Filosofie pro děti - Hlincová hora (Mrhal) 4

Dnešní program:

1. K čemu je filosofie s dětmi (P4C)? Minipřednáška Petra Baumana

• historie, geografické rozšíření, organizace, aplikace na specifické problémy v Kanadě (např. prevence násilí), atd.
• diskuse o tom, proč vlastně v USA, kde P4C vznikla, není tak rozšířená na ZŠ a SŠ; potíž je možná v Lipmanově falibilismu - možná se někteří implicitním falibilismem cítí ohroženi a považují ji za "liberální indoktrinaci"; jiní (možná) naopak neradi vidí Lipmanův důraz na logiku a racionální argumentaci

2. Skupina, kde jsem byl facilitátorem já, měla za výchozí inspiraci úryvek z kanadské řady P4C (prevence násilí: starší Lenka v rámci vzpoury proti dospělým nutila některé mladší děti k tomu, aby se svlékly do naha). Otázku jsem pro ušetření času vylosoval: "Nutila Lenka skutečně děti k něčemu?" Poté si skupina našla tři možné metody, co s otázkou dělat: (1) reformulovat otázku, (2) vyjasnit slovo "nutit", (3) najít tvrzení, která otázka předpokládá. Skupina si zvolila (3) s tím, že pokud se ukáže, že otázka stojí na nepravdivém předpokladu, je špatně položená a tím jsme ji "vyřešili". Většina (ne všichni - nebyl dostatek času) dospěli k závěru, že tímto přepokladem je "Je možné zpochybnit to, co popisuje text, bez znalosti faktů?" V reflexi se jako obtížné pro některé ukázalo (mj.): málo tichých chvil na přemýšlení, únava, abstrakce, složitost, nudnost, analytičnost; jako přínosné: hlasování o metodě, vyjasňování, důslednost, hloubka, přesnost, nové myšlenkové kompetence, meta-komentáře. Používal jsem velmi umírněnou verzi Brenifierovy metody. :-)

Ve volném čase jsem měl (opět po delším čase) filosofickou konzultaci. Výchozí otázka byla "Co je to filosofická konzultace?" Výsledkem bylo: "Druzí lidé jsou pro mne zdrojem možného nebezpečí. Proto jim chci porozumnět, např. skrze filosofickou konzultaci."

3. Film Four Lions (2010) - a potom zkoumání otázky inspirované filmem "Musím vyhrát hádku když mám pravdu?" Přístup velmi analytický ale se spoustou legrace, rozlišili jsme si osm možných případů podle toho zda účastník A začal s pravdou a skončil s pravdou, začal s pravdou a skončil s nepravdou, atd. a podobně B. Ke všemu jsme si uvedli příklady a identifikovali si zjednodušující předpoklady (hádka se týká téže věci, odhlížíme od psychyckého rozpoložení hádajících se).

Poslední zkoumající společenství bylo opravdu fantastické . ... Mým snem je nějaké takové podobné s těmi, co dělají analytiku a scholastiku ...

Filosofická konzultace - Oscar Brenifier

Na konci července, na semináři filosofické praxi ve Francii, jsem měl příležitost vyzkoušet si metodu "filosofické konzultace" na Oscaru Brenifierovi (19.07.2010). Carmen Zavala se konečně dostala k editaci a uploadování videozáznamu konzultace:




Další informace o semináři lze najít na stránkách Carmen Zavaly. Silvia Benshop vytvořila velmi pěkné stránky s portréty ke cvičení zvanému "vision of the world".

Hodnoty (přijímací řízení)

Včera proběhl druhý termín přijímacích zkoušek na VOŠP ve Sv. Janu p. Skalou. Byl jsem členem komise "pro hodnoty a víru" (další kriteria pro přijetí: cizí jazyk, diktát, hudební výchova, výtvarná výchova, všeobecný přehled, pedagogika). Základní otázky, které jsme v této komisi kladli:

• Jaké hodnoty jsou pro Vás důležité?
• Jaké hodnoty pro Vás nejsou tak důležité?
• Jaké hodnoty jsou pro Vás záporné? (Co Vám vadí?)
• Přemýšlíte o svých hodnotách (uveďte příklad jak)?
• Domníváte se, že Bůh existuje či nikoli a (hlavně) proč?

