Tomášův Komentář k Aristotelově Metafyzice

(přehled knih s odkazy na anglický překlad):

1-A:    Aristotelův úvod, historie metafyzického bádání
2-α:    Hledání pravdy a příčin
3-Β:    Metafyzické problémy
4-Γ:    Subjekt metafyziky (demonstrativně)
5-Δ:    Definice
6-Ε:    Metoda zkoumání bytí
7-Ζ:    Substance
8-Η:   Principy smyslově vnímatelných substancí
9-Θ:   Potencialita a aktualita
10-Ι:   Jednota
11-Κ: Rekapitulace (povaha a subjekt metafyziky), pohyb
12-Λ: Proměnlivá a neměnná substance, První Hybatel

Aristotelés o Platónově teorii Idejí

Podle Izquierda Aristotelés připsal Platónovi doktrínu, že obecniny jsou odděleny od jednotlivin (viz 9.11.2010). Jedna z "inkriminovaných" pasáží, kde k tomu došlo, je v Metafyzice A.6 (987a29-988a17):

"Platón se totiž již v mládí seznámil s Kratylem a s Hérakleitovým míněním, že všechny jevy smyslové zkušenosti (ta aistéta) jsou v stálém toku a že o nich není vědění, i podržel takové mínění též v pozdějších letech. Když pak Sókratés, pomíjeje otázky týkající se celé přírody, pojednával o otázkách mravního života a hledal tu to, co je obecné (to katholú), a první svoje přemýšlení zaměřil k pojmovému vymezování (peri horismón), souhlasil s ním a na základě takového názoru měl za to, že při vymezování pojmů běží o něco jiného než o předměty smyslového vnímání; soudil totiž, že je nemožné obecně platné určení (ho koinos horos) některého předmětu smyslového světa, poněvadž se stále mění. A tak onen druh jsoucna nazval idejemi a mínil, že věci smyslové oblasti jsou mimo ně a že všechny mají jméno od nich. Neboť mnohost věcí soujmenných s idejemi má prý jsoucnost tím, že v nich má účast. Slovem "účast" (methexis) však změnil jenom jméno; neboť pýthagorovci říkají, že věci jsou napodobením čísel, a Platón tvrdí, že účastí; ale to je jenom jiné jméno. Avšak co je to účast v idejích anebo napodobení, přenechali zkoumat jiným." (překl. A. Kříže 1946, rev. P. Rezek 2008; vlastní důraz)

Poznámka: Kapitola se dále zabývá (a) Platónovou třetí ontologickou vrstvou, tj. matematickými předměty (které jsou věčné a nehybné jako ideje, ale mnohé stejné jako vnímatelné předměty), (b) idejemi jako přičinami věcí, (c) tím, že Platón takto objevil další typ příčiny (kromě materiální a účinné) a to formální. Tomáš Akv. má k této kapitole pronikavý komentář (s výkladem vlastní pozice) v 10.  přednášce, EN)

Konference na Strahově - Michael J. Loux

Prvním z hlavních řečníků na naší konferenci (a první z významných současných metafyziků, který nám řekl "ano") je Michael J. Loux z Univerzity Notre Dame. (Program viz 26.5.2010). Loux bude mít následující příspěvek:

Loux: Aristotelés a konstituentní tradice
SHRNUTÍ: "V tomto článku se zaměřím na jeden ze stylů ontologického vysvětlování, který nazývám konstituční strategie. Velmi zhruba řečeno, zastánce konstitučního přístupu se snaží vysvětlit charakter běžné jednotliviny pomocí neodvozených zdrojů tohoto charakteru, které fungují jako části, komponenty či konstituenty této jednotliviny. Proberu některé ze současných verzí konstitučního přístupu a zvážím námitky, které jsou proti nim často vznášené. Mojí tezí je, že tyto verze nejsou schopny vyrovnat se s určitými fakty: (1) že běžné jednotliviny trvají skrze změnu; (2) že běžné jednotliviny mají některé ze svých vlastností esenciálně a jiné pouze kontingentně; (3) že běžné jednotliviny jsou konkrétní jednotliviny; (4) že numericky diverzní jednotliviny mohou mít stejné všechny vlastnosti a nemít žádné jiné. Nakonec budu hovořit o Aristotelově verzi konstituentní ontologie a budu hájit tezi, že tato verze má uspokojivou odpověď na všechny čtyři námitky."

Loux je autorem a editorem řady knih vynikajících pečlivostí, jasností, hloubkou, pravdivostí, a rozsáhlou znalostí jak antických tak moderních analytických debat. Louxova práce může sloužit jako vzor kvalitního analytického aristotelismu. Z jeho knih bych zmínil alespoň tyto:

• Metaphysics, 3rd. ed. (2006)
• Oxford Handbook of Metaphysics, co-editor (2003)
• Metaphysics: Contemporary Readings (2001)
• Primary Ousia (1991)
• The Possible and the Actual (1980)
• Substance and Attribute (1978)
• Universals and Particulars (1970)

Aristotelovo dílo 2

Od Aristotela se nám dochovala řada větších i menších spisů. V nich lze nalézt víceméně jednotnou nauku, jejichž interpretace je poměrně jasná v základních obrysech, třebaže samozřejmě existují spory o jednotlivosti. Použijeme-li (3.5.2010) Aristotelovo trojčlenné dělení plus logiku (όργανον -nástroj), jeho dílo vypadá takto:

Organon
- Kategorie (Cat.)
- O vyjadřování
- První analytiky
- Druhé analytiky
- Topiky
- O sofistických důkazech

Teoretické vědy
- Fyzika
- O vzniku a zániku
- O nebi
- Metafyzika
- O duši
- Krátké přírodovědné spisky (Parva naturalia)
- Zkoumání živočichů (Historia animalium)
- Části živočichů
- Pohyby živočichů
- Meteorologie
- Vývoj živočichů (Progressio animalium)
- Generace živočichů

Praktické vědy
- Etika Nikomachova
- Etika Eudémova
- Velká etika (Magna Moralia)
- Politika

