pátek 23. července 2010

Ran Lahav - filosofická praxe

Další zajímavou postavou filosofické praxe je izraelský filozof Ran Lahav. Třebaže má Lahav v mnohém jiný přístup než Oscar Brenifier i on je přesvědčen, že filosofie nedává odpovědi. Toto přesvědčení ovšem není atributem (nutnou vlastností) filosofické praxe. Atributem filosofické praxe je konkrétní pomoc konkrétnímu člověku v sebepoznání, tj. nejprve v tom, abychom uviděli svůj problém. A na nejhlubší rovině je každý náš osobní problém filosofický.



Na levé straně obrazovky je vidět Carmen Zavalu z Peru, se kterou jsem se seznámil ve Francii.

17 komentářů:

  1. Na tohoto upozornil kdysi Vallicella: http://www.drrode.co.uk/

    OdpovědětVymazat
  2. Díky! Další dobrý příklad. Kromě několika přátel z francouzského semináře jsem už vyzkoušel filosofickou praxi na několika členech rodiny, opravdu to "funguje".

    OdpovědětVymazat
  3. Ze to funguje. Jak to delas a jakou zmenu pozorujes?

    OdpovědětVymazat
  4. Jak to dělám: kladu otázky a logicky odpovědi uspořádávám (toto asi opravdu bude něco jako sókratovská metoda).

    Jakou změnu pozoruji: mým cílem č. 1 je přispět k tomu, aby "klient" jasně nahlédl něco fundamentálního o sobě a svém přístupu ke světu, co doposud pouze tušil či dokonce ani to ne. Není to nic, co bych předložil já, ale naopak k tomu dojde klient sám (s mou pomocí).

    Podle Brenifiera, Lahava a jiných praktiků je to jediný a hlavní cíl filosofické praxe. Podle mne je to jen první krok. Ovšem naprosto nezbytný krok. Snaha přeskočit ho končí v osudových sebeklamech.

    Dobře to vystihuje Peter Kreeft v knize "Philosophy 101 by Socrates" (což je vynikající komentář k Platónově Obraně Sókrata)

    OdpovědětVymazat
  5. a není to teda normální psychologie?

    OdpovědětVymazat
  6. myslím že je ve filozofickém dialogu ještě dost velký rozdíl mezi tím, zda si tyto (psychologické) otázky kladu sám, nebo zda je kladu druhému. Sám si je klást musím, to je jasné. Ale druhému je můžu klást (a jeho názory interpretovat v tomto duchu) až poté, co se pokusím pochopit a případně vyvrátit jeho argumenty racionálně, bez ohledu na jeho osobu. Jinak se racionální diskuse dostane do slepé uličky. Problém filozofického poradenství je v tom, že je zde filozof v roli psychologa, tudíž se snaží přijít na to, aby odhalil, proč ten druhé své postoje zastává - a řekl mu to a tak mu pomohl vyřešit psychické problémy, bloky nebo psychicky ovlivněná zkreslení jeho názorů. Pak ale vlastně vůbec nejde o filozofický dialog - nemůže o něj jít a priori, je to prostě tak "nastavené" - a je jasné, proč filozofičtí poradci budou k psychologizaci filozofie inklinovat i ve svých vlastních filozofických názorech. Proistě nemoc z povolání, profesionální deformace.

    OdpovědětVymazat
  7. Také jsem Brenifiera a spol. zprvu obvinil z toho, že dělá psychoterapii a nemá to s filosofií nic společného. Tato teze ale naráží:

    (1) Tradičně ve filosofii opravdu šlo i o vyjasňování postojů.

    (2) Tyto postoje pramení z fundamentálních filosofických předpokladů.

    (3) Metodika filosofického poradenství je dost odlišná od běžné psychoterapie - žádné psycho-kecičky, dětské vzpomínky, intimnosti, sdílení, atd.

    Takže se kloním k tomu, že je to přeci jen spíše záležitost filosofická než psychologická (pokud ale chceš, můžeme tomu říkat filosofická psychoterapie :-))

    Nebezpečí fixace na postoje a odmítnutí obsahové filosofie u filosofických praktiků jsem probíral v minulých záznamech; existuje řada praktiků, jako např. Peter Simpson nebo Vlastou výše zmíněný Bo Rode Meinertsen, kteří touto "profesionální deformací" netrpí.