Tyto otázky jsem potom rozvíjel podle odpovědí studentek, v podstatě "sokratovskou" metodou užívanou při filosofických konzultacích (jen času bylo méně než obvyklá hodina). "Vyzkoušeli" jsme tak asi patnáct studentů a dozvěděl jsem se řadu zajímavých věcí:

• nejčastější hodnoty: rodina, zdraví, přátelství, práce, občas víra (např. nikdo neuvedl být krásná, což je pravděpodobně u žen dost důležitá hodnota), jednou i osobní rozvoj (sebe-kultivace);
• nejčastější málo-hodnoty: peníze, kariéra (velmi pravděpodobné u těch, kteří chtějí být učitelkami MŠ);
• nejčastější záporné hodnoty: lidské charakterové vlastnosti (podlost, lež, atd.);
• každá studentka měla dojem, že o hodnotách přemýšlí, ovšem až na výjimky neuměla vysvětlit jak či dokonce ani podat příklad;
• z patnácti asi jen tři či čtyři opravdu ani o píď nebyly schopny vykonat jednoduchý sebe-reflexivní úsudek (obrana proti úsudku: opakování svého slova jako mantry, odvolání na nepochopení, neschopnost zapamatovat si vlastní slova před chvílí vyřčená; upovídanost)
• několik studentek uvedlo, že jsou "ateisté" či "nevěřící" a přitom se v diskusi ukázalo, že "věří v něco nad" či dokonce v "někoho nad" a některé se dokonce k tomuto někomu modlí v nouzi či pravidelně; zdá se, že Češky mají tendenci užívat slovo "ateismus" ve smyslu "ne-plně-identifikována-s-křesťanskou-církví".
• ty, které se klonily k existenci Boží uváděly nejčastěji jako evidenci k tomuto názoru uspořádanost světa, osobní zkušenost (vyslyšení modlitby, souhru "náhod", vnímání posvátnosti v kostele či přírodě), autoritu inteligentnějších přátel, v jednom případě byla dokonce "ateistka" přesvědčena o Boží existenci díky zázrakům jako je Zmrtvýchvstání Krista; jediná skutečná ateistka uvedla jako argument zlo (v dalším jsme ale stejně narazili na spor, protože zároveň zastávala kosmickou spravedlnost, tj. zlo vlastně bude potrestáno).

Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta (pokračování z úvodu A.I.Davidsona)

Duchovní cvičení (třetí část)
Proč filosofická tradice zapomněla na svůj původně existenční impetus? Podle Hadota hrají roli tři důvody:

(1) Filosoficko-psychologický důvod: Člověk má tendenci spokojit se s teoretickým diskurzem odděleným od života či se za něj ukrýt, protože tím neriskuje sebe.

(2) Historický důvod: křesťanství nejprve přijalo antické pojetí filosofie a proto se např. mništví a vůbec křesťanství jako tako takové označovalo termínem 'philosophia'; později se význam tohoto termínu změnil - filosofie se začala považovat za pouhý přípravný teoretický nástroj ke studiu toho, co teprve stojí za to, tj. teologie; filosofie se stala ancilla theologiae, přičemž metody a existenční intence antické filosofie byly integrovány do křesťanské spirituality; konečným odtržení filosofie od spirituality a zrod filosofie jakožto systému nastal podle Hadota u Francisca Suáreze (s. 44 n. 200).

(3) Sociologický důvod: Filosofie se začala pěstovat na univerzitách, což jsou instituce profesorů-specialistů, produkující jiné profesory-specialisty. Filosofie už není určena všem lidem jakožto životní cesta, ale je určena především specialistům-profesionálům (v nejlepším případě je pak filosofie nabídnuta jako životní cesta pro profesora-specialistu).

