Mluví se o ochraně přírody a ochraně života na Zemi. Jedná se ovšem opravdu o ochranu přírody a života jako takových (simpliciter) anebo nakolik nám "vyhovuje" (quoad nos)? Stěží se nám může podařit zničit veškerý život na naší planetě, anebo se vyhnout jakémukoli "znečišťování". Jde o ochranu životních forem nám příznivých a udržování čistoty nám vyhovující:
Lovelock (29.4.2010):
Život tedy pravděpodobně začal za podmínek mnohem intenzivnější radioaktivity, než je ta, která zaměstnává mysl některých současných ochránců životního prostředí. Navíc nebyl ve vzduchu ani volný kyslík ani ozon, takže povrch Země byl vystaven prudkému a ničím nefiltrovanému ultrafialovému záření ze Slunce. V současnosti se mnozí lidé obávají rizika jaderného a ultrafialového záření a někteří mají strach, že by toto záření mohlo zničit veškerý život na Zemi. A přece samotné lůno života bylo zaplaveno světlem těchto lítých energií. (Kap. 2, Na počátku, s. 30-1)
Znečišťování není - jak se nám často tvrdí - produktem morální zkaženosti. Je to nevyhnutelný důsledek působení života. Druhý zákon termodynamiky jasně říká, že nízká entropie a složitá dynamická organizace živého systému může fungovat pouze vylučováním podřadných produktů a podřadné energie do prostředí. (Kap. 2, Na počátku, s. 41)
pátek 30. dubna 2010
čtvrtek 29. dubna 2010
Gaia: Nový pohled na Zemi 1
Lovelock ve své knize z r. 1979 (česky 1993 Prešov: Abies) popisuje svoji hypotézu takto:
Cesty do vesmíru dokázaly víc než jen představit Zemi v nové perspektivě. Vyslaly nazpět také informace o zemské atmosféře a povrchu, které poskytly nový vhled do vzájemné interakce mezi živými a anorganickými částmi planety. Z toho vznikla hypotéza či model, podle něhož živá hmota, vzduch, oceány a povrch Země tvoří složitý systém, který má schopnost udržovat naši planetu jako vhodné místo pro život (Předmluva, s. 10)
Často jsem použil slova Gaia jako zkratky pro samotnou hypotézu, spočívající v tom, že biosféra je samoregulující entita se schopností udržovat naši planetu při zdraví tím, že kontroluje chemické a fyzikální prostředí. (Předmluva, s. 10)
Od té doby jsme definovali Gaiu jako složitou entitu zahrnující biosféru, atmosféru, oceány a pevninu Země, jako celek tvořící zpětnovazební nebo kybernetický systém, který vyhledává optimální fyzikální a chemické prostředí pro život na této planetě. Udržování relativně konstantních podmínek aktivní kontrolou můžeme bez problému popsat výrazem "homeostáze". (Kap. 1 Úvod, s. 25)
Hypotéza Gaia: Tato hypotéza tvrdí, že fyzikální a chemický stav povrchu Země, atmosféry a oceánů byl a dosud je přítomností života samého aktivně udržován na vyhovující a příznivé úrovni. To je v rozporu s běžným názorem, který tvrdil, že život se přizpůsobil planetárním podmínkám" (Definicie a vysvětlení použitých termínů, s.170)
Lovelock používá evidentních teleologických popisů. Jeho stanovsko lze shrnout takto: společenstva živých organismů si upravují (tj. designují) na Zemi podmínky ke svému životu (je to jejich cíl).
Lovelock se ovšem svým ontologickým závazkům vehementně brání: "... v knize [jsou] věty, které při čtení vypadají, jako by byly infikovány dvojí plísní - antropomorfismem a teleologií." (s. 12)
Cesty do vesmíru dokázaly víc než jen představit Zemi v nové perspektivě. Vyslaly nazpět také informace o zemské atmosféře a povrchu, které poskytly nový vhled do vzájemné interakce mezi živými a anorganickými částmi planety. Z toho vznikla hypotéza či model, podle něhož živá hmota, vzduch, oceány a povrch Země tvoří složitý systém, který má schopnost udržovat naši planetu jako vhodné místo pro život (Předmluva, s. 10)
Často jsem použil slova Gaia jako zkratky pro samotnou hypotézu, spočívající v tom, že biosféra je samoregulující entita se schopností udržovat naši planetu při zdraví tím, že kontroluje chemické a fyzikální prostředí. (Předmluva, s. 10)
Od té doby jsme definovali Gaiu jako složitou entitu zahrnující biosféru, atmosféru, oceány a pevninu Země, jako celek tvořící zpětnovazební nebo kybernetický systém, který vyhledává optimální fyzikální a chemické prostředí pro život na této planetě. Udržování relativně konstantních podmínek aktivní kontrolou můžeme bez problému popsat výrazem "homeostáze". (Kap. 1 Úvod, s. 25)
Hypotéza Gaia: Tato hypotéza tvrdí, že fyzikální a chemický stav povrchu Země, atmosféry a oceánů byl a dosud je přítomností života samého aktivně udržován na vyhovující a příznivé úrovni. To je v rozporu s běžným názorem, který tvrdil, že život se přizpůsobil planetárním podmínkám" (Definicie a vysvětlení použitých termínů, s.170)
Lovelock používá evidentních teleologických popisů. Jeho stanovsko lze shrnout takto: společenstva živých organismů si upravují (tj. designují) na Zemi podmínky ke svému životu (je to jejich cíl).
Lovelock se ovšem svým ontologickým závazkům vehementně brání: "... v knize [jsou] věty, které při čtení vypadají, jako by byly infikovány dvojí plísní - antropomorfismem a teleologií." (s. 12)
středa 28. dubna 2010
Scotus o transcendentáliích 3
To [tj. že k povaze trancendentního pojmu náleží nemít žádný nadřazený pojem s výjimkou jsoucna] je patrné také z toho, že jsoucno nemá pouze vlastnosti, jež s ním mají stejný rozsah, jako jsou jedno, pravdivé a dobré, ale má i některé vlastnosti, jež jsou vzájemně protikladné, jako např. nutné nebo možné, akt nebo potence, ap.
Tak jako jsou však vlastnosti, jež mají stejný rozsah jako jsoucno, transcendentní, protože plynou ze jsoucna, pokud toto není vymezeno nějakou kategorií, tak i disjunktní vlastnosti jsou transcendentní. A oba členy oné disjunkce jsou transcendentní, protože žádný nevymezuje vymezitelné tak, že by to náleželo do určité kategorie. Přece však jeden člen oné disjunkce náleží formálně pouze jednomu jsoucnu, jako např. nutné v oné disjunci nutné nebo možné a nekonečné v disjunkci konečné nebo nekonečné a podobně v jiných případech.
A tak tedy může být moudrost transcendentním pojmem, jakož i vše, co je společné Bohu a stvořeným věcem. Některé transcendentní pojmy se ovšem vypovídají pouze o Bohu, jiné zas o Bohu i o stvořených věcech. Není však nutné, aby se transcendentní vypovídalo o všech jsoucnech, leda v tom případě, že má stejný rozsah jako první z transcendentních určení, totiž jsoucno. [Ord 1d8p1q3nn18-19]
Komentář: Podle Scota je transcendentálií i akt nebo potence. Předpokládám, že aktem myslí Scotus Boha jakožto čistý akt a potencí všechna ostatní jsoucna jakožto "směs" aktu a potence. Protože aktivita je definována přechodem potence do aktu, předpokládám, že by Scotus uznal Ondokovu-Waissmahrovu tezi (24.4.2010), že mezi transcendentáliemi je i aktivita. Otázkou ovšem zůstává (a) zda je aktivita koextensivní transcendentálií (mající stejný rozsah), (b) co vůbec Ondok a Waissmahr myslí aktivitou.
----------
Latinský text (z Woltera):
Hoc patet ex illo: quia ens non tantum habet passiones (angl. attributes) simplices convertibiles, sicut sunt unum, verum et bonum, sed habet aliquas passiones ubi opposita distinguuntur contra se, sicut necesse vel possibile, actus vel potentia, et huiusmodi.
Sicut autem passiones convertibiles sunt transcendentales, quia consequuntur ens non inquantum determinatur ad aliquod genus (angl. because they pertain to being as undetermined to a definite genus), ita passiones disiunctae sunt trancendentales; et utcumque membrum illius disiuncti est transcendens, quia neutrun determinat suum determinable ad certum genus; et tamen unum membrum illius disiuncti formaliter est speciale non conveniens nisi uni enti, sicut necesse in ista divisione necesse vel possibile, et similiter infinitum in ista divisione finitum vel infinitum, et sic de aliis.
Ita etiam potest sapientia esse transcendens et quodcumque aliud quod est commune Deo et creaturae, licet aliquod tale dicatur de solo Deo, aliquod autem de Deo et creatura. Non oportet autem transcendens ut transcendens dici de quocumque ente, nisi sit convertibile cum primo transcendente, scilicet ente.
Tak jako jsou však vlastnosti, jež mají stejný rozsah jako jsoucno, transcendentní, protože plynou ze jsoucna, pokud toto není vymezeno nějakou kategorií, tak i disjunktní vlastnosti jsou transcendentní. A oba členy oné disjunkce jsou transcendentní, protože žádný nevymezuje vymezitelné tak, že by to náleželo do určité kategorie. Přece však jeden člen oné disjunkce náleží formálně pouze jednomu jsoucnu, jako např. nutné v oné disjunci nutné nebo možné a nekonečné v disjunkci konečné nebo nekonečné a podobně v jiných případech.
A tak tedy může být moudrost transcendentním pojmem, jakož i vše, co je společné Bohu a stvořeným věcem. Některé transcendentní pojmy se ovšem vypovídají pouze o Bohu, jiné zas o Bohu i o stvořených věcech. Není však nutné, aby se transcendentní vypovídalo o všech jsoucnech, leda v tom případě, že má stejný rozsah jako první z transcendentních určení, totiž jsoucno. [Ord 1d8p1q3nn18-19]
Komentář: Podle Scota je transcendentálií i akt nebo potence. Předpokládám, že aktem myslí Scotus Boha jakožto čistý akt a potencí všechna ostatní jsoucna jakožto "směs" aktu a potence. Protože aktivita je definována přechodem potence do aktu, předpokládám, že by Scotus uznal Ondokovu-Waissmahrovu tezi (24.4.2010), že mezi transcendentáliemi je i aktivita. Otázkou ovšem zůstává (a) zda je aktivita koextensivní transcendentálií (mající stejný rozsah), (b) co vůbec Ondok a Waissmahr myslí aktivitou.
