středa 30. září 2009

William P. Alston R.I.P

13. září odešel na věčnost jeden z nejlepších filosofů náboženství 20. století. Zatím jsem od něho moc nečetl, ale co jsem četl bylo naprosto vynikající. Vzhledem k šíři jeho práce lze snad mluvit i o genialitě. Těším se obzvláště na to, že někdy dočtu jeho knihu Perceiving God (EN), která hájí tezi, že zkušenostní vědomí Boha zakládá (opravňuje či "justifikuje") naše přesvědčení o Bohu.

Zde je několik článků v angličtině.

úterý 29. září 2009

Benedikt XVI.: Caritas in veritate (2. kapitola)

V druhé kapitole své encykliky se Benedikt XVI. zamýšlí nad tím, co se ve světě změnilo za čtyřicet let od vydání Populorum progressio. V této kapitole mne zaujaly tři témata: interkulturní dialog, úcta k lidskému životu a interdisciplinarita.

26. Na kulturním poli jsou oproti době Pavla VI. rozdíly ještě výraznější. Tehdy byly kultury poměrně přesně definované a měly větší možnost bránit se před pokusy o kulturní homogenizaci. Dnes jsou možnosti interakce mezi kulturami značně větší a dávají prostor novým možnostem mezikulturního dialogu; má-li být takový dialog účinný, musí být jeho východiskem vnitřní vědomí specifické identity jeho různých partnerů. Neměl by se ovšem přehlížet fakt, že rostoucí komercializace kulturních výměn dnes vytváří dvojí riziko. Za prvé dochází ke kulturnímu eklekticismu nezřídka nekriticky přijímanému. Ke kulturám se jednoduše přistupuje a pojímají se jakoby byly v zásadě ekvivalentní a zaměnitelné. To vede k ústupkům vůči relativismu, který pravému mezikulturnímu dialogu nepomáhá; ... Za druhé existuje opačné riziko, jímž je kulturní zploštění a homologizace jednání a životních stylů. Tímto způsobem se ztrácí hluboký smysl pro kulturu různých národů a různých lidových tradic, v jejichž rámci se lidská osoba vyrovnává se základními existenčními otázkami. Eklekticismus a kulturní zploštění se sbíhají v separaci kultury od lidské přirozenosti. Kultury tak už neumí nalézat měřítko v přirozenosti, která je přesahuje.

(Benedikt XVI. má zřejmě na mysli opozici mezi multikulturalismem a monokulturalismem; k tomuto velkém tématu viz např. přednáška Raimonda Panikkara Religion, Philosophy and Culture, EN, a Ratzingerova hongkongská přednáška Christ, Faith, and the Challenge of Cultures, EN)

28. Jeden z nejvíce zřejmých aspektů dnešního rozvoje je důležitost tématu úcty k životu, které nemůže být nikterak oddělováno od otázek týkajících se rozvoje národů. ... V ekonomicky rozvinutých zemích je velmi rozšířena legislativa, která odporuje životu a dnes již vytváří návyk a praxi, což přispívá k šíření mentality, jež nepřeje porodnosti, spolu se snahou předávat ji také jiným zemím, jako by to byl nějaký kulturní pokrok.
... Otevřenost vůči životu je středem pravého rozvoje. Když společnost vykročí směrem k negaci a potlačování života, skončí tak, že už nebude nacházet motivaci a energii potřebnou k tomu, aby se nasadila do služeb pravého dobra pro člověka. Ztrácí se osobní a sociální vnímavost k přijímání nového života a také ochabují jiné formy přijetí užitečné v sociálním životě. Přijetí života utvrzuje morální energie a uschopňuje ke vzájemné pomoci. Pěstováním otevřenosti k životu mohou bohaté národy lépe pochopit potřeby chudých, vyhýbat se vynakládání obrovských ekonomických a intelektuálních zdrojů na uspokojování egoistických tužeb vlastních občanů a naopak prosazovat ušlechtilé jednání s vyhlídkou na morálně zdravou a solidární výrobu při respektování základního práva každého národa a každé lidské osoby na život.

(Velmi zajímavé, že Benedikt XVI. zde nepoukazuje na fakt, že při potratech dochází k vraždění - to je každému víceméně jasné - ale na to, že permisivní postoj k potratům v posledku morálně ničí nás samotné jakožto společnost! Aristotelská úvaha, že zlo je sebe-mrzačení.)

30-31. Vezme-li se v úvahu složitost problémů, je zřejmé, že různé discipliny musejí spolupracovat v uspořádaných interdisciplinárních vztazích. Láska (caritas) nevylučuje vědění, ba dokonce ho vyžaduje, prosazuje a zevnitř oživuje. Vědění není nikdy jenom dílem inteligence. Může být zajisté redukováno na kalkul a experiment, ale chce-li být moudrostí schopnou orientovat člověka ve světle prvních principů a jeho posledních cílů, musí být „ochuceno solí lásky“. Konání je bez vědění slepé a vědění bez lásky je sterilní, neboť ... Láska není pozdější přídavek, jakoby jakýsi dodatek k již skončené práci různých disciplín, nýbrž je s nimi již od začátku v dialogu. Požadavky lásky neprotiřečí požadavkům rozumu. Lidské vědění je nedostatečné a závěry věd nemohou samy ukázat cestu k integrálnímu rozvoji člověka. Vždycky je zapotřebí vydávat se „dále za“. Vyžaduje to láska v pravdě. Jít dále však nikdy neznamená přehlížet závěry rozumu, ani odporovat jeho výsledkům, ani se vměšovat do jeho uplatňování. Nikoli nejprve inteligence a potom láska: existuje láska bohatá inteligencí a inteligence plná lásky. ... morální hodnocení a vědecké bádání musí růst společně a že láska je musí oživovat v harmonickém interdisciplinárním celku, tvořeném jednotou i rozlišováním. Sociální učení církve, které má „důležitou interdisciplinární dimenzi“, může z tohoto hlediska plnit mimořádně účinnou funkci. Umožňuje víře, teologii, metafyzice a vědám nalézt jejich místo v rámci spolupráce ve službách člověku. Především tady sociální učení církve uskutečňuje svou sapienciální dimenzi. ... Přehnaná zlomkovitost vědění, uzavřenost humanitních věd před metafyzikou, obtíže dialogu věd s teologií jsou na škodu nejenom pro rozvoj vědění, ale také pro rozvoj národů, protože když k tomu dochází, lze obtížněji spatřit celkové dobro člověka v různých jeho charakteristických dimenzích.