"Teoretizace" filosofie a její odtržení od života nebylo nikdy úplné - Hadot poukazuje mj. na spirituální dimenzi filosofie u Abelarda, Erasma, Montaigneho, Descartesa, Spinozy a dokonce i u Kanta, dále Schopenhauera, Nietzscheho a Kierkegaarda, Marxe, Bergsona, Wittgensteina a Foucaulda.

Poznámka: Suárez a jiní barokní autoři kultivují nejen profesionální filosofii jako systém, ale i hlubokou křesťanskou spiritualitu. V tomto smyslu u nich de facto k odtržení filosofie od života nedošlo. De iure ale došlo k tomu, že byl striktně oddělen žánr "obsahové" filosofie a filosofie jako životního stylu (=spirituality). Toto oddělení má své výhody (např. Suárez byl takto stravitelnější pro luterány, kalvinisty a později i post-křesťany). Nemá ale toto striktní oddělování také své nevýhody?

Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta (pokračování z úvodu A.I.Davidsona)

Duchovní cvičení (druhá část)
Filosoficky žít je podle Hadota fundamentálním rysem antického pojetí filosofie - filosofický diskurz (tj. "obsah") byl v antice podle Hadota druhotný, byl pouhým instrumentem filosofického života. (Distinkce mezi žitou filosofií a filosofickým diskurzem byla prý učiněna explicitně až v helénismu, implicitně je ale přítomna již u Platóna a Aristotela). Jedním z mnoha dokladů toho, že filosofie byla v antice primárně určitým životním stylem je fakt, že se jako filosofové označovali i lidé, kteří ani nepsali ani nevyučovali. Byli tak označeni na základě svého existenčního postoje, na němž se zjevovala esence dané filosofické školy.

V antice existovalo šest základních filosofických škol:

1. platónská,
2. aristotelská,
3. stoická,
4. epikurejská,
5. skeptická (pyrrhónská),
6. cynická.

Nejvýznamnější škola byla platónská, obzvláště později skrze novoplatonismus. Kromě historického faktu existence těchto šesti antických škol, zastává Hadot i tezi, že tyto školy vyjadřují základní existenční zkušenosti a životní možnosti člověka (bez ohledu na historický kontext). Pro aristotelismus je charakteristickým rysem teoretická kontemplace; pro platonismus je to láska a duchovní výstup; pro stoicismus je to (a) vědomí spřízněnosti všech jsoucen v kosmu, (b) svoboda daná tím, že jediné opravdové zlo vychází zevnitř, z vlastní morální volby, (c) absolutní respekt vůči každé lidské bytosti, (d) soustředěnost na realitu přítomného okamžiku; pro epikureismus je to základní jednoduché potěšení z existence, pro skepticismus je to přijetí konvencí a vzdání se úsudků; a pro cynismus je to odmítnutí konvencí a klidné snášení všeho. Každá škola měla řadu spirituálních cvičení pro své pojetí pravého života mudrce (filosofa), tato cvičení byla ale různě přejímána a kombinována.

Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta (pokračování z úvodu A.I.Davidsona)

Duchovní cvičení (první část)
Hadot, tak jako jiní moderní historikové, byl nejprve přesvědčen, že antičtí filosofové usilovali o kompletní písemný záznam svých filosofických systémů. Nejrůznější nedostatky a kontradikce ovšem Hadota přivedli k tomu, že začal brát vážně orální tradici, která, jak později pochopil, je základem antické filosofie. Psané texty byly jen pomůckou pro mluvené slovo, jehož cílem nebylo jen předat informaci, ale zapůsobit na duši partnera. Hadot si oblíbil citát Victora Goldschmidta (původně vztažený na platónské dialogy), že antické texty mají "formovat spíše než informovat." Toto je zřetelné především u Sókrata a jeho mise "poznej sám sebe". Jedná se o duchovní cvičení skrze dialog, skrze autentickou "sebe-přítomnost a přítomnost-k-druhým" (authentic presence of the self to itself, and of the self to others):

