středa 19. srpna 2009

Psychoterapie a kázeň (M. Scott Peck) 2

C. Oddanost realitě
"Náš pohled na realitu je jako mapa, s jejíž pomocí se pohybujeme po terénu života. Je-li tato mapa pravdivá a přesná, pa obvykle víme, kde právě jsme, a když se rozhodneme, kam se chceme vydat, bývá nám více méně jasné, jak se tam dostat. Je-li mapa nepravdivá a nepřesná, nejspíš se ztratíme. (s. 35)

"To vše je zjevné, ale většina lidí si to do větší či menší míry odmítá připustit. To proto, že cesta k realitě není snadná. S mapami se totiž nerodíme; musíme si je vytvořit, což vyžaduje úsilí. ... Mnozí z nás je ovšem vynaložit nechtějí. Někteří se přestávají snažit na konci dopívání; ... Na konci středního věku už toto úsilí vzdává většina lidí. ... Málo je těch šťastných jedinců, kteří dál, až do okamžiku smrti, zkoumají mystérium skutečnosti, zpřesňují a přehodnocují své chápání světa a pravdy.“ (s. 36)

"Největším problémem při vytváření map však není to, že musíme začít od nuly, ale fakt, že je musíme neustále opravovat, mají-li zůstat přesné" (s. 36).


"Co znamená žít v úplné oddanosti pravdě? Především jde o život v trvalém, nekonečném a přísném sebezpytování. Svět poznáváme jen skrze náš vlastní vztah k němu. Nestačí tedy jen zkoumat svět; chceme-li jej poznat, musíme současně zkoumat i pozorovatele, tedy sebe sama." (s. 41)


"Život v naprosté oddanosti k pravdě také předpokládá ochotu přijímat nesouhlas jiných. Jediný způsob, jak si ověřit, že naše mapa platí, je vystavit ji kritice a ohrožení ze strany tvůrců ostatních map." (s. 42)

"Snaha vyhnout se kritice je u lidí tak všudypřítomná, že může být právem označena za součást lidské přirozenosti. Jestliže ji však označíme jako přirozenou, neznamená to ještě, že je takové chování nezbytné, prospěšné nebo nezvratné. I kálet pod sebe a nečistit si zuby by bylo přirozené. Přesto se učíme dělat něco nepřirozeného tak dlouho, dokud se to nestane naší druhou přirozeností. Nabývání sebekázně vlastně může být definováno jako proces učení se nepřirozenému. Patří k charakteristických vlastnostem naší přirozenosti, že dokážeme její hranici překročit a tím ji změnit; možná je to právě tato vlastnost, která nás činí v plné míře lidmi." (s. 44)

"Jaká jsou tedy pravidla, jimiž se můžeme řídit, odhodláme-li se žít v pravdě? Za prvé: nikdy neříkejme nic nepravdivého. Za druhé: mějme na paměti, že zamlčování pravdy je vždy potenciální lží a že každý takový případ vyžaduje závažné morální rozhodnutí. Za třetí: rozhodnutí zamlčet pravdu by nemělo být založeno na osobních potřebách. ... Za čtvrté: rozhodnutí zamlčet pravdu můsí být vždy podloženo výlučně potřebami toho, před nímž se pravda zamlčuje. Za páté: [musíme být] vedeni skutečnou láskou ... Za šesté: klíčovým faktorem v hodnocení potřeb druhého je jeho schopnost využít pravdu pro svůj duchovní růst. [Za sedmé], bychom si měli být vědomi toho, že když hodnotíme schopnost druhého využít pravdu pro svůj duchovní růst, máme vždy sklon tuto schopnost spíše podceňovat než přeceňovat." (s. 52)

D. Vyrovnání extrémů
"Doufám, že z dosud řečeného vysvítá, jak náročným a komplikovaným úkolem je ukáznění sebe sama. Je to úkol, jenž vyžaduje dobrý úsudek i pružnost. Odvážný člověk se musí snažit o úplnou upřímnost, ale musí být také schopen nechat si část pravdy pro sebe, jestliže je to na místě. Člověk, chce-li být svobodný, musí převzít naprostou zodpovědnost za svůj osud; musí však být schopen odmítnout tu, která mu plně nenáleží. Chce-li člověk žít moudře, mít v životě pořádek a být úspěšný, musí denně odkládat uspokojení a myslet na budoucnost; aby však jeho život byl radostný, musí být schopen žít plně přítomností a jednat spontánně, pokud to není destruktivní. Jinými slovy, kázeň sama musí být ukázněná. Technika, která je k tomu zapotřebí, se nazývá hledání rovnováhy; je tou čtvrtou a poslední, o které bych se rád zmínil." (s. 53)

