Doposud jsme si všímali „introvertní“ stránky osoby (sebe-vědomí a sebe-určení) - bytí ale nespočívá jen v BYTÍ-V-SOBĚ ale i v BYTÍ-K-JINÉMU. Nyní se tedy obrátíme k „extrovertní“ stránce osoby, k jejímu vztahovému aspektu. Clarke píše:
Lidské vědomí totiž nezačíná plnou a jasnou sebepřítomností ... Spíše začíná v jistém druhu temna, jakoby ve stínovém divadle, ve stavu potence k vědění všeho, ale s aktuálním věděním ničeho. Aktualizovat sebe sama, učinit se zřetelně aktuálně přítomným sobě samému, znamená nejprve otevřít sebe sama světu těch druhých, být probouzen jejich činností a svou aktivní odpovědí ... podobně jako musí být pohádková Šípková Růženka probuzena polibkem prince. (Osoba a bytí, s. 71)
Vezměme jako doklad narození dítěte. Dítě přichází na svět „jako žebrák“, který nic nemá (všechno je u něho jen potencialitou). Matka, otec, příbuzní, přátelé, škola, příroda, atd. vychází vstříc dítěti. Díky tomu se může stávat „boháčem“ (jen díky této péči se aktualizuje). Nutně tedy všichni nejprve přijímáme a jen později můžeme začít aktivně a svobodně dávat.
Pouze skrze zprostředkování jinými jsoucny se můžeme navrátit plně sami sobě: s lidmi, kteří se ke mně vztahují jako k „Ty“ v interpersonálním společenském rámci „Já-Ty-My“, který ustavuje lidské společenství.
Clarke dále ve své knize ještě rozebírá sebe-transcendenci (přesah člověka k Bohu) a krátce i otázku zla, tyto otázky ale již ponechám stranou.
Žádné komentáře:
Okomentovat