V minulých poznámkách (1 a 2) jsem poukázal na to, že i v psychoterapeutické literatuře lze nalézt (něco jako) ctnosti. Uvedl jsem některé zajímavé myšlenky z knihy Nevyšlapanou cestou od Scotta Pecka, konkrétně z první části (Kázeň). Pro úplnost, mnohem sručněji, uvedu postupně i témata dalších částí Peckovy knihy:
Část 2: Láska
Prostředkem duchovního rozvoje člověka, jak bylo řečeno, je kázeň. Následující část knihy se bude zabývat tím, co je zdrojem kázně, co jí poskytuje motivaci a energii. Jsem přesvědčen, že tou silou je láska. (s. 67)
Jedním z důsledků tajemné podstaty lásky je to, že dosud nikdo, pokud je mi známo, nedospěl k její vskutku uspokojivé definici. ... Přesto se chci pokusit o "univerzální" definici lásky ... je to vůle rozšířit své "já" ve prospěch duchovního růstu, ať už vlastního nebo cizího. (s. 67)
Peck na základě této definice odlišuje lásku od zamilovanosti, romantické lásky, závislosti a jiných fenoménů; nejzajímavější jsou opět případy z jeho praxe. Peck (překvapivě) není naprostý zastánce monogamie či absolutního zákazu sexuálního sblížení s pacientem (s. 139; s. 153)
Pro srovnání definice lásky od Tomáše Akvinského:
Milovat znamená chtít někomu dobro (amare sit velle bonum alicui). (ST I q20a3)
Peck se docela trefil: vůle rozšířit své "já" = chtít; duchovní růst = dobro. Peckova definice za nejzažší dobro (bonum ultimum) dosazuje duchovní růst.
P.S. Do češtiny přeložil vybrané části Tomášových textů o lásce Karel Šprunk.
Žádné komentáře:
Okomentovat