Runggaldier: Základní problémy (1998) - Hodnocení naturalistických směrů

Skončil náš "seriál" o naturalistické ontologii, která se vyvinula díky Carnapovi, Quineovi a mnoha dalším autorům, z původně radikálně anti-metafyzického logického pozitivismu (LP). Co k tomuto filozofickému směru říci?

LP výrazným způsobem zvýšil nároky na pojmovou jasnost a argumentační kvalitu. LP je trvalou výzvou pro ty, kteří snadno hází slovy, které nedokážou vysvětlit. Ne nadarmo spatřují logičtí positivisté svůj vzor v Sókratovi. LP sám sebe podrobil detailní kritice a překonal své překonání metafyziky: Carnap nejprve chápal ontologické otázky jako quasi-hudební záliby, později jako pragmatické externí otázky. Quine sice pragmatickou povahu těchto otázek také zastává, ale stírá se u něho rozdělení mezi otázkami vědy ("ňam") a otázkami metafyziky ("fuj"). Quine tedy nezužuje jako Carnap to, co se počítá jako interní, teoretická otázka. Teoretické otázky jsou i ty, které se týkají lepšího pojmového rámce s jeho ontologickými závazky. Předměty však nejsou nic jiného než užitečné "postuláty", Quine se počítá mezi tzv. anti-realisty.

Kritika současných naturalistických směrů v ontologii není snadná vzhledem k tomu, jak brilantní má zastánce a jak subtilní, "barokní", diskuse se vedou i o těch nejmenších podrobnostech. Uveďme si jen některé na první pohled patrné slabiny:

• přeložit běžné pravdy do kanonické firmy čistě fyzikálního jazyka je nejspíše nemožné (jeden problém za všechny: indexikální výrazy jako "já", "on", "nyní", "zde")
• čtyř-dimenzionální jazyk je užitečná fikce ve fyzice, ale neodpovídá naší každodenní zkušenosti
• fyzikalistický jazyk je lákavý asi jen pro vrstvičku amerických intelektuálů; pokud chce být někdo ateistou (naturalistou, fyzikalistou) měl by svůj světonázor opřít o silnější argumenty než o různé pragmatické úvahy a dogmatické výroky o tom, jak "všichni víme, že svět se skládá z atomů a různých silových polí ... a vše se evolučně vyvíjí".
• "fyzikalismus" a "naturalismus", přestože se o nich neustále hovoří, jsou velmi obtížně definovatelné; skoro se zdá, jakoby to byla mystéria (na rozdíl od křesťanských tajemství ale většina naturalistů není ochotna tajuplnou podstatu naturalismu připustit).
  

Quineova ontologie a jiné naturalistické směry v analytické ontologii nejsou adekvátní pro etiku, umění, a vposledku možná ani pro přírodní a zejména společenské vědy. Nemusím jistě zdůrazňovat, jak málo vhodné jsou tyto směry pro teismus.

(Na druhou stranu nelze říci, že by tyto směry byly teismu zásadně nepřátelské. Byly např. učiněny pokusy o "quineistický teismus" (EN). Zajímavé také je, že jeden z Quineových žáků, Dagfinn Føllesdal (EN) se hlásí ke katolicismu; radikální empiricistickou cestou se vydal jiný katolík, Bas van Fraassen (EN)).

Na slibnější formy analytické ontologie (fenomenologické, deskriptivní, a neoaristotelské) se snad časem také podíváme.