Zobrazují se příspěvky se štítkemtaoismus. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemtaoismus. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 8. května 2011

Laozi kapitola 17

Květnové setkání interpretačního semináře ve Sv. Janu p. Skalou (viz 6.3.2011; zajímavé setkání 2-3 dubna, kde přednášel dr. Lukáš Zádrapa o čínském písmu, jsem zatím neuvedl):
太上 下知有之
tài shàng xià zhī yǒu zhī
其次親而譽之
qí cì qīn ér yù zhī
其次畏之
qí cì wèi zhī
其次侮之
qí cì zhī

信不足焉
xìn bù zú yān
有不信焉
yǒu bù xìn yān

 悠兮其貴言
yōu xī qí guì yán
功成事遂 
gōng chéng shì suì
百姓皆謂
bǎi xìng jiē wèi

我自然
wǒ zì rán

Standardní překlady považují 上 za vládce ("ti nahoře"). Např. podle Berty Krebsové:

V době dávných velkých vládců
lid sotva věděl, že je má.
Jejich nástupce lid ctil a miloval,
k dalším hleděl se strachem,
od dalších se s pohrdáním odvracel.

Tam, kde chybí důvěra,
povstává nedůvěra.

Jak uvážlivá a vzácná jsou to slova!

Když bylo dílo dokončeno,
práce ve svůj čas vykonány,
všechen lid si svorně říkal:
jsme a žijeme jako příroda.

Snad by to ovšem bylo možné chápat i chronologicky - zde je překlad Rostislava Fellnera (text vzat z Wang Biho; další interpretační posun zatím neuvádím):

Vzato od samého počátku,
nejprve je poznání toho, co je!
Pak vztah blízkosti a slova chvály!
Poté obavy!
A pak urážky!

Kde není dost důvěry,
nastupuje nedůvěra.

Tak už to chodí! A jsou to vzácná slova.

Jenže když je dílo hotové a věc ukončena,
tak stovky lidí řeknou:
To já sám.
-----------
V sobotu měl Josef Kolmaš prednášku "Dalajlamové a pančelamové: jedinečný jev převtělování".

čtvrtek 24. června 2010

Symposium: Nové otázky nad Starým mistrem

Symposium Nové otázky nad Starým mistrem (viz 11.6.2010) proběhlo velmi dobře, třebaže bylo nakonec poměrně malé, asi s 12 účastníky. Symposium zahájil prof. Komaš. Kolmaš mluvil o důležitosti neustálé interpretace a překládání Dao De Jingu (až skončíme, bude třeba začít znovu). Pak citoval z tangského básníka Po Ťü-i (白居易 bái jūyì, 772–846), který ironizoval k. 56 ("Ten, kdo ví, nemluví; ten, kdo mluví, neví," 知者不言 言者不知 říkal prý starý mistr znovu denně; proč tedy napsal spis o 5000 znacích? - viz Datlovník v meruňkovém sadu, Vyšehrad, 1996).

Doc. Olga Lomová měla důkladný příspěvek o překládání Dao De Jingu do češtiny. Připomněla to, že dnešní symposium je pořádáno v roce 90. výročí vydání překladu Rudolfa Dvořáka, což byl první opravdový překlad do češtiny (1920). Pokud s překlady počítáme i převody srze další jazyk, celkem lze napočítat 18 českých verzí Dao De Jingu. Dao De Jing fascinuje nejen sinology, religionisty a filosofy, ale lidi různých profesí (od "mystiků" jako je Květoslav Minařík až po geology jako je Václav Cílek). Vzhledem k časovým možnostem se ovšem Lomová nezabývala všemi 18 verzemi, ale následujícími třemi milníky. Všechny tři české texty situovala do širšího kontextu své doby (sama se domnívá, že vlastně "amorfní" text Dao De Jingu je vždy nějak interpretován na základě vlastního socio-kulturního kontextu překladatele; svou domněnku dokumentovala např. na kap. 3, která je na první pohled velm pohoršující, viz 1.2.2010)
  • František Čupr (1821-1882) publikoval první převod do češtiny v r. 1878; kniha byla vydána vlastním nákladem (což je překvapivé, protože byl Čupr byl v té době již dobře zavedený autor). Kniha byla věnována jeho zemřelé dceři, které své překlady četl a vysvětloval (měl tedy k Dao De Jingu hluboce osobní vztah). Čupr se opíral o špatný německý překlad, konzultoval ovšem i francouzské překlady. Dnes je jeho převod chápan jako velmi špatný, na druhou stranu se ovšem nedá upřít to, že se jednalo o významný přínos naší kultuře v době našeho obrození. Čupr postupoval racionálně a kriticky (tj. nepřejímal jednoduše své předlohy). Byl sám o sobě zajímavou osobností, pro zavádění neobvyklých pedagogických metod byl vyloučen z profesorského sboru Akademického Gymnázia. Napsal řadu učebnic (např. češtiny pro německé studenty), zabýval se staroindickou literaturou, polním hospodářstvím a mnoha dalšími tematy. Jeho základní motivací bylo mravní povznesení národa. Podle jeho vlastních slov nehledal v Dao De Jingu náhradu za křesťanství, chce naopak, aby jeho přínos vynikl. Křesťanství ovšem chápal modernisticky (osvícensky) jako nástroj sociální reformy, tj. nebyl křesťanem v autentickém smyslu slova. (Z článku ve Slovníku českých filosofů vyplývá, že navazoval hlavně na Herbarta a Schopenhauera).
  • Rudolf Dvořák (1860-1920) - považován za zakladatele české orientalistiky (od arabské po japonskou); jakožto sinolog byl znám i v Evropě; velký popularizátor a opět činitel osvětového hnutí národního. Jeho překlad Dao De Jingu vyšel v roce jeho smrti, třebaže se dlouho čínštinou v té době již nezabýval. Je zřejmé, že Dao De Jing byl pro něho opět osobně důležit, vyděl v něm etická témata relavantní po první světové válce.
  • Berta Krebsová (1909-1973) - studovala filosofii a dále sinologii u Průška a nakonec ive Francii. Dao De Jingem se zabývala více než dvacet let, ale stále ji unikal; nejprve ho překládala pro potěchu. Později se odvážila k překladu, viděla v něm filosofii přírody a ódu na svobodu. Měla opět velmi osobní vztah k Dao De Jingu. Její překlad, pravděpodobně doposud v češtině ten nejlepší, vyšel zároveň s překladem (také kvalitního) překladu Oldřicha Krále. Prof. Kolmaš v diskusi zmínil, že Krebsová byla židovka, která konvertovala ke katolictví a vyučovala jeden čas katechismus. Podle Čarnogurské se Krebsová již v sedmdesátých letech od nějakého speficického náboženství distancovala (i když uznávala jakési univerzální "přírodní" náboženství za všemi náboženstvími).
Doc. Marina Čarnogurská nejprve podrobně líčila peripetie své spolupráce s Egonem Bondym (1930–2007). Z této spolupráce nakonec vzešly tři různé překlady/výklady (1993, 1996 a 2004). Později se Čarnogurská s Bondym rozešla a v r. 2010 publikovala vlastní překlad na základě textových verzí Mawangdui a Guodian. Čarnogurská interpretuje 道 jako "obsáhlý světový proces" (tj. zde zůstala věrná Bondymu) a velkou důležitost přisuzuje textu Wenzi (文子), což je (údajný) text Laoziho učedníka, který zaznamenává Laoziho přednášku o metafyzice. Čarnogurská na základě textů jako je Wenzi považuje text za primárně metafyzický. Západní metafyzika ji neuspokojuje, pravdu o bytí prý v západních textech (jako např. u Hegela) nenalezla, proto se obrátila k textům staročínským, jako je např. Dao De Jing.

