Identita v psychologii (Erik Erikson)

Za jeden z prvních důležitých příspěvků k poznání vývoje identity (ego, self, jáství, bytostného já) v moderní psychologii je považována teorie Erika Eriksona (1902-1994). Podle této teorie se naše identita (sebe-pojetí) vyvíjí v osmi etapách (v závorkách jsou ctnosti, které nám umožní překonat danou "krizi identity"):

1. Důvěra vs. nedůvěra u kojence (0-1 r.): dítě získává pocit životní důvěry, která ovšem naráží na svá první zklamání  (ctnost: naděje)
2. Autonomie vs. stud/pochybnost u batolete (1-3 r.): vznik rozporu mezi pocitem autonomie a závislosti na požadavcích okolí (ctnost: vůle)
3. Iniciativa vs. vina u předškoláků (3-6 l.): konflikt mezi vlastní iniciativou a pocity viny při neúspěších této iniciativy (ctnost: vytrvalý záměr)
4. Píle vs. méněcennost u dětí před pubertou (6-12 l.): dítě se srovnává s ostatními, čímž se učí píli, ale na druhou stranu vzniká i pocit méněcennosti (ctnost: zodpovědnost)
5. Identita vs. zmatení-rolí u dospívajících (12-19 l.): hledání "vlastního já" (self) neboli identity v konfliktu se strachem či nejistotou ohledně své role mezi druhými lidmi (ctnost: věrnost)
6. Intimita vs. izolace u mladých dospělých (19-25 l. příp. déle u studentů): jedinec se připravuje na "usazení", hledá své místo, objevuje své hranice (ctnost: láska)
7. Plodnost vs. stagnace u dospělých (25-50 l., tj. do "krize středního věku"): snaha něčeho dosáhnout a pomoci mladší generaci, konflikt s pocitem osobní stagnace či zbytečnosti (ctnost: péče).
8. Vyrovnanost vs. zoufalství ve stáří: přijetí vlastního života, smíření s minulosti, v konfliktu s případným pocitem zoufalství a strachu ze smrti (ctnost: moudrost).

Psychoterapie a milost (Scott Peck) 3

Podle Pecka je klíčem k milosti (a tedy i k Bohu) nevědomí. Peck se v této otázce zamotává do podivných úvah:

"Stále jsme však nevysvětlili, jak je možné, že nevědomí zná všechno, co jsme se ještě nestačili naučit. Opět se jedná o otázku tak základní, že na ni nelze odpovědět vědecky [ve smyslu angl. science]. I v tomto případě můžeme odpovědět pouze hypotézou. A ani tentokrát nevím o žádné, která by mi připadala uspokojivější než idea Boha, který je s námi v blízkém spojení - tak blízkém, že je naší součástí. ... Chci tím říci, že styčná plocha mezi člověkem a Bohem je alespoň zčásti identická se styčnou plochou mezi naším vědomím a nevědomím. Jednoduše řečeno, naše nevědomí je Bůh. ... Jak je to možné? Pokud čtenáře děsí představa, že naše nevědomí je Bůh, měl by si připomenout, že na ní není nic kacířského, protože je v podtatě stejná jako křesťanská idea Svatého Ducha, který sídlí v nás všech." (s. 245)

Peck zde nerozlišuje "být přítomný v" a "být součástí něčeho". Křesťané uznávají všudypřítomnost Boha, ale nikoli to, že by Bůh byl naší součástí a už vůbec ne jakousi nevědomou součástí. Navíc je nejasné, co vlastně ono nevědomí je - nevědomý mentální proces? Individuální či kolektivní? K této otázce se Peck ještě v krátkosti vrací:

"Jung nikdy nedospěl až ke tvrzení, že Bůh existuje v našem nevědomí, ačkoli jeho myšlenky zjevně tímto směrem míří. Zato učinil něco jiného: rozdělil nevědomí na povrchnější, individuální část, "osobní nevědomí" a na hlubší "kolektivní nevědomí", které je společné celému lidstvu. Já to vidím tak, že kolektivní nevědomí je Bůh, vědomí je člověk jako jednotlivec a osobní nevědomí je styčná plocha mezi nimi." (s. 246)

Peck inklinuje k panteismu (Bůh a realita jsou identické, viz SEP), třebaže čistý panteismus to není: Bůh jako nevědomí a individuální člověk jako vědomí zůstávají rozlišeni:

"Řekl jsem již, že konečným cílem duchovního růstu je to, aby mezi Bohem a jedincem nebylo rozdílu. Protože naše nevědomí je už od samého počástku totožné s Bohem, můžeme dále definovat cíl duchovního růstu následovně: jde o to, aby k božství dospělo i vědomé "já", aby se jedinec stal docela a bezezbytku Bohem. Znamená to snad, že by vědomí mělo splynout s nevědomím a úplně se v něm rozpustit? Stěží. Jde o něco úplně jiného: o to, aby se jedinec stal Bohem a zachoval si přitom vědomí." (s. 248)

