středa 29. září 2010

Walter J. Ong - Technologizace slova 2

V druhé kapitole své knihy mluví Ong především o objevu Milmana Parryho (1902-1935). Parry jako první zcela jasně ukázal podstatu homérské poezie a její kořeny v orální tradici. Parryho základní tezi lze vyjádřit takto:

"Prakticky každý rys homérské poezie je určen ekonomií, kterou této poezii vnucují orální metody kompozice. Tyto metody je možné znovu zrekonstruovat pečlivým studiem samotného verše, jakmile zapomeneme na určité předpoklady týkající se procesů vyjadřování a myšlení, které v lidské psýše zakořenily během století existence psané kultury." (s. 30)

Konkrétněji jde např. o princip, že "výběr slov a slovních tvarů je závislý na podobě hexametrického verše". Básník si nemusel pamatovat slovo od slova každý verš, ale měl k dispozici řadu metricky různých epitet spojených např. s vínem či různými jinými standardními věcmi a osobami a podle potřeby je při "sešívání" básně připojil (s. 30). Od dob romantismu se mělo za to, že velký básník, jako např. Homér, musí hledat své vlastní, zcela originální, verše. Ve skutečnosti se při vzniku homérské poezie jednalo spíše o proces, který se díky Gradu ad Parnassum stal od 18. století součástí běžné školní výuky:

"Veršotepec sestavoval z Gradu báseň podobným způsobem jako malý chlapec, který staví z kostek starých dětských stavebnic. Celková stavba  může být sice jeho vlastním dílem, nicméně jednotlivé součásti existovali už dávno předtím, než se do stavby pustil.

Tyto praktiky však byly přijatelné pouze u začátečníků. Předpokládalo se, že si schopný básník dokáže sám vytvořit vlastní metricky vhodné slovní obraty. ... Obecně přijímaná pravda se prostě musela vyjádřit originálním způsobem. Krátce po Popeovi nastalo romantické období, které originalitu vyjadřovalo ještě důrazněji. Extrémní romantik se domníval, že dokonalý básník se má pokud možno podobat samotnému Bohu tvořícímu ex nihilo: čím lepším básníkem je, tím méně se dá naprosto cokoli v básni předvídat. Pouze začátečníci nebo nenapravitelně špatní básníci využívali předem připravený materiál. " (s. 31)

(Gradus byla kniha ustálených epitet a obratů; Ong neuvádí jméno prvního autora Gradu ad Parnassum, jímž byl Paul Aler SJ (1656-1727), autor barokních filosofických a teologických děl).

Parryho objev způsobil šok: Homér byl po staletí považován za zcela originálního génia a nyní se ukázalo, že používal jednu formuli za druhou. Tyto standardnizované formule (klišé!) "se navíc shlukovaly kolem stejně standardizovaných témat - například rada, shromáždění vojska, výzva, vyplenění poraženého bojovníka, hrdinův štít, apod." (s. 32) Řecké sloveso básnit (rhapsódein) dostalo svůj doslovný význam: šít (rhaptein) písně (oide). "Homér sestavil dohromady předem připravené součástky; místo stvořitele tu nejednou byl dělník u montážní linky." (s. 32).

Orální kultura si cení ustálených formulí, protože:

"Jakmile si lidé v kterékoli orální kultuře osvojí nějakou znalost, musí ji neustále opakovat, protože jinak by o ní přišli. Fixovaná schémata myšlení založená na formulích byla zásadně důležitá pro zachování moudrosti a pro efektivní administrativu." (s. 33) 

Dílo homérských básníků bylo zapsáno v l. 700-650 př. n.l. v nové řecké abecedě, ovšem ke "zvnitřňování písma" docházelo postupně:

"... v Platonově době ... byla situace poněkud jiná. ... Nový způsob uchovávání znalostí nebyl založen na mnemotechnických formulích, nýbrž na psaných textech. Právě díky této skutečnosti získal intelekt svobodu a začal směřovat k originálnějšímu a abstraktnějšímu myšlení. Havelock dokazuje, že Platón básníky vyloučil ze své ideální republiky v zásadě (třebaže nikoli vědomě) proto, že se ocitl v novém, chirograficky formovaném poetickém světě, v němž formule či klišé, jež tolik milovali všichni tradiční básníci, již zastaraly a staly se určitou brzdou.

Pro západní kulturu, která se úzce identifikuje s Homérem jakožto součástí idealizované řecké antiky, jsou to velmi znepokojivé závěry. Ukazují, že homérské Řecko kultivovalo jako poetickou a noetickou ctnost něco, co my pokládáme za neřest, a že vztah mezi homérským Řeckem a vším, co zastávala filosofie po Platonovi, byl přes všechnu povrchní srdečnost a návaznost hluboce antagonistický, třebaže spíše nevědomě než vědomě. Tento konflikt zuřil v nevědomí samotného Platona. Ve Faidrovi [viz 27.9.2010] a ve svém Sedmém listě totiž vyjadřuje vážné výhrady k psaní, neboť jde o mechanický a nelidský způsob zpracování znalostí, který nereaguje na otázky a ničí paměť, přestože jak již nyní víme, filosofické myšlení, za které Platon bojoval, bylo na psaní zcela závislé. Není divu, že trvalo tak dlouhou dobu, než se projevily všechny hlubší důsledky. Důležitost antické řecké civilizace pro celý svět se začínala ukazovat ve zcela novém světle: vyznačovala totiž časový bod lidských dějin, v němž došlo k prvnímu otevřenému střetu mezi oralitou a hluboce zvnitřněnou gramotností založenou na hláskové abecedě." (s. 34)

Ke zvnitřňování gramotnosti dochází velmi pozvolna, často i mnoho století. Řada kultur či jedinců se znalostí písma píšou jakoby mluvili, tj. s představou, že mluví "nahlas v orálně uskutečnitelném prostředí" (s. 35). Objasnění přechodu mezi orálním a gramotným způsobem zpracování informací je užitečné nejen pro pochopení kulturní historie antického Řecka, ale i jiných kultur, vč. současné elektronické, a dokonce i pro mnohem zásadnější a obecnější téma jako je výzkum vědomí. Ong např. poukazuje na teorii Juliana Jaynese, podle něhož lidé začali být "vědomí" (= schopni introspekce) až kolem r. 1500 př.n.l. Jaynes hledá vysvětlení ve změnách struktury mozku, přičemž - říká Ong - vysvětlení možná vězí ve faktu, že v této době bylo vynalezeno písmo a také v rozdílech struktury vědomí lidí orálních a gramotných kultur.

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2011.blogspot.com