Daniel D. Novotný pak mluvil o historicko-kritickém přístupu Russella Kirklanda. Abstrakt mého příspěvku:

Názory na historickou identitu Laoziho a na vznik a výklad Dao De Jingu se v průběhu dvacátého století silně rozrůznily. V tomto článku nejprve stručně představuji tradiční a modifikovaně-tradiční náhled na Laoziho a Dao De Jing. Poté se obšírněji věnuji genesi taoismu podle Russella Kirklanda. Tento americký badatel ve své knize Taoism: The Enduring Tradition (2004) syntetickým způsobem předkládá výsledky mnoha specializovaných studií, vedených historicko-kritickou metodou známou např. z biblické hermeneutiky. Kirkland hájí mj. následující čtyři teze: (1) Laozi je fiktivní osoba, (2) Dao De Jing je výsledkem komplexního redakčního procesu, (3) Dao De Jing je hromada přísloví, nikoli dílo jednotné vize, (4) taoismus jakožto identifikovatelné hnutí vznikl až v 5. stol. n.l. Přes výhrady, které vůči Kirklandovým tezím vyjádřuji v tomto svém článku, je třeba jeho knihu považovat za zásadně přínosnou výzvu pro všechny taoistické badatele.
Příspěvek vyvolal bouřlivou diskusi. Hlavní otázky, které bych rád Kirklandovi předložil:
  • Ad 1: Historicita Laoziho se zdá být ne zcela fiktivní, protože (a) Wenzi a to i ve své staré verzi zmiňuje Laoziho (Čarnogurská), (b) Sima Qian, byť nejistý ohledně detailů, historicitu Laoziho uznává (Lomová); 
  • Ad 2 a 3: Dao De Jing se zdá být jednotné dílo starší než z Akademia Jixia, protože (a) Dao De Jing nese rukopis jedné ruky; jedná se o text ve staročínské literatuře zcela výjimečný (Lomová); (b) pokud by hlavním redaktorem byl Huan Yuan (23.2.2010), jak Kirkland navrhuje, proč by se s ním nějak blíže nevyrovnával Xunzi, jeho kolega z Akademie Jixia? (Čarnogurská).
  • Ad 4: Taoistické hnutí má k Laozimu velmi volný vztah (a) taoistický kánon Daozang nevykazuje evidenci toho, že by se náboženští taoisté nějak hlouběji Dao De Jingem zaobírali a rozumněli mu (Beran); (b) podobné zvláštní vztahy lze nalézt mezi Konfuciem a konfuciánskou tradicí - Hovory (論語; lúnyǔ) nejsou např. v konfuciánském kánonu (Lomová)
Ve čtvrtek, kromě Jana Slavíka (z naší skupiny), který se zabýval kap. 6 (31.5.2010), měl hlavní (tři) přísvěvky Rostislav Fellner, který představil svůj originální přístup k Dao De Jingu (viz 9.1.2010) na kapitolách 1 až 3. Důležitým faktem bylo, že jsme v publiku měli mj. M. Čarnogurskou s jejím naprosto jiným předporozumněním. Výborné diskuse.

úterý 22. června 2010

Michael R. Saso - Laozi a taoistický ritál Jiao (abstrakt)

(Upravený) abstrakt Sasova příspěvku:

Laozi a taoistický rituál Jiao
V tomto článku se věnuji výzkumu ústní (口訣) a ručně psané (秘訣) tradici liturgického taoismu, tak jak je dnes praktikován na Taiwanu, v Hong Kongu a v kontinentální Číně. Základním textem užitým v interpretaci je Ji Lu Yuan Ke (給籙元科), světící manuál užívaný Aliancí Tří Hor (Kapek krve) (三山滴血派), tj. Longhushan, Maoshan, a Gezaoshan. Manuál pochází z období, kdy byly tyto hory neporušeně funkční. Krátce probereme různé formy a struktury taoistické liturgie užívané taoistickými mistry v Hong Kongu a jihovýchodní Asii. Třebaže se jejich rituální texty liší, praxe vnitřní meditace založená na Dao De Jingu od Laoziho doprovází všechna předávání taoistického registru () vyššího stupně.

pondělí 21. června 2010

Michael R. Saso (Nové otázky nad Starým mistrem)

Michael R. Saso, hlavní řečník našeho sympozia, sice kvůli operaci tinnitu nedorazí (viz 11.6.2010), poslal nám ale svůj příspěvek. Jedná se o výklad krásné a působivé taoistické liturgie, konkrétně rituálu Jiao (醮). V r. 1981 zachytil Saso tento rituál i na videu, viz zde. Na videu je zachceno celkem dvanáct fází obřadu, video samotné je ale rozděleno na šest částí:

Video 1:
1) Uvítání duchů
2) Očištění oltáře

Video 2:
3) Pět talismanů obnovujících kosmos

Video 3: 
4) Ranní audience
5) Polední audience
6) Polední dary
7) Noční audience
8) Zpěv Dao De Jingu kap. 42 (道生一。一生二。 二生三。三生萬物)

Video 4 a 5:
9) Přímluvy a osvobozování duší z očistce-pekla

Video 6:
10) Vyvrcholení (posvátné kroky Yu, tanec jednoty s Dao, atd.)
11) Závěrečná ceremonie
12) Rozloučení s duchy