"Na Sokratovských a Platónských dialozích je patrná autentická přítomnost - ukazují na to, že nejdůležitější není řešení partikulárního problému, ale cesta kterou společně projdeme na cestě k tomuto řešení." (s. 20)

Třebaže podle Hadota některá antická díla jsou "psanější" než jiná, všechna mají dimenzi dialekticko-pedagogickou a jejich cílem je především osobní transformace a nikoli komunikace "encyklopedického vědění ve formě systému propozic a pojmů, které by, lépe či hůře, odrážely systém světa." (s. 21). To platí podle Hadota i pro texty Aristotela a Plotina. Cílem antické filosofie byla kultivace celého života filosofa, nejen jeho intelektu, ale i vůle, smyslů a představivosti. Filosof měl nejen vyprodukovat dobrou logickou, fyzikální či etickou teorii, ale dobře mluvit, myslet a jednat. Filosofie spočívala v umění žít (a být připraven na smrt). Antické filosofické texty proto přechází snadno mezi teoretickými a exhortativními mody a neváhají užít hyperbol a jiných rétorických prvků. Hadot zdůrazňuje to, že filosofická duchovní cvičení se netýkají jen etiky (postoje k druhým lidem), ale stejně tak i logiky (postoje k myšlení) a fyziky (postoje ke kosmu). Tyto tři disciplíny jsou sice odlišné když o filosofii mluvíme (např. ve výuce), jsou ale jedním nerozděleným aktem moudrosti, když filosofii žijeme.

Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta

Pierra Hadota (1922–2010) jsem řadu let míjel. Kdysi měl přednášku v Praze, na kterou jsem nešel, protože mě rozčilovala moje neznalost francouzštiny. Pak jsem si ofotil jeho knihu Philosophy as a Way of Life, ale nikdy jsem ji pořádně nečetl. Možná je to tím, že od filosofie jsem životní moudrost nečekal (tu jsem čerpal ze svého náboženského přesvědčení). V hnutí filosofické praxe (kde je tato kniha vřele doporučována) ovšem vidím snahu naplňovat to, co mnozí od filosofie očekávají: poskytnout životní orientaci. Podívejme se tedy na Hadotovu knihu. (1995).

Z úvodu A. I. Davidsona:


Metodika pro interpretaci historie antické filosofie
Hadot objevil důležitosdůležitost konkrétního kontextu daného antického textu, protože bez této znalosti velmi snadno text dezinterpretujeme. Např. Hovory k sobě od Marka Aurelia se zdály po staletí být jen nesourodými poznámkami. Hadot objevil v tomto textu inherentní stoickou strukturu duchovních cvičení (zaznamenanou u Epiktéta):

• cvičení úsudku (logika), 
• cvičení tužeb (fyzika), 
• cvičení jednání (etika);

Cílem těchto cvičení bylo zapůsobit na sebe, docílit klidu. V perspektivě tohoto cíle a této literární formy (hypomnemata) dává najednou Aureliův text velmi dobrý a koherentní smysl. Neznalost tohoto cíle a literární formy vedla k mnoha interpretačním chybám - např. v nepodložené psychologizaci, kdy je Aurelius identifikován jako pesimista. (Obdobně byl např. Augustin ve Vyznáních dezinterpretován jako moderní člověk mluvící čistě o sobě).

Hadot si jako jeden z prvních filosofů dobře povšiml např. Wittgensteinovy literární formy ve Filosofických zkoumáních. Jejích cílem je terapie, podobně jako tomu bylo u antických textů. Podle Hadota jde totiž v antických textech primárně o sebe-kultivaci a duchovní cvičení (spiritual exercises) a jen sekundárně i o teze a dogmata.