Produktivní vědy
- Rétorika
- Poetika

Aristotelovo dílo 1

Číst texty, které se nám od Aristotela dochovaly, není zpočátku snadné. Aristoteles užívá specifickou terminologii a občas těžko průhlednou větnou strukturu. Některé kapitoly se zdají být sestaveny jen jakoby náhodně. Ve srovnání s Platónovým vytříbeným poetizujícím stylem působí Aristotelův styl hrubě a chaoticky. Zarážející tedy je Ciceronovo hodnocení Aristotelova stylu. Aristotelův text nazývá Cicero ve spise Academica Posteriora (XXXVIII) "zlatou řečnickou řekou" (flumen orationis aureum) a Aristotela chválí Cicero taktéž v krátkém spisku Topiky (I) a De oratore (odkaz jsem nenašel, má být prý 1.2.49). Cicero byl jeden z nejlepších latinských stylistů všech dob, který nešetřil kritikou různých řeckých a latinských stylů, proto je jeho hodnocení zarážející. Lze tedy předpokládat, že Cicero četl jinak stylizované spisy, než které se nám dochovaly. Z Aristotelových "stylizovaných" spisů se nám dochovalo jen pár fragmentů, kdežto to, co se nám dnes dochovalo pod Aristotelovým jménem, jsou pravděpodobně jen poznámky k přednáškám či dokonce jen zápisky jeho posluchačů. Naštěstí, navzdory na první pohled neutěšenému stavu Aristotelova textu, lze z dochovaných textů vyčíst fundamentální principy a argumenty jeho myšlení. A možná daleko lépe než by bylo bývalo možné z jeho spisů stylizovaných, které byly určeny širšímu publiku (zmínka je o nich v Pol. 1278b30; EE 1217b22, 1218b34). U Platóna je situace pravděpodobně opačná: dochovaly se nám jeho spisy stylizované (dialogy), přičemž podle některých platónských badatelů měl Platón i svou "reálnou nauku", o níž se nám ale přímé zprávy nedochovaly.

Aristotelova klasifikace věd 1

Aristotelés nám zanechal řadu spisů, které se tradičně rozdělují do tří skupin, podle Aristotelova rozdělení věd/vědění (epistemai - pl. od vědění):

• teoretické
• praktické
• produktivní.
  

Toto dělení bere za své kriterium cíl.

• vědění teoretické usiluje o pravdivé poznání pro ně samo;
  
• vědění praktické usiluje o poznání, které by vedlo k dobrému jednání člověka individuálně i ve společnosti; hodnota spočívá v praktické činnosti samotné.
  
• vědění produktivní usiluje o poznání, které by vedlo k vytvoření krásných či užitečných objektů (umění a technika) [ODKAZY]; hodnota spočívá ve výsledku tvůrčí činnosti.
  

Věda/vědění pro Aristotela není, tak jak je to často chápáno dnes, záznam o probíhajících empirických výzkumech, ale spíše něco jako ideální výsledek výzkumu - organizované a souhrné poznání určité oblasti. Vědění se u něho samozřejmě týká nejen oblastí smyslové zkušenosti, ale i toho, co oblast smyslů přesahuje.

Aristotelovy příklady teoretických věd/vědění:

• první věda či teologie (později nazvaná metafyzika a ještě později ontologie);
• fyzika nebo-li přírodní filosofie (v širokém smyslu slova: zahrnuje i astronomii, biologii a dokonce i psychologii);
• matematika (nauka o kvantitě, tj. geometrie a aritmetika).
  

Aristotelovy příklady praktických věd/vědění:

• etika;
  
• politika;
• ekonomie.

Aristotelovy příklady produktivních věd/vědění:

• řemesla a technologie (truhlářství, kovářství, kamenictví, stavebnictví, loďařství, atd., ovšem také zemědělství, chovatelství a lékařsví);
• krásná umění (výtvarná jako např. sochařství či malířství, músická, jako např. hudba a divadlo, a literární, jako např. rétorika).

[ODKAZY] (ze SEP) Topiky kn. VI, 6, 145a15-16 (kn. 6 pojednávající o definici; vlastní relevantní citát); Phys. 192b8–12; DC 298a27–32, DA 403a27–b2; Met. 1025b25, 1026a18–19, 1064a16–19, b1–3; EN 1139a26–28, 1141b29–32).

Vznik kvalitativních výzkumných metod

Do sedmnáctého století byla kvantita (číslo, rozměr) jedna z vícera kategoriálních aspektů světa (vedle kvality, vztahu, činnosti, trpnosti, místa, času, atd.). V sedmnáctém století dochází k systematickému modelování pomocí kvantifikace (např. intensity kvalit, místa, času, atd.) a to nejprve v oblasti neživé přírody (Descartes, Galilei, Newton). Díky kvantifikaci došlo k dramatickému nárůstu přesnosti našeho myšlení o materiálním světě a k objevu celé řady netušených souvislostí mezi zdánlivě nesouvisejícími vlastnostmi jsoucen. Úspěchy přírodních věd vedly ke snaze uplatnit kvantifikační metody i na člověka a společnost. Mnoho lidí mělo dojem, že věda se stává exaktní pouze do té míry, do jaké připomíná fyziku (viz např. Humeův projekt vědy o mysli, která byla inspirovaná Newtonovou mechanikou).

Reakce na “diktaturu” kvantitativních metod v rámci humanitních a sociálních disciplín přišla především ze strany etnografie (Bronisław Malinowski, 1884–1942) a sociologie (Chicagská škola). Později se kvalitativní výzkum začal v širokém měřítku uplatňovat i jinde (pedagogika, psychologie, pečovatelství, atd.)

Někteří představitelé či odchovanci některých filozofický směrů dvacátého století se angažovali v boji za legitimitu kvalitativních metod. Z těchto filozofických směrů si uveďme: fenomenologii (Edmund Husserl, Martin Heidegger), hermeneutiku (Friedrich Schleiermacher, Wilhelm Dilthey, Hans-Georg Gadamer), pragmatismus (Wiliam James, John Dewey, Charles Sanders Peirce), a frankfurtskou školu (Max Horkheimer, Jürgen Habermas, Theodor W. Adorno). Všechny tyto směry vychází z velké části z nekriticky přijímaných předpokladů, argumentů, a metod novověké filozofie (Descartes, Locke, Kant) a většina sociálních vědců nachází svůj filozofický domov v některém z těchto směrů.