Tyto metafyzické spekulace o povaze Boha patří v Peckově knize k těm nejpochybnějším. Abych však skončil svůj seriál něčím "souhlasu-hodnějším", uvedu jednu anekdotu z Peckovy praxe:

"Vzpomínám na jednu mladou ženu, která se u mne rok léčila s úpornou depresí a začínala pomalu chápat psychopatologii svých příbuzných. Jednoho dne přišla úplně nadšená tím, jak snadno, klidně a moudře zvládla jednu rodinnou situaci. "Opravdu jsem z toho měla dobrý pocit," řekla. "Tak bych se chtěla cítit častěji." Řekl jsem jí, že by mohla - její dobrý pocit pramení z toho, že ve svém jednání s rodinou vystupovala poprvé z pozice vnitřní síly ... Vysvětlil jsem jí, že když bude tak poučeně a uvědoměle přistupovat k jiným situacím, vyjde z nich také tak dobře ... Podívala se na mne s rodící se hrůzou v očích. "Ale to bych musela pořád přemýšlet!" řekla. Souhlasil jsem, že tuto sílu si může vytvořit a udržet jedině tehdy, když bude hodně přemýšlet ... To ji rozzuřilo. "Hergot, to si mám pořád nad něčím lámat hlavu?" zaječela na mne. "Nepřišla jsem sem proto, abyste mi život ještě komplikoval. Chci se prostě uklidnit a mít se fajn. Vy chcete, abych byla nějaký nadčlověk nebo co!" Krátce nato bohužel tato nadaná žena terapii opustila, ačkoli ještě zdaleka nebyla vyléčena. Vyděsilo ji, jaké nároky by na ni kladlo duševní zdraví." (s. 266)

Psychoterapie a milost (Scott Peck) 2

Nejlepším vysvětlením lásky a milosti je podle Pecka Bůh:

"Chceme vysvětlit zázraky milosti a evoluce, a proto si vytváříme hypotézu o Bohu, který si přeje, abychom rostli - o Bohu, který nás miluje. Mnohým z nás se zdá příliš prostá a snadná, dětská a naivní jako nějaká bajka. Co jiného nám však zbýva? ... nezbývá nám nic jiného než tato podivně dětská představa milujícího Boha, anebo teoretické vakuum." (s. 236)

Cílem našeho duchovního růstu i veškeré evoluce je pak "zbožštění" (zde lze spatřovat podobnost s idejemi Teilharda de Chardin):

"Jestliže prohlásíme, že naši schopnost milovat, naši snahu růst a vyvíjet se, nám nějak "vdechl" Bůh, pak se musíme zeptat, proč to učinil. ... Bůh chce, abychom se stali jím samotným. Rosteme směrem k božsví. Cílem evoluce je Bůh. Je to On, který je zdrojem evoluční síly; k Němu směřujeme. To máme na mysli, když říkáme, že On je alfou i omegou, začátkem i koncem." (s. 235)

Brzdou růstu (entropií, dědičným hříchem) je lenost:

"Tato kniha je nejen o duchovním růstu, ale samozřejmě i o druhé straně mince: o tom, co růstu brání. Když pronikneme až na kořen věci, zjistíme, že jedinou takovou překážkou je lenost. Pokud ji přemůžeme, překonáme i všechny ostatní překážky. Jestliže ne, neuspějeme ani na těch dalších." (s.236)

"Idea prvotního hříchu mi řadu let připadala nesmyslná, ba přímo zavrženíhodná. ... Postupně jsem si však začal uvědomovat všudypřítomnost lenosti. Zjistil jsem, že mým úhlavním nepřítelem v boji za duchovní růst mých pacientů je vždy jejich lenost. ... V této chvíli příběh o hadovi a jablku náhle začal dávat smysl. Klíč k jeho pochopení je v tom, co v něm chybí. Bible říká, že Bůh měl ve zvyku se procházet po rajské zahradě a že komunikační kanály mezi ním a člověkem byly otevřené. Jestliže tomu tak bylo, proč tedy Adam a Eva ...neřekli Bohu přímo: "Bože nerozumíme tomu, proč nechceš, abychom jedli ovoce ze stromu poznání dobra a zla. ... Mohl bys být tak hodný a vysvětlit nám to?" Oni to ovšem neudělali. Místo toho šli rovnou na věc a porušili Boží zákon, aniž vůbec chápali jeho smysl. ... Proč to tak dopadlo? Proč nepřišel žádný krok mezi pokušení a činem? Pravě tento chybějící krok je podstatou hříchu. Tímto chybějícím krokem je diskuse. Adam a Eva mohli vyvolat diskusi mezi hadem a Bohem, ale neudělali to, takže Boha a jeho názor na věc pominuli. ... Lidé v debatě o tom, co je správné, velmi často zapomenou vyslechnout kromě hada i Boha. Neradí se s Bohem ... je to proto, že jsou líní. Tyto vnitřní diskuse představují práci. ... Prvotní hřích tedy existuje; je to naše lenost." (s. 238)

