středa 9. prosince 2009

Filosofická antropologie 10-11: Člověk jako osoba

Clarke pokračuje ve svých úvahách nad bytím a jeho dynamikou: Jestliže jsou jsoucna přirozeně aktivní, pak nevyhnutelně mezi nimi vzniká síť vztahů. Jsoucno je tedy nejen „introvertní“ (mající bytí-v-sobě), ale zároveň i „extrovertní“ (mající bytí-vůči-druhým). Vztahovost předpokládá substancialitu a ta nachází svůj plný projev ve vztahovosti. Tato dyadická komplementarita musí být zachována. V minulosti se podle Clarka zanedbávala vztahovost ve prospěch substanciality, dnes někteří personalisté zapomínají na substancialitu v přepjatém zdůrazňování vztahovosti.

Vztah je vždy vztahem od něčeho k něčemu a proto jsou substance nutným základem vztahů. Clarke poukazuje na to, že buddhisté, kteří odvrhují substanci pomocí humeovských argumentů, správně vyvozují z této své teorie závěr, že svět ryzích vztahů „nemá bytí“ a je pouhou prázdnotou (śūnyatā, 空 kòng). Pouze nevztahové, neomezené a neměnné bytí je reálné, ale o tom nelze nic říci. Protože však pro většinu západních personalistů jsou vztahy důležitou ontologickou kategorií, měli by se vrátit k pojmu substance.

Proč panuje mezi mnohými současnými mysliteli taková nedůvěra vůči substanci a tím i vůči komplementaritě substance a vztahu? Tato nedůvěra je podle Clarka dána deformovanými novověkými představami o tom, co substance je:
  1. karteziánská substance - izolovaná a nevztažená;
  2. lockovská substance – statický inertní substrát nesoucí akcidenty;
  3. oddělitelná substance Humeova, která, kdyby existovala, by musela být empiricky pozorovatelná jakožto oddělená od svých akcidentů (a je proto fikcí).
Aristotelsko-tomistická teorie substance se samozřejmě od těchto novověkých představ liší.

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2011.blogspot.com