V minulém záznamu jsem tvrdil, že člověk je moudrý, pokud je pokorný, přesný, vědoucí, a správně žijící. Podívejme se však na jednotlivé složky moudrosti blíže. Pokora a přesnost, zdá se, může být zahrnuta do kritičnosti, což je schopnost oddělovat pravdu od nepravdy a pravdu prověřovat. Filosofii bychom tedy mohli zjedodušeněji definovat jako kritické a žité vědění o podstatných věcech.
Ovšem, co se týče žité filosofie, v dnešní době převažuje zaměřenost na „akademickou teorii“ na úkor existenční angažovanosti a praxe (tj. stačí kritické vědění a není třeba svou filosofii opravdu žít). Otázka, zda nazývat filosofií pouhé teoretické vědění či zda je navíc nutné i praktické vědění, podle něhož vskutku žijeme, je nicméně otázka terminologické dohody.
Dále: kritické vědění samo o sobě pravděpodobně nestačí k tomu, abychom něco označili za filosofii ve vlastním smyslu slova. V některých kulturách, např. afrických, existují negramotní mudrci, kteří se kriticky zabývají podstatnými otázkami života. Lze je nazývat filosofy? Zdálo by se, že ne, protože filosofické vědění by mělo dosáhnout určité míry systematičnosti a obsáhlosti (souhrnně říkejme komplexity), kterou může člověk dosáhnout patrně pouze ve vyspělé literární společnosti. Jinak by i nejjednodušší "kritické" mudrosloví bylo filosofií. Pokud ovšem vyloučíme domorodé Afričany z rozsahu pojmu filosof kvůli jejich negramotnosti, budeme muset vyloučit i Sókrata (který byl asi také negramotný - přinejmenším nic nenapsal). Negramotnost tedy sama o sobě člověka jako filosofa nediskvalifikuje. Nicméně, je třeba nějaké vyšší komplexity. Ovšem míra komplexity, která je nutna k tomu, abychom někoho označili za filosofa je opět nejspíše věcí terminologické dohody.
Naše pracovní definice tedy zní: filosofie je kritické a komplexní vědění o podstatných otázkách života.
Poznámka:
Podle Anzenbachera je filosofie základní, univerzální, rozumová, kritická věda o „podmínkách možnosti empirické skutečnosti jako celku“. Základní znamená, že se ptá na „poslední“ důvody, univerzální, že se ptá na celek (není tematicky a metodicky redukovaná), rozumová, že se nezakládá na zjevení a „činí si nárok na nepochybnou platnost na základě argumentů“, a kritická, že „podrobuje ... svému soudu každý názor, každý obraz světa, každou hodnotu.“ Vědu chápe Anzenbacher jako „souhrn poznatků, které mají vzájemnou souvislost.“ (SPN, 1990: 33-35)
Anzenbacherova definice doplňuje k naší definici univerzálnost a rozumovost, které ovšem vyplývají z kritičnosti; naopak vynechává komplexitu, kterou je třeba doplnit. Místo "o podstatných otázkách života" mluví Anzenbacher o "podmínkách empirické skutečnosti jako celku“. Bylo by také možné říci "o příčinách (principech) skutečnosti“.
!
OdpovědětVymazatHezký.