Program PKL a pět činitelů

Program Příroda, krajina a lidé, který jsem zde již zmiňoval (21.4.2010), je rozložen do pěti tematických celků. Schéma těchto celků jsem napasoval do tradičního čínského (taoistického) schématu pěti činitelů (五行; wǔxíng), tj. dřeva (木mù), ohně (火 huǒ), země (土tǔ), kovu (金 jīn) a vody (水shuǐ). Začíná to v zeleném dřevě:

Prezentace tohoto projektu čeká Dr. Fellnera, mě a mé kolegy zítra na Církevní SOŠ ve Spáleném Poříčí (pro učitele).

Nepřátelé principu sporu

Včera jsem byl na zajímavém workshopu Nepřátelé principu sporu, organizovaném CEVRO Institutem, Občanským institutem a Academií Bohemica. Vystoupili čtyři řečníci: 

1. Pavel Materna: Princip dvojhodnotovosti – “gaps” a “guts”
Přednáška zaměřená na "relativismus v logice", tj. parakonzistentní logiky. Parakonsistentní logiky mají různé verze, podle toho, zda tvrdí, že (některé) kontradikce (1) nejsou pravdivé, ale užitečné, (2) mohou být pravdivé, (3)  jsou pravdivé (dialetheismus zastávaný Grahamem Priestem). Materna probíral argumenty kolem jednotlivých verzí. Mj. užitečně rozlišil dvojí formulaci principu dvojhodnotovosti:

PD1. Jsou právě dvě pravdivostní hodnoty: pravdivá a nepravdivá.
PD2. Každé tvrzení je buď pravdivá nebo nepravdivá.

Z PD2 vyplývá PD1, ale nikoli naopak. Jestliže má totiž nějaké tvrzení existenční presupozici a ta není naplněna, dané tvrzení není pravdivé ani nepravdivé. Nemáme zde třetí pravdivostní hodnotu (PD1 platí), ale její absenci (PD2 neplatí). 

2. David Černý: Princip sporu: Aristotelský přístup
David nejprve probral různé historické formulace principu sporu: Kdosi spočítal, že jich je asi 240, lze je rozdělit do čtyř skupin (a) syntaktické, (b) logicko-sémantické, (c) metafyzické, (d) psychologicko-pragmatické. Mezi těmito formulacemi je podle Černého analogie, přičemž hlavním analogátem je metafyzický princip sporu. Dále hovořil Černý mj. o tom, že:

• princip sporu vyjadřuje v transcendentní rovině identitu (Sv. Tomáš: fundatur supra rationem entis et non entis); 
• princip sporu je "trancendentální", zakládá veškeré další poznání, je nevytěsnitelný ze všech dimenzí lidského myšlení;
• Aristotelovo zdůvodnění (elenchos) postupuje (v knize Γ) třemi cestami: sémantickou, syntaktickou a praktickou.
• podle Terence Parsonse: předpokládejme, že tvrdíme B a Priest řekne "non-B". Zdálo by se, že s námi nesouhlasí, jenže je dialetheista, takže by podle něho mohlo platit B a non-B. Jak by tedy mohl Priest vyjádřit, že s námi opravdu nesouhlasí? Jedině tak, že poví, že B není pravdivý výrok, jenže to je kompatibilní s tím, že B je pravdivý. Dialetheista tedy nedokáže vyjádřit nesouhlas.
• princip sporu lze nejlépe vyjádřit pomocí pojmu materiální inkompatibility: jestliže A je A, potom není B. Sympolicky: A ┴ B (Huw Price); inkompatibilita je primárnější než negace.

3. Roman Cardal: Princip sporu a kultura
Cardal rozvinul úvahy nad tím, co je to kultura a jak vzniká. Kultura je výsledkem specifické činnosti člověka (jeho rozumu a vůle). Člověk v ní působí na přirozeně daný stav skutečnosti za účelem její modifikace, čímž ji obohatí o nový rozměr. Cardal citoval Cicerona jako původce přeneseného smyslu slova 'kultura' (viz 23.4.2010). Kulturní činnost může být v zásadě obrácena dvojím směrem:

(a) mimo člověka, např. zemědělství, umění, technologie (artes serviles, transitivní činnost)
(b) do člověka (artes liberles, immanentní činnosti)

Ke kulturní činnosti člověka lze zaujmout tři základní postoje (moje formulace):
- kultura určuje přirozenost: člověk nemá danou přirozenost/esenci (sartovský existencialismus)
- přirozenost určuje kulturu (např. marxismus, kde je kultura výsledkem materiálně-výrobních sil)
- kultura je rozvinutím přirozenosti (terminologií tomistické metafyziky: druhé akcidentální akty určují první akt substanciální; kultura je druhá přirozenost zdokonalující první přirozenost; to, že myslíme a chceme je dané, ovšem to, jak myslíme a jak chceme, je ovlivněné kulturou).