----------
Latinský text (z Woltera):
Hoc patet ex illo: quia ens non tantum habet passiones (angl. attributes) simplices convertibiles, sicut sunt unum, verum et bonum, sed habet aliquas passiones ubi opposita distinguuntur contra se, sicut necesse vel possibile, actus vel potentia, et huiusmodi.
Sicut autem passiones convertibiles sunt transcendentales, quia consequuntur ens non inquantum determinatur ad aliquod genus (angl. because they pertain to being as undetermined to a definite genus), ita passiones disiunctae sunt trancendentales; et utcumque membrum illius disiuncti est transcendens, quia neutrun determinat suum determinable ad certum genus; et tamen unum membrum illius disiuncti formaliter est speciale non conveniens nisi uni enti, sicut necesse in ista divisione necesse vel possibile, et similiter infinitum in ista divisione finitum vel infinitum, et sic de aliis.
Ita etiam potest sapientia esse transcendens et quodcumque aliud quod est commune Deo et creaturae, licet aliquod tale dicatur de solo Deo, aliquod autem de Deo et creatura. Non oportet autem transcendens ut transcendens dici de quocumque ente, nisi sit convertibile cum primo transcendente, scilicet ente.
úterý 27. dubna 2010
Scotus o transcendentáliích 2
Pokračování ze včerejška:
Ale tu vzniká jiná otázka: Jak je možné klást pojem moudrosti mezi transcendentní určení, když moudrost není společná všem jsoucnům? O transcendentních pojmech se totiž zdá, že jsou všem jsoucnům společné.
Odpovídám: Tak jako k pojmu nejvyššího rodu nenáleží mít pod sebou více druhů, nýbrž nemít nad sebou nějaký vyšší rod (jako např. kategorie kdy, protože nemá vyšší rod, je nejvyšším rodem, třebaže má jen málo nebo spíše nemá vůbec žádné druhy), tak i každý transcendentní pojem nemá žádný rod, do něhož by náležel. A tak tedy k povaze trancendentního pojmu náleží nemít žádný nadřazený pojem s výjimkou pojmu jsoucna. Že je však společný mnoha podřazeným entitám, to je něco, co mu připadá jen nahodile. [Ord 1d8p1q3]
Ale tu vzniká jiná otázka: Jak je možné klást pojem moudrosti mezi transcendentní určení, když moudrost není společná všem jsoucnům? O transcendentních pojmech se totiž zdá, že jsou všem jsoucnům společné.
Odpovídám: Tak jako k pojmu nejvyššího rodu nenáleží mít pod sebou více druhů, nýbrž nemít nad sebou nějaký vyšší rod (jako např. kategorie kdy, protože nemá vyšší rod, je nejvyšším rodem, třebaže má jen málo nebo spíše nemá vůbec žádné druhy), tak i každý transcendentní pojem nemá žádný rod, do něhož by náležel. A tak tedy k povaze trancendentního pojmu náleží nemít žádný nadřazený pojem s výjimkou pojmu jsoucna. Že je však společný mnoha podřazeným entitám, to je něco, co mu připadá jen nahodile. [Ord 1d8p1q3]
pondělí 26. dubna 2010
Scotus o transcendentáliích 1
V sobotu jsem zmiňoval problematiku transcendentálií, dnes bych rád šel přímo ke zdroji - k bl. Janu Dunsi Scotovi (c. 1265/66-1308). Scotus mluví o trancendentáliích v rámci svého komentáře k Sentencím Petra Lombardského (c. 1100-1160). Sentence jsou gigantickou sbírkou citátů z církevních otců uspořádaných do tematických okruhů:
I. kniha: De mysterio Trinitatis (O tajemství Trojice; 48 distinkcí)
II. kniha: De rerum creatione (O stvoření věcí, 44 distinkcí)
III. kniha: De incarnatione Verbi (O vtělení Slova, 40 distincí)
IV. kniha: De doctrina Signorum (O nauce o znacích, 50 distincí)
Sentence byly knihou kterou od r. 1220 komentoval každý středověký doktor teologie v rámci svého studia a tudíž se jedná o jednu z nejkomentovanějsích knih na světě.
Scotus se dostane k transcendentáliím v rámci "řádného" komentáře k Lombardově I. knize, distinkce 8., která pojednává o pravdě, nesdělitelnosti a jednoduchosti jako božích vlastnostech (veritas sive proprietas, incommunicabilitas, simplicitas). Přesnější odkaz: Ordinatio 1d8p1q3.
V překladu Stanislava Sousedíka (Jan Duns Scotus a jeho čeští žáci, 1989, s. 209) zní pasáž takto:
Tu však vzniká otázka, jaké jsou ony predikáty, které se vypovídají formálně o Bohu, jako např. moudrý, dobrý, atd. [*]
Odpovídám: Dříve než na deset kategorií se jsoucno dělí na konečné a nekonečné, protože pouze o jednom z obou členů tohoto rozdělení, totiž o konečném jsoucnu, platí, že je to pojem společný deseti kategoriím. Tudíž cokoli náleží pojmu jsoucna, pokud je bereme jako indiferentní vůči určení konečné a nekonečné, nebo co je vlastní pouze jsoucnu nekonečnému, to vše náleží jsoucnu nikoli pokud je vymezeno tou kterou kategorií, nýbrž jako něco dřívější a tudíž jako něco transcendentní a co je mimo jakoukoli kategorii. Veškerá pojmová určení, jež jsou společná Bohu a stvořeným věcem, mají tu povahu, že náležejí jsoucnu, pokud je indiferentní vůči tomu být konečným nebo nekonečným. Náležejí-li tato určení Bohu, jsou nekonečná, náležejí-li stvořené věci, jsou konečná. Tato určení náležejí tedy jsoucnu dříe, než se jsoucno dělí na deset kategorií a jsou tedy transcendentní.
[POKR.]
[*] POZN. Vypouštím dvojité uvozovky při zmínce predikátů, protože je většinou užívám jako jmen formálních pojmů; jako jmen objektivních pojmů používám kurzívu.
I. kniha: De mysterio Trinitatis (O tajemství Trojice; 48 distinkcí)
II. kniha: De rerum creatione (O stvoření věcí, 44 distinkcí)
III. kniha: De incarnatione Verbi (O vtělení Slova, 40 distincí)
IV. kniha: De doctrina Signorum (O nauce o znacích, 50 distincí)
Sentence byly knihou kterou od r. 1220 komentoval každý středověký doktor teologie v rámci svého studia a tudíž se jedná o jednu z nejkomentovanějsích knih na světě.
Scotus se dostane k transcendentáliím v rámci "řádného" komentáře k Lombardově I. knize, distinkce 8., která pojednává o pravdě, nesdělitelnosti a jednoduchosti jako božích vlastnostech (veritas sive proprietas, incommunicabilitas, simplicitas). Přesnější odkaz: Ordinatio 1d8p1q3.
V překladu Stanislava Sousedíka (Jan Duns Scotus a jeho čeští žáci, 1989, s. 209) zní pasáž takto:
Tu však vzniká otázka, jaké jsou ony predikáty, které se vypovídají formálně o Bohu, jako např. moudrý, dobrý, atd. [*]
Odpovídám: Dříve než na deset kategorií se jsoucno dělí na konečné a nekonečné, protože pouze o jednom z obou členů tohoto rozdělení, totiž o konečném jsoucnu, platí, že je to pojem společný deseti kategoriím. Tudíž cokoli náleží pojmu jsoucna, pokud je bereme jako indiferentní vůči určení konečné a nekonečné, nebo co je vlastní pouze jsoucnu nekonečnému, to vše náleží jsoucnu nikoli pokud je vymezeno tou kterou kategorií, nýbrž jako něco dřívější a tudíž jako něco transcendentní a co je mimo jakoukoli kategorii. Veškerá pojmová určení, jež jsou společná Bohu a stvořeným věcem, mají tu povahu, že náležejí jsoucnu, pokud je indiferentní vůči tomu být konečným nebo nekonečným. Náležejí-li tato určení Bohu, jsou nekonečná, náležejí-li stvořené věci, jsou konečná. Tato určení náležejí tedy jsoucnu dříe, než se jsoucno dělí na deset kategorií a jsou tedy transcendentní.
[POKR.]
[*] POZN. Vypouštím dvojité uvozovky při zmínce predikátů, protože je většinou užívám jako jmen formálních pojmů; jako jmen objektivních pojmů používám kurzívu.
sobota 24. dubna 2010
4. neděle velikonoční (C) - transcendentálie
Sk 13,14.43-52: Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti. ...
Ž 100
Zj 7,9.14b-17: ... A jeden ze starců mi řekl: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“
Jan 10,27-30: Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. ...
----------
Otázka k transcendentáliím (transcendentálie neboli "přesažné pojmy" jsou pojmy, které lze vypovídat o individuích ve vícero kategoriích): Josef Petr Ondok (v knize Člověk a příroda, 1998) připisuje maďarskému jezuitovi Bélu Weissmahrovi tezi, že mezi transcendentálie by se mělo počítat - kromě tradičního unum (jedno), verum (pravda), bonum (dobro) - i activum (aktivita): omne ens est activum. Není mi jasné, proč by nemělo (viz 8.12.2009), ale je mi jasné, že k tomu asi nějaké důvody a diskuse mezi scholastiky byly. Už kdysi jsem narazil na otázku, proč např. duratio (trvání) není u Suáreze transcendentálií.
Ž 100
Zj 7,9.14b-17: ... A jeden ze starců mi řekl: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“
Jan 10,27-30: Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. ...
