Kaz 1,2; 2,21-23: Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost. Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. ... Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem? ...
Žalm 90: ... Neboť tisíc let je v tvých očích – jako včerejší den, který minul ... Nauč nás počítat naše dny, – ať dojdeme k moudrosti srdce. ...
Kol 3,1-5.9-11: Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. ... Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou. Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli.
Lk 12,13-21: ... Bůh však mu řekl: ‘Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?’ Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“
sobota 31. července 2010
Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta (pokračování z úvodu A.I.Davidsona)
Duchovní cvičení (třetí část)
Proč filosofická tradice zapomněla na svůj původně existenční impetus? Podle Hadota hrají roli tři důvody:
(1) Filosoficko-psychologický důvod: Člověk má tendenci spokojit se s teoretickým diskurzem odděleným od života či se za něj ukrýt, protože tím neriskuje sebe.
(2) Historický důvod: křesťanství nejprve přijalo antické pojetí filosofie a proto se např. mništví a vůbec křesťanství jako tako takové označovalo termínem 'philosophia'; později se význam tohoto termínu změnil - filosofie se začala považovat za pouhý přípravný teoretický nástroj ke studiu toho, co teprve stojí za to, tj. teologie; filosofie se stala ancilla theologiae, přičemž metody a existenční intence antické filosofie byly integrovány do křesťanské spirituality; konečným odtržení filosofie od spirituality a zrod filosofie jakožto systému nastal podle Hadota u Francisca Suáreze (s. 44 n. 200).
(3) Sociologický důvod: Filosofie se začala pěstovat na univerzitách, což jsou instituce profesorů-specialistů, produkující jiné profesory-specialisty. Filosofie už není určena všem lidem jakožto životní cesta, ale je určena především specialistům-profesionálům (v nejlepším případě je pak filosofie nabídnuta jako životní cesta pro profesora-specialistu).
"Teoretizace" filosofie a její odtržení od života nebylo nikdy úplné - Hadot poukazuje mj. na spirituální dimenzi filosofie u Abelarda, Erasma, Montaigneho, Descartesa, Spinozy a dokonce i u Kanta, dále Schopenhauera, Nietzscheho a Kierkegaarda, Marxe, Bergsona, Wittgensteina a Foucaulda.
Poznámka: Suárez a jiní barokní autoři kultivují nejen profesionální filosofii jako systém, ale i hlubokou křesťanskou spiritualitu. V tomto smyslu u nich de facto k odtržení filosofie od života nedošlo. De iure ale došlo k tomu, že byl striktně oddělen žánr "obsahové" filosofie a filosofie jako životního stylu (=spirituality). Toto oddělení má své výhody (např. Suárez byl takto stravitelnější pro luterány, kalvinisty a později i post-křesťany). Nemá ale toto striktní oddělování také své nevýhody?
Proč filosofická tradice zapomněla na svůj původně existenční impetus? Podle Hadota hrají roli tři důvody:
(1) Filosoficko-psychologický důvod: Člověk má tendenci spokojit se s teoretickým diskurzem odděleným od života či se za něj ukrýt, protože tím neriskuje sebe.
(2) Historický důvod: křesťanství nejprve přijalo antické pojetí filosofie a proto se např. mništví a vůbec křesťanství jako tako takové označovalo termínem 'philosophia'; později se význam tohoto termínu změnil - filosofie se začala považovat za pouhý přípravný teoretický nástroj ke studiu toho, co teprve stojí za to, tj. teologie; filosofie se stala ancilla theologiae, přičemž metody a existenční intence antické filosofie byly integrovány do křesťanské spirituality; konečným odtržení filosofie od spirituality a zrod filosofie jakožto systému nastal podle Hadota u Francisca Suáreze (s. 44 n. 200).
(3) Sociologický důvod: Filosofie se začala pěstovat na univerzitách, což jsou instituce profesorů-specialistů, produkující jiné profesory-specialisty. Filosofie už není určena všem lidem jakožto životní cesta, ale je určena především specialistům-profesionálům (v nejlepším případě je pak filosofie nabídnuta jako životní cesta pro profesora-specialistu).