Z hlediska tradiční platónsko-aristotelské tradice, která tvořila základ evropského myšlení až do baroka je spor mezi kvantitativními a kvalitativními metodami “pseudoproblémem”. Realita má své kvantitativní charakteristiky a má své kvalitativní (či přesněji: ne-kvantitativní) charakteristiky. Z toho, že lze kvantitativně modelovat kvalitativní charakteristiky nevyplývá, že je lze ontologicky eliminovat či dokonce prohlásit za vědecky nepoznatelné.

Kvalitativní metody ve vědě a Aristotelés

Další, již třetí, úspěšně zvládnutý přednáškový den/týden na ČZU. Kromě předmětu Antropologie náboženství, do něhož "vpašovávám" filozofii náboženství, zde učím i předmět Kvalitativní metody ve vědě a terénní výzkum, do něhož "vpašovávám" epistemologii a logiku. (V nové akreditaci se předmět bude již výstižněji nazývat Metodologie vědy). Oba předměty jsou vyučovány pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia. Tvůrce tohoto oboru, etnograf a antropolog, Dr. Petr Kokaisl, zastává stanovisko, že sociální vědy jsou často implicitně či explicitně určovány různými dogmatickými a relativistickými filosofickými proudy a ideologiemi, což lze napravit právě jen filosofií solidní a kritickou (ve smyslu Jiřího Fuchse nikoli Kanta). Tímto svým přesvědčením vytvořil Dr. Kokaisl velkou příležitost a výzvu pro dnešní Aristoteliky (scholastiky): Jsem přesvědčen, že tak jako se Aristotelés zabýval poznáváním v celé své komplexitě, je jedním z úkolů dnešních Aristoteliků rozvíjet nejen vlastní "obecné filosofické jádro", ale i "aplikovanou filosofii" v nejrůznějších doménách věd partikulárních. Jen tak se může filosofii opět dostat jejího pravého místa - matky, královny a služebnice všech věd.

Israel: Den 6-7

Program v neděli

- Mše sv. v arabštině v místním betlémském kostele Sv. Antonína
- Wádi Quelt (vyhlídka do údolí)
- Nábi Musa (muslimská poustevna s mešitou v Judské poušti)
- En Gedi a Kalya (koupání v Mrtvém moři)
- Kumránské jeskyně (zvenku),
- Jericho



Program v pondělí
Neprve jsme šli s manželkou na mši sv. v italštině v místním betlémském kostele Sv. Antonína. Poté jsem (již sám) navštívil kolegu Yehudu Halpera v Jeruzalémě (seznámili jsme se , kterého jsem 31.12.2009 na APA v New Yorku). Yehuda právě dokončuje doktorát z filosofie na velmi zajímavé téma hebrejského středověkého překladu Averroeova komentáře k Aristotelově Metafyzice V. (Tato Aristotelova kniha je jakýmsi "filosofickým slovníkem", Aristotelés v ní rozebírá různé významy termínů jako je počátek, příčina, element, přirozenost, nutnost, jedno, jsoucno, substance, stejný, opačný, dřívější-pozdější, potence, kvantita, kvalita, relativní, celistvý, hranice, díky čemu, dispozice, mít-něco, afekce, privace, pocházet z něčeho, část, celek, rod, omyl, akcident. Je jasné, že překlad tohoto spisu do arabštiny a hebrejštiny bude klást celou řadu obtíží, např. hebrejština sama o sobě neodlišuje "stávání-se" od "bytí").


Yehuda mě provedl po Van Leerově institutu, na kterém dostal doktorandské stipendium. Prošli jsme taktéž krásné okolí tohoto institutu (nedaleko bydlí izraelský prezident a ministerský předseda). Nedali jsme se odradit prudkým deštěm, protože zde v Izraeli/Palestině je déšť velkou vzácností a požehnáním.

Foto z wikipedie (foťák si nechala manželka)

Odpoledne jsme s Yehudou zajeli do Tel Avivu (resp. Ramat Ganu) na Univerzitu Bar-Illan (kde dělá doktorát). Zašel jsem s ním na seminář prof. Ephraima Meira "Psaná a mluvená diskuse v Buberově myšlení o bibli".


Pro zajímavost: dnes večer jsou v Betlémě třetí vánoce (tentokrát arménské - podle starého kalendáře dodržovaného jen v Jeruzalémě) a přijel sem palestinský prezident Mahmoud Abbás.



V noci z pondělí na úterý: Odjezd na letiště do Tel Avivu asi v 1.30 ráno, odlet do ČR v 06:15 hod. s příletem do Prahy v 09:25 hod. V letadle jsem se díval na velmi zajímavou komedii The Informant!, založenou na skutečném příběhu finančního podvodníka Mark Whitacra.

Člověk a jeho hodnoty 6

Životní naplnění tedy nespočívá ani v příjemnostech (rozkoši), ani v uspokojení, ale v něčem jiném. V čem? Podle Aristotela spočívá životní naplnění v celistvém životě, v němž jsou rozvíjeny jedinečné lidské schopnosti dosáhnout teoretického poznání, z něhož dále vychází rozumné praktické jednání. Vidíme, že Aristotelés správně pochopil fakt, že životní naplnění nespočívá v rozkoši (která je lokalizovaná a soukromá) ani v uspokojení (které je krátkodobé a nemůže působit zpětně), ale v něčem, co dává smysl každému okamžiku života. Problematickým aspektem Aristotelova pojetí je ovšem jednostranný důraz na lidskou racionalitu. Ve skutečnosti všechny lidské dimenze, od schopnosti fyzického přežití a předávání života dalším generacím, až po smysl pro krásu, jsou neredukovatelnou součástí naplněného lidského života. Jakousi „korunou“ lidské jedinečnosti je pak možnost svobodného sebe-určení. Záleží na každém z nás pro jaké hodnoty, jaká dobra, se rozhodne ve svém životě žít. Opravená definice životního naplnění tedy zní, že je to celistvý život, v němž na základě svobody svého sebe-určení rozvíjím svou účast na základních lidských dobrech, jako např. život, poznání, krása, atd.