K tématu Cardal doporučil několikasvazkovou knihu Wernera Jaegera Paideia. Die Formung des griechischen Menschen, kde Jaeger hovoří o kultuře jako zosobnění ideálu toho, jak být člověkem, a Konrada Paula Liessmanna Teorie nevzdělanosti.

4.Roman Joch: Princip sporu a politické ideologie
Joch nejprve doporučil knihu Jan Horníka Proč holokaust a shrnul argumentaci pro její hlavní tezi (nacismus je založen na dawinistické ideji, že jediným mechanismem evoluce je boj o přežití). Joch kromě nacismu rozebíral i marxistický komunismus a relativistický liberalismus. Vnitřní rozpornost těchto systému podle něho vede ke zničení těch cílů, o které i jim samým (zpočátku) jde.

----------
S prof. Sousedíkem, Maternou, a Davidem Černým jsme pak ještě diskutovali o TIL a aristotelismu. Otázky, které jsem si poznamenal z této diskuse:

• Je princip sporu základním principem či je založen na základnějším principu: principu identity ( jsoucno je jedním, tj. něčím určitým)?
• Jsou individua náhá či nějak chrakterizovaná? Např. essenciálními predikáty (člověk, živočich, těleso), nutnými akcidenty (rozlehlý, schopný přemýšlet), druhovými a rodovými rozdíly (rozumový)?
• Je TIL logika kompatibilní s logikou tomistickou?
• O čem je výrok v TILu (o intenzích či o reálných individuích)?
• Existuje smysl ‘a priori’ v němž logika není a priori (že v nějakém smyslu je a priori není předmětem sporu)?
• O čem je aristotelská věda (o reálných individuích či o objektivních pojmech)?
• Co je to tomismus? (nauka Hervaea, Sonciny, Kajetana …)

Peter Burke - kulturní historie

Kulturní historie je disciplína, která usiluje o komplexní zachycení nejrůznějších aspektů života vybrané skupiny lidí, vč. jejich každodenních zvyků. Kulturní historie proto kombinuje přístupy antropologické a historické. O kulturní historii jako disciplíně se mluví především od sedmdesátých let minulého století, třebaže za zakladatele jsou považováni mj. Švýcar Jacob Burckhardt (1818-1897) či Holanďan Johan Huizinga (1872-1945).

Otázkou, co je to kulturní historie, se zabývá britský kulturní historik Peter Burke (n. 1937) v knize What is Cultural History? (2004). Viz také zajímavé interview sociálního antropologa Alan Macfarlana s Peter Burkem (1 2) (Macfarlan je i autorem rozhovoru s Mary Douglas, 5.2.2010, viz další jeho rozhovory, především s antropology).

S kulturní historií souvisí jakési hnutí historické kultury, jehož podstata mi ale z eseje Fernanda Sánchez Marcose uniká. Nebo lépe řečeno mně připadá sebepojetí tohoto hnutí zmatené: historická kultura má prý představovat rozšíření dosavadní historiografie, neboť prý "není omezena na analýzu akademické historické literatury." Vždyť ale i "normální" historiografie bere v úvahu nejrůznější prameny, včetně těch neakademických. Tak jak to myslí? Marcosův portál má nicméně inspirativní bibliografii, mj. zmiňuje i mého oblíbeného britského autora Paula Johnsona (jeho partikulární tvrzení beru s rezervou, ale je čtivý, inspirativní, a často s ním sdílím jeho hodnotící hledisko).

-----
Zajímavý článek k přečtení: Peter Burke: "Jesuits and the Art of Translation in Early Modern Europe" (z knihy Jesuits II, 2006; Jesuits I, 1999)

Benedikt XVI.: Caritas in veritate (2. kapitola)

V druhé kapitole své encykliky se Benedikt XVI. zamýšlí nad tím, co se ve světě změnilo za čtyřicet let od vydání Populorum progressio. V této kapitole mne zaujaly tři témata: interkulturní dialog, úcta k lidskému životu a interdisciplinarita.

26. Na kulturním poli jsou oproti době Pavla VI. rozdíly ještě výraznější. Tehdy byly kultury poměrně přesně definované a měly větší možnost bránit se před pokusy o kulturní homogenizaci. Dnes jsou možnosti interakce mezi kulturami značně větší a dávají prostor novým možnostem mezikulturního dialogu; má-li být takový dialog účinný, musí být jeho východiskem vnitřní vědomí specifické identity jeho různých partnerů. Neměl by se ovšem přehlížet fakt, že rostoucí komercializace kulturních výměn dnes vytváří dvojí riziko. Za prvé dochází ke kulturnímu eklekticismu nezřídka nekriticky přijímanému. Ke kulturám se jednoduše přistupuje a pojímají se jakoby byly v zásadě ekvivalentní a zaměnitelné. To vede k ústupkům vůči relativismu, který pravému mezikulturnímu dialogu nepomáhá; ... Za druhé existuje opačné riziko, jímž je kulturní zploštění a homologizace jednání a životních stylů. Tímto způsobem se ztrácí hluboký smysl pro kulturu různých národů a různých lidových tradic, v jejichž rámci se lidská osoba vyrovnává se základními existenčními otázkami. Eklekticismus a kulturní zploštění se sbíhají v separaci kultury od lidské přirozenosti. Kultury tak už neumí nalézat měřítko v přirozenosti, která je přesahuje.