Proč jsme si zvali Michaela R. Saso na naši konferenci?  Saso je totiž jeden z mála nečíňanů, kteří pronikli do autentické tradice současného živého taoismu. Tato tradice je předávána jen těm, kteří projdou velmi náročným (alespoň desetiletým) studiem u mistra. Tradice je z části ústní (口訣 kǒujué), případně víceméně šifrovaně předávaná v ručně psaných textech (秘诀 mìjué). Obtížné je mistra najít (tradičním taoistickým postojem je žít ve skrytosti, viz kap 67 - "zdaž není něco velké právě tím, že se to jeví nicotné?") a pak téměř nemožné přesvědčit jej, aby někoho vyučoval. A už vůbec není možné přesvědčit jej, aby vyzradil např. konkrétní postupy vnitřní alchymie (viz 9.2.2010). Taoismus je mnohovrstevnatý a komplexní fenomén, z něhož jsou známy různým lidem různé prvky. Od Sasa jsme tedy očekávali nějakou inspiraci k interpretaci Dao De Jingu (viz 16.11.2009) z hlediska esoterní taoistické tradice.

středa 16. června 2010

Program PKL a pět činitelů

Program Příroda, krajina a lidé, který jsem zde již zmiňoval (21.4.2010), je rozložen do pěti tematických celků. Schéma těchto celků jsem napasoval do tradičního čínského (taoistického) schématu pěti činitelů (五行; wǔxíng), tj. dřeva (), ohně ( huǒ), země (), kovu ( jīn) a vody (shuǐ). Začíná to v zeleném dřevě:

Prezentace tohoto projektu čeká Dr. Fellnera, mě a mé kolegy zítra na Církevní SOŠ ve Spáleném Poříčí (pro učitele).

pátek 11. června 2010

Konference "Vzdělávání a trvale udržitelný život" - středa a čtvrtek

Kromě konference Metaphysics: Aristotelian, Scholastic, Analytic, která se bude konat na Strahově od středy 30. června do soboty 3.července (viz 7.610.6) se podílím na mezinárodním pedagogickém konferenčním "komplexu" nazvaném Education and Sustainable Life: New Perspectives in Cognitive, Environmental and Intercultural Learning, který se koná ve Sv. Janu p. Skalou a Praze od středy 23. června do soboty 26. června. Jedná se v podstatě o tři navazující akce:
  1. Symposium "Nové otázky nad Starým mistrem" (středa a čtvrtek)
  2. Konference "Vzdělání a udržitelný život" (pátek)
  3. Konference OP VK (Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost) (sobota)
Program na středu a čtvrtek:

  • Olga LOMOVÁ: Tao-te-ťing v českém a slovenském jazyce v proměnách času (1878-2009).
  • Marina ČARNOGURSKÁ: Nový spôsob analýzy a čítania Tao Te ťingu na základe novoobjavených kópií častí knihy Wen c', troch súborov Lao c' a dvoch rukopisov Te Tao (ťingu).
  • Daniel D. NOVOTNÝ: Byl Laozi taoistou? Kirklandova výzva.
  • Jan SLAVÍK: Je smrt ducha údolí podmínkou pro porozumění Starému mistru?
  • Rostislav FELLNER: Sémantická interpretace konstitutivních složek čínských znaků v kontextu hermeneutického rozkrývání obsahu Tao te ťingu: Témata otevřená v kapitolách 1 – 9.

Náš hlavní řečník, Michael R. Saso (taoistický, budhistický a katolický kněz) nakonec kvůli operaci nepřijede, přičemž mě pověřil přednesením svého příspěvku "Jak taoisté užívají Laoziho Dao De Jing v Rituálu kosmické obnovy Jiao (醮)"

pátek 12. března 2010

Dao De Jing 10

Dnes, v sobotu a v neděli máme ve Sv. Janu p. Skalou čínštinu (viz 20.2.2010). Na programu jsou rekapitulace Dao De Jingu 4, 10 a 11 a započetí k. 12. V sobotu odpoledne má přednášku prof. Kolmaš: "Pětijazyčné zrcadlo mandžuského jazyka".

V tzv. wangbiovské verzi vypadá kapitola 10 takto:


zài
營 魄 抱 一 能 無 離 乎
yíng pò bào yī néng wú lí hū
專 氣 致 柔 能 嬰 兒 乎
zhuān qì zhì róu néng yīng ér hū
滌 除 玄 覽 能 無 疵 乎
dí chú xuán lǎn néng wú cī hū
愛 民 治 國 能 無 為 乎
ài mín zhì guó néng wú wéi hū
天 門 開 闔 能 為 雌 乎
tiān mén kāi hé néng wéi cí hū
明 白 四 達 能 無 知 乎
míng bái sì dá néng wú zhī hū
生 之 畜 之
shēng zhī xù zhī
生 而 不 有
shēng ér bù yǒu
為 而 不 恃
wéi ér bù shì
長 而 不 宰
cháng ér bù zǎi
是 謂 玄 德
shì wèi xuán dé

V mém neumělém překladu kapitola dopadla takto:

Pokud:
Vezmeš svého ducha a obejmeš Jediné, je možné dosáhnout [jeho] neodloučení?
Soustředíš se na svůj dech a zjemňuješ ho, je možné stát se kojencem?
Vysmýčíš [svou] špínu a máš [jasný] náhled, je možné zůstat neposkvrněný?
Pečuješ o lid a spravuješ zemi, je možné nezapůsobit [na lid a zemi]?
Nebeská brána se zavírá a otevírá, je možné učinit samičku [bránou nesmrtelnosti]?
Svítí bílý den až do všech světa stran, je možné nevědět [o tom bílém dni]?
Živit, co se rodí,
[ale] nevlastnit, co se rodí,
nezáviset na tom, co se činí,
neničit, co roste,
tomu se říká uchopovat Ctnost.

Překlad Dr. Fellnera je mnohem hezčí:

Pokud se zaměříš na svou duši
a obejmeš ji tak, abyste byli jedno
- zdali je pak možné, aby se neodloučila?

Pokud se soustředíš na svůj dech
abys dosáhl jemnosti
- zdali je pak možné, aby byl dechem kojence?

Pokud vysmýčíš schody před svým prahem
abys měl všechno pod kontrolou
- zdali je pak možné, aby byly zcela bez kazu?

Pokud pečuješ s láskou o lid
abys napravil zemi
- zdali je pak možné, aby neusiloval o realizaci?

Pokud se brána Nebes
otevírá jednou zavřenou brankou
- zdali je pak možné, aby to byla brána samičky?

Pokud osvítí bílý den
všechno až do čtyř světa stran
- zdali je pak možné, aby o něm nikdo nevěděl?

Co se zrodí, to se živí.
Ale nevlastnit to, co se rodí,
nezáviset na tom, co se koná,
nelikvidovat to, co roste.
Tomu se říká: nabývat přirozenou autoritu.