Než přejdeme k tématu základních lidských dober, zdůrazněme si ještě, že naše odmítnutí ztotožnit příjemnost a uspokojení s životním naplněním neznamená úplné odmítnutí příjemnosti a uspokojení z dosažených cílů v nějakém extrémním asketismu a anarchii. Není nic špatného na tom, vychutnat si jídlo či osvěžující lesní vánek, a už vůbec nelze žít řádný život bez kladení si a dosahování konkrétních cílů. Jak příjemnost, tak uspokojení z dosahování cílů, jsou důležitou součástí smysluplného života. To ovšem neznamená, že jsou pro naplněný život dostatečné.

Filosofická antropologie 6: Co je to život (Aristotelés)

Podle Aristotela, zakladatele biologie, je život (i rostlin) dán duší, což je:

“první akt organického přírodního tělesa.” (O duši, II, 1).

Jak vidíme, takto chápaná duše nemá co do činění s Descartovým pojmem duše jako lidského vědomí. Životní projevy vystihuje aristotelská tradice pojmem “samopohyb” (spontánní cílená aktivita), což snad lze přirovnat k modernímu pojmu “autoregulace”.

Život je tedy činnost. Činnost je dána schopnostmi. Tradičně se rozlišují tři takovéto schopnosti na nejnižší, tj. vegetativní, úrovni:

1. Výživa (zahrnuje jak assimilaci stravy, nápoje, vzduchu, apod. tak dissimilaci, tj. vylučování, shazování listí apod.)
2. Růst (jak co do spojité kvantity, tj objemu a hmotnosti, tak co do vnitřní differenciace);
   
3. Plození.

Poznámka: Celkově vzato tyto tři schopnosti určují dostatečnou podmínku pro to, aby něco bylo živým organismem. Jednotlivě vzato by se tyto schopnosti zdály jako nutné, ale nikoli dostatečné: kamna také “dýchají,” krystaly “rostou,” chemické procesy “plodí.” Nicméně by bylo lze argumentovat, že tyto projevy neživých věcí se od projevů živých věcí zásadně liší a tudíž i každý jednotlivý vegetativní projev je dostatečnou podmínkou života.

Filosofická antropologie 6: teleologie

Poznámka k teleologii:
V diskusích mezi mechanicisty a vitalisty hraje velkou roli otázka eliminovatelnosti teleologie (účelnosti) a příbuzných normativních pojmů.

Př. srdce pracuje, aby pumpovalo krev; dobrá funkce srdce spočívá v pumpování srdce.

Nejen v psychologii, ale i v biologii je teleologie všudypřítomná. Mechanicisté teleologii berou jako „užitečnou fikci“. Někteří vitalisté brání teleologii jako proprium života.

Pro Aristotela je ovšem účelová příčina vždy – i u neživých věcí – nerozlučitelně sjata s příčinou účinnou: změna spočívá v přechodu z nějakého stavu k nějakému stavu, přičemž výsledný stav je účel k němuž účinek od počátku změny směřuje.

Runggaldier: Deskriptivní směry 5

Hodnocení (Stawsonova) deskriptivního přístupu k metafyzice: Strawson si zachovává zdravou míru mezi asketickou ontologií Quineovou a hýřivou ontologií Chisholmovou, v tom se blíží Aristotelovi. Sympatická je i jeho metoda zůstat co nejblíže pojmovému rámci běžného jazyka a myšlení.

Mezi jednotlivé slabiny Strasonovy argumentace se ovšem uvádí:
1. Kruhovitost (čas a prostor jsou identifikovány pomocí materiálních těles a naopak)
2. Primitivita pojmu osoby (zdá se, že pojem osoby lze analyzovat)
3. Priorita věcí před událostmi (není tak snadné uhájit).

Oběcná slabina Strawsonovy pozice spočívá v častém kolapsu epistemické (lingvistické) a ontické roviny. Ne nadarmo se Strawson odvolává nejen na Aristotela ale i na Kanta.

Filosofická antropologie 4: Duše jako forma těla

Existuje jen několik základních koncepcí člověka:

MONISMUS:
Materialistický: člověk se nijak zásadně neliší od zbytku materiální reality.
Idealistický: člověk se nijak zásadně neliší od zbytku „ideální“ (immateriální) reality.

DUALISMUS:
Člověk je essenciálně pouhá immateriální duše, která se akcidentálně pojí k tělu.

Aristotelés a návazně Tomáš se pokouší o "třetí cestu": duše (jakožto "oživující aspekt", anima) je formou těla. Tělo je tělem jen, pokud je oživené duší.

U Tomášova tvrzení, že duše je formou těla, ale vzniká problém, Kennym formulovaný takto:

Ztotožnění duše s formou má vážné filosofické nesnáze. ... Ztotožníme-li lidskou duši s aristotelskou substanciální formou, je samozřejmé, že lidské tělo ztotožníme s aristotelskou první látkou. Ale tělo a duše vůbec nejsou stejná dvojice jako látka a forma. To zdůrazňuje i sám Tomáš ... Člověk není něco, co má tělo. Člověk je tělo, tělo zvláštního druhu. Mrtvé tělo člověka už není lidské tělo ... ale jak se rozkládá, tvoří spíše směs mnoha těles. Lidské tělo, stejně jako jiné materiální předměty, je složeno z látky a formy. A lidská duše je formou lidského těla, ne formou látky lidského těla. (Tomáš o duchu, s. 27)

Klima není nadšen Kennyho formulacemi, ale uznává, že je zde opravdový problém: Tomáš opravdu říká jak (a) člověk je lidským tělem, tj. tělem racionálním, senzitivním a živým, tak (b) člověk se skládá z duše a těla. Zdá se, že je zde spor. Klima se ho pokouší řešit (EN).

Filosofická antropologie 3 - Ryleova kritika Descartova dualismu

Základní dramatická zápletka kursu: "dualistický monismus" (Aristotelés) mezi materialistickým monismem a platónsko-karteziánským dualismem.