Lenost pak má mnoho forem, nejen tu běžnou a dobře patrnou:

"Jednou z hlavních forem, jimiž se lenost projevuje, je strach. ... Často je to jen obavou ze změny statu quo; bojíme se, že bychom mohli ztratit to, co máme, kdybychom se hnuli z místa. ... Jako psychoterapeuti víme, že k nám pacienti sice přicházejí s touhou po té či oné změně, ale ve skutečnosti se změny děsí - děsí se dřiny, kterou představuje. Právě proto valná většina z těch, kteří do psychoterapeutického procesu vstoupí, snad devět z desíti, zanechá terapie dřív, než je dovršena." (s. 239-40)

Psychoterapie a milost (Scott Peck) 1

Základní idea poslední, čtvrté, části Peckovy knihy je to, že existuje jakási empiricky vykazatelná síla, která nám lidem pomáhá. Peck pro tuto sílu užívá tradičního teistického termínu milost. Podle Pecka je milost vykazatelná takto: není překvapivé, když něco nevyjde (ať už v oblasti fyzického či psychického zdraví) ale spíše to, že většinou věci dopadnou mnohem lépe, než by za normálních okolností měly. To, proč věci dopadají lépe, je právě díky milosti.

Milost nepřichází z vědomí a není ani redukovatelná na schopnosti individuálního člověka (např. instinkt). Jde u ní o souhru našeho nitra s vnějším světem - synchronicitu a serendipitu:

Část 4: Milost
"Princip synchronicity nevysvětluje, proč a jak se [něco] stalo. Konstatuje pouze, že se taková nepravděpodobná spojení jevů v čase vyskytují častěji, než by odpovídalo pouhému náhodnému výběru. Neobjasňuje příčinu zázraků. Ukazuje nám však alespoň to, že jsou zřejmě závislé na načasování a úžasně běžné." (s. 223)

"Výtečným příkladem něčeho takového je zážitek Carla Gustava Junga ... Dovolím si jej citovat v celém rozsahu: V tomto případě šlo o mladou ženu, která se přes oboustrannou snahu ukázala být psychologicky nepřístupná. Potíž byla v tom, že vždy věděla všechno nejlíp. ... Když několik mých pokusů ji obměkčit a polidštit její racionalismus selhalo, nezbývalo mi než doufat, že se stane něco nečekaního a iracionálního, co prolomí intelektuální krunýř, do něhož se uzavřela. Nuže, jednoho dne jsem seděl proti ní, obrácen zády k oknu, a poslouchal jsem její řečnické cvičení. Měla tu noc působivý sen, že jí někdo dal drahocenný šperk, zlatého skarabea. Stále mi ještě líčila tento sen, když jsem za sebou uslyšel jemné ťukání na okno. Otočil jsem se a uviděl jsem dosti velkého brouka, kter [asi mi nebudete věřit: právě v tento okamžik přepisu mě přerušilo jemné ťukání mé manželky na okno kanceláře v synagoze - pokud si vzpomínám, ještě takto nikdy před tím nezaťukala; kromě přepisování jsem právě pochybovačně přemítal, zda a na základě jaké evidence by vlastně člověk měl přijmout princip synchronicity] ý se vznášel za oknem a narážel do něj ve zřejmé snaze dostat se do místnosti. Ihned jsem okno otevřel, a když brouk vlétl dovnitř, chytil jsem ho. Byl to zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata), brouk z čeledi vrubounovitých, který svou zlato-zelenou barvou připomíná zlatého skarabea více než kterýkoli jiný. Podal jsem brouka své pacientce se slovy: "Tady je váš skarabeus." Tento zážitek způsobil žádoucí trhlinu v jejím racionalismu a prolomil ledy jejího intelektuálního vzdoru." (s. 224-5)

"Popsané paranormální jevy, které nám přinášejí prospěch, jsou příklady fenoménu známého pod názvem serendipita. Websterův slovník ji definuje jako "dar nacházet cenné nebo příjemné, aniž bychom je hledali." Tato definice má několik pozoruhodných rysů. Především označuje serendipitu jako dar, a naznačuje tedy, že ji někteří lidé mají, zatímco jiné ne. Jednou z ústředních myšlenek této části knihy je to, že milost ... je dostupná všem, ale jen někteří toho využijí. Jung svou příležitost zjevně využil, když brouka vpustil dovnitř, chytil a ukázal své pacientce. ... jednou z příčin, proč nedokážeme milosti plně využít je fakt, že si její přítomnost neuvědomujeme" (s. 225)

