Turkmenistán 2

V Turkmenistánu je dost obtížný přístup k internetu, proto jen krátce. Konference, kvůli které jsem sem přijel, se týká nejrůznějších aspektů turkického eposu Oguzname (o ledendárním vůdci Oguzovi). Konference se účastní asi 50 zahraničních a 50 turkmenských přednášejících. Rozděleni jsme byli do pěti sekcí:

1. Oguzname a systém světové kultury
2. Oguzname a starověká orientální historie
3. Oguzname a turkická literatura
4. Oguzname a turkické jazyky
5. Oguzname a turkický folklore

Mluvil jsem v páté sekci, prezentace dopadla dobře, mluvil jsem o významu orálních tradic, čerpal jsem mj. z Walter J. Onga. Byl zde jeden starý turkmenský přednášející, Umur Esen. Sice jsem nerozuměl ani slovo, ale byl živoucím příkladem toho, jak vypadá člověk s hlubokými kořeny v orální kultuře (gestikulace, rytmus, rýmy ... zážitek).

Na Akademii věd se v Turkmenistánu nešetří ... (místo naší sekce 5)

Walter J. Ong - Technologizace slova 3-pokr.

Memorování v orální kultuře
Memorování neprobíhá doslovně jako v textuální kultuře - vždyť ani neexistuje text podle něhož by se poměřovala doslovnost. Memorizace probíhá podle strukturních celků a jedná se (téměř) vždy o určitou improvizaci. Někdy se uvádí kontrast mezi memorizací u Řeků (zčásti improvizační) a u Indu (doslovná), ovšem toto tvrzení je nepodložené. "Pamětníci" v orálních kulturách sice často tvrdí, že si dané vyprávění doslovně pamatují a reprodukují je naprosto beze změn, tento dojem se ovšem při záznamu jejich vyprávění v delším časovém úseku ukazuje jako mylný.

Verbomotorický životní styl
Slovo je v orálních kulturách užíváno vždy v úzkém sepětí s širším společenském kontextu. Např. otázka není brána jen jako žádost o informaci, ale jako výzva či "hádanka". Kdo ji říká a proč? Jak se tváří, jaká jsou jeho gesta, atd.  (cf. Marcel Jousse SJ a jeho průkopnickou "antropologii gest").

Kontextuální přístup výstižně ilustruje následující historka: jeden návštěvníku Cork (irské hrabství s výrazným orálním substrátem) se opřel rukou o zeď pošty a zeptal se místního člověka: "Je toto pošta?" Obyvatel Corku se na návštěvníka se podíval, zamyslel se a řekl "Vy tu asi nejste kvůli poštovní známce, namám pravdu?" Takto  prý obyvatelé Corku běžně s otázkami nakládají.

Noetická role "těžkých" hrdinských a bizarních prvků
Orální kultura se vyznačuje bizarností, hrdinové jsou "těžké" postavy v nadživotní velikosti. To, co není výrazné, nemá v orální kultuře naději na přežití.

"Přibližně tři století po vynálezu knihtisku můžeme přejít do normálního lidského přirozeného světa, který je typický pro román. Místo hrdina se dokonce čtenář románu setkavá s antihrdinou , který nečelí nepříteli, ale naopak se mu neustále snaží klidit z cesty a utéci pryč. ... Tato skutečnost nemá naprosto ni společného s údajnou "ztrátou ideálů". (s. 84)


Niternost zvuku
Zvuk nejen souvisí s časem, ale i s vnitřkem - ukazuje o, co je uvnitř, aniž by porušoval strukturu věci (jako hmat). Podle zvuku poznám, z čeho je ten který předmět, zda je něco živé, atd. Zrak se týká povrchu a izoluje, zvuk vnitřku a začleňuje. Zrakové vjěmy jsou vně nás, zvuk se valí do nás. Mluvené slovo jde z "vnitřku" živé bytosti a je s ní plně spjat.

"Pro zrak je typickým ideálem jasnot a rozlišitelnost ..., tedy možnost rozložit na části. ... Sluchovým ideálem je naproti tomu harmonie, tedy možnost složit věci dohromady." (s. 86)

(Pak Ong rozebírá souvislosti s tělesností; mluvené slovo také souvisí s posvátnem, posvátné texty sice také existují, ale např. v křesťanství až do Reformace je priorita orality zjevná, v katolictví se výrazné orální prvky udržely dodnes díky liturgii.)

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-viii-ix

(viii) Homeostáza
Na rozdíl od společností používajících písmo lze orální společnosti označit za homeostatické ... To znamená, že žijí do značné míry v přítomnosti, která sama sebe udržuje v rozvnováze, neboli homeostáze, tím, že se zbavuje vzpomínek, které již pro přítomnost nemají žádný význam.

Síly, jež řídí homeostázu, si můžeme uvědomit tak, že budeme uvažovat o podmínkách existence slov v primárně orálním prostředí. Kultury tisku vynalezly slovníky, v nichž lze pomocí formálních definic zaznamenat různé významy slova tak, jak se objevují v časově specifikovaných textech. O slovech se tudíž ví, že jejich význam se skládá z vrstev a mnohé z těchto vrstev jsou pro běžně používané současné významy zcela nepodstatné. Slovníky veřejně poukazují na sémantické rozpory.

Orální kultury samozřejmě žádné slovníky nemají, a pokud jde o sémantické rozpory, mají jich jen velmi málo. Význam každého slova se řící tím, co Goody a  Watt nazývají "přímou sémantickou ratifikací", tedy skutečnými životními situacemi, v nichž se slovo v daný okamžik používá. Orální myšlení se nezabývá definicemi. ... Slova získávají významy pouze ze svého vždy naléhavě působícího přirozeného prostředí, které netvoří jednoduše jiná slova, jako je tomu ve slovníku, ale také gesta, modulace hlasu, výrazy obličeje a veškeré lidské existenciální prostředí, v němž je skutečné mluvené slovo vždycky přítomno. Významy slv neustále vycházejí z přítomnosti, přestože minulé významy pochopitelně mnoha různými, nyní již neznámými způsoby utvářely ty současné. (s. 58-9)

"Homeostáze" se projevuje nejen mezi nepozorovanými a kontextuálními změnamy v užívání slov, ale také např. ve "strukturální anamnéze". Např. u ghanských Gondžů došlo ke změně rozdělení země, ze sedmi na pět celků, a tudíž i orální tradice o zakladateli státu zapomněla na dva z jeho sedmi synů. Rodokmeny či jiné informace o minulosti, které již nejsou třeba pro přítomnost, jsou zapomenuty. 