Obzvláště zajímavý je jeho komentář k druhému klíčovému znaku Dao De Jingu, 德 dé, který se v 10. kapitole vyskytuje poprvé:

"Z hlediska interpretace znaku 德 dé jde vlastně o následování 彳chì přímosti 直 zhí srdcem 心 xīn. Můžeme proto interpretovat význam tohoto znaku i jako určitou autonomní aktivitu, která je přímým odrazem nitra. Upíná-li se srdce člověka na vizi (道 dào), pak i když člověk tuto vizi „nerealizuje“ (tedy její „obsah“ zůstává navenek skrytý), na člověku, kterého pak označujeme přízviskem 聖人 shèng rén, se přirozeně projevuje to, co chová ve svém nitru. Důsledkem uvedeného přirozeného sepětí toho, co je uvnitř, a toho co je navenek, bývá například to, co označujeme pojmem „věrohodnost“. Takový věrohodný člověk bývá činitelem se specifickou „přidanou hodnotou“: validita jeho výroků a jejich autorství nebývají totiž běžně ostatními zpochybňovány. Hovoříme v té souvislosti o autenticitě člověka (odtud i návrh definice „shèng réna“ 聖人 jako „autentického člověka“ ). A neprojevuje se snad autenticita autorství nanejvýš příznačně právě v tom, co nazýváme přirozenou autoritou ?

Znak 德 dé se proto v této souvislosti nabízí alternativně překládat nejen jako „ctnost“, ale vzhledem k jeho skladebným složkám a k tomu, co již víme o autentickém člověku a jeho vztahu k 道 dào i k 德 dé, i jako „přirozená autorita“ nebo prostě „autorita“. Taková autorita, která je přirozeným projevem vize."

čtvrtek 25. února 2010

Taoismus - pár kritických postřehů

Co říci ke Kirklandově pojetí? Kirkland zásadním způsobem posunul můj vhled do staročínské filosofie. Jeho pojetí je velmi přesvědčivé a historicko-kritická metodologie vynikající. Kromě jednotlivostí ovšem Kirkland hájí, či spíš zmiňuje (bez adekvátní argumentace), celou řadu silných "globálních" tezí, mj.:
  1. Laozi je fiktivní osoba
  2. Dao De Jing je výsledkem komplexního redakčního procesu a tudíž hromada moudrostí, nikoli dílo jednotné vize.
  3. Taoismus jakožto identifikovatelné hnutí vznikl až v 5. stol. n.l.
Ad 1:
Pravděpodobná neexistence Laoziho je daná tím, že nemáme k dispozici žádnou přesvědčivou evidenci o jeho existenci, která by byla starší než je nekoherentní zpráva Sima Qiana o mnoho století později. Anebo máme? Slovenská sinoložka Marina Čarnogurská právě vydala knihu Lao c' a proces vzniku Tao Te Ťingu, kde se suverénně odvolává na řadu starších dokladů o Laozim, na jejichž základě ani nepochybuje o existenci Laoziho a jeho autorství Dao De Jingu (či De Dao Jingu). Jedním z těchto (údajných) dokladů je text Wenzi (文子), (údajného) učedníka Laoziho a autora hovorů s ním. Nakolik jsem ovšem (zatím) pochopil stav bádání, nikde není prokázána před-Qinská evidence o Laoziho existenci. (To je důležité, protože Qin provedl velkou "kulturní revoluci" v podobě "pálení knih a pohřbívání učenců", tj. velká část našich představ o čínském starověku je zpětná rekonstrukce). Část dnešního textu Wenzi je možná před-Qinská, ale je to zrovna ta část o Laozim? Čarnogurské knihu si chci ještě podrobněji prostudovat, zatím jsem ovšem vůči Laoziho existenci velmi skeptický.

Ad 2:
Souhlasím sice s Kirklandem, že Dao De Jing je výsledkem komplexního redakčního procesu, ale nesouhlasím s tím, že by text nepředával jistou konzistentní myšlenkovou pozici. Alespoň zatím se nám při četbě Dao De Jingu s Dr. Fellenerem ve Sv. Janu p. Skalou vyplatila hypotéza "interpretativní integrity". (Je ovšem pravda, že tato jednota nemusela být nikým zcela jasně dohlédnuta - umělcům se často podaří vytvořit text, jehož jednota a myšlenkový náboj přesahují schopnosti a záměry umělců samých.) K tomuto tématu bych se rád ještě vrátil.

Ad 3:
Je pravda, že chápat taoistický kánon (Daozang) jako nejlepší vymezení toho, co je a co není taoismus, zní rozumě. Na základě tohoto kriteria nám potom vyjde, že taoismus vznikl v 5. stol. n.l. za Lu Xiujinga (viz 29.1) a nikoli za Zhang Daolinga (viz 27.1) v 2. stol. n.l. Na druhou stranu je ale historickým faktem, že nějací Nebeští mistři exitovali již v 2. stol. n.l. Třebaže nebylo jejich učení dáno do první verze taoistického kánonu - tak jako ani tam nebyl Dao De Jing - co vlastně tito Mistři byli? Kirkland bere Daozang za bernou minci, ale nelze autoritu první verze Daozangu zpochybnit? Navíc, proč by nebylo možné hovořit o "prototaoistickém sebevědomí" jdoucím daleko dále než k 5. stol. n.l.? Kirkland mi mluví z duše, když říká, že v mnoha ohledech můžeme sloučit "konfuciána" Mencia s "taoistou" Laozim a přiřadit "taoistu" Zhuangziho zase někam jinam a vyjde nám daleko lepší klasifikace klasické čínské filosofie než dnes běžně používáme. Nicméně o tom, že by se "taoistická identita" formovala až v 5. stol. n.l. zatím přesvědčen nejsem.

(Děkuji doc. Janu Slavíkovi, že mě při mé přednášce 20.2. podnítil ke kritičtějšímu přístupu ke Kirklandovi).

středa 24. února 2010

Taoismus podle Kirklanda 9

9. Co pozdější taoisté zdědili z klasické "taoistické" literatury?

Dao De Jing a Zhuangzi hrál v myšlení a životě taoistů (s výjimkami) relativně okrajovou roli.
Taoisté sice byli inspirováni těmito díly a projevovali jim úctu, ale svůj konkrétní životní model na těchto spisech nezakládali o nic méně než křesťané na Ježíšových podobenstvích (říká Kirkland). Dao De Jing sice sloužil jako taoistické „svaté písmo“, ale nebyl fundamentální tak jako bible pro křesťany. Představoval jen jeden z mnoha textů Daozangu.