"Dosud jsem v této části popsal celou škálu jevů, které se shodují v následujících znacích:

1. Jejich smyslem je ochrana, podpora a povzbuzení lidského života a duchovního růstu.
2. Podle současného chápání přírodních zákonů je mechanismus jejich činnosti buď nedokonale známý ... anebo zcela nejasný.
3. Objevují se často a pravidelně; v lidském světě jsou v podstatě všudypřítomné.
4. I když jsou potenciálně ovlivnitelné naším vědomím, jejich původ je mimo naši vůli, mimo procesy uvědomělého rozhodování.

Přestože jsou obvykle chápány jako jevy různé, dospěl jsem na základě jejich společných znaků k názoru, že všechny lze považovat za projevy nebo součásti jedné mocné síly, která vzniká mimo lidské vědomí a povzbuzuje duchovní růst lidí. ... Nemyslím, že můžeme plně pochopit vesmír a své místo v něm - a tedy ani smysl existence lidstva - aniž do svého systému představ zahrneme fenomén milosti." (s. 227-8)

Následuje kapitolka o tom, že nejen duchovní, ale i fyzická evoluce je možná jen díky milosti (což není nekompatibilní se současnou evoluční teorií, kde kromě výběru a dědičnosti hraje zásadní roli náhodná mutace).

Psychoterapie a víra (Scott Peck)

Ve třetí části své knihy se Peck zabývá vírou. Na rozdíl od jiných psychoterapeutů své doby považuje Peck náboženskou víru za stěžejní moment pro každého člověka - i pro ty, kteří se považují za "vyhraněně nenáboženské" (pojem náboženství ale Peck chápe široce jako světonázor z něhož de facto žijeme).

Co se děje s vírou u lidí, kteří podstoupí psychoterapii? Z praxe uvádí Peck tři případy: psychoterapie vede k osvobození od jisté formy víry (případ Kathy), psychoterapie nepřímo osvobozuje k víře (případ Marcie), psychoterapie uspěje teprve po "postrčení" k víře (případ Theodor).

Část 3: Duchovní růst a víra
Neexistuje dobré "předané" náboženství. Aby bylo životaschopné, musí být naše náboženství zcela osobní, musí být zakaleno v ohni našich vlastních otázek a pochybností. (s. 169)

Od oprávněné kritiky psychicky "vnuceného" náboženství Peck přechází k jednostraně kritickému pohledu na instituční dimenzi křesťanství.

Psychoterapie a láska (Scott Peck)

V minulých poznámkách (1 a 2) jsem poukázal na to, že i v psychoterapeutické literatuře lze nalézt (něco jako) ctnosti. Uvedl jsem některé zajímavé myšlenky z knihy Nevyšlapanou cestou od Scotta Pecka, konkrétně z první části (Kázeň). Pro úplnost, mnohem sručněji, uvedu postupně i témata dalších částí Peckovy knihy:

Část 2: Láska
Prostředkem duchovního rozvoje člověka, jak bylo řečeno, je kázeň. Následující část knihy se bude zabývat tím, co je zdrojem kázně, co jí poskytuje motivaci a energii. Jsem přesvědčen, že tou silou je láska. (s. 67)

Jedním z důsledků tajemné podstaty lásky je to, že dosud nikdo, pokud je mi známo, nedospěl k její vskutku uspokojivé definici. ... Přesto se chci pokusit o "univerzální" definici lásky ... je to vůle rozšířit své "já" ve prospěch duchovního růstu, ať už vlastního nebo cizího. (s. 67)

Peck na základě této definice odlišuje lásku od zamilovanosti, romantické lásky, závislosti a jiných fenoménů; nejzajímavější jsou opět případy z jeho praxe. Peck (překvapivě) není naprostý zastánce monogamie či absolutního zákazu sexuálního sblížení s pacientem (s. 139; s. 153)

Pro srovnání definice lásky od Tomáše Akvinského:

Milovat znamená chtít někomu dobro (amare sit velle bonum alicui). (ST I q20a3)

Peck se docela trefil: vůle rozšířit své "já" = chtít; duchovní růst = dobro. Peckova definice za nejzažší dobro (bonum ultimum) dosazuje duchovní růst.

P.S. Do češtiny přeložil vybrané části Tomášových textů o lásce Karel Šprunk.