Příklady filosofických konzultací

Filosofické konzultace metodou "sókratovských otázek" (ať už to má se Sókratem něco společného či nikoli) není většině lidí příjemná. Někteří však vytrvají a dojdou užitečného výsledku (příspěvku k sebepoznání), jiní sice k čemusi dojdou, ale je zřejmé (většinou nikoli jim samým), že se jedná jen o zástupný problém. Př. tří konzultací z posledního týdne:

YV:
Otázka: "Je někdy morálně přípustné zabít člověka?"
Výsledek: "Není. Ani v sebeobraně. Tento můj názor je zcela ojedinělý, na což jsem hrdá."

SN:
Otázka: "Je tvrzení "vše je v naší mysli" pravdivé?"
Výsledek: "Tvrzení lze pochopit nepravdivě. I kdyby bylo možné pochopit je pravdivě, jedná se o nejasné tvrzení. Úsilí interpretovat tvrzení pravdivě vychází z mé snahy zachovat si v důvěru k autoritě, která dané tvrzení vyslovila."

MN:
Otázka: "Proč mě XY tak štve"
Výsledek: "Příčina iritace a hněvu s XY nevychází ze samotné osoby XY, ale z mých velkých očekávání, která o XY mám."

Samozřejmě, že výsledky těchto konzultací vypadají na první pohled triviálně. Důležité ovšem je, že se jedná o výsledky asi hodiny namáhavé vlastní myšlenkové práce partnerů - nic jsem jim nepředkládal, pouze kladl otázky, poukazoval na případné protiřečení a navrhoval formulace a shrnutí dosaženého.

Další přínos filosofické praxe je v tom, že se stávají zřejmější implicitní filosofické předpoklady z nichž názory lidí vychází (jak o tom mluvil Ran Lahav, 23.07.2010; v kontextu filosofování dětí viz SEP).

Základní přístupy k diskusi

Obecně vzato lze k jakýmkoli sporným otázkám přistupovat trojím způsobem:

(A) Dogmatismem s polemickým monologem
Dogmatismus je postoj při němž trváme na svém názoru bez ohledu na evidenci v jeho prospěch či neprospěch. Diskuse dogmatiků spočívá v monolozích, kdy jeden druhého neposlouchá. Často proto dochází k verbální polemice i v otázkách, kde vlastně panuje věcná shoda (nebo naopak).

(B) Relativismem s nonšalantním pseudo-dialogem
Relativismus je postoj podle něhož je pravda vlastnost vztažná (relativní) vůči individuu či socio-kulturní skupině. Pokud každý máme svou pravdu, není třeba poslouchat ty druhé, protože já se mýlit nemohu. „Dialog“ relativistů spočívá v sérii monologů o soukromých pravdách.

(C) Kritickým realismem s dialogickým pluralismem
Kritický realismus je postoj podle něhož je pravda daná realitou a nikoli našimi soukromými představami a libovůlí; pravdu je pak třeba hledat a zastávat kriticky (nikoli dogmaticky), což znamená pečlivě zvažovat evidenci pro a proti. Pro kritický realismus je důležitým nástrojem dialog ve smyslu trpělivé diskuse, v níž si účastníci svá stanoviska vzájemně vyjasňují a zdůvodňují (tzv. „community of inquiry“).

Ran Lahav - filosofická praxe

Další zajímavou postavou filosofické praxe je izraelský filozof Ran Lahav. Třebaže má Lahav v mnohém jiný přístup než Oscar Brenifier i on je přesvědčen, že filosofie nedává odpovědi. Toto přesvědčení ovšem není atributem (nutnou vlastností) filosofické praxe. Atributem filosofické praxe je konkrétní pomoc konkrétnímu člověku v sebepoznání, tj. nejprve v tom, abychom uviděli svůj problém. A na nejhlubší rovině je každý náš osobní problém filosofický.



Na levé straně obrazovky je vidět Carmen Zavalu z Peru, se kterou jsem se seznámil ve Francii.