K uctívání Laoziho říká Kirkland toto: apoteóza Laoziho předchází vlastní taoistickou tradici (ať už jsou její počátky v 2. stol. n. l. u Zhang Daolinga či v 5. stol. n. l. u Lu Xiujinga.) Tato apoteóza neměla kořeny v lidové zbožnosti – jak se často uvádí – ale na hanském dvoře. Pán Lao byl po staletí především bůh vládců Číny, což prokazuje nesmyslnost dojmu, že Číně vždy vládli konfuciáni. Je dost dobře možné, že taoisté si „půjčili“ Pána Lao od čínských císařů.

úterý 23. února 2010

Taoismus podle Kirklanda 8

8. Laozi a Dao De Jing
Text Dao De Jingu je podle Kirklanda zcela jistě výsledkem komplexního redakčního procesu, nikoli prací jednotlivce (tak jím není ani např. Pentateuch). Evidence je následující:
  • Byly nalezeny dvě "před-standardní" redakce Mawangdui a hromada citací v Guodianu;
  • Sima Qian, první autor zmiňující Laoziho, si evidentně nebyl jistý tím, co o něm říká;
  • Na rozdíl od Konfuciových Hovorů, který implikuje existenci Konfucia, Dao De Jing nikde nepředpokládá existenci jakéhosi Laoziho (nikde není text uveden slovy „Laozi řekl“).
Pro pochopení vzniku Dao De Jingu a obecně starověkého čínského myšlení považuje Kirkland za klíčovou Akademii Jixia - (稷下學宮 jìxià xuégōng), která pracovala "pod branou Ji". Tuto akademii vybudoval koncem 4. století př. n. l. král Xuan ve městě Linzi, hlavního města státu Qi (dnes Shandong), svého času nejmodernější město na světě. Král povolal ze všech končin Číny nejlepší myslitele, poskytl jim prostor a stravu a jejich jedinou povinností bylo přemýšlet, debatovat a psát o životě. Akademie fungovala asi 60 let, mezi první z 26 myslitelů Akademie patřili Mencius, Xunzi, yin-yang theoretik Zou Yan, a řada myslitelů, kteří "zkoumali dao and de". Mezi nimi byl i jakýsi Huan Yuan (環淵) o němž víme pouze to, že jeho dílo se skládalo ze dvou částí. Kirkland přichází s originální hypotézou, že je to on, kdo by mohl být hlavním redaktorem Dao De Jingu – veškeré okolnosti tomu nasvědčují: jeho dílo má dvě části a zabýval se dao a de. Proč doposud nikoho nenapadlo Huan Yuana „podezřívat“ z Dao De Jingu? Díky absurdně nekoherentní zprávě Sima Qiana, říká Kirkland.

Redakční úpravy Dao De Jingu si tedy Kirkland představuje nějak takto:

  1. GD 1: pradávné výroky Chu-ských mudrců - před r. 300 př. n.l. (proto idea „starých mistrů“)
  2. GD2: biospirituální učení o kultivaci neviditelné síly (氣) - pravděpodobně severní stát Qi kolem r. 300
  3. GD 3: politicko-sociální dimenze - redakce v akademii Jixia (asi Huan Yuan) po r. 300
  4. MWD 1: mateřská-femininní tradice (první osoba, introspektivní) – neznámý původ
  5. MWD 2: finalizovaná redakce v Chu (víceméně náš standardní text)
Po MWD či paralelně s ním byl text upravován za Hanů (výměna tabuizovaných znaků apod.)

sobota 20. února 2010

Taoismus podle Kirklanda 6 a 7

Dnes a zítra pokračujeme ve Sv. Janu p. Skalou v našem Interpretačním semináři Dao De Jingu 2 (viz 1.2.2010). Odpoledne mám v Ekocentru Kavyl veřejnou přednášku s provokativním názvem "Byl Laozi taoistou?" Přednáška je založena na úvahách o taoismu, které zde na blogu vedu od 16.11.2009 (a především od 23.1.2010).

6. Zhuangzi
Podle standarndích představ je text nazývaný Zhuanzi napsán starověkým taoistickým myslitelem Zhuang Zhou. Ve skutečnosti je (podle Kirklanda) autorem tohoto textu je Guō Xiàng (郭象, 312 n. l.), dlouhou dobu považován za pouhého „komentátora“. Kirkland upozorňuje na to, že v nejstarší vrstvě Zhuangzi nenajdeme v podstatě nic, co by připomínalo Dao De Jing. V textu je naopak řada věci které jsou s Dao De Jingem v rozporu:
  • Zhuangzi např. nepoukazuje na žádné biospirituální praktiky (na rozdíl od „konfuciána“ Menzia!);
  • Zhuangzi nikde neučí důležité téma Dao De Jingu:wuwei a nic nebude neučiněno“;
  • v Zhuangzi nikde nevidíme laskavou životní sílu ani žádné mateřské či femininní téma;
  • Zhuanzi nezmiňuje centrální strategii Dao De Jingu, že svět bude napraven bude-li vládce uměřený, femininní a napojený na duchovní síly biospirituální kultivace;
  • Zhuangzi své ideje nepředkládá jako program ke kultivaci; jeho zájem je epistemický a po staletí byl čten spíš jako provokace než jako návod k čemukoli.
Závěr: text Zhuangzi jako takový se naprosto míjí se zájmy a tématy Dao De Jingu a jeho klasifikace do jedné „taoistické školy“ je naprosto nelogická.

7. Kultivace jemných životních sil: Neiye
Ve dvacátém století byly Zhuangzi a Dao De Jing spatřovány jako primární texty „klasického Taoismu“. Teprve na konci minulého století si badatelé povšimli drobného spisku Neiye [„Vnitřní kultivace“]. Neiye má pouhých 1600 znaků a asi od druhého století př. n. l. upadl v zapomnění - byl "pohřben" v tisících spisů Daozangu (viz 29.1.2010) a málokdo mu věnoval posledních dva tisíce let nějakou pozornost.

Kde Neiye vznikl není jasné. Podle některých pochází z okruhu kolem Jixia akademie v severním státě Qi, podle jiných spíš z jižního státu Chu, podle jiných jsou jeho původci lidé z Chu, kteří přišli do severního Qi. Pravděpodobná doba vzniku je 350–300 př. n. l., tj. předchází dobou vzniku Dao De Jing tak jak jej známe.

Ti, kteří vyučují „rané čínské myšlení“ většinou fetišizují Dao De Jing a Zhuangziho a Neiye nikdy nečetli. Když ale do Neiye nahlédneme, jsme udiveni tím, že jeho návaznost na pozdější taoismus je daleko výraznější než u Dao De Jingu a Zhuangzi. Podle Kirklanda je pravděpodobné, že Neiye ovlivnil vznik Dao De Jingu. (V Neiye se nachází některé pasáže podobné pasážím v Dao De Jingu).