(ix) Spíše situačnost než abstraktnost
Veškeré pojmové myšlení je do jisté míry abstraktní. ... výraz jakým je "strom", neodkazuje pouze k jednotlivému "konkrétnímu" stromu ... ale platí pro všechny stromy. Každý jednotlivý předmět, který označujeme jako "strom", je skutečně předmětem konkrétním ... a v žádném případě abstraktním. Sám o sobě abstraktní je však výraz [Ong by měl řící: pojem), jímž k tomuto předmětu odkazujeme. Nicméně pokud veškeré pojmové myšlení je takto do určité míry abstraktní, některá použití pojmů jsou abstraktnější než jiná.


Orální kultury obvykle používají pojmy v situačních či operačních odkazových rámcích, které jsou minimálně abstraktní v tom smyslu, že se nevztahují od lidského přirozeného světa. (s. 62-3)

Rozsáhlý výzkum k této otázce provedl sovětský psycholog A. R. Lurija s negramotnými lidmi v oblastech Uzbekistánu a Kyrgyztánu:
 
(1) Negramotné osoby (s orálním základem myšlení) identifikovaly geometrické obrazce tak, že jim přidělily jména předmětů - a nikoli abstraktně jako kruhy, čtverce atd. Kruh tedy označily jako talíř, cedník, vědro, hodinky nebo měsíc; čtverec nazvaly zrcadlem, dveřmi, prknem na sušení meruněk. Podle zkoumaných osob tedy tyto representovaly skutečné věci, které znaly. Nikdy se nezabývaly abstraktními kruhy a čtverci, ale spíše konkrétními předměty. Studenti školy pro učitele, kteří byli průměrně gramotní, naopak spojovali tyto geometrické obrazce  s jejich kategoriálními geometrickými názvy: s kruhy, čtverci, trojúhelníky, atd.. Byli vycvičeni tak, aby dávali odpovědi jako ve škole a jejich reakce nesouvisely s reálným životem


(2) Zkoumané osoby dostaly kresby čtyř předmětů. Tři z těchto předmětů patřily do jedné kategorie a čtvrtý do jiné. Dostali za úkol seskupit ty obrázky, které si byly vzájemně podobné a které bylo možné umístit do jedné skupiny či označit jedním slověm. V jedné sadě se objevily obrázky kladiva, pily, polena a sekery. Negramotné osoby nepřemýšlely o této skupině v kategoriálních pojmech (tři nástroje, poleno není nástroj), ale vytrvale o nich uvažovaly z hlediska praktických situací - prostřednictvím "situačního myšlení" - a nikdy se neuchylovyly ke klasifikaci "nástroj", která by se hodila na všechny předměty kromě polena. Pokud je člověk dělník, jenž používá nástroje, a vidí poleno, myslí na to, že tyto nástroje použije na jeho zpracování, a nenapadne ho, aby je odtrhll od účelu, pro který byly vyrobeny, a hrál nějakou podivnou intelektuální hru. Pětadvacetiletý negramotný venkovan prohlásil: "Věci se vzáemně shodují. Pila bude řezat poleno a sekera bude sekat na malé kousky. Kdybych měl jednu z těch věcí vyřadit, vybral bych si sekerku. Nenadělá se s ní tolik práce jako s pilou." Když slyšel, že kladivo, pila a sekera patří do skupiny nástrojů, nepřikládal této kategoriální třídě žádný význam a trval na situačním myšlení: "Dobře, ale i když máme nástroje, potřebujeme k tomu ještě dřevo - jinak vůbec nic nepostavíme." ... Oproti tomu osmnáctiletý mladík, který pouhé dva roky studoval na místní venkovské škole, roztřídil podobné sady předmětů podle jednotlivých kategorií a navíc na tomto roztřídění trval, i když ho okolí znejisťovalo. ... Při rozhovorech začal Lurija tu a tam učit negramotné lidi principy abstraktního třídění. Nikdy však z jejich strany nedošlo k úplnému pochopení, a když se vrátili k řešení problému, pokračovali spíše v situačním než v kategoriálním myšlení ... Byli přesvědčeni, že jiné než operační myšlení - tedy konkrétně myšlení kategoriální - je nedůležité, nezajímavé a příliš věci trivializuje. ... To připomíná Malinowského ... který popisuje, jak "primitivové" (lidé žijící v orální kultuře) dávají jména zvířatům a rostlinám, které jsou v jejich životě užitečné, ale to ostatní, co se nachází v lese, považují za jakousi nedůležitou a zobecněnou kulisu: "To je jenom keř." "Jenom létající zvíře."." (s. 64)

(Nemá tedy pravdu ani Lucien Lévy-Bruhl, podle něhož je "primitivní" myšlení předlogické a magické, ani Franz Boas, podle něhož je stejné jako to naše, jen používá jinou soustavu kategorií. s. 62)

(3) Víme, že formální logiku vynalezla řecká kultura poté, co v ní došlo k zvnitřnění technologie alfabetického písma ... Vzhledem k tomuto zjištění jsou Lurijovy pokusy zkoumající reakce negramotných lidí na formálně sylogistické a deduktivní uvažování obzvláště výmluvné. Shrneme-li ve stručnosti jeho výsledky, zdá se, že myšlení negramotných osob, které zkoumal, vůbec nepracovalo s formálně dedutivními postupy. Nemůžeme však říci, že tito lidé neumějí myslet nebo že jejich myšlení neovládá logika. Jde o to, že své myšlení nepřizpůsobovali čistým logickým formám, které jim připadají nezajímavé. ...
Na dalekém severu, kde je sníh, jsou všichni medvědi bílí. Nová země je na dalekém severu a je tam vždy sníh. Jakou barvu tam mají medvědi? Jedna typická odpověď vypadala takto: "Já nevím. Viděl jsem jenom černého medvěda. Jiné jsem neviděl ..." ... Barvu medvědů člověk zjistí tak, že se na ně podívá. Kdo jaktěživ slyšel o tom, že je v praktickém životě možné rozumem dojít k tomu, jakou barvu má lední medvěd? Kromě toho, kde mám jistotu, že určitě víte, že v nějaké zasněžené zemi jsou všichni medvědi bílí? ... (s. 65)
...
James Fernandez ... upozorňuje na to, že sylogismus tvoří zcela soběstačný celek - jeho závěry se odvozují čistě z jeho vlastních předpokladů. Tvrdí, že lidé, kteří nejsou akademicky vzdělaní toto základní pravidlo neznají, a pokud interpretují nějaký daný výrok, ať už jde o sylogismus nebo o něco jiného, obvykle se snaží překročit hranice tohoto výroku, jak to člověk přirozeně činí v situacích reálného života nebo při luštění hádanek (běžných ve všech orálních kulturách). Dodal bych k tomu pouze t, že sylogismus se tudíž podobá textu, jenž je pěvně fixovaný, vyčleněný a izolovaný. Tento fakt přesvědčivě ukazuje, že logika má chirografický základ. Hádanka patří do světa orality. Vychází z vědění, které se často nachází v hlubokém podvědomí, za hranicemi slov vlastní hádanky." (s. 65-6)