(Láska jako energie, viz poznámky ke Scottu Peckovi . Zde je zajímavá idea, že sociální učení církve je a má být jakousi celkovou - harmonicky interdisciplinární - moudrostí. Znamená to, že by sociální učení církve mělo být jakousi oficiální "filosofií" církve?)

__________
Poznámka: Díky strejdovi své manželky z Nového Vestce jsem přeci jen jel včera na setkání s Benediktem XVI. do Staré Boleslavi. Nelitoval jsem. Dnes jsem také úspěšně zahájil výuku filosofické antropologie na ČZU.

pondělí 28. září 2009

Benedikt XVI.: Caritas in veritate (1. kapitola)

V první kapitole shrnuje Benedikt XVI. učení Pavla VI. z encykliky Populorum progressio (EN). Vybírám dvě zajímavé pasáže:

11. Koncil prohloubil to, co vždycky patřilo k pravdě víry, totiž to, že církev, která je ve službách Boha, tím slouží světu láskou a pravdou. Právě z této vize vychází Pavel VI., aby nám sdělil dvě velké pravdy. Tou první je, že celá církev, v celém svém bytí a konání, když zvěstuje, liturgicky slaví a jedná v lásce, usiluje o integrální rozvoj člověka. ... Druhou pravdou je, že autentický rozvoj člověka se týká úplného celku lidské osoby ve všech jejích dimenzích.

V integrálním rozvoji člověka ve všech jeho dimenzích spočívá fundament aristotelsky orinetované etiky. V čem ale přesně tento integrální rozvoj spočívá? O jaké dimenze se jedná? Benedikt XVI. tento fundament příliš nerozvíjí, nejlépe je toto téma zpracováno u Germaina Griseze (EN). Ještě se chci ke Grisezově teorii vrátit (mj. v rámci výuky filosofické antropologie).

Druhá pasáž poukazuje na to, že technicky pokrok nejen nelze jednoznačně vyzdvihovat, ale ani zatracovat:

14. Idea světa bez rozvoje je výrazem nedůvěry v člověka i v Boha. Je proto závažným omylem opovrhovat lidskými schopnostmi kontroly nad deformacemi rozvoje nebo dokonce ignorovat, že člověk je svým ustrojením nasměrován k tomu, aby „byl více“. Ideologicky absolutizovat technický proces anebo se kochat utopií takového lidstva, které se navrátí do původního stavu přirozenosti, jsou dva protikladné způsoby jak separovat rozvoj od jeho morálního hodnocení a tudíž od naší odpovědnosti.


________

Poznámka: Včera večer započal nejsvětější židovský svátek, Jom kipur (יום כיפור, EN), v synagoze jsme měli (alespoň zčásti před západem slunce) kytarový koncert Jana-Matěje Raka - nejen krásná hudba, ale i poutavé vyprávění o životě Jaroslava Ježka.

sobota 26. září 2009

Benedikt XVI.: Caritas in veritate (úvod)

Protože k nám dnes zavítal papež Benedikt XVI., vybral jsem několik myšlenek z jeho poslední encykliky Caritas in veritate (Láska v pravdě, 2009). Téma encykliky pro mne bylo trochu překvapující, protože po encyklice o lásce (2006) a o naději (2007) jsem čekal encykliku o víře; Benedikt XVI. se místo toho znovu vrátil k tématu lásky, tentokrát v její spojitosti s pravdou. Jedná se především o úvahy o sociálním učení církve (sociální etika).

Úvod
1. Láska (caritas) v pravdě ... je hlavní hnací silou pravého rozvoje každé lidské osoby i celého lidstva. ... Je to síla, která má svůj původ v Bohu, věčné Lásce a absolutní Pravdě. Každý nalézá své dobro přijetím plánu, který s ním Bůh má, aby jej v plnosti realizoval. V tomto plánu totiž nachází svou pravdu a přijetím takovéto pravdy se stává svobodným.

2. Láska je výsostnou cestou sociálního učení církve. ... Pro církev – vyučovanou evangeliem – je láska vším, protože, jak učí svatý Jan (srov. 1 Jan 4,8.16) a jak jsem ukázal ve své první encyklice, „Bůh je láska“ (Deus caritas est): z lásky Boží všechno pochází, od ní všechno nabývá formu a k ní všechno směřuje. .... Jsem si vědom úchylek a vyprazdňování smyslu, kterým láska byla a je vystavována, i následného rizika, že nebude chápána ... Z toho plyne potřeba spojovat lásku s pravdou nejenom ve směru naznačeném svatým Pavlem, tedy životem podle „pravdy v lásce“ (»veritas in caritate«)( Ef 4,15), ale také v opačném a komplementárním směru, tedy „láskou v pravdě“ («caritas in veritate»). Pravdu je třeba hledat, nalézat a vyjadřovat v „ekonomii“ lásky, ale lásku je zase třeba chápat, doceňovat a praktikovat ve světle pravdy.

3. Pro své těsné spojení s pravdou může být láska považována za autentický výraz lidství a za prvek základní důležitosti v lidských vztazích, včetně těch, které mají veřejnou povahu. Pouze v pravdě láska zazáří a dá se autenticky žít. ... Bez pravdy sklouzne láska do sentimentalismu. Stane se prázdnou skořápkou s možností libovolné náplně. To je osudové riziko lásky v kultuře bez pravdy. Stává se kořistí nahodilých emocí a mínění subjektu; slovem zneužívaným a zkreslovaným až do té míry, že znamená opak."