Náplní Neiye jsou spíše nesystematické rady o tom, jak pěstovat to, co je uvnitř: jak a proč. Na rozdíl od Zhuangziho se svými epistemologickými zájmy a Dao De Jingu, který má i morální a politické aspekty, se Neiye zabývá pouze tím, co Kirkland nazývá „biospirituální kultivace“.

Samozřejmě i zde se hovoří o dao: “To, co dává život všem věcem a vede je k dokonalosti, se nazývá Dao.” Termín dao se vyskytuje v Neiye 20x - více než qi (17x), jing (12x) či shen (7x). Pouze xin se v Neiye vyskytuje vícekrát (25x). Kirkland je poněkud překvapen tím, že termín dao má v Neiye neobvyklý význam - spíše něco jako „zdravé energie, které má člověk kultivovat" (healthful energies that the practitioner is working to cultivate)“ V Neiye se nikde neobjevuje idea (domněle v Dao De Jingu), že by Dao byla nějaká neměnná síla v procesu změn, kterou je třeba se nechat unášet. Všimněme si, že toto pojetí dao je bližší alternativnímu překladu "dao" jakožto vize (viz projekt Dr. Fellnera, 9.1.2010)

Qi je v Neiye chápáno jako mocná životní všudypřítomná energie jak ve věcech tak kolem nich. Je základem životní síly, tj. zdraví, vitality, a vyrovnanosti. Neiye vyjadřuje holistické pojetí světa, v němž vše živé, včetně hvězd a duchů, jsou spojeny životní silou. Tento holismus je dodnes přítomný ve všech směrech taoismu. Mudrc se musí na tuto sílu napojit, přičemž schopnost, kterou se na tuto sílu napájí se nazává de (德). Neiye, narozdíl od Dao De Jingu, jasně poukazuje na to, že de je třeba dnes a denně cvičit. Mudrc je v Neiye popsán jako „plný ducha“ a „celistvý v mysli/srdci (心) a těle“.

Další charakteristiky Neiye:
  • neukazuje taoistický život jako „wuwei“ či „spontaneitu“, naopak jako sebediciplínu, denní cvičení, řád těla i mysli;
  • není zde ani náznak kritiky konfuciánství (tak jako není ani v Guodianu);
  • ve shodě s "konfuciánem" Menciem učí Neiye: (a) člověk se rodí jako dobrý, s čistou myslí/srdcem;(b) naše mysl/srdce se zatemnila díky (špatným) myšlenkám a emocím; (c) návrat k původní čistotě vede k přirozené harmonii; podle Kirklanda je zřejmé, že tvůrci Neiye a Mencius byli v kontaktu.
Neiye je pravděpodobně starší než Dao De Jing a lze je (anachronicky) považovat za „nejranější taoistické učení“.

pátek 19. února 2010

Taoismus podle Kirklanda 5

5. „Konfuciánství“ a jeho vliv

V rozporu s obecně rozšířenými představami není konfuciánství jedno náboženství či filosofie, ale několik volně spolu souvisejících systémů. Jeden z těchto systémů – starý alespoň dva tisíce let a stále živoucí – je liturgická tradice, v níž je Konfucius ctěn jako božská bytost. V chrámech v Qufu a jiných čínských městech zpívají kněží hymny na tuto božskou bytost, která „existovala dříve nežli slunce a měsíc.“

Konfuciův hrob v Qufu (převzato z blogu The Western Confucian)

Samozřejmě, aby poukázaly na svou pokrokovost, konfuciánští intelektuálové tajili tato fakta Západňanům a trvali na tom, že konfuciánství je vlastně jen humanistický hodnotový systém založený na Konfuciově učení (Kungzi, 551– 479 př. n.l.). Jak to tedy s tím konfucianismem vlastně je?
  • Je pravda, že konfuciánství lze charakterizovat jako humanismus, ovšem teistický. Konfucius hovoří o 天, což je standardně překládáno neosobně jako "Nebesa", ovšem Kirkland trvá na tom, že z kontextu je zcela jisté, že je míněn "Bůh" (tvrzení, které podle Kirklanda dodnes mnozí sinologové odsoudí jako herezi).
  • Konfuciánci po staletí praktikovali meditační techniky podobné budhistickému zenu (od nichž je pravděpodobně převzali)
  • Není pravda, že by taoismus vznikl jako reakce vůči konfuciánství.
Taoisté s konfuciány sdíleli úsilí o sebekultivaci a o to, aby vládce byl veden vznešenými ideály. Rozdíl mezi nimi spočíval především v tom, že zatímco konfuciáni hledí na svět především skrze socio-politické principy, taoisté hledají návaznost na neviditelné dimenze reality.

Není tedy pravda, že by se taoisté od konfuciánů lišily v "následováním Dao" – k tomu vybízel i Konfucius. Stejně tak Konfucius vybízel jako „legisté“ k wuwei. Dělící linie vede v tom, že taoisté, na rozdíl od konfuciánů, mají přímý zájem o neviditelné neosobní duchovní principy reality, a že jsou přesvědčeni, že jen na základě těchto principů lze dosáhnout opravdové transformace vlastní osobnosti.

Primární cíl konfuciánů spočívá v tranformaci společnosti pomocí morálních ctností a snaze přesvědčit ostatní, aby činili totéž. Nejstarší “klasičtí taoisté“ usilovali jen o vlastní biospirituální kultivaci: nejstarší nálezy Dao De Jingu z Guodian (9.1.2010) neobsahují v podstatě žádný socio-politický program ani kritiku konfuciánství.

čtvrtek 18. února 2010

Taoismus podle Kirklanda 4

4. Spatřit neviditelné

Yijing je „samozřejmě“ také součástí Daozangu. Zdá se, že se myšlenkové prostředí kolem Yijingu bylo intelektuální a aristokratické, nikoli plebejsko-šamanské (žádné tance, uzdravování, atd.). Šlo o náhled do skrytého, objev procesů, které ve světě probíhají a na základě nich předvídat úspěch či selhání. Šlo o náhled trvalých principů v ustavičných změnách. Yijing je primárně textový věštebný text a je třeba zmínit, že pro taoisty byl náhled do budoucnosti vždy velmi podstatný na rozdíl od netaoistů.

S taoismem neodlučně spojované yin-yangové myšlení pravděpodobně vzniklo mimo komunity, které zplodili klasické texty; o původních autorech tohoto myšlení jinak nevíme nic, jejich idea komplementárních sil yin-yang se postupně slila s tradicí, která život vysvětlovala pomocí pěti činitelů (teorie připisovaná Zōu Yǎnovi, jinak neznámému).