(4) Požadavek vytvořit definici i těch nejkonkrétnějších předmětů narážel při Lurijově výzkumu na houževnatý odpor. "Vysvětlete, co je to strom." "Proč bych vysvětloval? Vždyť to všichni vědí i bez toho, co je to strom," odpověděl jeden dvaadvacetiletý negramotný zemědělec. ... Proč hledat definici, když dějiště reálného života je uspokojivější než definice. ... "Jak byste mohli ve dvou slověch říci, co je to strom?" "Ve dvou slovech? Jabloň, jilm, topol." "Řekněme, že jste se ocitl někde, kde neexistují automobily. Jak byste lidem vysvětlil, co je automobil?" Když se tam dostanu, budu vyprávět, že ... mají čtyři nohy (kola), sedadla k sezení, střechu k zastínění a stroj. A vůbec řeknu: když si tam sedneš, poznáš, co to je." Respondent sice uvádí nekteré vlastnosti auta, ale nakonec se vrací k osobní situační zkušenosti." (s. 66)


(5) Negramotným lidem, které zkoumal Lurija, činilo potíže formulovat rozbor své vlastní osoby. Sebeanalýza do jisté míry vyžaduje zničení situačního myšlení. Domáhá se izolace vlastního já ... Musí dostatečně vyloučit samotný střed, aby tento střed - tedy "já" - mohl být prozkoumán a popsán. Lurija pokládal své otázky až po dlouhých rozhovorech o charakteristických lidských vlastnostech a jejich individuálních rozdílech ... Osmatřicetiletý negramotný muž z horského pasteveckého tábora dostal otázky ... "Jaký jste vy sám člověk, jaký máte charakter, jaké máte dobré vlastnosti a jaké máte nedostatky? Jak vy sám sebe popíšte?" Odpověděl: "Přijel jsem z Uč-Kurganu, byl jsem velmi chudý a teď jsem se oženil a mám děti." "Jste sám se sebou spokojen nebo byste chtěl být jiný?" "No bylo by dobré, kdybych měl víc země a mohl sít víc pšenice." Vnější realita si neustále žádá pozornost: "A jaké máte nedostatky?" "Letos jsem zasil jeden pud pšenice ... postupně napravíme nedostatky." Další vnější situace: "Lidé jsou různí - klidní, prchliví, někdy mají špatnou paměť. Co si vy myslíte sám o sobě?" "My se chováme dobře - kdybychom byli špatní lidé, nikdo by si nás nevážil." Sebehodnocení přechází ve skupinové hodnocení ("my") a poté se s ním responent vypořádá tak, že odkáže na reakce jiných lidí."

(Ong se pak vyrovnává s námitkou, že rysy těchto negramotných lidí jsou známkou nedostatku inteligence - samotný pojem abstraktní inteligence je až konstrukt chirografické kultury; i negramotní lidé v konkrétní kontextu vytváří podivuhodná díla a jsou velmi tvořiví a zruční)

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-vii

(vii) Spíše empatie a účastenství než objektivní přístup
"Poznávat a vědět znamená v orální kultuře společně dosáhnout těsného, empatického sblížení s poznanou věcí ... tedy takříkajíc "držet s ní krok". Psaní odděluje člověka, jenž něco zná, od věci, kterou zná, a tím ustanovuje podmínky "objektivity" ve smyslu osobní nezúčastněnosti či odstupu." (s. 57-58)

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-vi

(vi) Agonistický tón
"Téměř všechny orální kultury nebo kultury s pozůstatky orality připadají gramotným lidem ve svých verbálních projevech a vlastně celkovým svým životním stylem velmi bojovné. Psaní pomáhá rozvíjet abstraktní úvahy, které vysvobozují z arény, v níž se lidí vzájemně utkávají. Oddělují člověka, jenž něco zná, od věci, kterou zná. Tím, že oralita ponechává vědění zakotvené v lidském přirozeném světě, umisťuje ho do kontextu boje." (s. 55)

S tím podle Onga souvisí chvála či naopak hana a slovní souboje urážek známých z řady orálních kultur. Tyto projevy působí na lidi z výrazně textové kultury přepjatě (třebaže díky rétorice se i v evropské tradici udržovaly velmi dlouho).

"Orální kultury nejsou agonistické jen v konkrétním využívání znalostí, ale vykazují určitou naprogramovanou bojovnost, i pokud jde o oslavu fyzického násilí. Ústní vyprávění se často vyznačuje nadšenými popisy fyzického násilí." (s. 56)

(Zde  patrně vězí i jeden z důvodů, proč je násilné a vypjaté vyjadřování tak rozšířené v "sekundární oralitě" internetu.)

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-v

(v) Blízkost přirozenému světu
"V orálních kulturách chybí propracované analytické kategorie, jejichž existence závisí na psaných textech, které jim umožňují strukturovat vědění v určitém odstupu od prožívané zkušenosti. Proto tyto kultury musí veškeré své vědění konceptualizovat a formulovat ve více či méně těsné spojitosti s přirozeným světem, což činí tak, že přizpůsobují cizí, objektivní svět bezprostřednějšímu a důvěrnějšímu působení lidských bytostí. 

Chirografická kultura (neboli kultura písma) a ještě ve větší míře typografická kultura (kultura tisku) mohou vzdálit a určitým způsobem i zbavit přirozenosti dokonce i člověka, protože například mění jména vůdců a politické spory v položky abstraktního, zcela neutrálního seznamu, kterému naprosto chybí kontext lidského jednání. Takový neutrální prostředek, jakým je seznam, orální kultura nemá." s. 54

Ong by zde mohl uvést další doklady tohoto sepětí: etnika orálních kultur těžce nesou poškození svého přirozeného tradičního prostředí. Jsou-li např. přemístěny či uzavřeny do rezervací, jejich kultura se ztrácí, je zapomenuta. (Známý fenomén: paměť funguje lépe díky asociacím s konkrétními věcmi).

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-iv

Další typické vlastnosti orálně založeného myšlení a vyjadřování (pokračování)


(iv) Konzervativnost či tradicionalismus
"Konceptualizované vědění, které se v primárně orální kultuře stále neopakuje nahlas, brzy zaniká, a orální společnosti tudíž musí vynakládat obrovskou energii a neustále si přeříkávat, co se za celé věky (s. 52) velmi pracně naučily. V důsledku této potřeby vzniká velmi tradicionalistický a konzervativní způsob myšlení, který z dobrých důvodů potlačuje intelektuální experimenty. Vědění se velmi těžce získává a je velmi vzácné. Společnost si proto výrazně cení moudrých mužů a žen, kteří se zaměřují na jeho uchovávání, tedy lidí, kteří znají příběhy ze starých časů a umějí je vyprávět. Tím, že psané a ještě v mnohem větší  míře tištěné texty ukládají vědění mimo lidskou mysl, snižují význam moudrých starců, kteří opakují minulost a naopak pozvihují mladé lidi, kteří objevují něco nového.