----------
Otázka k transcendentáliím (transcendentálie neboli "přesažné pojmy" jsou pojmy, které lze vypovídat o individuích ve vícero kategoriích): Josef Petr Ondok (v knize Člověk a příroda, 1998) připisuje maďarskému jezuitovi Bélu Weissmahrovi tezi, že mezi transcendentálie by se mělo počítat - kromě tradičního unum (jedno), verum (pravda), bonum (dobro) - i activum (aktivita): omne ens est activum. Není mi jasné, proč by nemělo (viz 8.12.2009), ale je mi jasné, že k tomu asi nějaké důvody a diskuse mezi scholastiky byly. Už kdysi jsem narazil na otázku, proč např. duratio (trvání) není u Suáreze transcendentálií.
pátek 23. dubna 2010
Peter Burke - kulturní historie
Kulturní historie je disciplína, která usiluje o komplexní zachycení nejrůznějších aspektů života vybrané skupiny lidí, vč. jejich každodenních zvyků. Kulturní historie proto kombinuje přístupy antropologické a historické. O kulturní historii jako disciplíně se mluví především od sedmdesátých let minulého století, třebaže za zakladatele jsou považováni mj. Švýcar Jacob Burckhardt (1818-1897) či Holanďan Johan Huizinga (1872-1945).
Otázkou, co je to kulturní historie, se zabývá britský kulturní historik Peter Burke (n. 1937) v knize What is Cultural History? (2004). Viz také zajímavé interview sociálního antropologa Alan Macfarlana s Peter Burkem (1 2) (Macfarlan je i autorem rozhovoru s Mary Douglas, 5.2.2010, viz další jeho rozhovory, především s antropology).
S kulturní historií souvisí jakési hnutí historické kultury, jehož podstata mi ale z eseje Fernanda Sánchez Marcose uniká. Nebo lépe řečeno mně připadá sebepojetí tohoto hnutí zmatené: historická kultura má prý představovat rozšíření dosavadní historiografie, neboť prý "není omezena na analýzu akademické historické literatury." Vždyť ale i "normální" historiografie bere v úvahu nejrůznější prameny, včetně těch neakademických. Tak jak to myslí? Marcosův portál má nicméně inspirativní bibliografii, mj. zmiňuje i mého oblíbeného britského autora Paula Johnsona (jeho partikulární tvrzení beru s rezervou, ale je čtivý, inspirativní, a často s ním sdílím jeho hodnotící hledisko).
-----
Zajímavý článek k přečtení: Peter Burke: "Jesuits and the Art of Translation in Early Modern Europe" (z knihy Jesuits II, 2006; Jesuits I, 1999)
Otázkou, co je to kulturní historie, se zabývá britský kulturní historik Peter Burke (n. 1937) v knize What is Cultural History? (2004). Viz také zajímavé interview sociálního antropologa Alan Macfarlana s Peter Burkem (1 2) (Macfarlan je i autorem rozhovoru s Mary Douglas, 5.2.2010, viz další jeho rozhovory, především s antropology).
S kulturní historií souvisí jakési hnutí historické kultury, jehož podstata mi ale z eseje Fernanda Sánchez Marcose uniká. Nebo lépe řečeno mně připadá sebepojetí tohoto hnutí zmatené: historická kultura má prý představovat rozšíření dosavadní historiografie, neboť prý "není omezena na analýzu akademické historické literatury." Vždyť ale i "normální" historiografie bere v úvahu nejrůznější prameny, včetně těch neakademických. Tak jak to myslí? Marcosův portál má nicméně inspirativní bibliografii, mj. zmiňuje i mého oblíbeného britského autora Paula Johnsona (jeho partikulární tvrzení beru s rezervou, ale je čtivý, inspirativní, a často s ním sdílím jeho hodnotící hledisko).
-----
Zajímavý článek k přečtení: Peter Burke: "Jesuits and the Art of Translation in Early Modern Europe" (z knihy Jesuits II, 2006; Jesuits I, 1999)
Kultura, filosofie a útěcha u Cicerona
Jeden z prvních výskytů termínu 'kultura' v dnešním smyslu slova lze nalézt u Cicerona v Tuskulských hovorech (Tusculanae disputationes) z r. 45 př. Kr. Kontext výskytu tohoto termínu (II, 11-13) je poučný a stojí za citaci:
POSLUCHAČ: Nelze ani vyslovit, jakou mi tvůj včerejší výklad udělal radost, vlastně spíš jak mi pomohl. ...
UČITEL: Na tom není nic divného, neboť právě to filosofie působí: léčí duše, odstraňuje plané znepokojení, osvobozuje od žádostí, zahání obavy. Avšak tato její moc nepůsobí na všechny stejně - silná je tenkrát, kdykoli se setká s vhodnou povahou. ... Tebe zřejmě příroda přivedla na svět jako člověka vznešeného ...
Ale myslíš si, že stejné názory ... platí i u těch, kteří je vymyslili, prodebatovali a zapsali? Na kolik filosofů připadne jeden tak mravně silný, tak duševně uzpůsobený a žijící tak, jak žádá rozum? Takový, aby svůj filosofický názor nepovažoval za příležitost k předvedení své učenosti, ale za zákon svého života? Aby sám sebe poslouchal a řídil se zásadami, které sám stanovil?
Je možno vidět filosofy, kteří jsou tak lehkomyslní a vychloubační, že by pro ně bývalo lepší nic se nenaučit, jiné žádostivé peněz, některé chtivé slávy, mnohé otročící vášním, takže si jejich slova podivně odporují s jejich životem. A to se mi zdá nejodpornější. Jestliže by se někdo prohlásil za učitele jazyka a mluvil by nesprávně nebo jestliže by falešně (absurde) zpíval ten, kdo by chtěl být považován za hudebníka, ostuda by byla tím větší, že by šlo o chyby právě v tom oboru, v němž by se takový člověk prohlašoval za odborníka, a právě tak u filosofa chybujícího ve způsobu života je to tím větší ostuda, že se dopouští poklesku v té činnosti, v níž chce být učitelem, a že chybuje v životě, ačkoli se prohlásil za odborníka v umění žít.
POSLUCHAČ: Jestliže je to takové, jak říkáš, není třeba mít strach, že ozdobíš filosofii falešnou slávou? Může být větší důkaz (argumentum), že není k ničemu, než že někteří dokonalí filosofové žijí hanebně?
UČITEL: To není vůbec žádný důkaz (Nullum vero id quidem argumentum est). Ani všechna pole, která jsou obdělávána, nejsou úrodná a nemá pravdu Accius, jestliže říká:
Když dobré zrno svěříš třeba úhoru (probae etsi in segetem sunt deteriorem datae fruges),
přec bude skvělá úroda dík přírodě (tamen ipsae suapte natura enitent) [POZN.]
Stejně tak nepřinášejí plody všechny duše, jimž se dostalo péče. A na druhé straně ... jako pole, třebas úrodné, bez obdělání nemůže dát úrodu, tak ji nedá duše bez vzdělání (sine doctrina) ... A vzdělání duše slouží filosofie (cultura autem animi philosophia est): vytahuje vady i s kořenem jako plevel, připravuje duše k přijetí setby, vkládá do nich a abych tak řekl zasévá to, co přinese nejbohatší plody, až uzraje."
Přel. V. Bahník, 1976
[POZN.] spíše bych přeložil "díky své přirozenosti"
Tuskulský amfiteatr.
POSLUCHAČ: Nelze ani vyslovit, jakou mi tvůj včerejší výklad udělal radost, vlastně spíš jak mi pomohl. ...
UČITEL: Na tom není nic divného, neboť právě to filosofie působí: léčí duše, odstraňuje plané znepokojení, osvobozuje od žádostí, zahání obavy. Avšak tato její moc nepůsobí na všechny stejně - silná je tenkrát, kdykoli se setká s vhodnou povahou. ... Tebe zřejmě příroda přivedla na svět jako člověka vznešeného ...
Ale myslíš si, že stejné názory ... platí i u těch, kteří je vymyslili, prodebatovali a zapsali? Na kolik filosofů připadne jeden tak mravně silný, tak duševně uzpůsobený a žijící tak, jak žádá rozum? Takový, aby svůj filosofický názor nepovažoval za příležitost k předvedení své učenosti, ale za zákon svého života? Aby sám sebe poslouchal a řídil se zásadami, které sám stanovil?
Je možno vidět filosofy, kteří jsou tak lehkomyslní a vychloubační, že by pro ně bývalo lepší nic se nenaučit, jiné žádostivé peněz, některé chtivé slávy, mnohé otročící vášním, takže si jejich slova podivně odporují s jejich životem. A to se mi zdá nejodpornější. Jestliže by se někdo prohlásil za učitele jazyka a mluvil by nesprávně nebo jestliže by falešně (absurde) zpíval ten, kdo by chtěl být považován za hudebníka, ostuda by byla tím větší, že by šlo o chyby právě v tom oboru, v němž by se takový člověk prohlašoval za odborníka, a právě tak u filosofa chybujícího ve způsobu života je to tím větší ostuda, že se dopouští poklesku v té činnosti, v níž chce být učitelem, a že chybuje v životě, ačkoli se prohlásil za odborníka v umění žít.
POSLUCHAČ: Jestliže je to takové, jak říkáš, není třeba mít strach, že ozdobíš filosofii falešnou slávou? Může být větší důkaz (argumentum), že není k ničemu, než že někteří dokonalí filosofové žijí hanebně?
UČITEL: To není vůbec žádný důkaz (Nullum vero id quidem argumentum est). Ani všechna pole, která jsou obdělávána, nejsou úrodná a nemá pravdu Accius, jestliže říká:
Když dobré zrno svěříš třeba úhoru (probae etsi in segetem sunt deteriorem datae fruges),
přec bude skvělá úroda dík přírodě (tamen ipsae suapte natura enitent) [POZN.]
Stejně tak nepřinášejí plody všechny duše, jimž se dostalo péče. A na druhé straně ... jako pole, třebas úrodné, bez obdělání nemůže dát úrodu, tak ji nedá duše bez vzdělání (sine doctrina) ... A vzdělání duše slouží filosofie (cultura autem animi philosophia est): vytahuje vady i s kořenem jako plevel, připravuje duše k přijetí setby, vkládá do nich a abych tak řekl zasévá to, co přinese nejbohatší plody, až uzraje."
Přel. V. Bahník, 1976
[POZN.] spíše bych přeložil "díky své přirozenosti"
Tuskulský amfiteatr.čtvrtek 22. dubna 2010
Co je to kultura?