    OdpovědětVymazat
  8. Ještě jsem si všiml tohoto (máš Mirku hodně moc myšlenek na jednou, nestačím je všechny zpracovat):

    "myslím že je ve filozofickém dialogu ještě dost velký rozdíl mezi tím, zda si tyto (psychologické) otázky kladu sám, nebo zda je kladu druhému. Sám si je klást musím, to je jasné. Ale druhému je můžu klást (a jeho názory interpretovat v tomto duchu) až poté, co se pokusím pochopit a případně vyvrátit jeho argumenty racionálně, bez ohledu na jeho osobu. Jinak se racionální diskuse dostane do slepé uličky."

    Z mých zkušeností vyplývá opak: často jen díky "postojovým" otázkám (jak říkáš psychologickým) může racionální diskuse pokračovat. Obojího je třeba podle kontextu, analyticko-scholastický ideál čistě věcných diskusí je v současnosti velmi vzácným zbožím (pokud vůbec existuje).

    Nebo máš dojem, že s lidmi často vedeš dobré racionální diskuse "bez ohledu na osobu"?

    OdpovědětVymazat
  9. ad "filozofická psychoterapie": OK.
    ad psychootázky v racionální diskusi: no, šlo mi hlavně o psychologizaci typu "tvrdí to, protože udělal morální chybu a chce ji zakrýt" nebo "protože ho řezali v dětství bejkovcem". Tj, když se nejprve nezabýváš argumenty toho druhého, které pro své postoje má, ale jím samotným a jeho důvody (které podle tebe má), aby říkal to co říká, a tyto důvody přitom nijak nepodporují pravdivost jeho názorů.
    Já se tedy vždycky nejprve snažím zabývat se argumenty - a to dokonce i v případě, kdy se mnou druhá strana mluví přezíravě :-)

    OdpovědětVymazat
  10. abych to řekl tvrději: i kdyby ten člověk byl naprostá svině, masový vrah a totální zbabělec a bylo nad slunce jasné, že jeho slova jsou jen jeho sebeobhajobou, aby ho za dvě vteřiny nepověsili na oprávku metr od jeho hlavy, tak je filozofickou povinností napřed posuzovat jeho argumenty zcela bez ohledu na to, kdo je a v jaké situaci je říká.

    OdpovědětVymazat
  11. a to mj. a hlavně proto, že ty argumenty mohou být platné nezávisle na důvodech, proč je říká, a ve filozofickém dialogu jde o pravdu. Snad by se dalo říct, že obvykle jde ve filozofickém dialogi o celkovou pravdu, nejobecnější věci (a teprve v rámci nich o pravdu osobního stavu distutujících) a ve filozofické psychoterapii naopak primárně o pravdu toho osobního vnitřního stavu.

    OdpovědětVymazat
  12. OK, asi nejlepší bude tu konzultaci vyzkoušet, abys viděl ten rozdíl. Opravdu to není standardní psychologizace jak si ji představuješ.

    OdpovědětVymazat
  13. Ale to já jsem přece přiznal, že není. Dokonce si myslím, že některé hovory, které s přáteli vedu, v sobě mají víc právě tohohle psachologického poradenství (oboustranně) než filozofické diskuse. Ale třeba si to někdy zkusíme spolu :-)
    Jen mě hrozně vytáčí, když mi někdo začne takhle psychologicky namítat na mé názorym protože já to taky jiným lidem nedělám, pokud vyloženě nechtějí a nebavíme se zrovna víc o sobě navzájem než o obsahu našich názorů.

    OdpovědětVymazat
  14. Řekl bych, že v tomhle ohledu jsou v zásadě dva typy lidí. Ten jeden považuje za snižování své důstojnosti, když se partner v dialogu nevěnuje jeho argumentům, nebere je vážně s odkazem na psychologické důvody jejich zastávání. Ten druhý naopak vnímá jako snižování své důstojnosti, pokud někdo za jeho názory nevidí a nevnímá jeho osobu.
    Tu odlišnost lze vyjádřit takto:
    "Vůbec se nezabývá mými argumenty. Snižuje tak mou důstojnost a jsem mu šumafuk".
    "Vůbec mě nevidí, soustředí se jen na to, co říkám, jako bych vůbec neexistoval. Snižuje tak mou důstojnost a jsem mu šumafuk."

    OdpovědětVymazat

 
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2011.blogspot.com