"Teoretizace" filosofie a její odtržení od života nebylo nikdy úplné - Hadot poukazuje mj. na spirituální dimenzi filosofie u Abelarda, Erasma, Montaigneho, Descartesa, Spinozy a dokonce i u Kanta, dále Schopenhauera, Nietzscheho a Kierkegaarda, Marxe, Bergsona, Wittgensteina a Foucaulda.
Poznámka: Suárez a jiní barokní autoři kultivují nejen profesionální filosofii jako systém, ale i hlubokou křesťanskou spiritualitu. V tomto smyslu u nich de facto k odtržení filosofie od života nedošlo. De iure ale došlo k tomu, že byl striktně oddělen žánr "obsahové" filosofie a filosofie jako životního stylu (=spirituality). Toto oddělení má své výhody (např. Suárez byl takto stravitelnější pro luterány, kalvinisty a později i post-křesťany). Nemá ale toto striktní oddělování také své nevýhody?
pátek 30. července 2010
Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta (pokračování z úvodu A.I.Davidsona)
Duchovní cvičení (druhá část)
Filosoficky žít je podle Hadota fundamentálním rysem antického pojetí filosofie - filosofický diskurz (tj. "obsah") byl v antice podle Hadota druhotný, byl pouhým instrumentem filosofického života. (Distinkce mezi žitou filosofií a filosofickým diskurzem byla prý učiněna explicitně až v helénismu, implicitně je ale přítomna již u Platóna a Aristotela). Jedním z mnoha dokladů toho, že filosofie byla v antice primárně určitým životním stylem je fakt, že se jako filosofové označovali i lidé, kteří ani nepsali ani nevyučovali. Byli tak označeni na základě svého existenčního postoje, na němž se zjevovala esence dané filosofické školy.
V antice existovalo šest základních filosofických škol:
Filosoficky žít je podle Hadota fundamentálním rysem antického pojetí filosofie - filosofický diskurz (tj. "obsah") byl v antice podle Hadota druhotný, byl pouhým instrumentem filosofického života. (Distinkce mezi žitou filosofií a filosofickým diskurzem byla prý učiněna explicitně až v helénismu, implicitně je ale přítomna již u Platóna a Aristotela). Jedním z mnoha dokladů toho, že filosofie byla v antice primárně určitým životním stylem je fakt, že se jako filosofové označovali i lidé, kteří ani nepsali ani nevyučovali. Byli tak označeni na základě svého existenčního postoje, na němž se zjevovala esence dané filosofické školy.
V antice existovalo šest základních filosofických škol:
- platónská,
- aristotelská,
- stoická,
- epikurejská,
- skeptická (pyrrhónská),
- cynická.
čtvrtek 29. července 2010
Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta (pokračování z úvodu A.I.Davidsona)
Duchovní cvičení (první část)
Hadot, tak jako jiní moderní historikové, byl nejprve přesvědčen, že antičtí filosofové usilovali o kompletní písemný záznam svých filosofických systémů. Nejrůznější nedostatky a kontradikce ovšem Hadota přivedli k tomu, že začal brát vážně orální tradici, která, jak později pochopil, je základem antické filosofie. Psané texty byly jen pomůckou pro mluvené slovo, jehož cílem nebylo jen předat informaci, ale zapůsobit na duši partnera. Hadot si oblíbil citát Victora Goldschmidta (původně vztažený na platónské dialogy), že antické texty mají "formovat spíše než informovat." Toto je zřetelné především u Sókrata a jeho mise "poznej sám sebe". Jedná se o duchovní cvičení skrze dialog, skrze autentickou "sebe-přítomnost a přítomnost-k-druhým" (authentic presence of the self to itself, and of the self to others):
"Na Sokratovských a Platónských dialozích je patrná autentická přítomnost - ukazují na to, že nejdůležitější není řešení partikulárního problému, ale cesta kterou společně projdeme na cestě k tomuto řešení." (s. 20)
Třebaže podle Hadota některá antická díla jsou "psanější" než jiná, všechna mají dimenzi dialekticko-pedagogickou a jejich cílem je především osobní transformace a nikoli komunikace "encyklopedického vědění ve formě systému propozic a pojmů, které by, lépe či hůře, odrážely systém světa." (s. 21). To platí podle Hadota i pro texty Aristotela a Plotina. Cílem antické filosofie byla kultivace celého života filosofa, nejen jeho intelektu, ale i vůle, smyslů a představivosti. Filosof měl nejen vyprodukovat dobrou logickou, fyzikální či etickou teorii, ale dobře mluvit, myslet a jednat. Filosofie spočívala v umění žít (a být připraven na smrt). Antické filosofické texty proto přechází snadno mezi teoretickými a exhortativními mody a neváhají užít hyperbol a jiných rétorických prvků. Hadot zdůrazňuje to, že filosofická duchovní cvičení se netýkají jen etiky (postoje k druhým lidem), ale stejně tak i logiky (postoje k myšlení) a fyziky (postoje ke kosmu). Tyto tři disciplíny jsou sice odlišné když o filosofii mluvíme (např. ve výuce), jsou ale jedním nerozděleným aktem moudrosti, když filosofii žijeme.