I psaní je samozřejmě svým způsobem konzervativní. Krátce poté, co se poprvé objevilo, posloužilo na počátku sumerské říše ke stabilizaci právních kodexů. ... Pokud však vezmeme v úvahu konzervativní funkce jako takové, psaný text osvobozuje myšlení od konzervativních úkolů, neboť ho zbavuje nutnosti neustále si něco pamatovat a umožňuje mu obrátit se k novým úvahám.
...
Orálním kulturám však samozřejmě nechybí jistý druh originality. Originalita vyprávění nespočívá ve vymýšlení nových příběhů, nýbrž v úspěšné interakci vypravěče a posluchačů v jisté konkrétní chvíli - pro každém vyprávění se příběh musí uvśt jedinečným způsobem do konkrétní jedinečné situace ...
 ...
V orálních kulturách se rovněž mění náboženské praktiky a spolu s nimi kosmologie a hluboce zakořeněné náboženské přesvědčení. Energičtí vůdci - neboli "intelektuálové" orálních společností, (s. 53) jak je označuje Goody ... - zklamaní z praktických výsledků kultu v nějaké konkrétní svatyni (když například jen zřídka dochází k případům uzdravení), vymyslí nové svatyně a s nimi i nová konceptuální univerza. Tato nová univerza a ostatní změny, které vypovídají o jisté originalitě, však stále nutně vznikají v rámci formulové a tematicko-noetické ekonomie. Velmi zřídka se jednoznačně zdůrazňuje jejich originalita a spíše se vydávají za něco, co je zcela v souladu s tradicemi předků." (s. 54)

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-i-iii

Další typické vlastnosti orálně založeného myšlení a vyjadřování

(i) Spíše aditivnost než podřazování
Orální kultura dává přednost slučovacím (aditivním) vztahům před vztahy podřazovacími. Není totiž třeba tyto specifičtější vztahy vyjadřovat složitou syntaxí vzhledem k pragmatickému kontextu promluvy. Dobře je vidět rozdíl mezi textem zachovávajícím orálním charakter a textem chirografické a typografické kultury na různých překladech bible. Např. Kralická bible z r. 1613 je blízká hebrejskému originálu a vyrůstá z kultury memorizace bible: 

"Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. A byl večer a bylo jitro, den první."

Jiné bible, výrazně např. New American Bible z r. 1970, používají řadu spojek pro orální dílo netypických, 

"In the beginning, when God created the heavens and the earth, the earth was a formless wasteland, and darkness covered the abyss, while a mighty wind swept over the waters. Then God said, "Let there be light," and there was light. God saw how good the light was. God then separated the light from the darkness. God called the light "day," and the darkness he called "night." Thus evening came, and morning followed--the first day." 

(Teď už mi je jasné, proč se mi verše z některých verzí bible memorizovaly hůř než z jiných)

(ii) Spíše kumulativnost než analýza

"...Prvky orálně založeného myšlení a vyjadřování často nejsou [jen] prostými nedílnými celky, ale spíše shluky celků - např. analogických či antitetických výrazů, slovních spojení a vět nebo epitet. Především ve formální promluvě použije člověk žijící v orální kultuře raději výraz "statečný voják" než prostě "voják"; spíš než "princezna" řekne "krásná princezna"; spíš než "dub" řekne "statný dub". Orální vyjadřování tak s sebou nese břímě epitet a jiných formálně předepsaných prvků, které vyspělá gramotnost považuje za těžkopádné, nudné a nadbytečné ... V orálních kulturách se tradiční výrazy nesmí rozebírat na jednotlivé součástky. Celé generace totiž vynaložily značné úsilí, aby je složily dohromady, a kromě samotné mysli neexistuje místo, kde by je bylo možné uchovat. ... To, co platí pro epiteta, platí i pro jiné formule. Jakmile vykrystalizuje nějaké formální vyjádření, je lepší ho uchovat v nedotčené formě. Bez systému psaného jazyka je rozbíjení myšlení - tedy analýza - velmi riskantním postupem. Lévi-Strauss tuto skutečnost dobře shrnul slovy: "Primitivní (což znamená orální) myšlení totalizuje" (s- 49-51)

(iii) Redundantnost či "mnohomluvnost"
"Myšlení vyžaduje určitou kontinuitu. Psaní ustavuje v textu jakousi "linii" kontinuity mimo oblast lidské mysli. Pokud ztratím pozornost a v mysli se mi poplete nebo zastře kontext, z něhož vychází materiál, který právě čtu, můžu tento kontext znovu získat tak, že se v textu vrátím zpět a opět si ho selektivně pročtu. Tyto "přemety vzad" mohou být zcela příležitostné, mohou se používat, mohou se používat čistě ad hoc. Mysl může soustředit veškerou svou energii na pohyb kupředu, protože to, k čemu se svým předmětem vrací, leží zcela v klidu někde mimo ni a vždycky je část k dispozici na popsané stránce. V orálním diskurzu nastává odlišná situace. Mimo lidskou mysl neexistuje nic, k čemu by se bylo možné vrátit, neboť ústní promluva mizí okamžitě poté, co ji řečník pronese. Mysl se tedy kupředu pohybuje pomaleji a nesmí příliš odvést svou pozornost od toho, čím se již zabývala. Redundantnost, opakování toho, co bylo právě řečeno, udržuje mluvčího i posluchače ve správné stopě.

Nadbytečnost  charakterizuje orální myšlení, a tudíž je v hlubším smyslu pro myšlení a řeč přirozenější než střídmější linearita. Střídmé lineární či analytické myšlení a řeč jsou umělými výtvory, jejichž struktura je dána technologií psaní.  ... psaní rukou je fyzicky velmi pomalý proces - obvykle je desetkrát pomalejší než mluvená řeč. Existence psaní vnucuje mysli zpomalené schéma, které jí dává příležitost ovlivňovat a reorganizovat své vlastní běžnější postupy, pro které je typická právě redundantnost." (s. 51)
...
K redundantnosti rovněž vede situace řečníka, který musí neustále pokračovat v projevu a zároveň pátrat v mysli, co má říci dál. Odmlky mohou být v proslovu účinné, nicméně váhání ho vždycky oslabuje. Když člověk hledá nějakou další myšlenku, je lepší něco pokud možno obratně zopakovat než se úplně odmlčet. V orálních kulturách se daří plynulosti, přemrštěnosti a výmluvnosti. Rétoři těmto vlastnostem říkali copia ... V nejstarších psaných textech, tedy textech středověkých a ještě renezančních, se to přímo hemží "zesilovacími" prostředky, které jsou podle moderních norem nadbytečné a jen obtěžují. Copia zůstává v západní kultuře velmi důležitým prvkem, dokud si tato kultura udržuje rozsáhlou orální vrstvu - tedy přibližně do období romantismu a možná ještě déle." (S. 52)


(Zde bych poněkud relativizoval Ongovo tvrzení: mnohomluvnost vs. stručnost bude výsledkem dalších kulturních vlivů; např. u Islanďanů je udivující jejich stručnost a zamlklost; myslím, že ani Číňané nejsou příliš mnohomluvní; Anglo-Američané pěstují krátkost a výstižnost alespoň v akademické oblasti; Hispánci jsou velmi mnohomluvní ve všech oblastech a časech).