úterý 16. února 2010

Taoismus podle Kirklanda 3

2. Mohismus a jeho vztah k taoismu

Mohisté jako jediní vytvořili v klasickém období soudržnou sociální organizaci. O zakladateli moismu Mo di (asi 470-400) nevíme témeř nic, kromě toho, že tak jako Konfucius pocházel ze státu Lu. Na rozdíl od Konfucia ovšem pohrdal aristorkracií z čehož můžeme usuzovat na jeho neurozený původ. Mo di věřil, že správná společnost je vedena mudrci, kteří činí dobro (spíše než že by jen byli dobří). Mo di si představoval správnou společnost poměrně prakticky: všichni mají co jíst, jsou v bezpečí a mají kde bydlet. Mo di zastával rovnou péči nesprávně překládanou jako univerzální lásku. Mo diho organizace byla velmi hierarchická a autoritářská, v jejím rámci se člen zříkal vlastních vztahů a slepě poslouchal. Mo di sice hovořil o Nebi ale jeho postoj k náboženství byl cynický – šlo o to přesvědčit obyčejné lidi, aby jednali podle jeho zásad. Mohismus neponechával prostor žádnému osobnímu vztahu k transcendentu, jeho hodnoty spočívaly v uspokojení základních fyzických potřeb. Zanikl v 2. stol př. n.l.

Dědictví:
  • konfuciáni – nebo specifičtěji Mencius - se vůči mohismu profilovali;
  • legisté převzali mohistické autoritářství
  • skrze texty jako je Velký mír (2. stol.n.l.) je možné, že se mohistické ideje a hierarchické principy dostali až k sektě Nebeských Mistrů; šokující je fakt, že (dokonce i) Mozi byl přidán do Daozangu.

3. Legismus
Daozang obsahuje text známého legisty Han Fei (233 př.n.l). Jak je to možné? Han Fei jako první (tj. nikoli Konfucius či Zhuangzi) zná a komentuje ve dvou kapitolách myšlenky z Dao De Jingu; zdá se že měl k disposici spíše něco jako Guodianský text než Mawangdui či standardní text.

Za zmínku také stojí, že legisté užívají termínů jako je dao (ve smyslu metoda vlády) či wuwei (ve smyslu nezasahování panovníka do činnosti vlády).

pondělí 15. února 2010

Taoismus podle Kirklanda 2

1. Taoism a „sto škol“

Klasické období skončilo poražením státu Chu a sjednocení Číny císařem Qin. Podle standardních dějin čínské filosofie existovalo v tomto období „100 škol“. Tyto školy však přísně vzato nikdy neexistovaly: To co se nazývá konfucianismus zahrnovalo různé autory a naopak podobní autoři jsou rozděleni do různých škol. Např.: fakt, že někdo „kultivuje“ qi, což je požadavek prominentní pro mnoho taoistů, je významný také pro “konfuciána” Mencia. Není také pravda, že by „konfuciáni“ a „taoisté“ byly dvě exklusivní skupiny s esenciálně odlišnými názory.

Rozdělení na „školy“ bylo totiž arbitrárně vytvořeno až za Hanů (206 př.n.l.—221 n.l.). Rozdělení neodráží historická, kulturní, politická a ekonomická fakta. Abychom adekvátně interpretovali klasickou filosofii je třeba abychom se vzdali Hanských kategorií.

“Klasický taoismus” nikdy neexistoval, ani jako sociální entita, ani jako koherentní systém idejí a hodnot. Není tedy možná žádná rekonstrukce “klasických taoistických idejí”, protože žádné takové nikdy nebyly. Taoisté (zformovaní v 5. stol. n.l.) zdědili ze starověku určité způsoby jednání a matrix interpretativních rámců jak o těchto způsobech jednání přemýšlet. Mezi zděděné starověké elementy patřilo např.:

1. mohistická nábožensko-politická organizace;
2. ideje různých konfuciánských skupin;
3. ideje, které dnes charakterizujeme jako legistické;
4. nauky různých dalších skupin, např. jejich teorie yin/yang a pěti elementů.

Všechny tyto tradice vznikly nezávisle na textech Laozi a Zhuangzi a pouze postupem času se slily do jedné taoistické tradice. (Kirkland s. 23)

pátek 12. února 2010

Taoismus podle Kirklanda 1

Co je a co není taoistické? Základní Kirkladnovo metodologické východisko: nedávat a priori odpověď, ale snažit se vzít v úvahu veškeré bohatství taoistických dat. Žádný individuální taoista či sekta by neměla mít monopol na (a priori) definici. Je třeba vzít v úvahu data a z nich se pokusit o vystižení podstaty, která třeba není zcela objektivní, ale není ani arbirární.

Která data lze tímto způsobem označit za taoistická?

„Existují či existoali ideje a praktiky na kterých by se všichni či alespoň většna taoistů shodla? Data se kterými jsem doposud seznámen mě vedou k záporné odpovědi. ... Taoisté se obecně vzato nepovažovali za následovníky jedné náboženské komunity, která sdílí jednu množinu nauk a praktik. Na rozdíl od budhismu, konfuciánství či křesťanství, nezačal taoismus jako snaha nějaké komunity o praktikování učení velkého učitele. Protože neexistovalo žádné „původní učení“ a „původní komunita“, taoisté se nikdy necítili niceni přizpůsobovat své názory a praktiky nějakému původnímu standardu. Diverzita taoistických názorů a praktik nemůže být vysvětlena pomocí pojmů orthodoxie vs. neorthodoxie, orthopraxe vs. neorthopraxe. Dokonce by ani nebylo správné reifikovat tradiční terminologii a říci, že „taoisté jsou ti kteří „věří v Tao“. Tímto způsobem by totiž byl Konfucius učiněn raným taoistou a naopak by bylo vyloučeno mnoho ... můžů a žen, kteří se sami jako taoisté chápali a byli tak i chápání svými současníky (s. 12)

Kdo jsou tedy taoisté? Taoisté jsou ti, co pokračují v tradici Daozang. (s. 12-13) Komplilátoři Daozangu se jak sami identifikovali jako taoisté, tak byli identifikováni jako taoisté svým okolím.

Jak jsme si již (29.1.2010) řekli Daozang vznikl v patém století n.l. a teprve do tohoto období lze klást vlastní vznik taoismus jakožto identifikovatelného nábožensko-filosofického hnutí.

Co se to tedy vlastně dělo ve starověku? Kdo byl Laozi? Co je to Dao De Jing?