6-7. Caritas in veritate je princip, kolem něhož se rozvíjí sociální učení církve. Je to princip, který nabývá své účinné formy v kritériích orientujících morální jednání. Chtěl bych poukázat zejména na dvě z nich ... V prvé řadě spravedlnost. Ubi societas, ibi ius: každá společnost si vytváří vlastní systém spravedlnosti. Láska přesahuje spravedlnost, protože milovat znamená dávat, nabízet druhému ze svého; ale nikdy není bez spravedlnosti, která vybízí dávat druhému, co je jeho. ... Nemohu "darovat" druhému ze svého, aniž bych mu nejprve dal to, co mu podle spravedlnosti patří. Kdo miluje druhé láskou (charitas), je k nim v prvé řadě spravedlivý. Spravedlnost nejen že není cizí k lásce ... ale je nerozlučně spojena s láskou ... je její "minimální mírou." ... Vážně je třeba vzít v úvahu i obecné dobro. ... Každý křesťan je povolán k této lásce na způsob svého povolání a podle možností svého vlivu v polis. Toto je instituční - můžeme říci také politická - cesta lásky, jež je neméně způsobilá a vlivná než láska, se kterou se setkává bližní přímo bez zprostředkujících institucí polis.

9. ... Sociální učení církve je otevřené pravdě, ať již pochází odkudkoli, přijímá a spojuje do jednoty fragmenty, v nichž ji často nachází, a přináší ji do stále nových zkušeností společností, lidí a národů.

pátek 25. září 2009

Filosofická antropologie 1 (filosofie) - ještě něco

Co filosofie není?
Již jsme si naznačili, že filosofie není pouhým myticko-náboženským myšlením a není ani mudroslovím. Obojí lidské činnosti se vztahují k témuž (podstatné životní otázky), ale schází jim dostatek kritičnosti a komplexity. Filosofii je ovšem třeba dále odlišit od umění, náboženství, a od některých forem vědy a ideologie.

Umění: také často plní roli ve vyjasňování „podstatných otázek života“; filosofie však „plní ony základní funkce v médiu rozumu, pojmu, vědecké reflexe. Naproti tomu umění realizuje ony základní funkce v médiu smyslovosti.“ (Anzenbacher 1990:30)

Náboženství: v lidové formě splývá s mýty (doplněnými o různé další elementy, např. kultické); ve vyspělé formě ovšem náboženství také obsahuje racionálně-kritickou složku ("teologii"); je tato složka sama o sobě filosofií? Nikoli a to z toho důvodu, že náboženství je založeno na autoritě (ať už Zjevení či nějaké speciální mystické zkušenosti).

Věda: Zda je filosofie vědou závisí na tom, co míníme slovem ‘věda’:

(1) převážně deskriptivní popis (ἱστορία)
(2) matematicko-empirické zkoumání (angl. science)
(3) systematické zkoumání založené na obecné ověřitelnosti (něm. Wissenschaft)
(4) deduktivně vedené zkoumání z příčin (scientia, ἐπιστήμη)

Filosofie není vědou ve smyslu (1) ani (2), je ale vědou ve smyslu (3) a podle některých i (4).

Ideologie: má dva významy, pejorativní a nikoliv pejorativní. V pejorativním smyslu se jedná o dogmatickou soustavu přesvědčení o povaze světa, smyslu, života atd. V tomto smyslu filosofie není ideologií. V nepejorativním smyslu jde o jakoukoli o soustavu přesvědčení o povaze světa, smyslu, života atd. V tomto smyslu je ideologie žádoucí produkt filosofie. (Místo ideologie můžeme také říkat světonázor či kosmovize)

(Za inspiraci zde děkuji mj. Lukáši Novákovi)

čtvrtek 24. září 2009

Filosofická antropologie 1 (filosofie) - pokračování

V minulém záznamu jsem tvrdil, že člověk je moudrý, pokud je pokorný, přesný, vědoucí, a správně žijící. Podívejme se však na jednotlivé složky moudrosti blíže. Pokora a přesnost, zdá se, může být zahrnuta do kritičnosti, což je schopnost oddělovat pravdu od nepravdy a pravdu prověřovat. Filosofii bychom tedy mohli zjedodušeněji definovat jako kritické a žité vědění o podstatných věcech.

Ovšem, co se týče žité filosofie, v dnešní době převažuje zaměřenost na „akademickou teorii“ na úkor existenční angažovanosti a praxe (tj. stačí kritické vědění a není třeba svou filosofii opravdu žít). Otázka, zda nazývat filosofií pouhé teoretické vědění či zda je navíc nutné i praktické vědění, podle něhož vskutku žijeme, je nicméně otázka terminologické dohody.

Dále: kritické vědění samo o sobě pravděpodobně nestačí k tomu, abychom něco označili za filosofii ve vlastním smyslu slova. V některých kulturách, např. afrických, existují negramotní mudrci, kteří se kriticky zabývají podstatnými otázkami života. Lze je nazývat filosofy? Zdálo by se, že ne, protože filosofické vědění by mělo dosáhnout určité míry systematičnosti a obsáhlosti (souhrnně říkejme komplexity), kterou může člověk dosáhnout patrně pouze ve vyspělé literární společnosti. Jinak by i nejjednodušší "kritické" mudrosloví bylo filosofií. Pokud ovšem vyloučíme domorodé Afričany z rozsahu pojmu filosof kvůli jejich negramotnosti, budeme muset vyloučit i Sókrata (který byl asi také negramotný - přinejmenším nic nenapsal). Negramotnost tedy sama o sobě člověka jako filosofa nediskvalifikuje. Nicméně, je třeba nějaké vyšší komplexity. Ovšem míra komplexity, která je nutna k tomu, abychom někoho označili za filosofa je opět nejspíše věcí terminologické dohody.

Naše pracovní definice tedy zní: filosofie je kritické a komplexní vědění o podstatných otázkách života.

Poznámka:
Podle Anzenbachera je filosofie základní, univerzální, rozumová, kritická věda o „podmínkách možnosti empirické skutečnosti jako celku“. Základní znamená, že se ptá na „poslední“ důvody, univerzální, že se ptá na celek (není tematicky a metodicky redukovaná), rozumová, že se nezakládá na zjevení a „činí si nárok na nepochybnou platnost na základě argumentů“, a kritická, že „podrobuje ... svému soudu každý názor, každý obraz světa, každou hodnotu.“ Vědu chápe Anzenbacher jako „souhrn poznatků, které mají vzájemnou souvislost.“ (SPN, 1990: 33-35)

Anzenbacherova definice doplňuje k naší definici univerzálnost a rozumovost, které ovšem vyplývají z kritičnosti; naopak vynechává komplexitu, kterou je třeba doplnit. Místo "o podstatných otázkách života" mluví Anzenbacher o "podmínkách empirické skutečnosti jako celku“. Bylo by také možné říci "o příčinách (principech) skutečnosti“.

středa 23. září 2009

Filosofická antropologie 1 (filosofie)

Každou oblast lidského umění a vědění se učíme nejprve nápodobou (μίμησις): pozorujeme ty, kteří si dané umění či vědění osvojili a snažíme se „dělat to také tak“: v hudbě posloucháme, hrajeme a zpíváme, v matematice počítáme a rýsujeme, ve fyzice vážíme a měříme, v biologii si děláme herbáře a chodíme na farmu či do zoo, v nábožensví se účastníme bohoslužeb a modlíme se, ve sportu děláme kotrmelce a kopeme do míče. Filosofii si tedy také nejlépe osvojíme tím, že pozorujeme nějakého paradigmatického filosofa, nejlépe Sókrata (470-399), nasloucháme mu, a zkoušíme ho napodobovat.

Nicméně, nebude snad na škodu, když si přeci jen řekneme několik provizorních metafilosofických slov, tedy filosofických slov o filosofii. Nejprve k etymologii. Slovo ‘filosofie’ se dnes užívá v mnoha rozmělněných významech („filosofie naší firmy“). Původním významem je ovšem „láska k moudrosti“ (φιλο-σοφία). Toto slovo užil již Pýthagorás (asi 580-500), ovšem až Sókratés jej užil v dnešním smyslu. Sókratés se jím vymezuje proti sofistům, kteří sami sebe považují za moudré učitele moudrosti, ve skutečnosti však vyučují pouhé „zdání moudrosti“.

Co je to ale moudrost? Na tuto otázku existují nejméně čtyři základní názory (a jejich verze, viz SEP):
  1. Pokora: X je moudrý, pokud se domnívá, že není moudrý (příp. že neví nic, či jen velmi málo).
  2. „Přesnost“: X je moudrý, pokud ví přesně, co ví (a neví).
  3. Vědění: X je moudrý, pokud mnoho ví (či ví o „podstatných věcech“).
  4. Správný život: X je moudrý, pokud ví jak správně žít a žije tak.

Zdá se ovšem, že nejlepším řešením otázky, co dělá moudrého člověka moudrým, je kombinace všech čtyř základních názorů: O je moudrý, pokud je (1) pokorný, tj. ví, že i když ve srovnání s druhými lidmi mnoho ví, daleko více neví; (2) přesný, tj. ví, kam sahají hranice jeho poznání, a má tedy relativně málo neodůvodněních názorů; (3) vědoucí, tj. ví o „podstatných věcech“ (včetně toho, jak správně žít); (4) správně žijící, tj. jeho vědění o správném životě není jen „v jeho hlavě“.

Podstatným prvkem moudrosti (jakožto cíle filosofie) je tedy vědění na němž můžeme založit správný život. Toto vědění ovšem může být založeno různým způsobem: v "transformované" zkušenosti (μυστήρια), v běžné zkušenosti (εμπειρία-φαινόμενα), v teoriích jdoucích za běžnou zkušenost (θεωρία-μεταφυσική). Těmto způsobům epistemického založení odpovídá trojí forma filosofie:

(1) filosofie jako tajemná "poezie", která naši běžnou zkušenost rozšiřuje;
(2) filosofie jako deskriptivní úsilí o jasné nazření a věrné vyjádření běžné zkušenosti;
(3) filosofie jako spekulativní pojmový a teoretický systém přesahující naši běžnou zkušenost.

(Za inspiraci k ideji trojího filosofování vděčím Erazimu Kohákovi, Úvod do fenomenologie, FF UK, LS 1995-96)


úterý 22. září 2009

Filosofická antropologie 1 (mýtus)

Blíží se mi přednášky z filozofické antropologie na České zemědělské univerzitě. V první přednášce a semináři mám v plánu hovořit o třech tématech:

A. Myšlení o člověku mezi mýtem, filosofií, a vědou
B. Zkoumání člověka - filosofie a empirické vědy
C. Stručná historie antropologie

Nejprve k části prvního tématu:

Původně slovo ‘mýtus’ (μύθος) znamenal v řečtině jakékoli “vyprávění”. V dnešním jazykovém úzu má toto slovo dvojí význam. Buď negativní, pro evidentně nepravdivý či smyšlený příběh; anebo neutrální, pro vyprávění, která poskytují porozumění celku světa nebo nějaké jeho části v jejich významu pro lidský život. Podle obsahového zaměření lze mýty v neutrálním smyslu slova rozdělit na:
  • kosmogonické: o vzniku a počátcích světa;
  • aitiologické: o původu různých jmen, svátků, zvyků či institucí;
  • soteriologické: o záchraně (spáse, vykoupení);
  • eschatologické: o nejzažší budoucnosti či konci světa.
Mýty a mytologické systémy patří mezi nejstarší formou lidské kultury.Ve starověkém Řecku byly mýty podrobeny kritice ze strany rodící se filosofie (třebaže ještě Platón je využíval ve svých dílech), v židovství byl jejich význam umenšen důrazem na náboženské právo, v Indii byl velkým demytologizátorem Buddha, v Číně se dokonce mýty nedostaly ani do literární historie.

V prostoru “vážného” či “akademického” myšlení nebyly mýty brány važně po celá tisíciletí. Nebo lépe řečeno, byly chápany pouze ve svém prvním významu, negativně, jako “smyšlené příběhy”. Pozitivnější status jim začal přisuzovat až Johann Gottfried von Herder (1744-1803, SEP), který v nich viděl sebe-projev národů (etnických skupin). Podle Carl Gustava Junga (1875–1961) jsou mýty symbolickým vyjádřením vnitřních, “archetypálních”, zkušeností a mentálních stavů. Podle Paula Ricoeura (1913–2005, SEP) mýty vyjadřují pochopení, které má člověk o sobě ve vztahu k základu a hranici své existence.