Co je to kultura? Američtí antropologové Alfred Kroeber (1876–1960) a Clyde Kluckhohn (1905–1960) ve své knize Culture: A Critical Review of Concepts and Definitions (Questia) z r. 1952 rozlišili 164 různých definic tohoto slova. Z nich považují za základní následující tři:
- vybraný vkus v umění („vysoká kultura“);
- integrovaný systém lidského vědění, názorů a jednání, které je závislé na schopnosti myslet pomocí symbolů;
- sdílené postoje, hodnoty a praktiky, které charakterizují nějakou skupinu lidí či nějakou instituci.
- to, co je třeba pěstovat (odtud např. kultura vína nebo určité bakterie);
- souhrn dovedností, zvyků, životních norem, myšlenek a děl, který se v rámci určité společnosti pěstuje a předává učením (hmotná a nehmotná kultura);
- lidská skupina, charakterizovaná společnou kulturou (např. únětická kultura)"
středa 21. dubna 2010
Projekt: Příroda, krajina a lidé v rámci vzdělávání pro udržitelný rozvoj
Z workshopů k EVVO (environmentální výchova, vzdělání, osvěta) ve Sv. Janu p. Skalou vytvořil Dr. Fellner tým (v němž je kromě mě i Mgr. Bargel a Mgr. Machovcová),. Budeme se podílet na první fázi vývoje výukového programu "Příroda, krajina a lidé v rámci vzdělávání pro udržitelný rozvoj." Naším cílem je poskytnout ppt presentace a příručku k dvěma průřezovým tématům RVP (8.3.2010): environmentální výchova a multikulturní výchova.
Celkově budeme připravovat 3 moduly po 25 tématech (10-10-5), naše prozatímní leitmotivy:
Co by se ještě dalo a mělo probrat? (Kromě EVVO jde také o multikulturní témata ...)
Celkově budeme připravovat 3 moduly po 25 tématech (10-10-5), naše prozatímní leitmotivy:
- 1A: Člověk jako kulturní živočich.
- 1B: Člověk a jeho životní identita.
- 2A: Člověk v ohrožení.
- 2B: Trvale udržitelný život – život v plnosti.
- C: Zrání – proces transformace.
Co by se ještě dalo a mělo probrat? (Kromě EVVO jde také o multikulturní témata ...)
úterý 20. dubna 2010
Kvalitativní metody ve vědě: co dál
V kvalitativním metodách/metodologii vědy jsem dokončil na ČZU úvodíček do logiky (viz 3.3.2010). Logiku jsem zpracoval podle Úvodu do logiky aristotelské tradice od Lukáše Nováka, ovšem s vynecháním klíčových distinkcí mezi formálním a objektivním pojmem. Výsledkem je logika, která vypadá drasticky psychologistická. Mám ale dojem, že studenti by už další distinkce propozicemi/soudy, argumenty/úsudky, atd. nestrávili (chápu už, proč byl Bolzano považován svými kolegy za hnidopicha, když zavedl Sätze an sich).
Teď bych rád podobným super-zhuštěným způsobem probral ve dvou přednáškách (!) pojmy vědění (cognitio certa et evidens, true justified belief, Gettierovy příklady), rozdíly mezi fallibilismem a fundacionismem, internalismem a externalismem, a pojmy nutnosti/možnosti, analytičnosti/syntetičnosti, a priori/a posteriori.
Teď bych rád podobným super-zhuštěným způsobem probral ve dvou přednáškách (!) pojmy vědění (cognitio certa et evidens, true justified belief, Gettierovy příklady), rozdíly mezi fallibilismem a fundacionismem, internalismem a externalismem, a pojmy nutnosti/možnosti, analytičnosti/syntetičnosti, a priori/a posteriori.
pondělí 19. dubna 2010
Antropologie náboženství: V čem vidíte přínos a nebezpečí náboženství?
Minulý týden jsem uzavřel (zkrácený) semestr Antropologie náboženství. Svým studentům na ČZU jsem položil v závěrečném testu otázku: V čem vidíte přínos a nebezpečí náboženství?
Přínos:
překonání tíhy života, útěcha, pomoc nalézt pravdu, jistota, odpovědi na smysl života, opora, (v minulosti) vzdělání, pomoc rozvoji duchovní stránky člověka, (v minulosti) řád, pokoj, pomoc v tísni, motivace, synergizace lidí, společenství, pokoj, obohacuje duševní život, podněcuje k přemýšlení, učí poslušnosti ve společnosti.
Nebezpečí:
omezení svobody, omezení myšlení, zfantizování davů, špatný výklad, manipulace v sektách, možná radikální interpretace islámu, špatná interpretace světa, neochota církví přijmout moderní svět, fundamentalistická náboženství, nadřazování vl. náboženství a netolerance, zločiny a manipulace (v minulosti), zneužití k mocensko-politickým cílům, (někdy) iracionální setrvávání na svých názorech, (výjimečně) orientování mas nesprávným směrem, (někdy) slepá poslušnost vůči náboženské komunitě, odklon od prvotní dobré myšlenky, neschopnost přijmout jiný názor.
(Opakované odpovědi jsou tučně). Odpovědi byly dány 27 z 28 studentů na konci magisterského studia oboru Hospodářská a kulturní studia. Drtivá většina studentů mluvila o aktuálních přínosech a možných negativech náboženství (někdy studenti výslovně zdůrazňovali, že negativum je zneužití náboženství, které je samo o sobě pozitivní fenomén, jindy rozdělovali náboženství na pozitivní a negativní, např. v sektách).
Přínos:
překonání tíhy života, útěcha, pomoc nalézt pravdu, jistota, odpovědi na smysl života, opora, (v minulosti) vzdělání, pomoc rozvoji duchovní stránky člověka, (v minulosti) řád, pokoj, pomoc v tísni, motivace, synergizace lidí, společenství, pokoj, obohacuje duševní život, podněcuje k přemýšlení, učí poslušnosti ve společnosti.
Nebezpečí:
omezení svobody, omezení myšlení, zfantizování davů, špatný výklad, manipulace v sektách, možná radikální interpretace islámu, špatná interpretace světa, neochota církví přijmout moderní svět, fundamentalistická náboženství, nadřazování vl. náboženství a netolerance, zločiny a manipulace (v minulosti), zneužití k mocensko-politickým cílům, (někdy) iracionální setrvávání na svých názorech, (výjimečně) orientování mas nesprávným směrem, (někdy) slepá poslušnost vůči náboženské komunitě, odklon od prvotní dobré myšlenky, neschopnost přijmout jiný názor.
(Opakované odpovědi jsou tučně). Odpovědi byly dány 27 z 28 studentů na konci magisterského studia oboru Hospodářská a kulturní studia. Drtivá většina studentů mluvila o aktuálních přínosech a možných negativech náboženství (někdy studenti výslovně zdůrazňovali, že negativum je zneužití náboženství, které je samo o sobě pozitivní fenomén, jindy rozdělovali náboženství na pozitivní a negativní, např. v sektách).
sobota 17. dubna 2010
3. neděle velikonoční (C)
Sk 5: Velekněz začal apoštoly vyslýchat: „Přísně jsme vám přece přikázali, že v tom jménu už nesmíte učit. Přesto však Jeruzalém je plný toho vašeho učení a chcete na nás přivolat pomstu za krev onoho člověka.“ Ale Petr a ostatní apoštolové na to řekli: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi.
Platón, Obrana Sókrata: "... potom jsem šel již po řadě dále; pozoroval jsem sice s lítostí a bázní, že si dělám nepřátele, přece se však zdálo nutným nade všechno stavěti věc boha ..."
ŽALM 30
Zj 5,11-14
Jan 21,1-19
----------
Neděle 18.4.2010:
S rodinou jsme si udělali výlet do Národní přírodní památky Pastviště u Finů (naneštěstí ještě téměř nic nekvete); na mši sv. jsme zašli do románsko-gotického kostelíka v Albrechticích u Sušice. Odpoledne mělo v Hartmanicích představení divadlo Feigele - o královně Ester. Tento příběh se váže ke svátku Purim. Na tento svátek jsem před dvěma lety začal pracovat v synagoze.
Platón, Obrana Sókrata: "... potom jsem šel již po řadě dále; pozoroval jsem sice s lítostí a bázní, že si dělám nepřátele, přece se však zdálo nutným nade všechno stavěti věc boha ..."
ŽALM 30
Zj 5,11-14
Jan 21,1-19
----------
Neděle 18.4.2010:
S rodinou jsme si udělali výlet do Národní přírodní památky Pastviště u Finů (naneštěstí ještě téměř nic nekvete); na mši sv. jsme zašli do románsko-gotického kostelíka v Albrechticích u Sušice. Odpoledne mělo v Hartmanicích představení divadlo Feigele - o královně Ester. Tento příběh se váže ke svátku Purim. Na tento svátek jsem před dvěma lety začal pracovat v synagoze.
pátek 16. dubna 2010
Museum českého krasu v Berouně
Dnes jsem si konečně nalezl čas navštívit Muzeum českého krasu v Berouně. Museum bylo založeno v dobách národního obrození, r. 1892. Nově přibyl otevřený Geopark Barrandien (od r. 2003).
Barrandien je oblast táhnoucí se asi 100 km od sv. přes Prahu k jv. s vyvrásněnými nepřeměněnými starohorními a prvohorními horninami, z období před asi 1mld až 370 mil. lety. Rozměry geologického času jsou fascinující. ...
Z geoparku si člověk dokonce smí odnést oblíbený kámen. Vzal jsem si krásnou černou graptolitovou břidlici s drobnou bílou křemennou žílou. Pochází z období siluru (440-417 mil. let), z lomu Kosov u Jarova. Je pro mne jakožto hylemorfistu tento kámen jedním či vícero invidiui? Mám dojem, že je to do jisté míry arbitární či lépe řečeno relativní vůči sortálu a "granularitě": na mezoskopické rovině je to jeden kámen, na mikroskopické řada molekul. Je nutné u kamenů postulovat jedinost substanciální formy? Zdá se mi, že ne. Tomáš Akvinský odmítl pluralitu forem v člověku a živých organismech; nevím jaké stanovisko zastával pro minerály.
