Do sedmnáctého století byla kvantita (číslo, rozměr) jedna z vícera kategoriálních aspektů světa (vedle kvality, vztahu, činnosti, trpnosti, místa, času, atd.). V sedmnáctém století dochází k systematickému modelování pomocí kvantifikace (např. intensity kvalit, místa, času, atd.) a to nejprve v oblasti neživé přírody (Descartes, Galilei, Newton). Díky kvantifikaci došlo k dramatickému nárůstu přesnosti našeho myšlení o materiálním světě a k objevu celé řady netušených souvislostí mezi zdánlivě nesouvisejícími vlastnostmi jsoucen. Úspěchy přírodních věd vedly ke snaze uplatnit kvantifikační metody i na člověka a společnost. Mnoho lidí mělo dojem, že věda se stává exaktní pouze do té míry, do jaké připomíná fyziku (viz např. Humeův projekt vědy o mysli, která byla inspirovaná Newtonovou mechanikou).
Reakce na “diktaturu” kvantitativních metod v rámci humanitních a sociálních disciplín přišla především ze strany etnografie (Bronisław Malinowski, 1884–1942) a sociologie (Chicagská škola). Později se kvalitativní výzkum začal v širokém měřítku uplatňovat i jinde (pedagogika, psychologie, pečovatelství, atd.)
Někteří představitelé či odchovanci některých filozofický směrů dvacátého století se angažovali v boji za legitimitu kvalitativních metod. Z těchto filozofických směrů si uveďme: fenomenologii (Edmund Husserl, Martin Heidegger), hermeneutiku (Friedrich Schleiermacher, Wilhelm Dilthey, Hans-Georg Gadamer), pragmatismus (Wiliam James, John Dewey, Charles Sanders Peirce), a frankfurtskou školu (Max Horkheimer, Jürgen Habermas, Theodor W. Adorno). Všechny tyto směry vychází z velké části z nekriticky přijímaných předpokladů, argumentů, a metod novověké filozofie (Descartes, Locke, Kant) a většina sociálních vědců nachází svůj filozofický domov v některém z těchto směrů.
Z hlediska tradiční platónsko-aristotelské tradice, která tvořila základ evropského myšlení až do baroka je spor mezi kvantitativními a kvalitativními metodami “pseudoproblémem”. Realita má své kvantitativní charakteristiky a má své kvalitativní (či přesněji: ne-kvantitativní) charakteristiky. Z toho, že lze kvantitativně modelovat kvalitativní charakteristiky nevyplývá, že je lze ontologicky eliminovat či dokonce prohlásit za vědecky nepoznatelné.
Ahoj,
OdpovědětVymazatco zde minis slovem "exaktni"?
Běžný význam: "přesná". Máš dojem, že zde něco nehraje?
OdpovědětVymazatJiný běžný význam "exaktní" (i "přesná") je právě matematizovaná (jako fyzika). Pak by bylo zvláštní říkat: "Mnoho lidí mělo dojem, že věda se stává exaktní pouze do té míry, do jaké připomíná fyziku".
OdpovědětVymazatRozumím. Myslím, že ten druhý běžný význam je právě jen důsledkem toho dojmu, že přesná je jen matematizovaná věda.
OdpovědětVymazatV jakém smyslu může být tedy věda přesná, když není matematizovaná. Třeba v tom, že je formalizovaná, ale nikoli matematickým způsobem (jako některé filosofické argumenty, které jsou formalizovány v predikátové formální logice)? Co když ale není ani formalizovaná? V jakém smyslu je pak přesná? (Jen mě zajímá Tvůj názor.)
OdpovědětVymazatPojmově přesná - pojmy chápu tak jak Lukáš Novák (viz jeho Úvod). Formalizace se podle mého názoru snaží o přehlednější a disciplinovanější vyjádření (některých) pojmů. Takže o ni máme usilovat, ale pojmy jsou vždy "o krok napřed" před jakýmkoli zachycením pojmů ve formální logice.
OdpovědětVymazat