Kritika dualismu od Gilberta Rylea: The Concept of Mind (1949/2002)

Kapitola 1: Descartův Mýtus

The Official Theory
Podle všeobecně rozšířeného pojetí, “oficiální teorie,” má každý člověk (kromě idiotů a mimin) tělo a mysl. Mysl je spojena s tělem, po smrti může existovat a fungovat dál. Tělo je něco veřejného, vnějšího, umístěného v prostoru a čase, podrobeného mechanickým zákonům přírody. Mysl je něco soukromého, vnitřního, mimo prostor, třebaže v čase, nezávislého na mechanických přírodních zákonech. Ve smyslovém vnímání se člověk může mýlit ohledně svého těla a vnějšího světa, nemůže se ale zásadně mýlit ohledně introspekcí nahlíženého vlastního vědomí (může se mýlit nezásadně, např. různým způsobem si věci namlouvat, jak na to upozornil Freud). Člověk poznává jenom svou vlastní mysl a tudíž si nemůže být jist myslí jiných lidí – zda druzí lidé mají mysl lze odhadnout pouze z toho, že vidím nějaké další tělo a předpokládám, že chování tohoto těla je vedeno podobnou myslí, jakou mám já sám.

The Absurdity of the Official Doctrine
Toto “the dogma of the Ghost in the Machine” je naprosto nepravdivé a nesmyslné. Jedná se o kategorickou chybu – podobně jakoby chtěl návštevník vidět Oxfordskou univerzitu po tom, co prošel různé budovy. Nelze vidět koleje, muzeum, jídelnu a ještě k tomu univerzitu. Dokud bude návštěvník chápat univerzitu jako jednu z budov, bude mysteriózní a nikdy ji neuvidí. Je třeba mu vysvětlit, jak požívat slovo pojem univerzita. Zastánci oficiální teorie činí kategorickou chybu: když myšlení, cítění, a chtění nelze popsat v termínech fyziky, chemie, a fyziologie, domnívají se, že je třeba popsat v nějakých podobných, byť specielně duchovních termínech.

The Origin of the Category-mistake
Úspěch Galileovské mechaniky vedl Descartesa jako vědce k přesvědčení, že veškeré věci v prostoru je možné vysvětlit mechanicky. Jako věřící člověk ale (na rozdíl od Hobbese) nemohl přijmout fakt, že lidé jsou jen komplexnější hodinky. Descartes proto přišel s ideou, že duše (mysl) je nějakou ne-prostorovou věcí. V mnoha jiných ohledech funguje podobně jako jiné prostorové věci, je tedy v mnohém podobná, v něčem odlišná. Descartova představa o duši je tedy para-mechanická. Problémem pak samozřejmě je:

1. Vysvětlení kauzality mezi duší a tělem; duši lze navíc stěží poopsat jinak něž negativně – ne-prostorová, ne-veřejná, ne-mechanicky-v-pohybu, atd. Co duše tedy je, zůstává záhadou.
2. Podobně jako je svět deterministický, je i duše řízena deterministickými zákony. Zásluha, zodpovědnost, volba, atd. jsou tedy pojmy, které nelze na duši aplikovat.
   

Ryle chce naopak ukázat, že klást mentální a fyzikální procesy vedle sebe je kategorickou chybou. Je to podobně absurdní jako spojování jiných věci různého logického typu pomocí spojky a, např. v této vtipné větě: “Přijela domů v záplavě slz a limuzíně.” Mysl a Hmota nejsou věci, které lze klást vedle sebe či proti sobě. Samozřejmě v nějakém smyslu lze mluvit o těle či hmotě a v nějakém smyslu o duši a mysli, ale nikoli ve stejném smylu. Podobně nelze říci, že “se zvedá příliv, akcie, nálada a průměrný věk.”
______________
Dnes jsme měli koncert skupiny Swing Cheek - k filosofii hudby ale už nic dodat nestíhám. Prioritou je příprava na úterní přednášku z Filosofické antropologie.

Filosofická antropologie 2

Zítra mám opět přednášky z filosofické antropologie. V druhé hodině chci velmi stručně shrnout dějiny filosofické antropologie - tak stručně, že stihnu mluvit i o Číně a analytické filosofii. Navíc ovšem, a to asi nestihnu, bych rád podal první předběžný obrys klasického realismu (pedagogicky inspirovaný Edwardem Feserem EN).

Témata:

A. Od Tháléta k Sókratovi

1. Téma: jednota reality (Thálés a spol. vs. Pythagoras)
2. Téma: změna a trvání (Hérakleitos vs Parmenidés)
3. Téma: od kosmu k člověku (sofisté vs. Sókratés)

B. Platónova teorie forem - první velká syntéza

C. Realismus, konceptualismus, nominalismus - proč něco jako realismus by každý slušný člověk měl zastávat

D. Aristotelova metafyzika - složitost, která se vyplatí i dnes

1. Aktualita a potencialita
2. Hylemorfismus
3. Čtyři druhy příčin

Jde to i jinak ...

Náhodou jsem narazil na ne zcela nezajímavý blog RNDr. Michaela Primase - konkrétně na rubriku Aristotelés naruby. Primas vystudoval geologii a zdá se, že má jak smysl pro kladení filosofických otázek, tak spisovatelský talent (soudě podle blogu, jeho knihu jsem nečetl).

Zajímalo mne, na jaké instituci pracuje. Vygoogloval jsem ho. Dostal jsem toto:

(K zobrazení celého článku klikněte na obrázek)

Psychoterapie a kázeň (M. Scott Peck) 2

C. Oddanost realitě
"Náš pohled na realitu je jako mapa, s jejíž pomocí se pohybujeme po terénu života. Je-li tato mapa pravdivá a přesná, pa obvykle víme, kde právě jsme, a když se rozhodneme, kam se chceme vydat, bývá nám více méně jasné, jak se tam dostat. Je-li mapa nepravdivá a nepřesná, nejspíš se ztratíme. (s. 35)

"To vše je zjevné, ale většina lidí si to do větší či menší míry odmítá připustit. To proto, že cesta k realitě není snadná. S mapami se totiž nerodíme; musíme si je vytvořit, což vyžaduje úsilí. ... Mnozí z nás je ovšem vynaložit nechtějí. Někteří se přestávají snažit na konci dopívání; ... Na konci středního věku už toto úsilí vzdává většina lidí. ... Málo je těch šťastných jedinců, kteří dál, až do okamžiku smrti, zkoumají mystérium skutečnosti, zpřesňují a přehodnocují své chápání světa a pravdy.“ (s. 36)

"Největším problémem při vytváření map však není to, že musíme začít od nuly, ale fakt, že je musíme neustále opravovat, mají-li zůstat přesné" (s. 36).

