okamžiku, kdy by si řekl, „dál už nechci nic vědět“, svůj závazek vůči matematickému poznání ruší. Závazky nás orientují vůči dobrům, která jsou nevyčerpatelná a která nás přesahují. Pravé závazky v sobě také zahrnují odhodlání překonávat i problémy, které jsme v okamžiku, kdy jsme na sebe závazek přijali, nepředvídali.

Zatím jsme si lidská dobra uváděli pouze v příkladech, nyní se pokusme o systematický přehled těchto dober. Zdá se, že je lze rozdělit do osmi skupin:

1. ŽIVOT: První skupina dober je založena na skutečnosti, že jsme živé organismy. Jakožto živé organismy nám jde o zachování a předávání života. Do této kategorie náleží všechna dobra, která se týkají zdraví, tzn. i ta, která se týkají čistého životního prostředí (nakolik totiž ovlivňuje naše zdraví), bezpečnosti, plození dětí, atd.

2. (TEORETICKÉ) POZNÁNÍ: Druhá skupina dober odpovídá tomu, že jsme rozumové bytosti, které touží po poznání nejen pro přežití, ale i kvůli poznání pro poznání. Hledat poznání pro ně samo je charakteristické nejen pro učence a badatele, ale např. i pro dítě, které si čistě ze zvědavosti prohlíží žížalu či muchomůrku, aniž by to kvůli něčemu dalšímu potřebovalo.

3. KRÁSA: Třetí skupina dober vychází z naší rozumové a smyslové přirozenosti, naše lidská orientace k těmto dobrům se projevuje nejen v tom, že nás přitahuje západ slunce, vůně jahod či Vivaldiho hudba, ale např. i v tom, že se zájmem sledujeme neapolského kuchaře při připravě pizzy či televizní přenos mistrovství světa v hokeji.

4. HRAVOST: Čtvrtá skupina dober je dána tím, že jsme rozumoví živočichové, a spočívá v umné přeměně něčeho přírodního (např. našich vlastních těl) do dané formy. Tance, sporty, různé hry (vč. šachů) jsou příkladem hravosti. Příkladem hravosti je ale i zahrádkaření, vaření, apod.

Tyto čtyři druhy dober lze nazvat „podstatná“, protože je lze chápat a sledovat jednotlivě. Následující čtyři druhy dober jsou „vztažná“ dobra, protože se týkají vztahů mezi různými podstatnými dobry:

5. CELISTVOST (integrita): Tato skupina dober má co do činění s tím, co nazýváme „dát si život do pořádku“. Zahrnuje vyrovnání napětí mezi různými složkami naší osobnosti, uspořádání si našich vztahů k okolí, vyjasnění si „našeho životního stylu.“

6. (PRAKTICKÁ) ROZUMNOST: Mezi tím, co chceme a tím, co opravdu děláme je někdy rozpor. Šestá skupina dober se týká harmonie mezi našimi nejhlubšími záměry a našími činy, mezi našimi cíli (podstatnými dobry) a našimi prostředky. Pokud například chceme chránit život (cíl), pak je prakticky nerozumné kouřit (prostředek).

7. PŘÁTELSTVÍ: Sedmá skupina dober má co do činění se vztahy vůči lidem a vůči jiným živým tvorům. Výraz „přátelství“ zde znamená jakýkoli, byť povrchní, nicméně pozitivní a vstřícný, postoj. Dobro přátelství v tomto širokém smyslu slova může zahrnovat i jednoduchou slušnost např. v obchodě či dopravním prostředku.

8. NÁBOŽENSTVÍ: Osmá skupina dober nás orientuje k nejzažšímu, nad-lidskému, zdroji veškerého smyslu a bytí. Výraz „náboženství“ je zde chápán v širokém smyslu slova, nemusí se automaticky jednat o formu teistického náboženství, ale o jakoukoli snahu dostat se do kontaktu s více-než-lidským zrdojem bytí (některé typy marxismu či evolucionismus se dají počítat mezi náboženství v tomto širokém smyslu slova).

Člověk a jeho hodnoty 6

Životní naplnění tedy nespočívá ani v příjemnostech (rozkoši), ani v uspokojení, ale v něčem jiném. V čem? Podle Aristotela spočívá životní naplnění v celistvém životě, v němž jsou rozvíjeny jedinečné lidské schopnosti dosáhnout teoretického poznání, z něhož dále vychází rozumné praktické jednání. Vidíme, že Aristotelés správně pochopil fakt, že životní naplnění nespočívá v rozkoši (která je lokalizovaná a soukromá) ani v uspokojení (které je krátkodobé a nemůže působit zpětně), ale v něčem, co dává smysl každému okamžiku života. Problematickým aspektem Aristotelova pojetí je ovšem jednostranný důraz na lidskou racionalitu. Ve skutečnosti všechny lidské dimenze, od schopnosti fyzického přežití a předávání života dalším generacím, až po smysl pro krásu, jsou neredukovatelnou součástí naplněného lidského života. Jakousi „korunou“ lidské jedinečnosti je pak možnost svobodného sebe-určení. Záleží na každém z nás pro jaké hodnoty, jaká dobra, se rozhodne ve svém životě žít. Opravená definice životního naplnění tedy zní, že je to celistvý život, v němž na základě svobody svého sebe-určení rozvíjím svou účast na základních lidských dobrech, jako např. život, poznání, krása, atd.