Psychoterapie a kázeň (M. Scott Peck) 2

C. Oddanost realitě
"Náš pohled na realitu je jako mapa, s jejíž pomocí se pohybujeme po terénu života. Je-li tato mapa pravdivá a přesná, pa obvykle víme, kde právě jsme, a když se rozhodneme, kam se chceme vydat, bývá nám více méně jasné, jak se tam dostat. Je-li mapa nepravdivá a nepřesná, nejspíš se ztratíme. (s. 35)

"To vše je zjevné, ale většina lidí si to do větší či menší míry odmítá připustit. To proto, že cesta k realitě není snadná. S mapami se totiž nerodíme; musíme si je vytvořit, což vyžaduje úsilí. ... Mnozí z nás je ovšem vynaložit nechtějí. Někteří se přestávají snažit na konci dopívání; ... Na konci středního věku už toto úsilí vzdává většina lidí. ... Málo je těch šťastných jedinců, kteří dál, až do okamžiku smrti, zkoumají mystérium skutečnosti, zpřesňují a přehodnocují své chápání světa a pravdy.“ (s. 36)

"Největším problémem při vytváření map však není to, že musíme začít od nuly, ale fakt, že je musíme neustále opravovat, mají-li zůstat přesné" (s. 36).

"Co znamená žít v úplné oddanosti pravdě? Především jde o život v trvalém, nekonečném a přísném sebezpytování. Svět poznáváme jen skrze náš vlastní vztah k němu. Nestačí tedy jen zkoumat svět; chceme-li jej poznat, musíme současně zkoumat i pozorovatele, tedy sebe sama." (s. 41)

"Život v naprosté oddanosti k pravdě také předpokládá ochotu přijímat nesouhlas jiných. Jediný způsob, jak si ověřit, že naše mapa platí, je vystavit ji kritice a ohrožení ze strany tvůrců ostatních map." (s. 42)

"Snaha vyhnout se kritice je u lidí tak všudypřítomná, že může být právem označena za součást lidské přirozenosti. Jestliže ji však označíme jako přirozenou, neznamená to ještě, že je takové chování nezbytné, prospěšné nebo nezvratné. I kálet pod sebe a nečistit si zuby by bylo přirozené. Přesto se učíme dělat něco nepřirozeného tak dlouho, dokud se to nestane naší druhou přirozeností. Nabývání sebekázně vlastně může být definováno jako proces učení se nepřirozenému. Patří k charakteristických vlastnostem naší přirozenosti, že dokážeme její hranici překročit a tím ji změnit; možná je to právě tato vlastnost, která nás činí v plné míře lidmi." (s. 44)

"Jaká jsou tedy pravidla, jimiž se můžeme řídit, odhodláme-li se žít v pravdě? Za prvé: nikdy neříkejme nic nepravdivého. Za druhé: mějme na paměti, že zamlčování pravdy je vždy potenciální lží a že každý takový případ vyžaduje závažné morální rozhodnutí. Za třetí: rozhodnutí zamlčet pravdu by nemělo být založeno na osobních potřebách. ... Za čtvrté: rozhodnutí zamlčet pravdu můsí být vždy podloženo výlučně potřebami toho, před nímž se pravda zamlčuje. Za páté: [musíme být] vedeni skutečnou láskou ... Za šesté: klíčovým faktorem v hodnocení potřeb druhého je jeho schopnost využít pravdu pro svůj duchovní růst. [Za sedmé], bychom si měli být vědomi toho, že když hodnotíme schopnost druhého využít pravdu pro svůj duchovní růst, máme vždy sklon tuto schopnost spíše podceňovat než přeceňovat." (s. 52)

D. Vyrovnání extrémů
"Doufám, že z dosud řečeného vysvítá, jak náročným a komplikovaným úkolem je ukáznění sebe sama. Je to úkol, jenž vyžaduje dobrý úsudek i pružnost. Odvážný člověk se musí snažit o úplnou upřímnost, ale musí být také schopen nechat si část pravdy pro sebe, jestliže je to na místě. Člověk, chce-li být svobodný, musí převzít naprostou zodpovědnost za svůj osud; musí však být schopen odmítnout tu, která mu plně nenáleží. Chce-li člověk žít moudře, mít v životě pořádek a být úspěšný, musí denně odkládat uspokojení a myslet na budoucnost; aby však jeho život byl radostný, musí být schopen žít plně přítomností a jednat spontánně, pokud to není destruktivní. Jinými slovy, kázeň sama musí být ukázněná. Technika, která je k tomu zapotřebí, se nazývá hledání rovnováhy; je tou čtvrtou a poslední, o které bych se rád zmínil." (s. 53)

"Pro úplné duševní zdraví a vyspělost je ... nezbytné, abychom dokázali pohotově vytvářet rovnováhu mezi vzájemně neslučitelnými potřebami, cíli, povinnostmi, odpovědnostmi, příkazy, atd. a stále ji obnovovat. Podstatou úspěchu při hledání rovnováhy je schopnost něčeho se vzdát. ... Nalézání rovnováhy patří ke kázni právě proto, že vzdát se něčeho je bolestné." (s. 55)