V současnosti se vyskytují názory, které mezi mýty a vědou (filosofií) nevidí zásadní rozdíly. To je stěží udržitelné stanovisko. Na druhou stranu je třeba uznat, že mýty jakožto vyprávění “o člověku v celku světa” jsou patrně nevyhnutelné. Zcela jistě to platí o raných, dětských, fázích života. V dospělosti je snad možné se mýtům vyhýbat a držet se “vědeckého” postoje k životu, ovšem je třeba si uvědomit, že i ve vědě vznikají jakožto rezultáty mj. i vyprávění. Tato vyprávění pak mají podobnou strukturu a funkci jako mýty, třebaže proces, jímž vznikají je odlišný: "obyčejné" mýty jsou výsledkem myšlení "samovolného", mlhavého, nekritického, kdežto "vědecké" mýty jsou výsledkem myšlení usilujícího o jasnost a zdůvodnění. Další skupinou mýtů jsou umělecké mýty (Tolkienův Pán prstenů, Lewisova Narnie, Brownova Šifra mistra Leonarda) a mýty ideologické (nacismus, komunismus).

Mýty, které nám v průběhu života umožňují orientaci v našem životě, je tedy třeba zdůvodňovat a “zvědečťovat”. Nemusíme je odmítat, ale měli bychom si být vědomi toho, že ne všechny mýty jsou stejně pravdivé, přesné a zdůvodněné.

V semináři bych rád probral následující mýty: Epos o Gilgamešovi, Genesis 1-3, Platónův mýtus o jeskyni.

pondělí 21. září 2009

Teologie těla - katecheze 1 až 3

České vydání Teologie těla je členěno do šesti cyklů:

I. Počátek
II. Vykoupení srdce
III. Vzkříšení těla
IV. Křesťanské panenství
V. Svátostná povaha manželství
VI. Láska a plodnost

První cyklus obsahuje 23 katechezí. Podívejme se na některé myšlenky prvních tří katechezí (V rozhovoru s Kristem; První vyprávění o stvoření; Druhé vyprávění o stvoření). Východiskem je analýza Ježíšova rozhovoru s farizeji v 19. kapitole Matoušova evangelia (v. 3-8; srv. Mk 10, 2-9; kurzíva vlastní):

Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho:
„Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?“

„Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘?, odpověděl jim. A řekl: "Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a
budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“
„Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?“
namítnou mu.
„Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo." odpoví jim.


Ježíš zde cituje Gn 1,27 ("muže a ženu učinil je"), která pochází z první, mladší, elohistické zprávy o stvoření (Gn 1,1-2,3) a z Gn 2,24 ("budou ti dva jedno tělo"), která pochází z druhé, starší, jahvistické zprávy (Gn 2,3-3,). Také Ježíšovo užití výrazu "od počátku" (hebr. בְרֵאשִׁית) odkazuje na první slovo knihy Genesis. Odpověď, kterou zde Ježíš činí vůči farizeům, spočívá v tom, že neuznává nepřekročitelnost mezi stavem lidské hříšnosti (status naturae lapsae) a stavem prvotní nevinnosti (status naturae integrae). Slovy Jana Pavla II.:

Když Kristus, s odkazem na "počátek", zaměřuje pozornost posluchačů na slova psaná v Genesis 2,24, přikazuje jim, aby v jistém smyslu překročili hranici, která ... probíhá mezi první a druhou situací člověka. Neschvaluje to, co "pro tvrdost ... srdce" Mojžíš dovolil, a odvolává se na první Boží řád, který je ... spojen se stavem prvotní nevinnosti člověka. To znamená, že tento řád neztratil svou platnost, i když člověk ztratil prvotní nevinnost. (s. 33-4)

Co z tohoto stanoviska vyplývá? Odpověď hledá Jan Pavel II. v dalších katechezích.

sobota 19. září 2009

Teologie těla

Nedávno jsem zmínil kuriózní "povolání" Michaela Primase. Primasovo současné povolání je překvapivé nejen proto, že je (bývalý?) vědec, ale i proto, že je teista. Primas - a s ním i někteří další teisté - nevidí rozpor mezi svými názory na sexuální etiku a existencí Boha. Ač jsem přesvědčen, že mezi tradiční sexuální etikou (zahrnující monogamii, cudnost, atd.) a teismem jsou poměrně úzké souvislosti, je pravda, že tyto souvislosti nejsou vidět na první pohled.

Jan Pavel II. moderní odluku sexuální etiky a teismu vycítil. Jasně viděl, že jedna z nejnaléhavějších potřeb doby, je právě intelektuální prohloubení kontextu tradiční sexuální morálky. Nelze ji jen dogmaticky tvrdit, je třeba ji předložit a zdůvodnit tak, aby byla pochopitelná a přijatelná i pro "člověka moderní doby". Jan Pavel II. proto přišel s tzv. teologií těla. Teologií těla se zabýval každou středu (s přestávkou kvůli atentátu) několik let (od 5. září 1979 do 28. listopadu 1984; na dnešek přesně před 30 lety připadá 3. katecheze). Tyto středeční katecheze (vlastně jakési mini-přednášky) byly knižně vydány a jsou k dispozici i v češtině (ve vydání, které svou kvalitou předčí i vydání anglické):


Biografická poznámka 1: Spolu s několika dokorandy z katedry filosofie na Univerzitě v Buffalu (EN) nás teologie těla zaujala natolik, že jsme se v jarním semestru 2004 (leden až květen) scházeli k jejímu společnému studiu.

Biografická poznámka 2: Na Nově byl dnes vysílán film Šifra mistra Leonarda (2006 EN). O filmu nelze říci mnoho pozitivního - racionalita tvůrců filmu (a knihy) je na úrovni racionality geocentristů (EN) či teoretiků mladé Země (EN). Kupodivu jsem ale byl schopen dodívat se do konce.

pátek 18. září 2009

Roš ha-šana

Židé dnes slaví Nový rok (roš hašana, ראש השנה). K tomuto svátku by bylo možné říci mnohé (viz EN), na počest tohoto dne ale uvedu jen milou midrašickou anekdotu, která ukazuje, že ani rabínské tradici není zcela cizí jakýsi elementární "důkaz" Boha jako První příčiny:

Abraham musel být brzy po narození ukryt, protože hvězdopravci varovali krále Nimroda, že se má narodit dítě, které svrhne jeho království, a radili, aby bylo zabito dokud je ještě dítětem. Tři roky žil proto Abraham s chůvou v jeskyni. ... Když vyšel z jeskyně, jeho srdce stále přemítalo o stvoření světa, i rozhodl se, že bude uctívat všechna nebeská tělesa, dokud nezjistí, které z nich je Bůh. Uviděl měsíc, jehož světlo ozařovalo noční temnotu z jednoho konce světa na druhý, a všiml si nesčetné družiny hvězd. "Toto je Bůh", zvolal a uctíval jej po celou noc. Ráno když uviděl východ slunce, před nímž měsíc potemněl a jeho síla ochabla zvolal: "Světlo měsíce se jistě odvozuje od světla slunce a svět existuje jen díky slunečním paprskům". A uctíval slunce po celý den. Večer slunce zapadlo za obzor, jeho moc pominula a znovu se objevil měsíc s hvězdami a planetami. Tu zvolal: "To všechno musí mít Pána a Boha!"
(Abraham Cohen, Talmud pro každého, s. 36)

לשנה טובה תכתבו

čtvrtek 17. září 2009

Filosofický humor - pokračování pokračování pokračování

Metafyzika - epistemologie - metafilosofie
Metafyzika je věda o jsoucnu jakožto jsoucnu.
Epistemologie je věda o poznání jakožto poznání.
Metafilosofie je věda o jakožto jakožto jakožto.

Metaphysics is about being qua being;
epistemology is about knowing qua knowing;
metaphilosophy must be ... about qua qua qua.

Bertrand Russell o filosofii
Podstata filosofie spočívá v tom, že začneme s něčím tak jednoduchým, že se zdá, že to ani nestojí za zmínku a skončíme s něčím tak paradoxním, že tomu nikdo nebude moci věřit.
(z knihy Science and Religion)

Co je život?
Jeden filosof se uzavřel na deset let do své pracovny, aby přemýšlel nad otázkou, Co je život? Po deseti letech vyšel ze své pracovny, šel po ulici a potkal starého známého kolegu, který se jej zeptal, kde že to byl a co že to takovou dlouhou dobu dělal.
"Byl jsem v pracovně," odpověděl. "Chtěl jsem vědět, co doopravdy je život."
"A našel jsi odpověď?"
"Ano," řekl. "Myslím, že život lze vyjádřit nejlépe tak, že je jako most."
"No, to je zajímavé, můžeš to prosím trochu rozvést? V jakém smyslu je život jako most?"
"Hmm," odpověděl filosof po chvíli přemýšlení, "možná máš pravdu ... možná život není jako most."
(Raymod Smullyan, 5000 B.C. and Other Philosophical Fantasies, 1983)

(Vtipy jsou vyhledané přes Chalmersovu sbírku EN)

středa 16. září 2009

Filosofický humor - pokračování pokračování

Fyzika, matematika, a filosofie (EN)
Děkan hovoří ke katedře fyziky: "Proč pořád chcete tolik peněz, samé laboratoře, drahé vybavení a experimenty. ... Proč nemůžete být jako ti matematikové? Ti nepotřebují nic jiného než tužky, papír a koš na odpadky. ... Anebo, ještě lépe, proč nemůžete být jako filosofové? Vše, co potřebují jsou tužky a papír."

Zákony filosofie (EN)
První zákon filosofie: Pro každého filosofa existuje rovnocenný opačný filosof.
Druhý zákon filosofie: Oba se mýlí.

Body-mind problem (EN)
What is Mind? No Matter.
What is Body? Never Mind.

úterý 15. září 2009

Filosofický humor - pokračování

Humor může posloužit i v úvodu do filosofie, jak dokazují Tom Cathcart a Daniel Klein, autoři knihy Platón a Ptakopysk jdou do baru ...: Porozumění filosofii skrze vtipy (2007 EN). Ne že bych se identifikoval s filosofickým zaměřením Cartharta a Kleina, nicméně konečně se někdo pokusil presentovat filosofii jinak než super-hyper-nudně:



Mimochodem, nejen filosofii, ale i historii hudby lze podat s humorem:


(Děkuji Davidu Petrlovi, který děkuje Jiřímu Kubovi za tento odkaz - Jiří Kub dává k dobru i dobrý komentář.)

pondělí 14. září 2009

Filosofický humor

Největší internetovou sbírku filosofického humoru dal dohromady známý obhájce existence vědomí David Chalmers (EN). Ukázka:

Pět smyslů
(EN)
Ve fyzikální laboratoři se na nic NEDÍVEJ.
V chemické laboratoři nic NEOCHUTNÁVEJ.
V biologické laboratoři k ničemu NEČICHEJ.
V lékařské laboratoři se ničeho NEDOTÝKEJ.
a obzvláště,

při filosofické přednášce nic NEPOSLOUCHEJ.

Filosofická odpověď (EN)
Filosofové mají smysl pro nejhlubší otázky života. Z toho důvodu zápolí se stejnými otázkami po tisíce let. Vědci si z nich dělají legraci, protože mají s takovým pomalým postupem mnohem méně trpělivosti.

Vezměme si například prastarou otázku: pokud v lese spadne strom a nikde nikdo není, ozve se rachot?

Tato otázka byla položena již ve starověku a dodnes není uspokojivě vyřešena.

Pokud stejnou otázku položíte nějakému vědci, zažádá si o jeden či dva granty, vratí se a řekne: "Nuže, otázku jsme zodpověděli pro jilm a břízu, teď potřebujeme prozkoumat další druhy."