Barrandien je oblast táhnoucí se asi 100 km od sv. přes Prahu k jv. s vyvrásněnými nepřeměněnými starohorními a prvohorními horninami, z období před asi 1mld až 370 mil. lety. Rozměry geologického času jsou fascinující. ...
Z geoparku si člověk dokonce smí odnést oblíbený kámen. Vzal jsem si krásnou černou graptolitovou břidlici s drobnou bílou křemennou žílou. Pochází z období siluru (440-417 mil. let), z lomu Kosov u Jarova. Je pro mne jakožto hylemorfistu tento kámen jedním či vícero invidiui? Mám dojem, že je to do jisté míry arbitární či lépe řečeno relativní vůči sortálu a "granularitě": na mezoskopické rovině je to jeden kámen, na mikroskopické řada molekul. Je nutné u kamenů postulovat jedinost substanciální formy? Zdá se mi, že ne. Tomáš Akvinský odmítl pluralitu forem v člověku a živých organismech; nevím jaké stanovisko zastával pro minerály.
čtvrtek 15. dubna 2010
Konference o Bernardu Bolzanovi
V Praze dnes začala konference Philosophy and Mathematics in the Work of Bernard Bolzano. Bernard Bolzano se narodil v Praze v r. 1781, zde také zemřel v 1848. Otec byl původem Ital, jeho mateřským jazykem ale byla němčina. Bolzano studoval na piaristickém gymnáziu, od mládí projevoval zájem o nejen o matematiku, ale i o filosofii. Nakonec se rozhodl (přes nechuť rodiny) ke studiu teologie a ke kněžství, vysvěcen byl v r. 1805. Podle článku Edgara Morschera (v SEP) byl Bolzano patrně největším logikem mezi Leibnizem a Fregem.
Úvodní přednášku měl mít na konferenci Peter Simons (teď již z Trinity College v Dublinu, v r. 2008 jsem jej ještě zastihl v Leedsu). Simonsův intelekt a řečnické umění obdivuji, takže mě mrzelo, že nepřijel. Sopečný prach z Islandu narušil vzdušný prostor mezi Velkou Británií a Evropou a let byl zrušen.
Místo Simonse mluvil Jan Šebestík (Čech, žijící v Paříži); přednáška shrnovala jasně a velmi pěkně základní Bolzanovy inovace ve filosofii matematiky. Zaujalo mě především Bolzanovo odmítnutí matematiky jako vědy o kvantitě (což je patrné z disciplín jako je kombinatorika; Bolzanovo pojetí matematiky: "... is a science that treats general laws/forms to which the things must conform in their existence").
Ivor Grattan-Guinness pak mluvil o matematice v Evropě v l. 1810-1840. Grattan-Guiness probral instituční zázemí, hlavní vyučující, publikační čínnost, atd. Hlavní matematickou velmocí té doby byla Francie - vzhledem k velké poptávce po stavebním projektování, mechanizaci, a inženýrování země po Velké francouzské revoluci. Zajímavé bylo Grattan-Guinessovo tvrzení, že Newtonismus dominoval pouze ve Velké Británii, nikoli ve Francii.
Naneštěstí v dalších dnech mě čekají další povinnosti a tak se již konference nezúčastním. Jsem ale rád, že jsem alespoň krátce mluvil se svým kamarádem Ken Archerem (10.09.2009). Ken bude mít přednášku s názvem "Bolzano's Revival of the Classical Model of Science," kde bude hájit aristotelské kořeny Bolzanova pojetí vědy, které je prý dnes málo známé.
Kenův příspěvek ve mně znovu oživil zájem o problém "kvantitativních metod ve vědě" (4.3.2010). Ken např. uvádí spor mezi jezuitskými matematiky a filozofy ohledně jistoty matematiky a její role ve filosofii přírody. Existence tohoto sporu jsem si všiml již při psaní "In Defense of Baroque Scholasticism" (1.3.2010) ovšem rád bych se o něm dozvěděl více. Navíc, zdá se, je tzv. "vědecká revoluce" klíčem k tomu, zda lze navázat na Aristotela v dnešní "vědecko-technické" civilizaci. Běžné středoškolské učebnice fyziky a chemie standardně vidí své předchůdce v atomistech a svého oponenta v Aristotelovi. Řada historiků (Duhem, Wallace, Crombie, Grant, atd.) ovšem hájí tezi, že "vědecká" či "galileovská" revoluce byla kontinuálním rozvojem středověkého a poststředověkého myšlení. (Odtud: "The Continuity Thesis")
Hlavní literatura, kterou bych si rád časem k tématu prostudoval:
Úvodní přednášku měl mít na konferenci Peter Simons (teď již z Trinity College v Dublinu, v r. 2008 jsem jej ještě zastihl v Leedsu). Simonsův intelekt a řečnické umění obdivuji, takže mě mrzelo, že nepřijel. Sopečný prach z Islandu narušil vzdušný prostor mezi Velkou Británií a Evropou a let byl zrušen.
Místo Simonse mluvil Jan Šebestík (Čech, žijící v Paříži); přednáška shrnovala jasně a velmi pěkně základní Bolzanovy inovace ve filosofii matematiky. Zaujalo mě především Bolzanovo odmítnutí matematiky jako vědy o kvantitě (což je patrné z disciplín jako je kombinatorika; Bolzanovo pojetí matematiky: "... is a science that treats general laws/forms to which the things must conform in their existence").
Ivor Grattan-Guinness pak mluvil o matematice v Evropě v l. 1810-1840. Grattan-Guiness probral instituční zázemí, hlavní vyučující, publikační čínnost, atd. Hlavní matematickou velmocí té doby byla Francie - vzhledem k velké poptávce po stavebním projektování, mechanizaci, a inženýrování země po Velké francouzské revoluci. Zajímavé bylo Grattan-Guinessovo tvrzení, že Newtonismus dominoval pouze ve Velké Británii, nikoli ve Francii.
Naneštěstí v dalších dnech mě čekají další povinnosti a tak se již konference nezúčastním. Jsem ale rád, že jsem alespoň krátce mluvil se svým kamarádem Ken Archerem (10.09.2009). Ken bude mít přednášku s názvem "Bolzano's Revival of the Classical Model of Science," kde bude hájit aristotelské kořeny Bolzanova pojetí vědy, které je prý dnes málo známé.
Kenův příspěvek ve mně znovu oživil zájem o problém "kvantitativních metod ve vědě" (4.3.2010). Ken např. uvádí spor mezi jezuitskými matematiky a filozofy ohledně jistoty matematiky a její role ve filosofii přírody. Existence tohoto sporu jsem si všiml již při psaní "In Defense of Baroque Scholasticism" (1.3.2010) ovšem rád bych se o něm dozvěděl více. Navíc, zdá se, je tzv. "vědecká revoluce" klíčem k tomu, zda lze navázat na Aristotela v dnešní "vědecko-technické" civilizaci. Běžné středoškolské učebnice fyziky a chemie standardně vidí své předchůdce v atomistech a svého oponenta v Aristotelovi. Řada historiků (Duhem, Wallace, Crombie, Grant, atd.) ovšem hájí tezi, že "vědecká" či "galileovská" revoluce byla kontinuálním rozvojem středověkého a poststředověkého myšlení. (Odtud: "The Continuity Thesis")
Hlavní literatura, kterou bych si rád časem k tématu prostudoval:
- A. C. Crombie (1969): The History of Science from Augustine to Galileo.
- William A. Wallace (1984) Galileo and His Sources: The Heritage of the Collegio Romano
- Paolo Mancosu (1996) Philosophy of Mathematics ... in the Seventeenth Century
- Paul Shore (2002) The Eagle and the Cross: Jesuits in Late Baroque Prague
- Edward Grant (2007) A History of the Natural Philosophy
středa 14. dubna 2010
Česká středoškolská "scholastika" na počátku 21. století
Filosofie se jako předmět učila na středních školách v Česku naposledy před druhou světovou válkou. Dnes se učí v rámci Základů společenských věd. Jak je dnešní výuka koncipována?
Nahlédl jsem do učebnice Základy společenských věd (pro učitele učitelů - studenty pedagogických fakult, pro učitele středních škol a jejich žáky) (Jirásková Věra, Koťa Jaroslav, Pelcová Naďa, Pešková Jaroslava, Prokeš Vít, Purkrábek Miroslav, Rýdlová Hana, Semrádová Ilona, Schlegelová Jaroslava (2004) Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80-86432-66-1, 851 stran.)
Základní rozvrh sleduje ideu Jiřího Fialy, že humanitní vzdělání je vlastně péče:
Díl I: Péče o duši (O osobní identitu)
Člověk a svět (Jaroslava Schlegelová)
Základy psychologie (Jaroslav Koťa)
Díl II: Péče o obec (O polis)
Stát a národ (Věra Jirásková)
Občan a demokracie (Miroslav Purkrábek)
Základy makroekonomie (Vít Prokeš)
Díl III: Péče o jazyk a komunikaci
Péče o jazyk a komunikaci (komunikace v diferentním světě) (Ilona Semrádová)
Díl IV: Vztah ke světu jako celku
Filosofie (Jaroslava Pešková)
Etika (Jaroslava Schlegelová)
Pozvání do estetiky (Hana Rýdlová)
Kniha je z pedagogického hlediska inspirující (především metodika ke kapitole Stát a národ) a čtivá. Filosofické části knihy jsou heideggerovsky orientované [*] a historizující. Líbí se mi řada použitých nápadů jak podnítit studenty ke kladení filosofických otázek. Přes velký přínos této učebnice bych ale viděl následující dva nedostatky:
[*] Obraty jako "to, co jsme nazvali "humanities", musí učit nebo odkrývat lidé ... kteří zároveň rozumí problémům odkrývajícího," s. 14)
Nahlédl jsem do učebnice Základy společenských věd (pro učitele učitelů - studenty pedagogických fakult, pro učitele středních škol a jejich žáky) (Jirásková Věra, Koťa Jaroslav, Pelcová Naďa, Pešková Jaroslava, Prokeš Vít, Purkrábek Miroslav, Rýdlová Hana, Semrádová Ilona, Schlegelová Jaroslava (2004) Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80-86432-66-1, 851 stran.)