"Kdy je deprese zdravá: ... vzdáváme-li se něčeho, co milujeme - nebo přinejmenším něčeho, co k nám patří a je nám to důvěrně známé -, je to vždy provázeno depresí. Protože duševně zdraví lidé potřebují růst a rezignovat na původní "já" (neboť jeho ztráta je nezbytnou součástí procesu rozumového a duchovního růstu), je taková deprese normálním a v podstatě zdravým jevem. Abnormální nebo nezdravou se stává jen tehdy, když proces vzdávání se "starého já" něco naruší. Výsledkem pak je prodloužená deprese, která nemůže být vyřešena dovršením tohoto procesu. Existuje řada faktorů, které mohou narušovat tento proces, a prodloužit tak normální, zdravou depresi až do chronické a patologické podoby. Jedním z nejběžnějších a nejúčinnějších je opakovaná zkušenost z dětství, kdy buďto Osud nebo necitliví rodiče odebrali dítěti určité "věci" dřív, než bylo připraveno se jich vzdát nebo dost silné na to, aby se se ztrátou vyrovnalo." (s. 58)

"Deprese je jedna z nejčastějších příčin, proč lidé vyhledávají psychiatrickou pomoc. Lze říci, že tito lidé se už před rozhodnutím vyhledat psychoterapii dokázali něčeho vzdát a začali růst; k psychiatrovi je vlastně přivádějí symptomy tohoto růstu. ... Netvrdím ovšem, že by pacienti obvykle věděli, co se s nimi děje. Naopak mnohdy touží jen po úlevě od deprese, po tom, "aby bylo všechno jako dříve". Nevědí, že už nemůže být "všecno jako dříve". Jejich nevědomí to ale chápe." (s. 59)

"Mnozí lidé buď nechtějí, anebo nedokáží snášet strasti spojené s opouštěním toho, co se přežilo. Proto lpějí, často navždy, na starých způsobech uvažování a chování, proto nezvládnou žádnou z krizí, nestanou se skutečně dospělými a jsou ochuzeni o radostný pocit znovuzrození, který provází úspěšný přechod k větší zralosti." (s. 60)

Stavy, postoje a "věci", kterých se člověk musí podle Pecka v průběhu (úspěšného) života vzdát:

• nemusím se vyrovnávat s žádnými vnějšími nároky (kojenecký věk)
• moji rodiče jsou všemohoucí (dětství)
• všechno mohu, život je svoboda bez závazků
• nemusím šetřit silami (mládí)
• jsem (velmi) sexuálně přitažlivý a potentní
• můj život je (téměř) nekonečný
• mám mnoho forem dočasné moci
• jsem nezávislý, díky svému fyzickému zdraví
• mám své "já", žiji

"Posledně zmíněný, konečný požadavek - totiž vzdát se vlastního "já", vlastního života - se mnohým z nás jeví jako jakási krutost Boha či osudu, která z naší existence činí jakýsi špatný vtip a kterou nelze nikdy úplně přijmout. ... Úplný opak je však pravdou. Právě vzdání se svého "já" může být zdrojem té nejvíce povznášející, nejjistější a nejtrvalejší radosti ze života. A je to smrt, která dává životu jeho smysl. Toto "tajemství" je ústřední moudrostí náboženství." (s. 61)

"za všechno, čeho jsme se vzdali, ještě více získáváme. Sebekázní naše "já" roste. Rezignace bolí, protože něco umírá; smrt starého je však zrození nového. Máme-li si vyvořit novou, lepší myšlenku, představu, teorii nebo způsob chápání, musí stará myšlenka, představa, teorie nebo způsob chápání zemřít. Proto v závěru básně Cesta tří králů popisuje T. S. Eliot, jak tři mudrci trpí, když se vzdávají svých předchozích světonázorů a přijímají křesťanství." (s. 62)

"To nás přivádí k otázce, zda je vůbec možné se v tomto životě osvobodit od citového utrpení. Nebo opatrněji: je možné dospět alespoň k takovému stupni vědomí, aby bylo utrpení spojené s životem snesitelné? Odpověď zní ano i ne. Ano, neboť utrpení, které zcela přijmu, přestává v určitém smyslu utrpením být. Zní ano i proto, že trvalé cvičení v disciplíně vede k dokonalosti a duchovně vyspělý člověk vyniká nad jinými právě tak jako dospělý nad dítětem. Dítěti často přináší velké problémy a trápení něco, co dospělému připadá úplně nepodstatné. A konečně zní ani i proto, že duchovně vyspělý jedinec je ... jedincem obzvláště milujícím a tato neobyčejná láska mu přináší neobyčejnou radost. Odpověď zní [ale] také ne, protože svět trpí nedostatkem schopných lidí a toto vakuum je nutno vyplnit. ... Duchovně vyspělí lidé jsou povoláni sloužit světu ... Nutně pak získávají obrovskou moc, i když jsou v oč9ch světa často úplně obyčejní ... Nicméně ji používají a značně , ba přímo úděsně při tom trpí." (s. 63)

