U Maharala lze nalézt spíše renezanční než barokní charakteristiky:
- důraz kladl na rané rabínské spisy spíše než na pozdější středověké komentáře (ad fontes);
- byl odpůrce kodexů jako je Šulchan aruch (שולחן ערוך, „Prostřený stůl“), dával přednost autentické četbě Talmudu.
Další historiografický postřeh ohledně baroka: Podle judaistů (např. Pavel Sládek,
Malá encyklopedie rabínského judaismu) lze Sefardy a Aškenáze charakterizovat odlišnou "mentalitou". Sefardé mají smysl pro systematičnost a ne náhodou to tedy byli oni, kdo začali tvořit halachické kodexy. Aškenázové naopak dávají přednost diskusím a k podobným kodexům se zprvu stavěli rezervovaně až odmítavě. Zdá se mi, že systematičnost charakteristická pro Sefardy byla výrazem i ne-židovské španělské kultury, která dala zrod dílům jako jsou
Disputationes metaphysicae (1597) a později celé řadě
Cursus philosophici a
theologici. Tato systematičnost byla podle mého názoru obzvlášť výraznou charakteristikou barokní scholastiky, čímž se tato epocha odlišovala od renezance - přes veškerou kontinuitu, která zde jinak byla.
Židé byli ze Španělska a Portugalska vyhnáni, tyto země se staly anti-judaistické až anti-semitské, ale jakýsi reziduální společný "étos" zůstával. A nejen étos:
František Suárez, Terezie z Avily a celá řada dalších významných křesťanských osobností měla židovský původ.
Žádné komentáře:
Okomentovat