Walter J. Ong - Technologizace slova 3b

(pokračování třetí kapitoly)

Člověk ví, co si dokáže zapamatovat: Mnemotechnika a formule

"Skutečnost, že se slova v orální kultuře omezují pouze na zvuk, neovlivňuje zásadním způsobem jen způsoby vyjadřování, ale rovněž myšlenkové procesy. (s. 43)

Člověk ví, co si dokáže vybavit. Pokud řekneme, že známe euklidovskoou geometrii, nemyslíme tím, že v daný okamžik máme na mysli každou její tezi, ale že si tyto teze v mysli dokážeme lehce vyvolat. Dokážeme si je vybavit. Teorém "Člověk ví, co si dokáže vybavit" platí rovněž pro orální kulturu. Jak si však lidé v orální kultuře něco vybavují v paměti? Organizované vědění, které gramotní lidí v současné době studují proto, aby je "znali", tedy aby si je dokázali vybavit, pro ně shromáždily a zpřístupnily - snad kromě nepatrného množství výjimek - pouze psané texty. ... Orální kultura nemá žádné texty. Jak tedy organizovaně shromažďuje materiál, který si lze vybavit? ... Co vlastně tato kultura zná nebo může znát v uspořádané formě?

Předpokládejme, že by se člověk žijící v orální kultuře pustil do promýšlení nějakého zvlášť komplikovaného konkrétního problému a že by se mu nakonec podařilo, řekněme v několika stech slovech, jasně formulovat řešení, které je samo o sobě relativně komplikované. Jak takový člověk uchová toto důkladně promyšlené jazykové vyjádření, aby si ho bylo možné v budoucnu opět vybavit? Při naprosté absenci psaní neexistuje vně samotného myslitele nic, co by mu umožnilo znovu vytvořit stejný řetězec myšlenek nebo dokonce ověřit, jestli tak vůbec učinil. Neexistuje prostě žádný text. ... A především, jak lze za této situace vůbec dát dohromady rozsáhlé analytické řešení? Přítomnost dalšího účastníka rozmluvy je prakticky nezbytná. Je totiž velmi obtížné, musí-li člověk celé hodiny mluvit jen sám k sobě. Uchovávání myšlenek je v orální kultuře spojeno s komunikací.

Avšak ani s přítomností posluchače, který podněcuje a dokáže zakotvit myšlení, si nelze ... uchovat toto myšlení ani v částečné či útržkovité podobě. Jak si tedy znovu vyvolat v paměti to, co jste tak pracně promýšleli? Jediná odpověď zní: Myslete tak, abyste si to mohli zapapmatovat. Aby člověk v primárně orální kultuře účinně vyřešil problém, jak uchovat své pečlivě formulované myšlenky a jak je opět vyvolat v paměti, musí myslet v mnemotechnických schématech, které mají takvou podobu, aby se v mluven= formě daly okamžitě zopakovat. Myšlení musí vznikat ve fromě výrazně rytmických a vyvážených vzorců - v podobě opakování či antitezí, aliterací a asonancí, v podobě epitet a jiných formálních výrazů, ve standardních tematických rámcích (shromáždění, jídlo, souboj, "pomocník" hrdiny atd.), v podobě přísloví - která neustále všichni slyší a tudíž se snadno vrací do paměti, a která mají sama os obě takovou strukturu, aby se dala zapamatovat a rychle vybavit - nebo v podobě jiných mnemotechnických forem. Seriózní myšlení je úzce propleteno s paměťovými systémy.
...
... Neměnné, často rytmicky vyvážené výrazy tohoto i jiného druhu lze příležitostně najít i v tištěné podobě - objevují se v knihách rčení a přísloví. Avšak v orálních kulturách se neobjevují pouze příležitostně, nýbrž naopak neustále. Tvoří samotnou substanci myšlení. Myšlení v jakékoli rozsáhlejší formě není bez formulí naprosto možné, neboť právě v nich toto myšlení spočívá." (s. 44-5)

Čím je orálně strukturované myšlení sofistikovanější, tím více se pravděpodobně bude vyznačovat obratným používáním neměnných výrazů ... [Vzdělané postavy orální kultury] se za pomocí mnemotechnických nástrojů pohybují v zaběhlé orální rutině se značnou inteligencí a rafinovaností a reagují na situace v nichž se ocitli. 
...
I kdyby v orální kultuře bylo možné něco promýšlet bez formulí, schémat a mnemotechniky, byla by to pouze ztráta času. Jakmile by totiž takové promýšlení bylo u konce, již nikdy by ho nebylo možné účinně obnovit. To by dokázalo pouze písmo. ... Výrazná schematizovanost a formule, které se ustálily v rámci společenství ... předurčují druh myšlení, který je možné uskutečnit - determinují způsob rozumového uspořádání zkušenosti. ... To je jeden z důvodů, proč byla paměť tak důležitá pro svatého Augustina ..., který se zabývá schopnostmi mysli, stejně jako pro jiné učence žijící v kultuře, která se sice již vyznačovala jistou gramotností, ale stále v ní přežívala mohutná vrstva orality. (s. 44)

Walter J. Ong - Technologizace slova 3a

Třetí kapitola ("Některé psychodynamické vlastnosti orality") bude patrně jádrem Ongovy knihy. Doposud jsme totiž mluvili o rozdílech mezi oralitou a gramotností nesoustavně, zde je pokus o systematický výčet rozdílů.

Vyřčené slovo jako moc a čin 
 "V primárně orální kultuře je výraz "podívat se do něčeho" ve smyslu "vyhledat" jen prázdnou frází - neměl by totiž žádný myslitelný význam. Bez písma nejsou slova jako taková vizuálně přítomná ... Jsou to zvuky. Člověk si je může znovu připomenout, tedy "přivolat" zpět, ale nikde se na ně nemůže "podívat". Nemají žádné ohnisko, nezanechávají žádnou stopu (což je vizuální metafora ukazující závislost na písmu) ... Prostě se "dějí", jsou to události.
...
Veškeré vjemy probíhají v čase, avšak zvuk, na rozdíl od ostatních vjemů, které lidské smysly zaznamenávají, má k času zvláštní vztah. Zvuk existuje pouze v tu chvíli, kdy přestává existovat. Nejde jen o to, že prostě rychle zaniká, ale je ve své podstatě prchavý a jako takový ho také vnímáme. Když vyslovuji slovo "trvalost", ve chvíli, kdy se dostávám ke slabice -lost, první část slova (trva-) už zanikla a musela zaniknout.