"Jedním z měřítek velikosti člověka - a možná tím nejlepším - je jeho schopnost trpět. Na druhé straně, což je paradoxní, jsou právě velcí lidé schopni se skutečně radovat. Buddhisté mají sklon přehlížet Buddhovo utrpení a křesťané zapomínají na Kristovu radost. Buddha a Kristus nebyli v zásadě odlišní. Utrpění Krista, jenž spočívá na kříži, je totožné s radostí Buddhy, spočívajícího pod stromem bo." (s. 64)
(Poznámka: Peck psal tuto knihu před svou konverzí ke křesťanství)

Na závěr tohoto trochu přerostlého příspěvku se ještě vraťme velmi krátce k filosofickým teoriím ctností: O kardinálních ctnostech se v období antiky a v pozdější středověké a post-středověké scholastice vedly velké diskuse. Východiskem byla např. Teologická suma I-II q61. Tyto diskuse se týkaly - naneštěstí pro převážnou část dnešní čtenářské obce - především jemných pojmových analýz a komplexní argumentace. Praktické životní aplikace byly ponechány zpovědníkům a kazatelům.

Pro zajímavost: pojem ctnosti není omezen pouze na západní filosofii. V současnosti se např. rozvíjí komparativní čínsko-západní filosofické studie ctností. Tento pojem je důležitý nejen pro konfuciánství (viz např. Jiyuan Yu, The Ethics of Confucius and Aristotle, 2007, EN), ale dokonce i pro taoismus, kde jeden z ústředních pojmů, totiž 德 dé, znamená (možná) něco jako ctnost.

Psychoterapie a kázeň (M. Scott Peck) 1

Na první pohled by se zdálo, že nejsou vzálenější světy než tradiční teorie ctností (jdoucí až k Platónovi, viz např. Prótagoras 330, Ústava 427, Zákony 631) a moderní psychoterapie. Mnohé současné vědy, včetně psychologie a psychiatrie, se bez pojmu ctnosti zdánlivě obejdou. V běžném jazyce má slovo "ctnost" dokonce negativní emotivní konotaci.

Pokud se ale podíváme na některé směry současné psychiatrie, zjistíme, že pojem ctnosti je v něm používán, třebaže často pod jinou nálepkou. Uveďme si některé pasáže z knihy M. Scott Pecka (EN), Nevyšlapanou cestou: Nová psychologie lásky, tradičních hodnot a duchovního růstu, Argo 1996, EN 1978. (Kniha mi byla několikrát doporučována a tak jsem do ní nahlédl; samozřejmě nejčtivější jsou v knize kasuistiky ty ale až na výjimky citovat nebudu).

Citované pasáže jsem vybral z první části, která se týká kázně (discipline). Připomeňme si ještě, abychom měli s čím srovnávat, že podle klasické antické tradice jsou základními, tzv. kardinálními, ctnostmi:

1. rozvážnost (prudentia), viz Aristotelova Etika Nikomachova, EN VI, 5;
2. spravedlnost (iustitia), viz EN V, 1;
3. umírněnost (temperantia), viz EN III, 10.
4. statečnost (fortitudo), viz EN III, 7-9;

Předmluva

"Jako psychiatr považuji za nutné zdůraznit dvě základní premisy, z nichž v celé knize vycházím. Především nečiním rozdílu mezi pojmy „mysl“ a duše“, tedy ani mezi růstem rozumových schopností a růstem duchovním. Pro mne jsou totožné. Druhým postulátem je to, že jde o proces složitý, náročný a celoživotní. Má-li psychoterapie poskytnout účinou pomoc procesu rozumového a duchovního růstu, nemůže jít o rychlou a snadnou proceduru." (s. 8)

ČÁST I: KÁZEŇ
"Život je těžký. To je velká pravda, jedna z největších. (První ze "Čtyř ušlechtilých pravd", kterým učil Buddha, zněla "život je utrpení.") Je to velká pravda, protože když ji takto pochopíme, můžeme ji překonat. ... Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jak obrovské jsou jejich problémy, starosti a obtíže - jako kdyby život obvykle byl snadný a jako by se to automaticky předpokládalo. ... Život je série problémů. Chceme je řešit, nebo nad nimi naříkat? Chceme naučit své děti, aby je řešily?" (s.9)