"Co znamená žít v úplné oddanosti pravdě? Především jde o život v trvalém, nekonečném a přísném sebezpytování. Svět poznáváme jen skrze náš vlastní vztah k němu. Nestačí tedy jen zkoumat svět; chceme-li jej poznat, musíme současně zkoumat i pozorovatele, tedy sebe sama." (s. 41)

"Život v naprosté oddanosti k pravdě také předpokládá ochotu přijímat nesouhlas jiných. Jediný způsob, jak si ověřit, že naše mapa platí, je vystavit ji kritice a ohrožení ze strany tvůrců ostatních map." (s. 42)

"Snaha vyhnout se kritice je u lidí tak všudypřítomná, že může být právem označena za součást lidské přirozenosti. Jestliže ji však označíme jako přirozenou, neznamená to ještě, že je takové chování nezbytné, prospěšné nebo nezvratné. I kálet pod sebe a nečistit si zuby by bylo přirozené. Přesto se učíme dělat něco nepřirozeného tak dlouho, dokud se to nestane naší druhou přirozeností. Nabývání sebekázně vlastně může být definováno jako proces učení se nepřirozenému. Patří k charakteristických vlastnostem naší přirozenosti, že dokážeme její hranici překročit a tím ji změnit; možná je to právě tato vlastnost, která nás činí v plné míře lidmi." (s. 44)

"Jaká jsou tedy pravidla, jimiž se můžeme řídit, odhodláme-li se žít v pravdě? Za prvé: nikdy neříkejme nic nepravdivého. Za druhé: mějme na paměti, že zamlčování pravdy je vždy potenciální lží a že každý takový případ vyžaduje závažné morální rozhodnutí. Za třetí: rozhodnutí zamlčet pravdu by nemělo být založeno na osobních potřebách. ... Za čtvrté: rozhodnutí zamlčet pravdu můsí být vždy podloženo výlučně potřebami toho, před nímž se pravda zamlčuje. Za páté: [musíme být] vedeni skutečnou láskou ... Za šesté: klíčovým faktorem v hodnocení potřeb druhého je jeho schopnost využít pravdu pro svůj duchovní růst. [Za sedmé], bychom si měli být vědomi toho, že když hodnotíme schopnost druhého využít pravdu pro svůj duchovní růst, máme vždy sklon tuto schopnost spíše podceňovat než přeceňovat." (s. 52)

D. Vyrovnání extrémů
"Doufám, že z dosud řečeného vysvítá, jak náročným a komplikovaným úkolem je ukáznění sebe sama. Je to úkol, jenž vyžaduje dobrý úsudek i pružnost. Odvážný člověk se musí snažit o úplnou upřímnost, ale musí být také schopen nechat si část pravdy pro sebe, jestliže je to na místě. Člověk, chce-li být svobodný, musí převzít naprostou zodpovědnost za svůj osud; musí však být schopen odmítnout tu, která mu plně nenáleží. Chce-li člověk žít moudře, mít v životě pořádek a být úspěšný, musí denně odkládat uspokojení a myslet na budoucnost; aby však jeho život byl radostný, musí být schopen žít plně přítomností a jednat spontánně, pokud to není destruktivní. Jinými slovy, kázeň sama musí být ukázněná. Technika, která je k tomu zapotřebí, se nazývá hledání rovnováhy; je tou čtvrtou a poslední, o které bych se rád zmínil." (s. 53)

"Pro úplné duševní zdraví a vyspělost je ... nezbytné, abychom dokázali pohotově vytvářet rovnováhu mezi vzájemně neslučitelnými potřebami, cíli, povinnostmi, odpovědnostmi, příkazy, atd. a stále ji obnovovat. Podstatou úspěchu při hledání rovnováhy je schopnost něčeho se vzdát. ... Nalézání rovnováhy patří ke kázni právě proto, že vzdát se něčeho je bolestné." (s. 55)

"Kdy je deprese zdravá: ... vzdáváme-li se něčeho, co milujeme - nebo přinejmenším něčeho, co k nám patří a je nám to důvěrně známé -, je to vždy provázeno depresí. Protože duševně zdraví lidé potřebují růst a rezignovat na původní "já" (neboť jeho ztráta je nezbytnou součástí procesu rozumového a duchovního růstu), je taková deprese normálním a v podstatě zdravým jevem. Abnormální nebo nezdravou se stává jen tehdy, když proces vzdávání se "starého já" něco naruší. Výsledkem pak je prodloužená deprese, která nemůže být vyřešena dovršením tohoto procesu. Existuje řada faktorů, které mohou narušovat tento proces, a prodloužit tak normální, zdravou depresi až do chronické a patologické podoby. Jedním z nejběžnějších a nejúčinnějších je opakovaná zkušenost z dětství, kdy buďto Osud nebo necitliví rodiče odebrali dítěti určité "věci" dřív, než bylo připraveno se jich vzdát nebo dost silné na to, aby se se ztrátou vyrovnalo." (s. 58)

"Deprese je jedna z nejčastějších příčin, proč lidé vyhledávají psychiatrickou pomoc. Lze říci, že tito lidé se už před rozhodnutím vyhledat psychoterapii dokázali něčeho vzdát a začali růst; k psychiatrovi je vlastně přivádějí symptomy tohoto růstu. ... Netvrdím ovšem, že by pacienti obvykle věděli, co se s nimi děje. Naopak mnohdy touží jen po úlevě od deprese, po tom, "aby bylo všechno jako dříve". Nevědí, že už nemůže být "všecno jako dříve". Jejich nevědomí to ale chápe." (s. 59)