Zvuk nelze žádným způsobem zastavit v pohybu a zmocnit se ho. Můžu zastavit kameru a na plátně udržet jednotlivý obraz. Pokud zastavím pohyb zvuku, nemám vůbec nic - žádný zvuk, pouze ticho. ... žádná jiná smyslová oblast se natolik důsledně nebrání  zastavení děje či ustálení pohybu. Zrak může zaznamenávat pohyb, ale zaznamenává i nehybnost. Nehybnosti ve skutečnosti dává přednost, neboť, když něco chceme důkladně prozkoumat zrakem, je pro nás lepší, když to stojí v naprostém klidu. Pohyb často redukujeme na sérii nehybných obrazů, abychom lépe viděli, co to pohyb vlastně je. V oblasti zvuku však žádná obdoba nehybného obrazu neexistuje.

... hebrejský výraz dabar znamená "slovo" a zároveň "událost". Malinowski ... přesvědčivě dokázal, že mezi "primitivními" národy (tedy národy žijícími v orální kultuře) je jazyk obecně modem činu a nikoli jen prostě stvrzením myšlení. ... národy žijící v orální kultuře běžně a možná všeobecně připisují slovům obrovskou moc. Zvuk nemůže znít bez použití jisté energie. Lovec vidí bizona, cítí, ochutnává a dotýká se bizona, pokud je bizon zcela nehybný, nebo dokonce mrtvý, ale když ho zaslechne, měl by se mít na pozoru. Něco se totiž děje. Veškeré zvuky vycházející z vnitřku živých organismů - a ústní promluva zvlášť - jsou v tomto smyslu dynamické. (s. 42)
...

Společenství s orální kulturou se bežně domnívají, že jména (tedy jeden druh slov) mají nad věcmi určitou moc. ... Jména totiž za prvé skutečně dávají lidem moc nad tím, co pojmenovávají. Pokud se člověk nenaučí obrovskou zásobu slov, je zcela bezmocný, jestliže chce například  porozumnět chemii nebo praktikovat chemické inženýrství. A tak je tomu i v ostatních oblastech rozumového poznání. Člověk v chirografických a typografických kulturách za druhé často vnímá jména jako viditelná označení či jako jakési popsané nebo tištěné visačky, které na základě představivosti připojujeme k pojmenovávanému předmětu. Lidé v orálních kulturách vůbec nevnímají jméno jako visačku, protože si jméno nepředstavují jako něco, co lze vidět. Psané nebo tištěné zobrazení slova se může stát nálepkou. Skutečné, mluvené slovo však nikoli." (s. 43) "  

(vlastní zdůraznění)

Walter J. Ong - Technologizace slova 2

V druhé kapitole své knihy mluví Ong především o objevu Milmana Parryho (1902-1935). Parry jako první zcela jasně ukázal podstatu homérské poezie a její kořeny v orální tradici. Parryho základní tezi lze vyjádřit takto:

"Prakticky každý rys homérské poezie je určen ekonomií, kterou této poezii vnucují orální metody kompozice. Tyto metody je možné znovu zrekonstruovat pečlivým studiem samotného verše, jakmile zapomeneme na určité předpoklady týkající se procesů vyjadřování a myšlení, které v lidské psýše zakořenily během století existence psané kultury." (s. 30)

Konkrétněji jde např. o princip, že "výběr slov a slovních tvarů je závislý na podobě hexametrického verše". Básník si nemusel pamatovat slovo od slova každý verš, ale měl k dispozici řadu metricky různých epitet spojených např. s vínem či různými jinými standardními věcmi a osobami a podle potřeby je při "sešívání" básně připojil (s. 30). Od dob romantismu se mělo za to, že velký básník, jako např. Homér, musí hledat své vlastní, zcela originální, verše. Ve skutečnosti se při vzniku homérské poezie jednalo spíše o proces, který se díky Gradu ad Parnassum stal od 18. století součástí běžné školní výuky:

"Veršotepec sestavoval z Gradu báseň podobným způsobem jako malý chlapec, který staví z kostek starých dětských stavebnic. Celková stavba  může být sice jeho vlastním dílem, nicméně jednotlivé součásti existovali už dávno předtím, než se do stavby pustil.

Tyto praktiky však byly přijatelné pouze u začátečníků. Předpokládalo se, že si schopný básník dokáže sám vytvořit vlastní metricky vhodné slovní obraty. ... Obecně přijímaná pravda se prostě musela vyjádřit originálním způsobem. Krátce po Popeovi nastalo romantické období, které originalitu vyjadřovalo ještě důrazněji. Extrémní romantik se domníval, že dokonalý básník se má pokud možno podobat samotnému Bohu tvořícímu ex nihilo: čím lepším básníkem je, tím méně se dá naprosto cokoli v básni předvídat. Pouze začátečníci nebo nenapravitelně špatní básníci využívali předem připravený materiál. " (s. 31)

(Gradus byla kniha ustálených epitet a obratů; Ong neuvádí jméno prvního autora Gradu ad Parnassum, jímž byl Paul Aler SJ (1656-1727), autor barokních filosofických a teologických děl).

Parryho objev způsobil šok: Homér byl po staletí považován za zcela originálního génia a nyní se ukázalo, že používal jednu formuli za druhou. Tyto standardnizované formule (klišé!) "se navíc shlukovaly kolem stejně standardizovaných témat - například rada, shromáždění vojska, výzva, vyplenění poraženého bojovníka, hrdinův štít, apod." (s. 32) Řecké sloveso básnit (rhapsódein) dostalo svůj doslovný význam: šít (rhaptein) písně (oide). "Homér sestavil dohromady předem připravené součástky; místo stvořitele tu nejednou byl dělník u montážní linky." (s. 32).

Orální kultura si cení ustálených formulí, protože:

"Jakmile si lidé v kterékoli orální kultuře osvojí nějakou znalost, musí ji neustále opakovat, protože jinak by o ní přišli. Fixovaná schémata myšlení založená na formulích byla zásadně důležitá pro zachování moudrosti a pro efektivní administrativu." (s. 33) 

Dílo homérských básníků bylo zapsáno v l. 700-650 př. n.l. v nové řecké abecedě, ovšem ke "zvnitřňování písma" docházelo postupně:

"... v Platonově době ... byla situace poněkud jiná. ... Nový způsob uchovávání znalostí nebyl založen na mnemotechnických formulích, nýbrž na psaných textech. Právě díky této skutečnosti získal intelekt svobodu a začal směřovat k originálnějšímu a abstraktnějšímu myšlení. Havelock dokazuje, že Platón básníky vyloučil ze své ideální republiky v zásadě (třebaže nikoli vědomě) proto, že se ocitl v novém, chirograficky formovaném poetickém světě, v němž formule či klišé, jež tolik milovali všichni tradiční básníci, již zastaraly a staly se určitou brzdou.