Základní rozvrh sleduje ideu Jiřího Fialy, že humanitní vzdělání je vlastně péče:
- péče o duši (nejen v psychologii),
- péče o obec (nejen v sociologii a právu),
- péče o jazyk (nejen v linguistice),
- péče o transcendenci (nejen v náboženství).
Díl I: Péče o duši (O osobní identitu)
Člověk a svět (Jaroslava Schlegelová)
Základy psychologie (Jaroslav Koťa)
Díl II: Péče o obec (O polis)
Stát a národ (Věra Jirásková)
Občan a demokracie (Miroslav Purkrábek)
Základy makroekonomie (Vít Prokeš)
Díl III: Péče o jazyk a komunikaci
Péče o jazyk a komunikaci (komunikace v diferentním světě) (Ilona Semrádová)
Díl IV: Vztah ke světu jako celku
Filosofie (Jaroslava Pešková)
Etika (Jaroslava Schlegelová)
Pozvání do estetiky (Hana Rýdlová)
Kniha je z pedagogického hlediska inspirující (především metodika ke kapitole Stát a národ) a čtivá. Filosofické části knihy jsou heideggerovsky orientované [*] a historizující. Líbí se mi řada použitých nápadů jak podnítit studenty ke kladení filosofických otázek. Přes velký přínos této učebnice bych ale viděl následující dva nedostatky:
- Nejzažším cílem je vyvolat kladení otázek, případně podávat zajímavé deskripce a u toho zůstat. Umět se ptát a chápat možná řešení je ale ve filosofii jen prvním krokem: Po úvodní snaze o porozumnění je třeba rozvíjet i schopnost zaujímat dobře zdůvodněná stanoviska a racionálně o nich diskutovat (Abych ale byl upřímný: tak daleko jsem se zatím se svými studenty nedostal ani na vysoké škole - což beru jako svůj pedagogický deficit).
- Poslední část IV (péče o transcendenci) se zabývá jen a pouze úvahami nad člověkem a jeho vztahem k celku světa. O Bohu či jiném pojetí Absolutna ani slovo!
[*] Obraty jako "to, co jsme nazvali "humanities", musí učit nebo odkrývat lidé ... kteří zároveň rozumí problémům odkrývajícího," s. 14)
úterý 13. dubna 2010
Hlas na tento den
V poslední době jsem si více všímám zpěvu ptáků ... kromě těchto přírodních zvuků a ticha mě jakýkoli jiný muzak ubíjí. Zjistil jsem, že nejsem asi jediný s touto zálibou, v Británii dokonce vznikla radio stanice zaměřená na zvuk ptáků:
Stanici si lze poslechnout zde. Samozřejmě je lépe si poslechnout zpěv přímo na živo, což lze naštěstí i ve městech.
Český rozhlas má ovšem ještě něco daleko lepšího: program Hlas na tento den, který systematicky uvádí hlasy našich ptáků (autor nahrávek: ing. Pavel Pelz). Z hudebního hlediska jsou mými momentálními favority: kos černý, sýkora koňadra, budníček menší.
Fascinaci ptačím zpěvem samozřejmě projevili i hudební skladatelé, nejen v úsměvném žánru rapu od Lukáše Hurníka (ČRo), ale i od geniálního Oliviera Messiaeneho v jeho Oiseaux exotiques (Exotické ptactvo). Robert Fallon má na svých stránkách krátké porovnání pěti Messiaenových ptáků s jejich reálnými ornitologickými záznamy (nejhezčí je kardinál).
Nahrávky ing. Pelze jsou výsledkem čtyřicetilet práce a sledují i nejrůznější komunikační situace: např. vábení, varování, hlasy uvědomovací či potravní.
Stanici si lze poslechnout zde. Samozřejmě je lépe si poslechnout zpěv přímo na živo, což lze naštěstí i ve městech.
Český rozhlas má ovšem ještě něco daleko lepšího: program Hlas na tento den, který systematicky uvádí hlasy našich ptáků (autor nahrávek: ing. Pavel Pelz). Z hudebního hlediska jsou mými momentálními favority: kos černý, sýkora koňadra, budníček menší.
Fascinaci ptačím zpěvem samozřejmě projevili i hudební skladatelé, nejen v úsměvném žánru rapu od Lukáše Hurníka (ČRo), ale i od geniálního Oliviera Messiaeneho v jeho Oiseaux exotiques (Exotické ptactvo). Robert Fallon má na svých stránkách krátké porovnání pěti Messiaenových ptáků s jejich reálnými ornitologickými záznamy (nejhezčí je kardinál).
Nahrávky ing. Pelze jsou výsledkem čtyřicetilet práce a sledují i nejrůznější komunikační situace: např. vábení, varování, hlasy uvědomovací či potravní.
pondělí 12. dubna 2010
Ekofilosofové: Jeffrey E. Foss
Kanadský (spíše analytický) filosof Jeffrey E. Foss je autorem obsáhlé knihy Beyond Environmentalism: A Philosophy of Nature (GOOGLE; recenze). Podobně jako náš president Václav Klaus tak i Foss hájí tezi, že žádná ekologická katastrofa nehrozí. Nicméně (na rozdíl od Klause) se Foss obšírně věnuje hledání nového a hlubšího (symbiotického) soužití člověka s přírodou, jejíž jsme součástí. V tomto smyslu Fosse řadím k ekofilosofům, třebaže se Foss distancuje on "populárního environmentalismu."
sobota 10. dubna 2010
SEP: Environmentální etika
Pár užitečných citátů z článku Andrew Brennana a Yeuk-Sze Loa na Stanford Encyclopedia of Philosophy o environmentální etice (z časových důvodů zatím nepřeloženo):
Vlastní vs. Instrumentální hodnota
„In the literature on environmental ethics the distinction between instrumental value and intrinsic value (meaning “non-instrumental value”) has been of considerable importance. The former is the value of things as means to further some other ends, whereas the latter is the value of things as ends in themselves regardless of whether they are also useful as means to other ends. For instance, certain fruits have instrumental value for bats who feed on them, since feeding on the fruits is a means to survival for the bats. However, it is not widely agreed that fruits have value as ends in themselves. We can likewise think of a person who teaches others as having instrumental value for those who want to acquire knowledge. Yet, in addition to any such value, it is normally said that a person, as a person, has intrinsic value, i.e., value in his or her own right independently of his or her prospects for serving the ends of others. For another example, a certain wild plant may have instrumental value because it provides the ingredients for some medicine or as an aesthetic object for human observers. But if the plant also has some value in itself independently of its prospects for furthering some other ends such as human health, or the pleasure from aesthetic experience, then the plant also has intrinsic value. Because the intrinsically valuable is that which is good as an end in itself, it is commonly agreed that something's possession of intrinsic value generates a prima facie direct moral duty on the part of moral agents to protect it or at least refrain from damaging it.
Antropocentrismus
Many traditional western ethical perspectives, however, are anthropocentric or human-centered in that either they assign intrinsic value to human beings alone (i.e., what we might call anthropocentric in a strong sense) or they assign a significantly greater amount of intrinsic value to human beings than to any nonhuman things such that the protection or promotion of human interests or well-being at the expense of nonhuman things turns out to be nearly always justified (i.e., what we might call anthropocentric in a weak sense). For example, Aristotle (Politics, Bk. 1, Ch. 8) maintains that “nature has made all things specifically for the sake of man” and that the value of nonhuman things in nature is merely instrumental. Generally, anthropocentric positions find it problematic to articulate what is wrong with the cruel treatment of nonhuman animals, except to the extent that such treatment may lead to bad consequences for human beings. Immanuel Kant (“Duties to Animals and Spirits”, in Lectures on Ethics), for instance, suggests that cruelty towards a dog might encourage a person to develop a character which would be desensitized to cruelty towards humans. From this standpoint, cruelty towards nonhuman animals would be instrumentally, rather than intrinsically, wrong. Likewise, anthropocentrism often recognizes some non-intrinsic wrongness of anthropogenic (i.e. human-caused) environmental devastation. Such destruction might damage the well-being of human beings now and in the future, since our well-being is essentially dependent on a sustainable environment ...
When environmental ethics emerged as a new sub-discipline of philosophy in the early 1970s, it did so by posing a challenge to traditional anthropocentrism. In the first place, it questioned the assumed moral superiority of human beings to members of other species on earth. In the second place, it investigated the possibility of rational arguments for assigning intrinsic value to the natural environment and its nonhuman contents.
It should be noted, however, that some theorists working in the field see no need to develop new, non-anthropocentric theories. Instead, they advocate what may be called enlightened anthropocentrism (or, perhaps more appropriately called, prudential anthropocentrism). Briefly, this is the view that all the moral duties we have towards the environment are derived from our direct duties to its human inhabitants. The practical purpose of environmental ethics, they maintain, is to provide moral grounds for social policies aimed at protecting the earth's environment and remedying environmental degradation. Enlightened anthropocentrism, they argue, is sufficient for that practical purpose, and perhaps even more effective in delivering pragmatic outcomes, in terms of policy-making, than non-anthropocentric theories given the theoretical burden on the latter to provide sound arguments for its more radical view that the nonhuman environment has intrinsic value ...
Vlastní vs. Instrumentální hodnota
„In the literature on environmental ethics the distinction between instrumental value and intrinsic value (meaning “non-instrumental value”) has been of considerable importance. The former is the value of things as means to further some other ends, whereas the latter is the value of things as ends in themselves regardless of whether they are also useful as means to other ends. For instance, certain fruits have instrumental value for bats who feed on them, since feeding on the fruits is a means to survival for the bats. However, it is not widely agreed that fruits have value as ends in themselves. We can likewise think of a person who teaches others as having instrumental value for those who want to acquire knowledge. Yet, in addition to any such value, it is normally said that a person, as a person, has intrinsic value, i.e., value in his or her own right independently of his or her prospects for serving the ends of others. For another example, a certain wild plant may have instrumental value because it provides the ingredients for some medicine or as an aesthetic object for human observers. But if the plant also has some value in itself independently of its prospects for furthering some other ends such as human health, or the pleasure from aesthetic experience, then the plant also has intrinsic value. Because the intrinsically valuable is that which is good as an end in itself, it is commonly agreed that something's possession of intrinsic value generates a prima facie direct moral duty on the part of moral agents to protect it or at least refrain from damaging it.