Biografická poznámka: Včera jsem byl s rodinou na pouti ve Strašíně a později s manželkou a dalšími hosty na večeři s panem Walterem Blochem
v restauraci-biofarmě U Štěpána.

sobota 12. září 2009

Klatovské klarinetové kvarteto - koncert

(Dnes nám v hartmanické synagoze zahrálo Klatovské klarinetové kvarteto. Na programu byl pestrý výběr skladeb od Hugo Grotia - ano toho scholastického právníka - přes Bernsteina až po ragtime)

V minulém zápise k filosofii hudby jsme si řekli, že je třeba řešit otázku vztahu mezi hudební skladbou jako typem (univerzálií) a konkrétním provedením této skladby. Otázka tohoto vztahu vzniká nejen pro platoniky (jako jsou např. zastánci Tichého TIL), kteří považují univerzálie za odděleně subsistující mimo tento časoprostorový svět, ale i umírněnější realisty a dokonce i pro konceptualisty (tj. pro všechny, kteří univerzálie v jakémkoli smyslu akceptují).

Řekli jsme si také, že vztah mezi typem a provedením hudební skladby je tzv. problémem autentičnosti. Stručný přehled názorů na autentičnost odložím o ještě jeden zápis dále, nyní si pouze zdůrazněme následující dvě skutečnosti:

  1. Autentičnost není jednoduchá vlastnost, ale spíše vícedimenzionální vztah; určité provedení hudební skladby může být např. autentické více či méně co do přesnosti tónů, co do kvality hudebních nástrojů, co do tempa, atd.
  2. Autentičnost neznamená automaticky „lepší uměleckou kvalitu“. Díky neustálemu technickému zdokonalování hudebních nástrojů (i metod výuky) jsou dnešní umělci schopni zahrát např. barokní skladby daleko lépe než byli schopni sami barokní autoři a interpreti. Autenticky barokní provedení barokní skladby tedy nemusí znamenat lepší provedení než provedení zmodernizované.

pátek 11. září 2009

Anti-filosofická odpověď na anti-filosofickou námitku

Někteří lidé si rádi zafilosofují, ale po několika slibných argumentech diskusi uzavřou s tím, že se filosofové stejně na ničem neshodnou a že se stejně nikdo nikdy nedozví jak to s tou pravdou je. Na toto tvrzení jsem již vyzkoušel různé strategie: od poukazu na vnitřní spornost radikálního skepticismu přes historické výklady o novověké podmíněnosti současného filosofického chaosu až k apelu na současnou analytickou filosofii, která je mnohem méně chaotická než se má obecně za to.

Dnes jsem ale narazil na vtip, jenž dává odpověď pádnější než všechny mé dosavadní strategie:

Dokonalé filosofické vyvrácení
Filosof měl jednou sen.

Nejprve se mu zjevil Aristoteles a filosof mu řekl: "Můžeš mi prosím Tě v patnácti minutách shrnout svou filosofii?" K filosofovu překvapení mu Aristoteles podal vynikající výklad v němž do patnácti minut vecpal neuvěřitelné množství materiálu. Filosof pak vznesl námitku, kterou Aristotelés nebyl schopen zodpovědět. Zdrcen, Aristotelés zmizí.

Pak se objeví Platón. Situace se opakuje, Platón podá vynikající výklad, filosof podá stejnou námitku, Platón ji není schopen zodpovědět a tak zmizí.

Pak následuje stejná situace se všemi slavnými filosofy. Jeden po druhém přichází a jeden po druhém jsou vyvráceni stejnou námitkou.

Poté co zmizí poslední slovutný filosof, náš spící filosof si řekne: "Vím, že spím a že se mi toto všechno jen zdá. Nicméně, jsem objevil univerzální námitku proti všem filosofickým systémům! Až se zístra probudím, námitku pravděpodobně již zapomenu a svět přijde o významný objev!" S železným odhodláním se filosof donutí k tomu, aby se probudil, rychle došel ke stolu a napsal svou námitku. Pak se vrátí do postele a s úlevou usne.

Druhý den ráno se probudí, dojde ke svému stolu a přečte si, co napsal. Na lístku stojí: "Tak to je pouze Tvůj názor."


(Raymond Smullyan, 5000 B.C. and Other Philosophical Fantasies. St. Martin's Press, 1983)

Nuže, až vám někdo příště řekne, že se filosofové na ničem neshodnou a že se stejně nikdo nikdy nedozví jak to s tou pravdou je, stačí říci: "Tak to je pouze Tvůj názor."

čtvrtek 10. září 2009

Křesťanská filosofie v USA: Dojmy a postřehy

Po Maharalovské konferenci jsem měl včera schůzku s Ken Archerem (firma EN blog EN), softwarovým inženýrem s velkým zájmem o filosofii, především scholastickou (ač není katolíkem). Hovořili jsme o celé řadě témat, mj. také o stavu současné americké katolické filosofie. Podle Archera je většina významných katolických univerzit buď (a) liberálních a ve filosofii vůbec neberou v úvahu Tomáše Akvinského; (b) tradičních a ve filosofii berou především v úvahu Tomáše Akvinského. Nicméně jak liberální tak tradiční katolické školy si naprosto nevšímají současné analytické filosofie.

S Vlastou Vohánkou jsme napsali článek, který by měl brzy vyjít v dominikánském časopise Salve, kde píšeme:

Zatímco většina současných amerických protestantských filozofů je analytická, většina současných amerických katolických filozofů je spíše kontinentálního typu, odtrženého od hlavního proudu angloamerické filozofie, tedy filozofie analytické, kterou neznají a nečtou. ... Analytické filozofování je v katolickém prostředí stále ještě spatřováno jako něco principiálně nebezpečné pro poznání Boha, pravdy a dobra, jako něco, co spočívá hlavně či především v logickém pozitivismu, materialismu, averzi vůči metafyzice, přehnaném agnosticismu nebo závažných omylech novověké filozofie (zejm. té empirické). ... Částečné vysvětlení mimoběžnosti katolictví a analytické tradice se nachází v bariérách institucionálních: výuka na katolických a sekulárních filozofických katedrách je odlišná, co se týče logiky, ontologie, filozofie vědy a mysli, etiky či epistemologie. Dlouhodobá izolace a vzájemné ignorování působí, že pro analytické filozofy včetně těch, kdo jsou katolického vyznání, je obtížné obeznámit se s obsáhlým pojmoslovím a principy tradiční katolické filozofie a teologie, a to jak scholastické, tak té, která dominuje po II. vatikánském koncilu. (Z druhé strany platí totéž.) Pokud se někdo z jednoho tábora intenzivně věnuje myšlení tábora jiného, riskuje, že tato snaha bude jeho okolím nedoceněna a považována za ztrátu času. Dále, u kontinentálně zaměřených akademiků může svoji roli hrát i netrpělivost vůči technickým argumentům ...