(Benedikt XVI. má zřejmě na mysli opozici mezi multikulturalismem a monokulturalismem; k tomuto velkém tématu viz např. přednáška Raimonda Panikkara Religion, Philosophy and Culture, EN, a Ratzingerova hongkongská přednáška Christ, Faith, and the Challenge of Cultures, EN)

28. Jeden z nejvíce zřejmých aspektů dnešního rozvoje je důležitost tématu úcty k životu, které nemůže být nikterak oddělováno od otázek týkajících se rozvoje národů. ... V ekonomicky rozvinutých zemích je velmi rozšířena legislativa, která odporuje životu a dnes již vytváří návyk a praxi, což přispívá k šíření mentality, jež nepřeje porodnosti, spolu se snahou předávat ji také jiným zemím, jako by to byl nějaký kulturní pokrok.
... Otevřenost vůči životu je středem pravého rozvoje. Když společnost vykročí směrem k negaci a potlačování života, skončí tak, že už nebude nacházet motivaci a energii potřebnou k tomu, aby se nasadila do služeb pravého dobra pro člověka. Ztrácí se osobní a sociální vnímavost k přijímání nového života a také ochabují jiné formy přijetí užitečné v sociálním životě. Přijetí života utvrzuje morální energie a uschopňuje ke vzájemné pomoci. Pěstováním otevřenosti k životu mohou bohaté národy lépe pochopit potřeby chudých, vyhýbat se vynakládání obrovských ekonomických a intelektuálních zdrojů na uspokojování egoistických tužeb vlastních občanů a naopak prosazovat ušlechtilé jednání s vyhlídkou na morálně zdravou a solidární výrobu při respektování základního práva každého národa a každé lidské osoby na život.

(Velmi zajímavé, že Benedikt XVI. zde nepoukazuje na fakt, že při potratech dochází k vraždění - to je každému víceméně jasné - ale na to, že permisivní postoj k potratům v posledku morálně ničí nás samotné jakožto společnost! Aristotelská úvaha, že zlo je sebe-mrzačení.)

30-31. Vezme-li se v úvahu složitost problémů, je zřejmé, že různé discipliny musejí spolupracovat v uspořádaných interdisciplinárních vztazích. Láska (caritas) nevylučuje vědění, ba dokonce ho vyžaduje, prosazuje a zevnitř oživuje. Vědění není nikdy jenom dílem inteligence. Může být zajisté redukováno na kalkul a experiment, ale chce-li být moudrostí schopnou orientovat člověka ve světle prvních principů a jeho posledních cílů, musí být „ochuceno solí lásky“. Konání je bez vědění slepé a vědění bez lásky je sterilní, neboť ... Láska není pozdější přídavek, jakoby jakýsi dodatek k již skončené práci různých disciplín, nýbrž je s nimi již od začátku v dialogu. Požadavky lásky neprotiřečí požadavkům rozumu. Lidské vědění je nedostatečné a závěry věd nemohou samy ukázat cestu k integrálnímu rozvoji člověka. Vždycky je zapotřebí vydávat se „dále za“. Vyžaduje to láska v pravdě. Jít dále však nikdy neznamená přehlížet závěry rozumu, ani odporovat jeho výsledkům, ani se vměšovat do jeho uplatňování. Nikoli nejprve inteligence a potom láska: existuje láska bohatá inteligencí a inteligence plná lásky. ... morální hodnocení a vědecké bádání musí růst společně a že láska je musí oživovat v harmonickém interdisciplinárním celku, tvořeném jednotou i rozlišováním. Sociální učení církve, které má „důležitou interdisciplinární dimenzi“, může z tohoto hlediska plnit mimořádně účinnou funkci. Umožňuje víře, teologii, metafyzice a vědám nalézt jejich místo v rámci spolupráce ve službách člověku. Především tady sociální učení církve uskutečňuje svou sapienciální dimenzi. ... Přehnaná zlomkovitost vědění, uzavřenost humanitních věd před metafyzikou, obtíže dialogu věd s teologií jsou na škodu nejenom pro rozvoj vědění, ale také pro rozvoj národů, protože když k tomu dochází, lze obtížněji spatřit celkové dobro člověka v různých jeho charakteristických dimenzích.

(Láska jako energie, viz poznámky ke Scottu Peckovi . Zde je zajímavá idea, že sociální učení církve je a má být jakousi celkovou - harmonicky interdisciplinární - moudrostí. Znamená to, že by sociální učení církve mělo být jakousi oficiální "filosofií" církve?)

__________
Poznámka: Díky strejdovi své manželky z Nového Vestce jsem přeci jen jel včera na setkání s Benediktem XVI. do Staré Boleslavi. Nelitoval jsem. Dnes jsem také úspěšně zahájil výuku filosofické antropologie na ČZU.