úterý 30. listopadu 2010

Jasnost jakožto kvalita (filosofického) myšlení

Podle A. J. Ayera (1910–1989) je úkolem filosofie vyjasňovat. Podle mé zkušenosti ovšem snad nikdo, kdo  se s filosofií setkal jen krátce např. během svého středoškolského vzdělávání, si neodnáší zkušenost vyjasňování, ale spíše přesvědčení, že se jedná o velmi temnou a nejasnou disciplínu. Jak si vysvětlit tento dramatický rozpor mezi tím, co filosofie dělá (podle zkušenosti mnoha běžných lidí) a tím co údajně má dělat? Jak to, že jejím úkolem je vyjasňovat a přitom (zdá se) především zatemňuje?

Příčin tohoto rozporu je celá řada. Některé z nich vězí v samotných filosofech: někteří jasností pohrdají, např. proto aby zakryli chudobu svého myšlení, jiní prostě nejsou schopni to, co říkají, říci jasně, jiní nemají ani elementární pedagogické povědomí a neumí se svými posluchači či čtenáři komunikovat na odpovídající úrovni, atd.

Ne vždy ale vězí chyba ve filosofech, často vězí problém v samotných posluchačích: ani sebejasnnější myšlenku nejsou schopni zachytit ti, jejichž myšlení je těkavé a nesoustředěné, či ti, kteří nejsou zvyklí zabývat se něčím obecnějším a abstraktnějším než bezprostředně danou smyslovou skutečností. Ne nadarmo stálo prý nad Platónovou filosofickou Akademií „Člověk negeometrický nechť nevstupuje.“ Ten, kdo není schopen zachytit jas matematického myšlení nemůže očekávat, že zachytí jas jiného typu myšlení.

Konečně je třeba hledat příčinu rozporu mezi tím, co filosofie dělá a tím, co má dělat v samotné podstatě filosofování: filosofie má odvahu zpochybňovat „běžný selský rozum“, filosofie má odborný jazyk, filosofie se zabývá obtížnými otázkami, ...

Co přesně kýžená jasnost myšlení znamená, je sama o sobě obtížná otázka, kterou lze vyjasňovat jen postupně. Důležité na základní intuitivní rovině je ovšem již to, že jasnost je pro nás hodnotou, kterou chceme ve svém myšlení kultivovat a rozvíjet.

2 komentáře:

  1. Ještě bych tam dodal jednu věc: přece jen jsme individua a přestože používáme slova ze stejného slovníku, nemusí pro nás nutně znamenat totéž. Pokud používáme společná slova k filozofickému popisu světa, pak tak činíme v prvné řadě pro sebe, aby byl svět jasnější nám samotným. Teprve pak nastupuje komunikační funkce toho popisu: někdy se s těmi slovy nemusí dělat nic a lidé je chápou stejně nebo velmi podobně jako my (což si můžeme ověřit na jejich reakcích), jindy - pokud chceme, aby nám aspoň trochu rozuměli - musíme svá slova (tj. nejpřesnější popis, jakého jsme sami pro sebe schopni) "překládat" do lidem srozumitelnějších slov, což se ale vůbec nemusí povést, protože ho vlastně překládáme do primitivnějšího jazyka (kdybychom svět muhli takto dobře i sami pro sebe popsat primárně, tak bychom to přece udělali).

    OdpovědětVymazat
  2. Je to tak. Díky mému flirtování s filosofií pro děti a filosofickou praxí jsem s tímto udělal řadu zkušeností. Je neuvěřitelné jak rozdílnými způsoby vlastně lidé chápou stejná slova. Sókratés měl pravdu v tom, že filosofování úzce souvisí s filosofickým společenstvím.

    OdpovědětVymazat

 
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2011.blogspot.com