Antropocentrismus
Many traditional western ethical perspectives, however, are anthropocentric or human-centered in that either they assign intrinsic value to human beings alone (i.e., what we might call anthropocentric in a strong sense) or they assign a significantly greater amount of intrinsic value to human beings than to any nonhuman things such that the protection or promotion of human interests or well-being at the expense of nonhuman things turns out to be nearly always justified (i.e., what we might call anthropocentric in a weak sense). For example, Aristotle (Politics, Bk. 1, Ch. 8) maintains that “nature has made all things specifically for the sake of man” and that the value of nonhuman things in nature is merely instrumental. Generally, anthropocentric positions find it problematic to articulate what is wrong with the cruel treatment of nonhuman animals, except to the extent that such treatment may lead to bad consequences for human beings. Immanuel Kant (“Duties to Animals and Spirits”, in Lectures on Ethics), for instance, suggests that cruelty towards a dog might encourage a person to develop a character which would be desensitized to cruelty towards humans. From this standpoint, cruelty towards nonhuman animals would be instrumentally, rather than intrinsically, wrong. Likewise, anthropocentrism often recognizes some non-intrinsic wrongness of anthropogenic (i.e. human-caused) environmental devastation. Such destruction might damage the well-being of human beings now and in the future, since our well-being is essentially dependent on a sustainable environment ...
When environmental ethics emerged as a new sub-discipline of philosophy in the early 1970s, it did so by posing a challenge to traditional anthropocentrism. In the first place, it questioned the assumed moral superiority of human beings to members of other species on earth. In the second place, it investigated the possibility of rational arguments for assigning intrinsic value to the natural environment and its nonhuman contents.
It should be noted, however, that some theorists working in the field see no need to develop new, non-anthropocentric theories. Instead, they advocate what may be called enlightened anthropocentrism (or, perhaps more appropriately called, prudential anthropocentrism). Briefly, this is the view that all the moral duties we have towards the environment are derived from our direct duties to its human inhabitants. The practical purpose of environmental ethics, they maintain, is to provide moral grounds for social policies aimed at protecting the earth's environment and remedying environmental degradation. Enlightened anthropocentrism, they argue, is sufficient for that practical purpose, and perhaps even more effective in delivering pragmatic outcomes, in terms of policy-making, than non-anthropocentric theories given the theoretical burden on the latter to provide sound arguments for its more radical view that the nonhuman environment has intrinsic value ...
2, neděle velikonoční (C)
Sk 5,12-16
ŽALM 118
Zj 1: ... „Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později.“
Jan 20,19-31 ... Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
-------------------
Hluboce mně zasáhlo dnešní letecké neštěstí u Katyně. Zemřela řada obdivuhodných osobností, R.I.P. Neuvěřitelná symbolická souhra náhod. Pravděpodobnostní doklad nadpřirozených sil?
ŽALM 118
Zj 1: ... „Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později.“
Jan 20,19-31 ... Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
-------------------
Hluboce mně zasáhlo dnešní letecké neštěstí u Katyně. Zemřela řada obdivuhodných osobností, R.I.P. Neuvěřitelná symbolická souhra náhod. Pravděpodobnostní doklad nadpřirozených sil?
pátek 9. dubna 2010
Ekofilosofové: Richad Routley
Australský analytický filosof a logik Richard Routley (1935-1996) je někdy přímo považován za zakladatele (současné) environmentální etiky (článkem Is There a Need for a New, an Environmental Ethics?). Routley byl patrně svérázná osobnost, proslul mj. svou "obhajobou" kanibalismu a pro mne je důležitý i svými úvahami o neexistujících objektech. Teď chci ale zmínit jeho argument ve prospěch vnitřní hodnoty (VH) mimo-lidského života: (Parafráze) Představme si, že na světě zbyl pan Poslední Člověk a ten může stiskem tlačítka zničit celou planetu. Pokud platí, že mimo-lidské tvorstvo má pouze instrumentální hodnotu, pak zničení zbytku planety není morálně nesprávné. Naše intuice nám ale říká, že morálně nesprávné je. Tudíž pro většinu z nás je morální instrumentalismus nepřijatelný.
Routleyho argument pro vnitřní hodnotu je obzvlášť silný. Záhadou pro mne ale zatím je, proč řada filosofů z vnitřní hodnoty mimolidského tvorstva vyvozuje relativní hodnotu lidského života (člověk je podle nich jen jeden z živočišných druhů a etické závazky vůči lidem, individuálně či druhově, jsou stejné jako vůči nelidem). Vlasta V. upozorňuje na to, že Quentin Smith vyvozuje z teze o vnitřní hodnotě dokonce nihilismus. Moje vize světa je středověká: hierarchie stupňů bytí a tudíž i hierarchicky odstupňované vnitřní hodnoty (minerály, rostliny, živočichové, lidé).
------
Dnes jsem si splnil dávný sen: navštívil jsem Brdy, kolem kterých často jezdím, a vyjel na vrch Praha (862 m.n.m.), který vidím z hartmanického kopce Hamižná (asi 60 km vzdušnou čarou). Plně sdílím Naessovu fascinaci divočinou, i když v Brdech je divočina zároveň prolnuta pozůstatky po vojenské činnosti.
Routleyho argument pro vnitřní hodnotu je obzvlášť silný. Záhadou pro mne ale zatím je, proč řada filosofů z vnitřní hodnoty mimolidského tvorstva vyvozuje relativní hodnotu lidského života (člověk je podle nich jen jeden z živočišných druhů a etické závazky vůči lidem, individuálně či druhově, jsou stejné jako vůči nelidem). Vlasta V. upozorňuje na to, že Quentin Smith vyvozuje z teze o vnitřní hodnotě dokonce nihilismus. Moje vize světa je středověká: hierarchie stupňů bytí a tudíž i hierarchicky odstupňované vnitřní hodnoty (minerály, rostliny, živočichové, lidé).
------
Dnes jsem si splnil dávný sen: navštívil jsem Brdy, kolem kterých často jezdím, a vyjel na vrch Praha (862 m.n.m.), který vidím z hartmanického kopce Hamižná (asi 60 km vzdušnou čarou). Plně sdílím Naessovu fascinaci divočinou, i když v Brdech je divočina zároveň prolnuta pozůstatky po vojenské činnosti.
čtvrtek 8. dubna 2010
Zelený patriarcha
Mezi křesťany, pokud vím, se nejvýrazněji do environmentálního hnutí zapojil Bartoloměj I. Myslím, že ne náhodou, protože je to právě východní církev, která má smysl pro posvátnost, kterou každý "normální" člověk cítí při výstupu na horu či na cestě lesem.
Zde, na stránkách patriarchátu, je asi hodinové a velmi pěkné video o Bartoloměji I The Green Patriarch.
Samozřejmě se k této tematice vyjadřuje i katolická církev. Pozornost ji věnoval Benedikt XVI v encyklice Caritas in veritate (viz 26.9.2009 a násl.) a v poselství ke Světovému dni míru 1.1.2010, jehož téma znělo "Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření". Mj. v něm řekl:
"Konečně nelze opomenout velmi příznačnou skutečnost, že totiž mnozí nacházejí pokoj a mír a cítí se být obnoveni a posíleni, když jsou v úzkém kontaktu s krásou a harmonií přírody. Existuje zde určitý druh vzájemnosti: když se staráme o stvoření, zjišťujeme, že se Bůh prostřednictvím stvoření stará o nás. Na druhé straně správné pojetí vztahu mezi člověkem a životním prostředím nevede k absolutizaci přírody ani k tomu, abychom ji považovali za důležitější než samotnou osobu. Pokud učitelský úřad církve vyslovuje určitou obavu z přístupu k životnímu prostředí inspirovanému ekologickým nebo biologickým exklusivismem, je to proto, že takové pojetí vylučuje ontologický a axiologický rozdíl mezi lidskou osobou a ostatními živými bytostmi. Tímto způsobem se fakticky eliminuje identita a vyšší postavení člověka a upřednostňuje se rovnostářský pohled na "důstojnost" všech živých bytostí. Tím se dává průchod novému panteismu s novopohanskými akcenty, podle nichž se spása člověka odvozuje ze samotné přírody chápané v čistě naturalistickém duchu. Církev však vyzývá k vyváženému nastolení otázky při respektování "gramatiky", kterou Stvořitel vložil do svého díla, když svěřil člověku úlohu strážce a zodpovědného správce stvoření, úlohu, kterou člověk jistě nesmí zneužívat, ale ani se jí nemůže zříkat. Konečně opačný postoj absolutizace techniky a lidské moci končí jako závažný útok nejen na přírodu, ale i na samotnou lidskou důstojnost."
Zde, na stránkách patriarchátu, je asi hodinové a velmi pěkné video o Bartoloměji I The Green Patriarch.
Samozřejmě se k této tematice vyjadřuje i katolická církev. Pozornost ji věnoval Benedikt XVI v encyklice Caritas in veritate (viz 26.9.2009 a násl.) a v poselství ke Světovému dni míru 1.1.2010, jehož téma znělo "Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření". Mj. v něm řekl:"Konečně nelze opomenout velmi příznačnou skutečnost, že totiž mnozí nacházejí pokoj a mír a cítí se být obnoveni a posíleni, když jsou v úzkém kontaktu s krásou a harmonií přírody. Existuje zde určitý druh vzájemnosti: když se staráme o stvoření, zjišťujeme, že se Bůh prostřednictvím stvoření stará o nás. Na druhé straně správné pojetí vztahu mezi člověkem a životním prostředím nevede k absolutizaci přírody ani k tomu, abychom ji považovali za důležitější než samotnou osobu. Pokud učitelský úřad církve vyslovuje určitou obavu z přístupu k životnímu prostředí inspirovanému ekologickým nebo biologickým exklusivismem, je to proto, že takové pojetí vylučuje ontologický a axiologický rozdíl mezi lidskou osobou a ostatními živými bytostmi. Tímto způsobem se fakticky eliminuje identita a vyšší postavení člověka a upřednostňuje se rovnostářský pohled na "důstojnost" všech živých bytostí. Tím se dává průchod novému panteismu s novopohanskými akcenty, podle nichž se spása člověka odvozuje ze samotné přírody chápané v čistě naturalistickém duchu. Církev však vyzývá k vyváženému nastolení otázky při respektování "gramatiky", kterou Stvořitel vložil do svého díla, když svěřil člověku úlohu strážce a zodpovědného správce stvoření, úlohu, kterou člověk jistě nesmí zneužívat, ale ani se jí nemůže zříkat. Konečně opačný postoj absolutizace techniky a lidské moci končí jako závažný útok nejen na přírodu, ale i na samotnou lidskou důstojnost."
středa 7. dubna 2010
Ekofilosofové: Arne Naess
Norský logik a filosof Arne Naess (1912-2009) je dalším zajímavým ekofilosofem, zakladatelem tzv. deep ecology (hluboká nikoli hlubinná ekologie). Podstata tohoto hnutí spočívá v důrazu na hledání nikoli pouze prostředků k řešení ekologické krize (to by byla pouhá shallow ecology, mělká ekologie), ale v hledání vyrovnaného duchovně-náboženského, intelektuálního a fyzického vztahu k přírodě kolem nás.