čtvrtek 11. února 2010

A znovu a znovu: Co je to taoismus?

V čem tedy taoismus spočívá? Tato otázka je uchopena různým způsobem.

"Tradiční" strategie

Podle ní je taoismus dvojí:
  1. filosofický (道家), formulovaný Laozim a Zhuanzim asi ve 4. stol. př. n.l.
  2. náboženský (道教), který vznikl z lidové zbožnosti asi ve 2. stol. n.l.
Tyto dva taoismy spolu vlastně téměř nesouvisí: ten první je pro intelektuály a týká se meditace o pěstování Cesty a Ctnosti, kdežto ten druhý je plný pověr, kněží, liturgie, atd.

Toto tradiční pojetí bylo převzato na Západě od čínských modernistů v devatenáctém století (příp. se vyskytuje ještě dříve u jezuitských misionářů 17. a 18. století, kteří taktéž vesměs protěžovali osvícenský konfucianismus na úkor taoismu; prý sice existuje překlad Dao De Jingu do latiny, ovšem zatím se mi jej nepodařilo lokalizovat).

Modifikovaná "tradiční" strategie
"Tradiční" pohled na taoismus přetrvává místy dodnes, třebaže mnozí (např. Ewa Wong, podle níž jsem zpracovával svou mini-historii taoismu) svůj pohled modifikovali: podle novější strategie není mezi filosofickým a náboženským taoismem zas tak hluboká propast. (Tento druhý pohled pomohl prosadit mj. Michael R. Saso svými fascinujícími průkopnickými pracemi o současném žitém taoismu, např. v knize Taoist Master Chuan, 1978).

Je toto poslední slovo k tématu? Zdá se, že se rodí další "změna paradigmatu":

Kontextuální-holistická strategie

Výsledky mnoha let špičkových taoistických badání jsou pravděpodobně poprvé synteticky představeny v knize Russella Kirklanda Taoism: The Enduring Tradition (2004). Kirkland ve své knize přesvědčivě vyvrací desítky běžně uváděných tvrzení o Laozim, Zhuanzim, poměru taoismu a konfucianismu, podstatě taoismu, atd. Podle Kirklanda:

… témeř do konce dvacátého století téměř všichni badatelé, asijští i západní, … zastávali definici “taoismu” která vylučovala téměř všechny taoistické myslitele posledních dvou tisíc let … Tato definice nikdy nebyla předložena k diskusi živým taoistům k úvaze. Můžeme si s úsměvem představit někoho, kdo “definuje křesťanství” striktně na základě kanonických evangelií ... aniž by vzal v úvahu Pavla nebo Nicejský konci nebo Augustina nebo Luthera, prostě žádného křesťana ať už minulosti či žijícího v současnosti" (Kirkland p. xvii)


Kirkland vytýká moderním badatelům to, že si narcisticky rozdělili taoismus na „dobrý“ (filosofický) a „špatný“ (náboženský), protože ten náboženský se příliš podobá katolictví a jiným tradičním náboženstvím. „Dobrý“ taoismus prý neobsahuje žádná specifická dogmata a znamená prostě „soulad s přírodou.“ Nikoho už pak nezajímá, že takto žádný taoista nikdy nedefinoval své náboženství. Kirkland apeluje na to, aby se nechala promluvit vlastní taoistická tradice. (s. 6-7)

Jak tedy přistupuje Kirkland k otázce co je taoistické a co nikoli?

středa 10. února 2010

Taoismus 5 (pro Antropologii náboženství)

5. Syntéza taoismu, buddhismu a konfucianismu (1000 n.l.–současnost)

V desátém století, během politického chaosu mezi pádem dynastie Tang a vzestupem dynastie Song, se celá řada konfuciánských učenců stala poustevníky. Tito učenci přijali různé prvky taoismu a zen-budhismu a zahájili syntézu "trojího učení". Cílem této syntézy je celková kultivace těla a mysli člověka.


Stěžejním myslitelem této fáze vývoje taoismu byl Wáng Chóngyáng (王重陽; 1113–1170), zakladatel školy Úplné reality (全真 quán zhēn), která trvá až do dneška (jedné z větví této školy patří např. slavný chrám Bílého mraku v Pekingu). Wang byl přesvědčen, že k pochopení nejzažší, tj. úplné reality je třeba:
  1. zenové zkušenosti prázdnoty,
  2. etiky konfucianismu,
  3. taoistické metody zdraví a dlouhověkost.
Podle Wanga má každý v sobě jiskru Dao, ale bezmyšlenkovitost a tužby brání této jiskře ve vývoji. Metody zenu nám umožní zklidnění a vykořenění tužeb, čímž umožní této jiskře, aby se projevila. S konfuciány je Wang zajedno v tom, že původní mysl není jen prázdná, ale má sklon ke konání dobra, vyznačuje se laskavostí a jinými ctnostmi.

Wangovi žáci se rozdělili do sedmi větví školy Úplné reality. Další bouřlivý rozvoj taoismu v syntéze s budhismem a konfucianismem nastal v období dynastie Ming (1368-1644), kdy vznikly stovky různých větších či menších sekt. Za mandžuské dynastie Qing (1644-1912) naopak převládl ke všemu mingskému kritický postoj, což vedlo k rozvoji spíše intelektuálně-kontemplativnímu taoismu a k taoismu založenému na symbolické interpretaci alchymie (výrazy jako olovo, rtuť, nektar, vzít kotlík, atd. byly chápany jako označení pro psychické procesy).

Taoismus je živý i dnes, Wong rozlišuje pět základních sytémů současného taoismu:
  1. Magický taoismus: cesta síly – praktikovaná velmi uzavřenou sektou Maoshan, Nebeskými mistry, a sektou Kunlun (silně ovlivněnou tibetskou tantrou);
  2. Věštecký taoismus: cesta vidění – praktikovaný individuálně taoisty i netaoisty;
  3. Obřadní taoismus: cesta zbožnosti – praktikovaná především Nebeskými mistry;
  4. Taoismus vnitřní alchymie: cesta proměny – praktikovaná různými sektami;
  5. Taoismus Jednání a karmy: cesta správného jednání –iniciační základ většiny taoistických škol; jedná se o morální kód, metody kultivace a zdraví, apod.; tuto formu taoismu je možné čerpat i z knih, jedná se o formu na Západě nejpopulárnější
----------
Přes nádech exotičnosti je současný žitý taoismus na Taiwanu (na rozdíl od "taoismu" zkonstruovaného západními fanoušky) v mnoha ohledech podobný katolictví/pravoslaví.
Zde je příklad taoistické ranní/večerní modlitby: