Psychoterapie a kázeň (M. Scott Peck) 1

Na první pohled by se zdálo, že nejsou vzálenější světy než tradiční teorie ctností (jdoucí až k Platónovi, viz např. Prótagoras 330, Ústava 427, Zákony 631) a moderní psychoterapie. Mnohé současné vědy, včetně psychologie a psychiatrie, se bez pojmu ctnosti zdánlivě obejdou. V běžném jazyce má slovo "ctnost" dokonce negativní emotivní konotaci.

Pokud se ale podíváme na některé směry současné psychiatrie, zjistíme, že pojem ctnosti je v něm používán, třebaže často pod jinou nálepkou. Uveďme si některé pasáže z knihy M. Scott Pecka (EN), Nevyšlapanou cestou: Nová psychologie lásky, tradičních hodnot a duchovního růstu, Argo 1996, EN 1978. (Kniha mi byla několikrát doporučována a tak jsem do ní nahlédl; samozřejmě nejčtivější jsou v knize kasuistiky ty ale až na výjimky citovat nebudu).

Citované pasáže jsem vybral z první části, která se týká kázně (discipline). Připomeňme si ještě, abychom měli s čím srovnávat, že podle klasické antické tradice jsou základními, tzv. kardinálními, ctnostmi:

1. rozvážnost (prudentia), viz Aristotelova Etika Nikomachova, EN VI, 5;
2. spravedlnost (iustitia), viz EN V, 1;
3. umírněnost (temperantia), viz EN III, 10.
4. statečnost (fortitudo), viz EN III, 7-9;

Předmluva

"Jako psychiatr považuji za nutné zdůraznit dvě základní premisy, z nichž v celé knize vycházím. Především nečiním rozdílu mezi pojmy „mysl“ a duše“, tedy ani mezi růstem rozumových schopností a růstem duchovním. Pro mne jsou totožné. Druhým postulátem je to, že jde o proces složitý, náročný a celoživotní. Má-li psychoterapie poskytnout účinou pomoc procesu rozumového a duchovního růstu, nemůže jít o rychlou a snadnou proceduru." (s. 8)

ČÁST I: KÁZEŇ
"Život je těžký. To je velká pravda, jedna z největších. (První ze "Čtyř ušlechtilých pravd", kterým učil Buddha, zněla "život je utrpení.") Je to velká pravda, protože když ji takto pochopíme, můžeme ji překonat. ... Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jak obrovské jsou jejich problémy, starosti a obtíže - jako kdyby život obvykle byl snadný a jako by se to automaticky předpokládalo. ... Život je série problémů. Chceme je řešit, nebo nad nimi naříkat? Chceme naučit své děti, aby je řešily?" (s.9)

"... vyhneme-li se takové strasti, kterou přináší řešení problémů, vyhýbáme se současně i duchovnímu růstu, k němuž nás problémy vybízejí. ... Sami sobě i svým dětem bychom proto měli vštěpovat, jak je možné dosáhnout zdravého rozumu i ducha. Měli bychom sebe i je učit tomu, že strasti jsou nezbytné a že mají svou cenu, že je třeba se k problémům postavit čelem a podstoupit obtíže, které to přináší." (s. 11)

"Základním souborem nástrojem potřebným ke zvládnutí problémů v životě je kázeň. Bez kázně nemůžeme vyřešit nic. S trochou kázně můžeme zvládnout jen některé problémy. S naprostou kázní můžeme zvládnout všechny." (s. 10)

Podle Pecka je kázeň tvořena čtyřmi základními dovednostmi:

A. odklad uspokojení
B. přijetí odpovědnosti
C. oddanost pravdě
D. vyrovnání extrémů

A. Odklad uspokojení

" "Máte ráda dorty?“ zeptal jsem se jí. Odpověděla, že ano. „A kterou část máte raději,“ pokračoval jsem, „spodek nebo polevu?“ No přece polevu!“ řekla rozhodně. „A co sníte nejdřív?“ zeptal jsem se s pocitem, že pitomnějšího psychiatra než já svět ještě neviděl. „Nejdřív sním samozřejmě polevu,“ odpověděla. Od toho, jak jí dort, jsme se pak dostali zpáky k její práci a zjistili, jak se dalo očekávat, že v kterýkoli pracovní den věnuje první hodinu té uspokojivější polovině své práce a zbývajících šest se odhodlává k tomu méně příjemnéhu. Navrhl jsem jí, aby se donutila udělat tu nepříjemnou část práce za první hodinu; pak by dalších šest mohla prožít příjemně. Řekl jsem, že podle mého názoru je lepší jedna nepříjemná hodina nasledovaná šesti příjemnými než opačný stav. ... Odklad uspokojení je tedy způsob rozvržení strastí a slastí života tak, aby zvětšili slast, neboťse nejprve vyrovnáme s bolestí a máme ji tedy za sebou dříve. Bez této schopnosti nelze rozumně žít." (s. 12-13)

"... mají-li si děti vytvořit schopnost odkládat uspokojení, potřebují k tomu vzor sebekázně v rodičích, vědomí vlastní ceny a jistou důvěru v bezpečnost svého života. Toto „bohatství“ přinášejí dětem v ideálním případě právě rodiče svou ukázněností a opravdovou a trvalou péčí o ně. ... Pokud je děti nedostanou od rodičů, mohou je získat odjinud; v takových případech však jde vždy o nesmírně těžký zápas, mnohdy celoživotní a často nakonec neúspěšný." (s. 19)

Peck dále identifikuje dvě rozšířené, byť relativně skryté, poruchy řešení problémů (tj. neschopnost odkládat uspokojení):

1. netrpělivé a neadekvátní pokusy o nalezení okamžitého řešení;
2. představa, že problémy odejdou sami.

B. Přijetí zodpovědnosti

"Většina lidí, kteří navštíví psychiatra, trpí buď neurózou, anebo tím, co nazýváme poruchou osobnosti. Velmi zjednodušeně je možno říci, že tyto dva stavy jsou poruchami odpovědnosti a jako takové představují dva opačné póly ve vztahu ke světu a jeho problémům. Neurotik si bere příliš mnoho odpovědnosti; člověk s poruchou osobnosti příliš málo." (s. 27)

"Ve skutečnosti ovšem řada lidí trpí neurózou a poruchou osobnosti současně. Tito „neurotici s poruchou osobnosti“ jsou v některých sférách pronásledováni výčitkami svědomí za něco, za co vůbec neměli přebírat odpovědnost, a v jiných naopak nejsou ochotni přijmout ani rozumnou míru odpovědnosti sami za sebe. ... Je mezi námi málo těch, kteří by netrpěli ani mírnou neurózou nebo poruchou osobnosti ... . Rozlišit, za co jsme a za co nejsme v našem životě odpovědni, je totiž jedním z největších problémů lidské existence. Nemůže být nikdy vyřešen jednou provždy; po celý život musíme stále znovu zvažovat a v neustálých proměnách vývoje přehodnocovat, kde skutečně leží naše odpovědnost." (s. 28)

"Kdykoli se snažíme uniknout před odpovědností, činíme to tak, že tuto odpovědnost přenášíme na jiný subjekt (osobu, organizaci). To ovšem znamená, že tomuto subjektu, ať už je to Osud, „společnost“, vláda, firma nebo šéf, předáváme nad sebou moc. Právě proto Erich Fromm tak výstižně nazval svou studii nacismu a totalitarismu Útěk před svobodou." (s. 33)

Pokračování zítra.