Než přejdeme k tématu základních lidských dober, zdůrazněme si ještě, že naše odmítnutí ztotožnit příjemnost a uspokojení s životním naplněním neznamená úplné odmítnutí příjemnosti a uspokojení z dosažených cílů v nějakém extrémním asketismu a anarchii. Není nic špatného na tom, vychutnat si jídlo či osvěžující lesní vánek, a už vůbec nelze žít řádný život bez kladení si a dosahování konkrétních cílů. Jak příjemnost, tak uspokojení z dosahování cílů, jsou důležitou součástí smysluplného života. To ovšem neznamená, že jsou pro naplněný život dostatečné.

Člověk a jeho hodnoty 5

... pokračování:

Podívejme se nejprve na nesprávná pojetí životního naplnění. Tato pojetí lze rozdělit do dvou základních typů. První typ hledá životní naplnění v rozkoši či v příjemnosti. Příjemnost si definujeme jako stav, který nastává v okamžiku dovršení nějaké fyzické činnosti – batole se doplazí ke své hračce, pes se napije vody z kaluže. Druhý typ hledá životní naplnění v uspokojení. Uspokojení si definujeme jako stav po dosažení nějakého cíle (na úrovni jednání, která odpovídá sociální svobodě). Student je např. uspokojen (má radost) z toho, že dodělal školu. Ředitel zoo je uspokojen z toho, že se po intenzivní trpělivé péči podařilo odchovat mládě vzácného druhu.

Spočívá životní naplnění v příjemnosti? Proti ztotožnění životního naplnění a příjemnosti hovoří za prvé to, že příjemnost je vždy lokalizovaná časově či prostorově; netýká se nás celých a celého našeho života. Můžeme se totiž cítit příjemně i při činnostech, které nám celkově vzato ničí život (např. kouřením si podkopáváme zdraví). Zkusme si také následující myšlenkový experiment: Představme si člověka, kterému je tajně odoperováno tělo, takže z něho zůstane pouze mozek. O tento mozek je ovšem „dobře“ postaráno – je vložen do laboratorní kádičky, pomocí přístrojů je v něm vytvářena dokonalá iluze světa a navíc je zásobován „hormonem štěstí“. Tento člověk-mozek žije tedy v nepřetržité rozkoši (příjemnosti). Řekli bychom ale, že tento člověk žije naplněný život?

Za druhé hovoří proti ztotožnění životního naplnění a příjemnosti fakt, že příjemnost je vždy soukromá. Zaměření na rozkoše a příjemnosti vede k sebe-střednosti. A pokud je pravdou to, že člověk je bytost společenská, pak příjemnost nás nemůže naplňovat, protože sama o sobě není něčím, co by mohlo společenství lidí vytvářet. (Zde by bylo možné namítnout, že např. partu alkoholiků spojuje rozkoš z požívání alkoholu; ve skutečnosti spojuje tuto partu jejich společný zájem o alkohol; vlastní pocit rozkoše i následnou kocovinu musí každý nést jen sám za sebe.)

Spočívá životní naplnění v (pocitu) uspokojení? Proti ztotožnění životního naplnění a uspokojení hovoří za prvé to, že každé uspokojení po dobře vykonané práci je pouze krátkodobé. Brzy si hledáme další cíl, kterého bychom chtěli dosáhnout. Žijeme-li pouze pro konečné, uskutečnitelné, vize, pak se buď nacházíme ve fázi, kdy jsme je ještě neuskutečnili a nejsme tedy spokojení, anebo jsme je sice uskutečnili a jsme uspokojení, ovšem nikoli na dlouho. Za druhé, pokud by životní naplnění spočívalo v uspokojení, pak by celý život měl smysl pouze na základě dosažení nějakého výsledku – studium by mělo smyslu pouze, je-li dokončeno, život v harmonii s přírodou pouze v případě, že se nám podaří splnit nějaké vytčené cíle (zachovat čisté ovzduší). Co když by se nám nepodařilo splnit tyto cíle? Znamenalo by to, že náš život byl nesmyslný? Navíc i v případě, že se nám podaří dodělat nějaký plán, můžeme tím zpětně darovat naplnění svému životu? Zdá se zřejmé, že ať už dosáhneme vytčených cílů či nikoli, pokud bychom viděli nejvyšší smysl života jen na úrovni uspokojení z realizovaných plánů a vizí, alespoň část našeho života zůstane nesmyslá.