Měl jsem trochu pochybnosti o tom, zda je náš článek aktuální; měl jsem dojem, že předsudky katolických filosofů vůči analytické tradici začínají být passé. Setkání s Archerem mě ale utvrdilo, že rozptylovat předsudky vůči analytické tradici rozhodně ještě není "beating a dead horse".

středa 9. září 2009

Maharal Konference 2009 - Aktualizace

(Modlitba účastníků konference u Maharalova hrobu)

V programu došlo k různým změnám, takže nakonec na konferenci zazněly následující příspěvky:

(pondělí)
Blok 1: Úvod
Neriah Guttel: Maharalovo halachické učení
Jaroslav Pánek: Císař na pražském hradě - Společnost a kultura za Rudolfa II.
Binyamin Gross: Mezi racionalismem a mystikou: Maharalovo místo v žid. myšlení

(úterý)
Blok 2: Maharal a univerzální morálka
Yitzchok Adlerstein (EN): Obraz Nežidů v Maharalových spisech
Ben Zion Rosenfeld: Status žen v Maharalově myšlení

Blok 3: Maharal a halacha/agada
Neriah Guttel: Maharalovy pokračovatelé v agadických výkladech
Edri Yehuda: Maharaova originalita

Blok 4: Maharal jako inovátor
Meir Seidler: Maharalovo myšlení a výzva modernity
Giuseppe Veltri: Maharalův postoj k (přírodním) vědám

Blok 5: Maharalovo filozofické učení
Yoseph Elkouby: Láska a bázeň k B-hu v Maharalově učení
Binyamin Ish Shalom: Hermeneutika a filozofie v Maharalových spisech

(Středeční blok se nekonal.)

Z konference bych rád sepsal zprávu do odborného časopisu a nechám tedy zatím stranou obsah příspěvků. Na osobní rovině chci jen zmínit, že pro mne byla zážitkem modlitba ve Staronové synagoze a setkání s orthodoxním rabínem Adlersteinem (srv. např. jeho článek o Janu Pavlu II. EN). Konference, myslím, ukázala Maharala jako (v rámci rabínské tradice) pronikavého a originálního etického myslitele. Metafyziky se ale žel B-hu žádné konferenční příspěvky netýkaly. Metafyzika zcela jistě nebyla primárním Maharalovým zájmem - Maharal byl v prvé řadě pastýř. Z knihy André Nehera (Studně Exilu, česky 1993) sice vyplývá, že Maharal používal některé metafyzické pojmy (snad aristotelsko-scholastické), ovšem pochybuji, že měl nějakou rozvinutou metafyziku. Maharal navíc cituje téměř výlučně jen rabínské autority a tak není ani možné zjistit (na základě zběžného čtení) zda a co znal např. z tehdejší latinské scholastiky. V českých překladech Maharal vyniká pouze jako pronikavý rabínský učenec a etik ale nikoli jako filosof a metafyzik (ediční řada překladů ale není u konce a tak uvidíme).

(Místo ve staronové synagoze, kde Maharal sedával)

P.S. V Císařské konírně na Pražském hradě probíhá o Maharalovi výstava, vřele doporučuji. Kniha, která je vydána skromně jako katalog k výstavě, je ve skutečnosti významným badatelským příspěvkem.

úterý 8. září 2009

Maharal Konference 2009

V neděli, 17. elulu 5769 židovského kalendáře, byla zahájena v Praze mezinárodní konference o rabbi Löwovi (EN), plným jménem Jehuda Liva ben Becalel, známému v židovském světě jako Pražský Maharal (מהר״ל מפראג). Jméno Maharal je zkratkou za Morenu Ha-(gadol) Rabi Liva, náš (velký) učitel rabbi Liva. Mezi praktikujícími (aškenázkými) židy je Maharal velmi ctěn - na konferenci v Leedsu v r. 2008 (EN) mi dokonce jeden účastník z Izraele řekl, že je pro něho osobně Maharal nejvýznamnější rabínskou autoritou.

Konferenci provází řada doprovodných akcí (úvodní a závěrečná recepce, společné studium textů, uctění Maharalova hrobu, bohoslužby). Vlastní přednášková část je rozdělena do pěti bloků:

(pondělí)
Blok 1: Úvod
R. Prof. Neriah Gutel: Maharalovo halachické učení
Prof. Jaroslav Pánek: Císař na pražském hradě - Společnost a kultura za Rudolfa II.
Prof. Binyamin Gross: Mezi rationalismem a mystikou: Maharalovo místo v žid. myšlení

(úterý)
Blok 2: Maharal a univerzální morálka
R. Dr. Yitzchak Adlerstein: Obraz nežidů v Maharalových spisech
Prof. David Banon: Byl Maharal humanistou?
R. Prof. Ben Zion Rosenfeld: Status žen v Maharalově myšlení

Blok 3: Maharal a halacha/agada
R. Prof. Neriah Gutel: Maharalovy pokračovatelé v agadických výkladech
R. Jehoshua Hartman: Maharal a agada

Blok 4: Maharal jako inovátor
Prof. Klaus Samuel Davidowicz: Maharal a mýtus o Golemovi
Dr. Meir Seidler: Maharalovo myšlení a výzva modernity
Prof. Giuseppe Veltri: Maharalův postoj k (přírodním) vědám

Blok 5: Maharalovo filozofické učení
R. Binyamin Ish Shalom: Hermeneutika a filozofie v Maharalových spisech
Prof. Yoseph Elkouby: Láska a bázeň k B-hu v Maharalově učení

(středa)
Blok 6: Jádro Maharalova učení pro dnešní generaci
R. Gutel, R. Rosenfeld, R. Sidon
 
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2011.blogspot.com