Hadot, tak jako jiní moderní historikové, byl nejprve přesvědčen, že antičtí filosofové usilovali o kompletní písemný záznam svých filosofických systémů. Nejrůznější nedostatky a kontradikce ovšem Hadota přivedli k tomu, že začal brát vážně orální tradici, která, jak později pochopil, je základem antické filosofie. Psané texty byly jen pomůckou pro mluvené slovo, jehož cílem nebylo jen předat informaci, ale zapůsobit na duši partnera. Hadot si oblíbil citát Victora Goldschmidta (původně vztažený na platónské dialogy), že antické texty mají "formovat spíše než informovat." Toto je zřetelné především u Sókrata a jeho mise "poznej sám sebe". Jedná se o duchovní cvičení skrze dialog, skrze autentickou "sebe-přítomnost a přítomnost-k-druhým" (authentic presence of the self to itself, and of the self to others):
"Na Sokratovských a Platónských dialozích je patrná autentická přítomnost - ukazují na to, že nejdůležitější není řešení partikulárního problému, ale cesta kterou společně projdeme na cestě k tomuto řešení." (s. 20)
Třebaže podle Hadota některá antická díla jsou "psanější" než jiná, všechna mají dimenzi dialekticko-pedagogickou a jejich cílem je především osobní transformace a nikoli komunikace "encyklopedického vědění ve formě systému propozic a pojmů, které by, lépe či hůře, odrážely systém světa." (s. 21). To platí podle Hadota i pro texty Aristotela a Plotina. Cílem antické filosofie byla kultivace celého života filosofa, nejen jeho intelektu, ale i vůle, smyslů a představivosti. Filosof měl nejen vyprodukovat dobrou logickou, fyzikální či etickou teorii, ale dobře mluvit, myslet a jednat. Filosofie spočívala v umění žít (a být připraven na smrt). Antické filosofické texty proto přechází snadno mezi teoretickými a exhortativními mody a neváhají užít hyperbol a jiných rétorických prvků. Hadot zdůrazňuje to, že filosofická duchovní cvičení se netýkají jen etiky (postoje k druhým lidem), ale stejně tak i logiky (postoje k myšlení) a fyziky (postoje ke kosmu). Tyto tři disciplíny jsou sice odlišné když o filosofii mluvíme (např. ve výuce), jsou ale jedním nerozděleným aktem moudrosti, když filosofii žijeme.
středa 28. července 2010
Pierre Hadot - Filosofie jako životní cesta
Pierra Hadota (1922–2010) jsem řadu let míjel. Kdysi měl přednášku v Praze, na kterou jsem nešel, protože mě rozčilovala moje neznalost francouzštiny. Pak jsem si ofotil jeho knihu Philosophy as a Way of Life, ale nikdy jsem ji pořádně nečetl. Možná je to tím, že od filosofie jsem životní moudrost nečekal (tu jsem čerpal ze svého náboženského přesvědčení). V hnutí filosofické praxe (kde je tato kniha vřele doporučována) ovšem vidím snahu naplňovat to, co mnozí od filosofie očekávají: poskytnout životní orientaci. Podívejme se tedy na Hadotovu knihu. (1995).