Peter Simpson - filosofická praxe

Před lety jsem se v Lichtenštejnsku a potom znovu v Buffalu setkal s Peterem Simpsonem, významným aristotelským badatelem (dělá především etiku a politickou filosofii, ovšem nejenom). Simpson je mj. členem American Philosophical Practitioners Association, což znamená že do hnutí filosofické praxe patří i vynikající "obsahoví" filosofové s akademickým vzděláním.

Jedním z kontroverzních popularizátorů hnutí filosofické praxe je Lou Marinoff (také akademický filosof).

Francie - dojem z pondělí

Včera jsem ještě měl možnost procházky po Paříži, od Montmartre po Notre-Dame. Obzvlášť hluboce na mě zapůsobil Montmartre protože uprostřed sentimentálních písniček a nepřeberného množství lidí již 125 probíhá nepřetržitá adorace. Dokonce je možné zúčastnit se noční adorace.

Paříž kdysi byla centrum scholastického výzkumu, dnes je to centrum bonmotové filosofie (jakýsi časopis Filosofie zde najdeme mezi hlavními časopisy v každém novinovém stánku). Nesouvisí snad pozdně středověký pařížský nominalismus se současnou francouzskou fascinací absurditou? Zajímavé je, že absurdismus pro ně není zdrojem "tragického životního postoje" (jako u Němců), ale naopak na něm zakládají svůj humor, své kavárny a své životní potěšení.

Francie - den 8 a 9

Dnes se vracím z planety Francie - pro mne mnohem záhadnější kultury než je čínská civilizace.

Co jsem se naučil:

1. Dozvěděl jsem se o existenci hnutí "filosofické praxe". Jedná se o jakousi psychoterapii, která vznikla mimo psychologickou komunitu mezi lidmi, kteří se inspirovali Sókratovským tázáním a několika dalšími metodami z filosofické tradice. Toto hnutí pracuje jak se skupinami tak s jednotlivci (poradenství) a má řadu forem a cílů.

2. Mnohem ostřeji vidím vliv postojů na obsah řečových aktů a možnost systematické práce s těmito postoji. Velmi užitečné jak pro filosofické diskuse s jednotlivci, tak ve výuce. Otázkou také je, jak vlastně pracují na postojích obsahoví filosofové, tj. analytikové a scholastikové, např. v disputacích.

Abych potěšil Vlastu, trochu kritiky: vlastní filosofický obsah semináře byl nulový, nedosahoval snad ani materiál základní školy. Několik účastníků bylo fascinováno elementárními obsahovými metodami a distinkcemi, které jsem v rozhovorech zavedl. Pokud by nějaký "obsahový" filosof pracoval s komunitou filosofické praxe, jednalo by se pravděpodobně o poměrně receptivní komunitu (Brenifier je výjimka pro svou přirozenou tvrdohlavost). Onen "obsahový" filosof by to ovšem musel dělat s heroickým stupněm trpělivosti a vytrvalosti, protože jinak tato komunita okamžitě spatří sebemenší disturbance v postojích a žádný jiný obsah je už nezajímá.

V neděli večer se Oskar nabídl jako subjekt filosofické porady, bylo to velmi zajímavé (pro mne, někteří diváci usnuli). Od otázky "Proč nerozumím muzice?" jsme se dostali k otázce priority bytí/nebytí, kde Oskar nejprve hájil prioritu nebytí, potom sestoupil k rovnosti bytí a nebytí. Tam jsme se zasekli a dále jsem ho vedl k ideji zda jeho záliba ve filosofii s dětmi neznamená, že má potíže správně uchopit "big issues" jako je bytí/nebytí. Jako "filosofický" poradce jsem udělal sice několik chyb (místy spěch, nevrátil jsem se k původní otázce, apod.) ale na poprvé to docela šlo. Carmen z Peru to nahrála na video, slíbila, že mi ho pošle, rád bych ho nahrál na blog. Naneštěstí metadiskuse ke konzultaci byla snad ještě zajímavější než sama konzultace, ta ovšem už nahraná není. V metadiskusi se vynořila ústřední osoba: Aristotelés se svým principem sporu. Oskar přiznal, že vůbec není schopen porozumnět o co vlastně Aristotelovi jde.

