"Překonání" metafyziky
Naturalistické směry analytické ontologie jsou prvorozeným dítětem logického pozitivismu. Logický pozitivismus, tak jak je prezentován např. v brilantní Carnapově eseji z r. 1931 "Překonání metafyziky skrze logickou analýzu jazyka" (EN CZ shrnutí), byl radikální výzvou veškerým "normálním" formám metafyziky/ontologie. Carnap uvažuje takto: logika má jako svůj cíl vyjasnění smyslu vět v nichž jsou vyjádřeny vědecké poznatky. Zatímco u empirických vět vede proces vyjasňování k úspěchu, věty metafyzické (jakožto věty domnělé vědy) jsou beznadějně nesmyslné, jsou to pouze "zdánlivé věty" (Scheinsätze; pseudo-statemements). Za prvé se v nich vyskytují bezesmyslné výrazy a za druhé porušují logickou syntax.
Jaké výrazy jsou podle Carnapa smyslupné? Pouze ty, o nichž v rámci výskytu ve větě lze nalézt možnost verifikace této věty, nebo-li její pravdivostní podmínky. 'Prší' je smysluplný výraz, protože víme jak si verifikovat (což pro Carnapa znamená zkušenostně ověřit), že venku prší. Výrazy jako 'princip' či 'Bůh' pak smysluplné nejsou. Jaké věty porušují logickou syntax? Ty, které nejsou srávně utvořeny, např. 'Caesar je a' [spojka po kopule být], či ty, které nesprávně zařazují typy objektů, např. 'Caesar je prvočíslo' (věta není ani pravdivá, ani nepravdivá, ale bezesmyslná, protože lidé a čísla a jejich vlastnosti jsou různé typy objektů).
Carnap se výslovně obrací především proti metafyzickým výrokům vzatým z Heideggerova spisu Co je metafyzika? (1926) - 'Co je to Nic?' 'Nic nicuje', atd. - ale svůj útok myslí zcela obecně nejen proti veškeré metafyzice, ale i proti etice a estetice. Je zajímavé, že k anglickému překladu svého článku Carnap v r. 1959 připojil charakteristiku toho, co myslí metafyzikou: "domnělé poznání essencí věcí, které přesahuje oblast induktivních věd, tj. toho, co je empiricky založeno". Kromě Heideggera, Carnap výslovně jmenuje jako metafyziky Fichteho, Schellinga, Hegela a Bergsona (nezmiňuje tedy Platóna ani Aristotela).
Proč se tolik úctyhodných myslitelů všech dob, ptá se dále Carnap, zabývalo metafyzikou, jde-li o pouhá nesmyslná slova, nesmyslně kladená vedle sebe? Odpověď zní, že metafyzika sice nemá teoretický obsah, jistý obsah však přeci jen má. Jedná se o "vyjádření obecného postoje nějaké osoby vůči životu". Tento postoj je od nepaměti vyjadřován v mytologiích, kde má svůj původ poezie, teologie, a metafyzika. Na rozdíl od poezie je ale metafyzika neadekvátním vyjádřením postoje k životu. Metafyzikové totiž na rozdíl od umělců nevědí co dělají (metafyzický spor je absurdní tak jako spor básně s básní). Carnap uzavírá svou stať úvahou o hudbě:
Hudba je asi nejčistčím způsobem jak vyjádřit životní postoj, neboť je osvobozená od jakéhokoli zaměření na nějaký objekt. Pocit či postoj harmonie, který se metafyzik snaží vyjádřit v monistickém systému, je mnohem jasněji vyjádřen v Mozartově hudbě. A když se metafyzik snaží verbalizovat dualisticko-heroický postoj k životu v dualistickém systému, není to snad tím, že nemá Beethovenovu schopnost vyjádřit tento postoj přiměřenějším způsobem? Metafyzikové jsou hudebníci bez hudebního nadání. ... Místo aby aktivovali svůj sklon [pracovat s pojmy a myšlenkami] ve vědě a uspokojili svou potřebu vyjádření [životního postoje] v umění, obojí směšují a produkují strukturu, která nepřináší nic pro poznání a nestačí ani na adekvátní vyjádření životního postoje. Naše domněnka, že metafyzika je nedostatečnou náhražkou za umění ... je dále potvrzena tím, že metafyzik, který byl patrně v nejvyšší míře obdařen uměleckým talentem, totiž Nietzsche, se téměř vždy vyhýbal omylu obojí směšovat. Velká část jeho díla má empirický obsah ... Nicméně v díle, kde nejsilněji vyjádřil to, co ostatní vyjadřují pomocí metafyziky nebo etiky, totiž v Tak pravil Zarathuštra, Nietzsche nezvolil zavádějící teoretickou formu, ale formu otevřeně uměleckou, poetickou.
Žádné komentáře:
Okomentovat