Pro západní kulturu, která se úzce identifikuje s Homérem jakožto součástí idealizované řecké antiky, jsou to velmi znepokojivé závěry. Ukazují, že homérské Řecko kultivovalo jako poetickou a noetickou ctnost něco, co my pokládáme za neřest, a že vztah mezi homérským Řeckem a vším, co zastávala filosofie po Platonovi, byl přes všechnu povrchní srdečnost a návaznost hluboce antagonistický, třebaže spíše nevědomě než vědomě. Tento konflikt zuřil v nevědomí samotného Platona. Ve Faidrovi [viz 27.9.2010] a ve svém Sedmém listě totiž vyjadřuje vážné výhrady k psaní, neboť jde o mechanický a nelidský způsob zpracování znalostí, který nereaguje na otázky a ničí paměť, přestože jak již nyní víme, filosofické myšlení, za které Platon bojoval, bylo na psaní zcela závislé. Není divu, že trvalo tak dlouhou dobu, než se projevily všechny hlubší důsledky. Důležitost antické řecké civilizace pro celý svět se začínala ukazovat ve zcela novém světle: vyznačovala totiž časový bod lidských dějin, v němž došlo k prvnímu otevřenému střetu mezi oralitou a hluboce zvnitřněnou gramotností založenou na hláskové abecedě." (s. 34)

Ke zvnitřňování gramotnosti dochází velmi pozvolna, často i mnoho století. Řada kultur či jedinců se znalostí písma píšou jakoby mluvili, tj. s představou, že mluví "nahlas v orálně uskutečnitelném prostředí" (s. 35). Objasnění přechodu mezi orálním a gramotným způsobem zpracování informací je užitečné nejen pro pochopení kulturní historie antického Řecka, ale i jiných kultur, vč. současné elektronické, a dokonce i pro mnohem zásadnější a obecnější téma jako je výzkum vědomí. Ong např. poukazuje na teorii Juliana Jaynese, podle něhož lidé začali být "vědomí" (= schopni introspekce) až kolem r. 1500 př.n.l. Jaynes hledá vysvětlení ve změnách struktury mozku, přičemž - říká Ong - vysvětlení možná vězí ve faktu, že v této době bylo vynalezeno písmo a také v rozdílech struktury vědomí lidí orálních a gramotných kultur.

Walter J. Ong - Technologizace slova 1

Pravděpodobně první syntetická práce o oralitě s názvem Orality and Literacy: The Technologizing of the Word je z pera (či klávesnice) Walter J. Onga SJ (1912–2003). V angličtině vyšla r. 1982, v češtině r. 2006.

Kniha má následující kapitoly:
1. Orální charakter jazyka
2. Moderní objev primárně orálních kultur
3. Některé psychodynamické vlastnosti orality
4. Psaní mění strukturu vědomí
5. Tisk, prostor, uzavření
6. Orální paměť, dějová linie a charakterizace postav
7. Některé teorémy

První kapitola (a úvod) poukazuje na důležitost objevu rozdílu mezi oralitou a gramotností:

"V posledních letech byly objeveny některé rozdíly mezi způsovy řízení znalostí a jazykového vyjádřování v primárně orálních kulturách (které vůbec neznají písmo) a v kulturách používáním písma hluboce ovlivněných. Tyto nové objevy mají velmi překvapivé důsledky. Mnohé z charakteristických rysů myšlení a vyjadřování v literatuře, filozofii, vědě, a dokonce i v mluvených projevech gramotných lidí, jež jsme považovali za samozřejmé, nejsou jako takové přirozenou součástí lidské existence, nýbrž se objevily díky zdrojům, které lidskému vědomí zpřístupnila technologie psaní. Bylo tudíž nutné přehodnotit naše chápání lidské identity."

Ong mj. poukazuje na to, že badatelé mluvenému jazyku a jeho specificitě věnovali až do nedávna jen pramalou pozornost. A to navzdory tomu, že mluvený jazyk je primární: to, co je napsáno, musí být nejdříve "přeloženo" do artikulovaných zvuků. Navíc, z možná až desítek tisích jazyků, kterými lidé doposud v dějinách mluvili, jen asi u 106 vznikla literatura. (Dnes má vlastní literaturu z asi 3000 mluvených jazyků jen 78). Příčina badatelského nezájmu vězí v tom, že "my, čtenáři takových knih, jakou je například tato, jsme natolik gramotní, že je pro nás velmi obtížné pochopit orální univerzum komunikace a myšlení jinak než jako variantu univerza gramotnosti." (s. 10)

Transformace orální kultury vlivem písma je patrně postupný - po staletí byla např. nejrozvinutějším oborem západní vzdělanosti rétorika. Ta se zabývala mluveným projevem, třebaže povětšinou v písemné rekonstrukci ze vzpomínek (Čtené projevy neexistovaly: jen velmi neschopný řečník by se odvážil vstřebávat svůj proslov "přímo z povrchu pokrytého písmem" s. 18)

Ze závěru první kapitoly:
"V orálních kulturách vznikají silné a krásné verbální projevy vysoké umělecké a lidské hodnoty, které přestávají být možné, jakmile se lidské psýchy zmocní psaní. Bez psaní však vědomí nemůže naplnit svůj širší potenciál, nemohou vznikat jiné silné a krásné výtvory. ... Gramotnost ... je naprosto nezbytná nejen pro rozvoj přírodních věd, ale také dějepisu, filozofie, interpretace literatury a také pro vysvětlení samotného jazyka (vč. mluvené řeči). V dnešním světě už zřejmě neexistuje orální nebo převážně orální kultura, která by si tak či onak neuvědomovala onen široký komplex moci, k němuž by bez gramotnosti neměla vůbec žádný přístup. Toto vědomí způsobuje lidem zakořeněným v primárně orálních kulturách značná muka. Vášnivě si přejí být gramotní, ale zároveň velmi dobře vědí, že pokud přejdou do vzrušujícího světa gramotnosti, ztratí mnohé z toho, co nás vzrušuje, a co hluboce milujeme ve starším orálním světě. Musíme zemřít, abychom mohli dál žít.