"Pro úplné duševní zdraví a vyspělost je ... nezbytné, abychom dokázali pohotově vytvářet rovnováhu mezi vzájemně neslučitelnými potřebami, cíli, povinnostmi, odpovědnostmi, příkazy, atd. a stále ji obnovovat. Podstatou úspěchu při hledání rovnováhy je schopnost něčeho se vzdát. ... Nalézání rovnováhy patří ke kázni právě proto, že vzdát se něčeho je bolestné." (s. 55)

"Kdy je deprese zdravá: ... vzdáváme-li se něčeho, co milujeme - nebo přinejmenším něčeho, co k nám patří a je nám to důvěrně známé -, je to vždy provázeno depresí. Protože duševně zdraví lidé potřebují růst a rezignovat na původní "já" (neboť jeho ztráta je nezbytnou součástí procesu rozumového a duchovního růstu), je taková deprese normálním a v podstatě zdravým jevem. Abnormální nebo nezdravou se stává jen tehdy, když proces vzdávání se "starého já" něco naruší. Výsledkem pak je prodloužená deprese, která nemůže být vyřešena dovršením tohoto procesu. Existuje řada faktorů, které mohou narušovat tento proces, a prodloužit tak normální, zdravou depresi až do chronické a patologické podoby. Jedním z nejběžnějších a nejúčinnějších je opakovaná zkušenost z dětství, kdy buďto Osud nebo necitliví rodiče odebrali dítěti určité "věci" dřív, než bylo připraveno se jich vzdát nebo dost silné na to, aby se se ztrátou vyrovnalo." (s. 58)


"Deprese je jedna z nejčastějších příčin, proč lidé vyhledávají psychiatrickou pomoc. Lze říci, že tito lidé se už před rozhodnutím vyhledat psychoterapii dokázali něčeho vzdát a začali růst; k psychiatrovi je vlastně přivádějí symptomy tohoto růstu. ... Netvrdím ovšem, že by pacienti obvykle věděli, co se s nimi děje. Naopak mnohdy touží jen po úlevě od deprese, po tom, "aby bylo všechno jako dříve". Nevědí, že už nemůže být "všecno jako dříve". Jejich nevědomí to ale chápe." (s. 59)

"Mnozí lidé buď nechtějí, anebo nedokáží snášet strasti spojené s opouštěním toho, co se přežilo. Proto lpějí, často navždy, na starých způsobech uvažování a chování, proto nezvládnou žádnou z krizí, nestanou se skutečně dospělými a jsou ochuzeni o radostný pocit znovuzrození, který provází úspěšný přechod k větší zralosti." (s. 60)

Stavy, postoje a "věci", kterých se člověk musí podle Pecka v průběhu (úspěšného) života vzdát:
  • nemusím se vyrovnávat s žádnými vnějšími nároky (kojenecký věk)
  • moji rodiče jsou všemohoucí (dětství)
  • všechno mohu, život je svoboda bez závazků
  • nemusím šetřit silami (mládí)
  • jsem (velmi) sexuálně přitažlivý a potentní
  • můj život je (téměř) nekonečný
  • mám mnoho forem dočasné moci
  • jsem nezávislý, díky svému fyzickému zdraví
  • mám své "já", žiji
"Posledně zmíněný, konečný požadavek - totiž vzdát se vlastního "já", vlastního života - se mnohým z nás jeví jako jakási krutost Boha či osudu, která z naší existence činí jakýsi špatný vtip a kterou nelze nikdy úplně přijmout. ... Úplný opak je však pravdou. Právě vzdání se svého "já" může být zdrojem té nejvíce povznášející, nejjistější a nejtrvalejší radosti ze života. A je to smrt, která dává životu jeho smysl. Toto "tajemství" je ústřední moudrostí náboženství." (s. 61)