Z úvodu A. I. Davidsona:
Metodika pro interpretaci historie antické filosofie
Hadot objevil důležitosdůležitost konkrétního kontextu daného antického textu, protože bez této znalosti velmi snadno text dezinterpretujeme. Např. Hovory k sobě od Marka Aurelia se zdály po staletí být jen nesourodými poznámkami. Hadot objevil v tomto textu inherentní stoickou strukturu duchovních cvičení (zaznamenanou u Epiktéta):
Hadot si jako jeden z prvních filosofů dobře povšiml např. Wittgensteinovy literární formy ve Filosofických zkoumáních. Jejích cílem je terapie, podobně jako tomu bylo u antických textů. Podle Hadota jde totiž v antických textech primárně o sebe-kultivaci a duchovní cvičení (spiritual exercises) a jen sekundárně i o teze a dogmata.
Z úvodu A. I. Davidsona:
Metodika pro interpretaci historie antické filosofie
Hadot objevil důležitosdůležitost konkrétního kontextu daného antického textu, protože bez této znalosti velmi snadno text dezinterpretujeme. Např. Hovory k sobě od Marka Aurelia se zdály po staletí být jen nesourodými poznámkami. Hadot objevil v tomto textu inherentní stoickou strukturu duchovních cvičení (zaznamenanou u Epiktéta):
- cvičení úsudku (logika),
- cvičení tužeb (fyzika),
- cvičení jednání (etika);
Hadot si jako jeden z prvních filosofů dobře povšiml např. Wittgensteinovy literární formy ve Filosofických zkoumáních. Jejích cílem je terapie, podobně jako tomu bylo u antických textů. Podle Hadota jde totiž v antických textech primárně o sebe-kultivaci a duchovní cvičení (spiritual exercises) a jen sekundárně i o teze a dogmata.
úterý 27. července 2010
Příklady filosofických konzultací
Filosofické konzultace metodou "sókratovských otázek" (ať už to má se Sókratem něco společného či nikoli) není většině lidí příjemná. Někteří však vytrvají a dojdou užitečného výsledku (příspěvku k sebepoznání), jiní sice k čemusi dojdou, ale je zřejmé (většinou nikoli jim samým), že se jedná jen o zástupný problém. Př. tří konzultací z posledního týdne:
YV:
Otázka: "Je někdy morálně přípustné zabít člověka?"
Výsledek: "Není. Ani v sebeobraně. Tento můj názor je zcela ojedinělý, na což jsem hrdá."
SN:
Otázka: "Je tvrzení "vše je v naší mysli" pravdivé?"
Výsledek: "Tvrzení lze pochopit nepravdivě. I kdyby bylo možné pochopit je pravdivě, jedná se o nejasné tvrzení. Úsilí interpretovat tvrzení pravdivě vychází z mé snahy zachovat si v důvěru k autoritě, která dané tvrzení vyslovila."
MN:
Otázka: "Proč mě XY tak štve"
Výsledek: "Příčina iritace a hněvu s XY nevychází ze samotné osoby XY, ale z mých velkých očekávání, která o XY mám."
Samozřejmě, že výsledky těchto konzultací vypadají na první pohled triviálně. Důležité ovšem je, že se jedná o výsledky asi hodiny namáhavé vlastní myšlenkové práce partnerů - nic jsem jim nepředkládal, pouze kladl otázky, poukazoval na případné protiřečení a navrhoval formulace a shrnutí dosaženého.
Další přínos filosofické praxe je v tom, že se stávají zřejmější implicitní filosofické předpoklady z nichž názory lidí vychází (jak o tom mluvil Ran Lahav, 23.07.2010; v kontextu filosofování dětí viz SEP).
YV:
Otázka: "Je někdy morálně přípustné zabít člověka?"