"Mnozí lidé buď nechtějí, anebo nedokáží snášet strasti spojené s opouštěním toho, co se přežilo. Proto lpějí, často navždy, na starých způsobech uvažování a chování, proto nezvládnou žádnou z krizí, nestanou se skutečně dospělými a jsou ochuzeni o radostný pocit znovuzrození, který provází úspěšný přechod k větší zralosti." (s. 60)

Stavy, postoje a "věci", kterých se člověk musí podle Pecka v průběhu (úspěšného) života vzdát:

• nemusím se vyrovnávat s žádnými vnějšími nároky (kojenecký věk)
• moji rodiče jsou všemohoucí (dětství)
• všechno mohu, život je svoboda bez závazků
• nemusím šetřit silami (mládí)
• jsem (velmi) sexuálně přitažlivý a potentní
• můj život je (téměř) nekonečný
• mám mnoho forem dočasné moci
• jsem nezávislý, díky svému fyzickému zdraví
• mám své "já", žiji

"Posledně zmíněný, konečný požadavek - totiž vzdát se vlastního "já", vlastního života - se mnohým z nás jeví jako jakási krutost Boha či osudu, která z naší existence činí jakýsi špatný vtip a kterou nelze nikdy úplně přijmout. ... Úplný opak je však pravdou. Právě vzdání se svého "já" může být zdrojem té nejvíce povznášející, nejjistější a nejtrvalejší radosti ze života. A je to smrt, která dává životu jeho smysl. Toto "tajemství" je ústřední moudrostí náboženství." (s. 61)

"za všechno, čeho jsme se vzdali, ještě více získáváme. Sebekázní naše "já" roste. Rezignace bolí, protože něco umírá; smrt starého je však zrození nového. Máme-li si vyvořit novou, lepší myšlenku, představu, teorii nebo způsob chápání, musí stará myšlenka, představa, teorie nebo způsob chápání zemřít. Proto v závěru básně Cesta tří králů popisuje T. S. Eliot, jak tři mudrci trpí, když se vzdávají svých předchozích světonázorů a přijímají křesťanství." (s. 62)

"To nás přivádí k otázce, zda je vůbec možné se v tomto životě osvobodit od citového utrpení. Nebo opatrněji: je možné dospět alespoň k takovému stupni vědomí, aby bylo utrpení spojené s životem snesitelné? Odpověď zní ano i ne. Ano, neboť utrpení, které zcela přijmu, přestává v určitém smyslu utrpením být. Zní ano i proto, že trvalé cvičení v disciplíně vede k dokonalosti a duchovně vyspělý člověk vyniká nad jinými právě tak jako dospělý nad dítětem. Dítěti často přináší velké problémy a trápení něco, co dospělému připadá úplně nepodstatné. A konečně zní ani i proto, že duchovně vyspělý jedinec je ... jedincem obzvláště milujícím a tato neobyčejná láska mu přináší neobyčejnou radost. Odpověď zní [ale] také ne, protože svět trpí nedostatkem schopných lidí a toto vakuum je nutno vyplnit. ... Duchovně vyspělí lidé jsou povoláni sloužit světu ... Nutně pak získávají obrovskou moc, i když jsou v oč9ch světa často úplně obyčejní ... Nicméně ji používají a značně , ba přímo úděsně při tom trpí." (s. 63)

"Jedním z měřítek velikosti člověka - a možná tím nejlepším - je jeho schopnost trpět. Na druhé straně, což je paradoxní, jsou právě velcí lidé schopni se skutečně radovat. Buddhisté mají sklon přehlížet Buddhovo utrpení a křesťané zapomínají na Kristovu radost. Buddha a Kristus nebyli v zásadě odlišní. Utrpění Krista, jenž spočívá na kříži, je totožné s radostí Buddhy, spočívajícího pod stromem bo." (s. 64)
(Poznámka: Peck psal tuto knihu před svou konverzí ke křesťanství)

Na závěr tohoto trochu přerostlého příspěvku se ještě vraťme velmi krátce k filosofickým teoriím ctností: O kardinálních ctnostech se v období antiky a v pozdější středověké a post-středověké scholastice vedly velké diskuse. Východiskem byla např. Teologická suma I-II q61. Tyto diskuse se týkaly - naneštěstí pro převážnou část dnešní čtenářské obce - především jemných pojmových analýz a komplexní argumentace. Praktické životní aplikace byly ponechány zpovědníkům a kazatelům.

Pro zajímavost: pojem ctnosti není omezen pouze na západní filosofii. V současnosti se např. rozvíjí komparativní čínsko-západní filosofické studie ctností. Tento pojem je důležitý nejen pro konfuciánství (viz např. Jiyuan Yu, The Ethics of Confucius and Aristotle, 2007, EN), ale dokonce i pro taoismus, kde jeden z ústředních pojmů, totiž 德 dé, znamená (možná) něco jako ctnost.

Psychoterapie a kázeň (M. Scott Peck) 1

Na první pohled by se zdálo, že nejsou vzálenější světy než tradiční teorie ctností (jdoucí až k Platónovi, viz např. Prótagoras 330, Ústava 427, Zákony 631) a moderní psychoterapie. Mnohé současné vědy, včetně psychologie a psychiatrie, se bez pojmu ctnosti zdánlivě obejdou. V běžném jazyce má slovo "ctnost" dokonce negativní emotivní konotaci.

Pokud se ale podíváme na některé směry současné psychiatrie, zjistíme, že pojem ctnosti je v něm používán, třebaže často pod jinou nálepkou. Uveďme si některé pasáže z knihy M. Scott Pecka (EN), Nevyšlapanou cestou: Nová psychologie lásky, tradičních hodnot a duchovního růstu, Argo 1996, EN 1978. (Kniha mi byla několikrát doporučována a tak jsem do ní nahlédl; samozřejmě nejčtivější jsou v knize kasuistiky ty ale až na výjimky citovat nebudu).