"za všechno, čeho jsme se vzdali, ještě více získáváme. Sebekázní naše "já" roste. Rezignace bolí, protože něco umírá; smrt starého je však zrození nového. Máme-li si vyvořit novou, lepší myšlenku, představu, teorii nebo způsob chápání, musí stará myšlenka, představa, teorie nebo způsob chápání zemřít. Proto v závěru básně Cesta tří králů popisuje T. S. Eliot, jak tři mudrci trpí, když se vzdávají svých předchozích světonázorů a přijímají křesťanství." (s. 62)

"To nás přivádí k otázce, zda je vůbec možné se v tomto životě osvobodit od citového utrpení. Nebo opatrněji: je možné dospět alespoň k takovému stupni vědomí, aby bylo utrpení spojené s životem snesitelné? Odpověď zní ano i ne. Ano, neboť utrpení, které zcela přijmu, přestává v určitém smyslu utrpením být. Zní ano i proto, že trvalé cvičení v disciplíně vede k dokonalosti a duchovně vyspělý člověk vyniká nad jinými právě tak jako dospělý nad dítětem. Dítěti často přináší velké problémy a trápení něco, co dospělému připadá úplně nepodstatné. A konečně zní ani i proto, že duchovně vyspělý jedinec je ... jedincem obzvláště milujícím a tato neobyčejná láska mu přináší neobyčejnou radost. Odpověď zní [ale]
také ne, protože svět trpí nedostatkem schopných lidí a toto vakuum je nutno vyplnit. ... Duchovně vyspělí lidé jsou povoláni sloužit světu ... Nutně pak získávají obrovskou moc, i když jsou v oč9ch světa často úplně obyčejní ... Nicméně ji používají a značně , ba přímo úděsně při tom trpí." (s. 63)

"Jedním z měřítek velikosti člověka - a možná tím nejlepším - je jeho schopnost trpět. Na druhé straně, což je paradoxní, jsou právě velcí lidé schopni se skutečně radovat. Buddhisté mají sklon přehlížet Buddhovo utrpení a křesťané zapomínají na Kristovu radost. Buddha a Kristus nebyli v zásadě odlišní. Utrpění Krista, jenž spočívá na kříži, je totožné s radostí Buddhy, spočívajícího pod stromem bo." (s. 64)
(Poznámka: Peck psal tuto knihu před svou konverzí ke křesťanství)

Na závěr tohoto trochu přerostlého příspěvku se ještě vraťme velmi krátce k filosofickým teoriím ctností: O kardinálních ctnostech se v období antiky a v pozdější středověké a post-středověké scholastice vedly velké diskuse. Východiskem byla např. Teologická suma I-II q61. Tyto diskuse se týkaly - naneštěstí pro převážnou část dnešní čtenářské obce - především jemných pojmových analýz a komplexní argumentace. Praktické životní aplikace byly ponechány zpovědníkům a kazatelům.

Pro zajímavost: pojem ctnosti není omezen pouze na západní filosofii. V současnosti se např. rozvíjí komparativní čínsko-západní filosofické studie ctností. Tento pojem je důležitý nejen pro konfuciánství (viz např. Jiyuan Yu, The Ethics of Confucius and Aristotle, 2007, EN), ale dokonce i pro taoismus, kde jeden z ústředních pojmů, totiž 德 dé, znamená (možná) něco jako ctnost.

3 komentáře:

  1. Diky.

    Oplatkou: apologeta Dave Armstrong o tom, jak celit depresi bez prasku: web.archive.org/web/20070429202528/socrates58.blogspot.com/2004/03/conquer-depression-anxiety-naturally.html

    OdpovědětVymazat
  2. Tedy přesněji vzato "bez prášků umělé výroby". Armstrongovy poznatky vypadají zajímavě, jsou tam pro mne i novinky, asi si je prozkouším na sobě a na svých příbuzných.

    Momentálně se mi na zlepšení imunity (a tím i psychosomatické rovnováhy) osvědčuje recept, prý již od Avicenny: ráno na lačno lžičku citrónové šťavy (dávám si ale celou půlku), lžičku medu, a lžičku olivového oleje.

    O třezalce (St. John's Word) mi kdysi jeden praktický lékař v Liechtenštejnsku řekl, že je to vitamín C pro duši a že jej doporučuje téměř všem duševně pracujícím lidem.

    V Levných knihách lze koupit knihu (zdá se, že spolehlivou) od Jean Carperové "Potraviny-zázračné léky." Dozvěděl jsem se z ní spoustu užitečných informací.

    OdpovědětVymazat

 
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2011.blogspot.com