Dokumentární film o Naessovi The Call of the Mountain z r. 1997:
Hluboká ekologie zahrnovala v původním Naessově článku z r. 1979 sedm principů:
(a) metafyziku sou-náležitosti (inter-relatedness),
(b) étos biosférického egalitarianismu,
(c) hodnota diverzity a symbiózy,
(d) proti-třídní postoj,
(e) opozice ke znečištění a ničení zdrojů,
(f) hodnota komplexity,
(g) důraz na lokální autonomii a decentralizaci.
V další etapě svého myšlení (po r. 1984) se již Naess neodvolává na principy (a) a (b), ale na vnitřní hodnotu (intrinsic value) všeho živého i neživého. Vnitřní hodnota přírody se neodvozuje od člověka jako hodnota instrumentální.
Dokumentární film o Naessovi The Call of the Mountain z r. 1997:
Hluboká ekologie zahrnovala v původním Naessově článku z r. 1979 sedm principů:
(a) metafyziku sou-náležitosti (inter-relatedness),
(b) étos biosférického egalitarianismu,
(c) hodnota diverzity a symbiózy,
(d) proti-třídní postoj,
(e) opozice ke znečištění a ničení zdrojů,
(f) hodnota komplexity,
(g) důraz na lokální autonomii a decentralizaci.
V další etapě svého myšlení (po r. 1984) se již Naess neodvolává na principy (a) a (b), ale na vnitřní hodnotu (intrinsic value) všeho živého i neživého. Vnitřní hodnota přírody se neodvozuje od člověka jako hodnota instrumentální.
úterý 6. dubna 2010
Ekofilosofové: Henryk Skolimowski
Dalším zajímavým ekofilosofem by mohl být Henryk Skolimovski. Ve své knize Zelená svatozář (1998) jej zmiňuje Erazim Kohák:
Filosoficky významný je způsob vnímání světa, z něhož ekologické vnímání skutečnosti vychází. Pro mě je to především živý svět. Nikdy jsem se nenaučil žít v prozaickém světě neživých předmětů. Můj svět byl vždy onen okouzlený svět, jak o něm píše ... Morris Berman. Teoreticky vím, že svět je možno chápat jako shluk hmotných částic v mechanickém pohybu, že slepičku v živočišné výrobě lze chápat jako biologický mechanismus a hrneček jako věc. Dovedu se k tomu přimět, když je potřeba, avšak připadá mi to umělé, neskutečné. Tak svět prostě neprožívám. Můj svět je společenstvím bližních, lidských i mimolidských, propojený vztahy hodnoty a významu - tak jako svět Františka z Assisi ... Základní kategorie mého světa jsou osobní. ...
Ten svět je mi drahý - a zároveň posvátný. ... Můj svět není posvátný proto, že "věřím v Boha", jehož apoštolské vyznání víry popisuje jako "stvořitele nebe i Země". Je to něco základnějšího: určitý pocit údivu a vděčnosti za to, že vůbec je něco a ne prostě nic. Bytí mi vždycky připadalo jako veliký, neslýchaný a nečekaný dar. ... Žiji s pocitem naprosté ne-samozřejmosti, smrtelnosti všeho, co je - a vděčnosti za to, že to je. Proto se mi zoufale příčí každé plýtvání, každé zneužívání čehokoliv: je to neúcta k daru. Polsko-americký filosof Henryk Skolimowski, který vychází z římskokatolické křesťanské tradice, poukazuje na to, že základní náboženské postoje, pokora a vděčnost, jsou i ekologické postoje." (s. 155)
Z webových stránek hnutí, které vychází z idejí H. Skolimowského se ovšem nezdá, že by byl Skolimowsky v nějakém formálním smyslu katolickým filosofem (ač je obdivovatelem Tailharda de Chardin). Pět klíčových tezí jeho ekofilosofie je:
1) Svět je svatyní.
2) Úcta k životu je hlavní hodnotou.
3) Skromnost je podmínkou vnitřního štěstí.
4) Spiritualita a racionalita se navzájem doplňuje.
5) Abychom uzdravili planetu, musíme nejprve uzdravit sebe.
Filosoficky významný je způsob vnímání světa, z něhož ekologické vnímání skutečnosti vychází. Pro mě je to především živý svět. Nikdy jsem se nenaučil žít v prozaickém světě neživých předmětů. Můj svět byl vždy onen okouzlený svět, jak o něm píše ... Morris Berman. Teoreticky vím, že svět je možno chápat jako shluk hmotných částic v mechanickém pohybu, že slepičku v živočišné výrobě lze chápat jako biologický mechanismus a hrneček jako věc. Dovedu se k tomu přimět, když je potřeba, avšak připadá mi to umělé, neskutečné. Tak svět prostě neprožívám. Můj svět je společenstvím bližních, lidských i mimolidských, propojený vztahy hodnoty a významu - tak jako svět Františka z Assisi ... Základní kategorie mého světa jsou osobní. ...
Ten svět je mi drahý - a zároveň posvátný. ... Můj svět není posvátný proto, že "věřím v Boha", jehož apoštolské vyznání víry popisuje jako "stvořitele nebe i Země". Je to něco základnějšího: určitý pocit údivu a vděčnosti za to, že vůbec je něco a ne prostě nic. Bytí mi vždycky připadalo jako veliký, neslýchaný a nečekaný dar. ... Žiji s pocitem naprosté ne-samozřejmosti, smrtelnosti všeho, co je - a vděčnosti za to, že to je. Proto se mi zoufale příčí každé plýtvání, každé zneužívání čehokoliv: je to neúcta k daru. Polsko-americký filosof Henryk Skolimowski, který vychází z římskokatolické křesťanské tradice, poukazuje na to, že základní náboženské postoje, pokora a vděčnost, jsou i ekologické postoje." (s. 155)
Z webových stránek hnutí, které vychází z idejí H. Skolimowského se ovšem nezdá, že by byl Skolimowsky v nějakém formálním smyslu katolickým filosofem (ač je obdivovatelem Tailharda de Chardin). Pět klíčových tezí jeho ekofilosofie je:
1) Svět je svatyní.
2) Úcta k životu je hlavní hodnotou.
3) Skromnost je podmínkou vnitřního štěstí.
4) Spiritualita a racionalita se navzájem doplňuje.
5) Abychom uzdravili planetu, musíme nejprve uzdravit sebe.
pondělí 5. dubna 2010
Ekofilosofové: Freya Matthews
V učebnici Antropologie náboženství od Fiony Bowie, kterou užívám, je také kapitola "Náboženství, kultura, a životní prostředí". Bowie zde referuje o zajímavé australské filosofce Freya Matthews (homepage), která se zabývá mj. metafyzickými základy environmentální etiky (kniha The Ecological Self, 1991). Její kniha vypadá velmi zajímavě pro metafyzicky orientovaného čtenáře, nicméně Bowie se zaměřuje jakožto antropoložka spíš na neteoretické aspekty knihy:
„...kosmologie není jen nějaký průvodní jev; jakmile zaujala představivost celého společenství, může tomuto společenství sloužit, provést je obdobími hmotného nedostatku, nebo mu naopak může prokázat špatnou službu a podrýt jeho morálku, i když se hmotné podmínky zlepšují a umožňují celkový rozvoj. Jinými slovy, dobrá kosmologie je dobrá pro své zastánce, zato špatná kosmologie má podle očekávání účinek opačný.“ (Freya Matthews, 1991/94, s. 13)
- Kosmologie ("obraz světa") je přítomná ve všech lidských společnostech;
- Kosmologie má zásadní vliv na život lidí a společnosti (pokud je svět obývaný „duchy“, přistupujeme k němu jinak než když je to pouhý shluk atomů);
- "Západní" atomizovaná a materialistická kosmologie, která považuje živé tvory a věci za nezávislé a materiální jednotky, je jednou z hlavních příčin environmentální krize.
- Environmentálně přívětivá a trvale udržitelná společnost potřebuje novou metafyziku sounáležitosti a panpsychismu.
„...kosmologie není jen nějaký průvodní jev; jakmile zaujala představivost celého společenství, může tomuto společenství sloužit, provést je obdobími hmotného nedostatku, nebo mu naopak může prokázat špatnou službu a podrýt jeho morálku, i když se hmotné podmínky zlepšují a umožňují celkový rozvoj. Jinými slovy, dobrá kosmologie je dobrá pro své zastánce, zato špatná kosmologie má podle očekávání účinek opačný.“ (Freya Matthews, 1991/94, s. 13)
čtvrtek 1. dubna 2010
Velikonoce 2010
Vzhledem k velikonočním svátkům jsem zařadil do přednášky z antropologie náboženství i povídání o nesmrtelnosti. Peter Cole nezmiňuje žádné deduktivní argumenty pro nesmrtelnost duše (např. z její jednoduchosti), uvádí jen argumenty induktivní:
- (A) "psychické doklady" jako je telepatie, psychokineze, spiritismus, mimotělní zkušenosti, atd.
- (B) Ježíšovo vzkříšení.
Požehnané Velikonoce svým (teď už možná i dvěma) čtenářům a jejich rodinám!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)