"... vyhneme-li se takové strasti, kterou přináší řešení problémů, vyhýbáme se současně i duchovnímu růstu, k němuž nás problémy vybízejí. ... Sami sobě i svým dětem bychom proto měli vštěpovat, jak je možné dosáhnout zdravého rozumu i ducha. Měli bychom sebe i je učit tomu, že strasti jsou nezbytné a že mají svou cenu, že je třeba se k problémům postavit čelem a podstoupit obtíže, které to přináší." (s. 11)

"Základním souborem nástrojem potřebným ke zvládnutí problémů v životě je kázeň. Bez kázně nemůžeme vyřešit nic. S trochou kázně můžeme zvládnout jen některé problémy. S naprostou kázní můžeme zvládnout všechny." (s. 10)

Podle Pecka je kázeň tvořena čtyřmi základními dovednostmi:

A. odklad uspokojení
B. přijetí odpovědnosti
C. oddanost pravdě
D. vyrovnání extrémů

A. Odklad uspokojení

" "Máte ráda dorty?“ zeptal jsem se jí. Odpověděla, že ano. „A kterou část máte raději,“ pokračoval jsem, „spodek nebo polevu?“ No přece polevu!“ řekla rozhodně. „A co sníte nejdřív?“ zeptal jsem se s pocitem, že pitomnějšího psychiatra než já svět ještě neviděl. „Nejdřív sním samozřejmě polevu,“ odpověděla. Od toho, jak jí dort, jsme se pak dostali zpáky k její práci a zjistili, jak se dalo očekávat, že v kterýkoli pracovní den věnuje první hodinu té uspokojivější polovině své práce a zbývajících šest se odhodlává k tomu méně příjemnéhu. Navrhl jsem jí, aby se donutila udělat tu nepříjemnou část práce za první hodinu; pak by dalších šest mohla prožít příjemně. Řekl jsem, že podle mého názoru je lepší jedna nepříjemná hodina nasledovaná šesti příjemnými než opačný stav. ... Odklad uspokojení je tedy způsob rozvržení strastí a slastí života tak, aby zvětšili slast, neboťse nejprve vyrovnáme s bolestí a máme ji tedy za sebou dříve. Bez této schopnosti nelze rozumně žít." (s. 12-13)

"... mají-li si děti vytvořit schopnost odkládat uspokojení, potřebují k tomu vzor sebekázně v rodičích, vědomí vlastní ceny a jistou důvěru v bezpečnost svého života. Toto „bohatství“ přinášejí dětem v ideálním případě právě rodiče svou ukázněností a opravdovou a trvalou péčí o ně. ... Pokud je děti nedostanou od rodičů, mohou je získat odjinud; v takových případech však jde vždy o nesmírně těžký zápas, mnohdy celoživotní a často nakonec neúspěšný." (s. 19)

Peck dále identifikuje dvě rozšířené, byť relativně skryté, poruchy řešení problémů (tj. neschopnost odkládat uspokojení):

1. netrpělivé a neadekvátní pokusy o nalezení okamžitého řešení;
2. představa, že problémy odejdou sami.

B. Přijetí zodpovědnosti

"Většina lidí, kteří navštíví psychiatra, trpí buď neurózou, anebo tím, co nazýváme poruchou osobnosti. Velmi zjednodušeně je možno říci, že tyto dva stavy jsou poruchami odpovědnosti a jako takové představují dva opačné póly ve vztahu ke světu a jeho problémům. Neurotik si bere příliš mnoho odpovědnosti; člověk s poruchou osobnosti příliš málo." (s. 27)

"Ve skutečnosti ovšem řada lidí trpí neurózou a poruchou osobnosti současně. Tito „neurotici s poruchou osobnosti“ jsou v některých sférách pronásledováni výčitkami svědomí za něco, za co vůbec neměli přebírat odpovědnost, a v jiných naopak nejsou ochotni přijmout ani rozumnou míru odpovědnosti sami za sebe. ... Je mezi námi málo těch, kteří by netrpěli ani mírnou neurózou nebo poruchou osobnosti ... . Rozlišit, za co jsme a za co nejsme v našem životě odpovědni, je totiž jedním z největších problémů lidské existence. Nemůže být nikdy vyřešen jednou provždy; po celý život musíme stále znovu zvažovat a v neustálých proměnách vývoje přehodnocovat, kde skutečně leží naše odpovědnost." (s. 28)

"Kdykoli se snažíme uniknout před odpovědností, činíme to tak, že tuto odpovědnost přenášíme na jiný subjekt (osobu, organizaci). To ovšem znamená, že tomuto subjektu, ať už je to Osud, „společnost“, vláda, firma nebo šéf, předáváme nad sebou moc. Právě proto Erich Fromm tak výstižně nazval svou studii nacismu a totalitarismu Útěk před svobodou." (s. 33)

Pokračování zítra.