Výsledek: "Není. Ani v sebeobraně. Tento můj názor je zcela ojedinělý, na což jsem hrdá."
SN:
Otázka: "Je tvrzení "vše je v naší mysli" pravdivé?"
Výsledek: "Tvrzení lze pochopit nepravdivě. I kdyby bylo možné pochopit je pravdivě, jedná se o nejasné tvrzení. Úsilí interpretovat tvrzení pravdivě vychází z mé snahy zachovat si v důvěru k autoritě, která dané tvrzení vyslovila."
MN:
Otázka: "Proč mě XY tak štve"
Výsledek: "Příčina iritace a hněvu s XY nevychází ze samotné osoby XY, ale z mých velkých očekávání, která o XY mám."
Samozřejmě, že výsledky těchto konzultací vypadají na první pohled triviálně. Důležité ovšem je, že se jedná o výsledky asi hodiny namáhavé vlastní myšlenkové práce partnerů - nic jsem jim nepředkládal, pouze kladl otázky, poukazoval na případné protiřečení a navrhoval formulace a shrnutí dosaženého.
Další přínos filosofické praxe je v tom, že se stávají zřejmější implicitní filosofické předpoklady z nichž názory lidí vychází (jak o tom mluvil Ran Lahav, 23.07.2010; v kontextu filosofování dětí viz SEP).
pondělí 26. července 2010
Základní přístupy k diskusi
Obecně vzato lze k jakýmkoli sporným otázkám přistupovat trojím způsobem:
(A) Dogmatismem s polemickým monologem
Dogmatismus je postoj při němž trváme na svém názoru bez ohledu na evidenci v jeho prospěch či neprospěch. Diskuse dogmatiků spočívá v monolozích, kdy jeden druhého neposlouchá. Často proto dochází k verbální polemice i v otázkách, kde vlastně panuje věcná shoda (nebo naopak).
(B) Relativismem s nonšalantním pseudo-dialogem
Relativismus je postoj podle něhož je pravda vlastnost vztažná (relativní) vůči individuu či socio-kulturní skupině. Pokud každý máme svou pravdu, není třeba poslouchat ty druhé, protože já se mýlit nemohu. „Dialog“ relativistů spočívá v sérii monologů o soukromých pravdách.
(C) Kritickým realismem s dialogickým pluralismem
Kritický realismus je postoj podle něhož je pravda daná realitou a nikoli našimi soukromými představami a libovůlí; pravdu je pak třeba hledat a zastávat kriticky (nikoli dogmaticky), což znamená pečlivě zvažovat evidenci pro a proti. Pro kritický realismus je důležitým nástrojem dialog ve smyslu trpělivé diskuse, v níž si účastníci svá stanoviska vzájemně vyjasňují a zdůvodňují (tzv. „community of inquiry“).
(A) Dogmatismem s polemickým monologem
Dogmatismus je postoj při němž trváme na svém názoru bez ohledu na evidenci v jeho prospěch či neprospěch. Diskuse dogmatiků spočívá v monolozích, kdy jeden druhého neposlouchá. Často proto dochází k verbální polemice i v otázkách, kde vlastně panuje věcná shoda (nebo naopak).
(B) Relativismem s nonšalantním pseudo-dialogem
Relativismus je postoj podle něhož je pravda vlastnost vztažná (relativní) vůči individuu či socio-kulturní skupině. Pokud každý máme svou pravdu, není třeba poslouchat ty druhé, protože já se mýlit nemohu. „Dialog“ relativistů spočívá v sérii monologů o soukromých pravdách.
(C) Kritickým realismem s dialogickým pluralismem
Kritický realismus je postoj podle něhož je pravda daná realitou a nikoli našimi soukromými představami a libovůlí; pravdu je pak třeba hledat a zastávat kriticky (nikoli dogmaticky), což znamená pečlivě zvažovat evidenci pro a proti. Pro kritický realismus je důležitým nástrojem dialog ve smyslu trpělivé diskuse, v níž si účastníci svá stanoviska vzájemně vyjasňují a zdůvodňují (tzv. „community of inquiry“).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)