Gramotnost hubí své orální předchůdce a ničí dokonce i paměť, v níž jsou uloženy, pokud je soustavně a pečlivě nesledujeme. Gramotnost je však naštěstí také nekonečně přizpůsobivá a tuto paměť dokáže rovněž obnovovat. Umožňuje nám, abychom si sami pro sebe znovu vytvořili původní lidské vědomí, jež s gramotností nemělo vůbec nic společného - a je to celkem dobrá rekonstrukce, třebaže není dokonalá ... O takové pochopení orality i gramotnosti se tato kniha, přestože jde o nutně psané dílo, do jisté míry pokouší." (s. 24)

Negramotná filosofie - Sókratés o písmu 2

(pokračování z pátku)
...
Sókratés: Tedy kdo se domnívá, že učebnici umění zanechal ve spisu, a také ten, kdo ji přijímá, jako by ze spisu mělo být něco jasného a trvalého, je asi pln veliké prostoduchosti a vskutku nezná výroku Ammónova [tj. Thamuse], když se domnívá, že jsou psané výklady něco více než prostředek k upamatování toho, kdo věc zná ...
Faidros: Zcela správně.
Sókratés: To je asi, Faidre, hrozná vlastnost písma a doopravdy podobná malířství. Neboť výtvory malířství stojí sice jako živé, ale když se jich na něco otážeš, velmi velebně mlčí. Právě tak i napsané výklady; myslil bys, že za jejich slovy je nějaké myšlení, ale když se otážeš na něco z jejich obsahu ... ukazuje takový výklad vždy jenom jedno a totéž. Když pak je jednou napsán, povaluje se všude každý napsaný výklad stejně u těch, kteří věci rozumnějí, jako u těch, kteří s tím nemají nic společného, a neví, ke komu má mluvit a ke komu ne. A když se s ním neslušně jedná a neprávem je potupen, vždy potřebuje pomoci svého tvůrce; neboť sám není schopen ani se ubránit ani si pomoci. 

(Následuje podobenství: tak jako rolník nepoužívá semena, na kterých mu záleží, pro hru o svátku Adónise, při nichž by tato semena nakonec přišla na zmar, ale používá je pro vhodnou půdu, tak ani člověk vědoucí "o věcech spravedlivých, krásných a dobrých" nebude "vážně psát do vody, rozsévaje je černí a třtinou". Vhodnou půdou je vnímavé lidské srdce nikoli papír.)

Negramotná filosofie - Sókratés o písmu 1

Zdánlivě šokující myšlenka, že by gramotnost představovala nějakou obtíž pro rozvoj myšlení, má svého zastánce v nikom menším než v samotném otci filosofie, Sókratovi:

Sókratés: Nuže tedy o řečnickém umění a neumění již dosti.

Faidros: Ba jistě.

Sókratés: Zbývá ještě výklad o náležitosti a nenáležitosti psaní, jak by se ho užívalo dobře a jak nenáležitě. Či ne?

Faidros: Ano.
...
Sókratés: Mohu vypravovat pověst, kterou jsem slyšel od starších, avšak co je na ní pravdy, to je jejich věc. ...

Faidros: ... než vypravuj, co jsi, jak pravíš, slyšel. 
Sókratés:  Slyšel jsem tedy, že v okolí Naukratidy v Egyptě žil kterýsi z tamnějších starých bohů, jemuž je také zasvěcen pták, kterému říkají ibis; jméno samého boha prý bylo Theuth. Ten prý vynalezl nejprve nauku o číslech a počtářství i geometrii a astronomii, dále pak hru s kaménky na desce a v kostky, a zejména také písmo. Tehdy byl králem celého Egypta Thamus ... K němu přišel Theuth, ukázal mu svá umění a pravil, že by se měla rozšířit mezi ostatní Egypťany. Thamus se otázal, jaký každé dává užitek, a při Theuthově výkladu podle toho, jak se mu co zdálo dobré nebo nedobré, jedno haněl a jiné chválil. ... Když pak se jednalo o písmu, pravil Theuth: 

"Tato nauka, králi, učiní Egypťany moudřejšími a pamětlivějšími, neboť byla vynalezena jako lék pro paměť a moudrost."

Avšak Thamus řekl: 

"Veliký umělče Theuthe, jeden dovede přivésti na svět výtvory umění, druhý zase posouditi, kolik v sobě mají škody a užitku pro ty, kteří jich budou užívat; tak i nyní ty, jakožto otec písma, jsi z lásky [k němu] řekl o něm pravý opak toho, co je jeho skutečný význam. Neboť tato nauka zanedbáváním paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí, protože spoléhajíce na písmo budou se rozpomínat na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe; nevynalezl jsi lék pro paměť, nýbrž pro upamatování. A co se týče moudrosti, poskytuješ svým žákům její zdání, ne skutečnost; neboť stanouce se sčetlými bez ústních výkladů, budou působit zdání, že jsou mnohoznalí, ačkoli budou většinou neznalí, a ve styku budou nepříjemní, protože z nich budou lidé zdánlivě vzdělaní místo lidí opravdu vzdělaných."

(část 1)

Negramotná filosofie

Filosofická praxe, tak jak je rozvíjená např. Oscarem Brenifierem, je založená na společné diskusi. Účastníci diskuse se učí mj. soustředěné sebe-přítomnosti, naslouchání jeden druhému, zapamatovávání si toho, co je řečeno, výstižnému formulování své myšlenky i myšlenky těch druhých. To vše jsou základní nutné schopnosti pro vznik funkčního zkoumajícího společenství (ZS). Obtíže, které se zpočátku staví do cesty vznikajícímu ZS jsou nesmírné, třebaže v drtivé většině případů účastníci pohlížejí positivně na proces jejich překonávání.

Proč je kultivace ZS tak obtížná? Domníval jsem se, že je to pouhým nezvykem, případně škodlivým vlivem mas-médií. Walter J. Ong, badatel v oblasti orální kultury, mě ovšem přivedl na další hypotézu: spolu-viníkem je psaný jazyk. Písmo nám sice dává obrovské schopnosti, ovšem zároveň ohrožuje naši schopnost soustředěné diskuse s druhými lidmi:

"Primární oralita rozvíjí osobnostní struktury, které jsou jistým způsobem  více orientované na společenství a vnější okolí a méně na zkoumání vlastního nitra, než je tomu u gramotných lidí. Ústní komunikace spojuje lidi do skupin. Psaní a čtení jsou osamělé činnosti, které vracejí mysl zpátky k sobě samé. Když učitel hovoří ke třídě, která mu připadá ... jako velmi soudržná skupina, a potom požádá studenty, aby si vzali učebnice a přečetli si nějakou konkrétní pasáž, zjistí, že jednota skupiny se zcela rozplyne a každý se ponoří do svého soukromého přirozeného světa." (Technologie slova, s. 82-3)

Znamená to, že lépe by se diskutovalo negramotným lidem? Lidem v primárně orálním světě?