Francie - den 7

Gn 18,1-10a
Ž 15
Kol 1,24-28
Lk 10,38-42 ... jen jedno je třeba ...

Na mši svatou  ("Ježíšův worshop") jsem s Peterem Hartslohem šel do nedalekého Corvol-l'Orgueilleux.
-------------


Dnes jsme měli workshop se Sabrine Thevenet (jakási arteterapie) a Peterem Hartslohem (capitula - každý mlčí tak dlouho, jak druhý mluví; poté řada "metaotázek"). Potom jsme byli pozváni na vepřovou opékačku do bývalého mlýnu. Brenifier po několika sklenkách poprvé sebral odvahu mluvit se mnou o obsahu své filosofické pozice a nikoli jen žertovat a vyprávět vtipy. K vlastní argumentaci proti jeho pozici sice nebyl dostatečný čas, přinejmenším ale odsouhlasil moji diagnózu: Antilogismus - kontradikce reálně existují (není nicméně hegelián, protože za Absolutního Ducha se nepovažuje). Jeho hrdinou je Mikuláš Kusánský (a Platón a Leibniz). Sofismata, kterými hýří a které od něho jeho učedníci přebrali, mají zdroj v přesvědčení, že "normální" logika ("common sense") stačí, protože jejím úkolem je vnutit pokoru před "realitou" (=individuální sebepoznání). Další rozvoj logiky ho nezajímá a považuje ho za zbytečný, protože odvádí od hlavního úkolu filosofie, totiž k práci na postojích. To je to primární a jediné oč ve filosofii jde. Celá jeho metoda je jen o tomto. Je to kontrární protiklad scholastiky (či zdravé analytické filosofie), kde jde primárně o obsah. Brenifier se mi přiznal, že tušil, že mám nějaké napojení na Tomáše Akvinského (a omylem mi po týdnu začal říkat Tomáši místo Danieli). Je velmi vzácným příkladem absolutní oddanosti své filosofické pozici. Naprosto vše, co Brenifier dělá odráží jeho filosofické přesvědčení, že obsah filosofie je absurdní a důležitý je jen "filosofický" postoj.

Další literatura: Hadot, Philosophy as a Way of Life.

Otázka: Jak znovuvytvořit živé komunity schopné soustředení na obsah filosofie, protože umí pracovat i s disturbancemi ve svých postojích?
---------------
Dodatek (neděle 18.7.2010): 

Nedělní workshop s Carmen Zavala se týkal její práce ve "filosofické kavárně". Diskutovaná otázka byla "Co je to úrážka". Otázka byla pojata obsahově (definice) a nikoli postojově (proč si klademe tuto otázku). Pravidla diskuse ale nebyly příliš rigorózní.

Francie - den 6

Dnes jsme měli dva workshopy:
(1) Isabele Millon, Brenifierova manželka, pracuje s dětmi a mládeží v různých zemích. S Oskarem založila před 17 lety Institut pro praktickou filosofii. Millon nejprve vysvětlila principy svého workshopu a potom jsme pracovali s otázkou "Do you rather impose your own ideas or accept others' ideas?" 

(2) Hreinn Palsson pracoval s dětmi asi 13 let (teď pracuje v univerzitní administrativě). Používá Lippmanovu metodu. Přečetl krátký příběh, sesbíral návrhy na otázky, které lze v příběhu nalézt, a nakonec jsme diskutovali (poprvé!) nad samotnou otázkou. Oba worskopy výborné (třebaže na opačném spektru, tj. striktně strukturované - postojové a slabě strukturované - obsahové). Konečně něco užitečného pro můj původní záměr zlepšit svou výuku učitelek MŠ, příp. další výuku obecně.

Navíc jsem konečně trochu pochopil o co zde jde.