Citované pasáže jsem vybral z první části, která se týká kázně (discipline). Připomeňme si ještě, abychom měli s čím srovnávat, že podle klasické antické tradice jsou základními, tzv. kardinálními, ctnostmi:

1. rozvážnost (prudentia), viz Aristotelova Etika Nikomachova, EN VI, 5;
2. spravedlnost (iustitia), viz EN V, 1;
3. umírněnost (temperantia), viz EN III, 10.
4. statečnost (fortitudo), viz EN III, 7-9;

Předmluva

"Jako psychiatr považuji za nutné zdůraznit dvě základní premisy, z nichž v celé knize vycházím. Především nečiním rozdílu mezi pojmy „mysl“ a duše“, tedy ani mezi růstem rozumových schopností a růstem duchovním. Pro mne jsou totožné. Druhým postulátem je to, že jde o proces složitý, náročný a celoživotní. Má-li psychoterapie poskytnout účinou pomoc procesu rozumového a duchovního růstu, nemůže jít o rychlou a snadnou proceduru." (s. 8)

ČÁST I: KÁZEŇ
"Život je těžký. To je velká pravda, jedna z největších. (První ze "Čtyř ušlechtilých pravd", kterým učil Buddha, zněla "život je utrpení.") Je to velká pravda, protože když ji takto pochopíme, můžeme ji překonat. ... Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jak obrovské jsou jejich problémy, starosti a obtíže - jako kdyby život obvykle byl snadný a jako by se to automaticky předpokládalo. ... Život je série problémů. Chceme je řešit, nebo nad nimi naříkat? Chceme naučit své děti, aby je řešily?" (s.9)

"... vyhneme-li se takové strasti, kterou přináší řešení problémů, vyhýbáme se současně i duchovnímu růstu, k němuž nás problémy vybízejí. ... Sami sobě i svým dětem bychom proto měli vštěpovat, jak je možné dosáhnout zdravého rozumu i ducha. Měli bychom sebe i je učit tomu, že strasti jsou nezbytné a že mají svou cenu, že je třeba se k problémům postavit čelem a podstoupit obtíže, které to přináší." (s. 11)

"Základním souborem nástrojem potřebným ke zvládnutí problémů v životě je kázeň. Bez kázně nemůžeme vyřešit nic. S trochou kázně můžeme zvládnout jen některé problémy. S naprostou kázní můžeme zvládnout všechny." (s. 10)

Podle Pecka je kázeň tvořena čtyřmi základními dovednostmi:

A. odklad uspokojení
B. přijetí odpovědnosti
C. oddanost pravdě
D. vyrovnání extrémů

A. Odklad uspokojení

" "Máte ráda dorty?“ zeptal jsem se jí. Odpověděla, že ano. „A kterou část máte raději,“ pokračoval jsem, „spodek nebo polevu?“ No přece polevu!“ řekla rozhodně. „A co sníte nejdřív?“ zeptal jsem se s pocitem, že pitomnějšího psychiatra než já svět ještě neviděl. „Nejdřív sním samozřejmě polevu,“ odpověděla. Od toho, jak jí dort, jsme se pak dostali zpáky k její práci a zjistili, jak se dalo očekávat, že v kterýkoli pracovní den věnuje první hodinu té uspokojivější polovině své práce a zbývajících šest se odhodlává k tomu méně příjemnéhu. Navrhl jsem jí, aby se donutila udělat tu nepříjemnou část práce za první hodinu; pak by dalších šest mohla prožít příjemně. Řekl jsem, že podle mého názoru je lepší jedna nepříjemná hodina nasledovaná šesti příjemnými než opačný stav. ... Odklad uspokojení je tedy způsob rozvržení strastí a slastí života tak, aby zvětšili slast, neboťse nejprve vyrovnáme s bolestí a máme ji tedy za sebou dříve. Bez této schopnosti nelze rozumně žít." (s. 12-13)

"... mají-li si děti vytvořit schopnost odkládat uspokojení, potřebují k tomu vzor sebekázně v rodičích, vědomí vlastní ceny a jistou důvěru v bezpečnost svého života. Toto „bohatství“ přinášejí dětem v ideálním případě právě rodiče svou ukázněností a opravdovou a trvalou péčí o ně. ... Pokud je děti nedostanou od rodičů, mohou je získat odjinud; v takových případech však jde vždy o nesmírně těžký zápas, mnohdy celoživotní a často nakonec neúspěšný." (s. 19)

Peck dále identifikuje dvě rozšířené, byť relativně skryté, poruchy řešení problémů (tj. neschopnost odkládat uspokojení):

1. netrpělivé a neadekvátní pokusy o nalezení okamžitého řešení;
2. představa, že problémy odejdou sami.

B. Přijetí zodpovědnosti

"Většina lidí, kteří navštíví psychiatra, trpí buď neurózou, anebo tím, co nazýváme poruchou osobnosti. Velmi zjednodušeně je možno říci, že tyto dva stavy jsou poruchami odpovědnosti a jako takové představují dva opačné póly ve vztahu ke světu a jeho problémům. Neurotik si bere příliš mnoho odpovědnosti; člověk s poruchou osobnosti příliš málo." (s. 27)

"Ve skutečnosti ovšem řada lidí trpí neurózou a poruchou osobnosti současně. Tito „neurotici s poruchou osobnosti“ jsou v některých sférách pronásledováni výčitkami svědomí za něco, za co vůbec neměli přebírat odpovědnost, a v jiných naopak nejsou ochotni přijmout ani rozumnou míru odpovědnosti sami za sebe. ... Je mezi námi málo těch, kteří by netrpěli ani mírnou neurózou nebo poruchou osobnosti ... . Rozlišit, za co jsme a za co nejsme v našem životě odpovědni, je totiž jedním z největších problémů lidské existence. Nemůže být nikdy vyřešen jednou provždy; po celý život musíme stále znovu zvažovat a v neustálých proměnách vývoje přehodnocovat, kde skutečně leží naše odpovědnost." (s. 28)

"Kdykoli se snažíme uniknout před odpovědností, činíme to tak, že tuto odpovědnost přenášíme na jiný subjekt (osobu, organizaci). To ovšem znamená, že tomuto subjektu, ať už je to Osud, „společnost“, vláda, firma nebo šéf, předáváme nad sebou moc. Právě proto Erich Fromm tak výstižně nazval svou studii nacismu a totalitarismu Útěk před svobodou." (s. 33)

Pokračování zítra.