sobota 9. října 2010

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-viii-ix

(viii) Homeostáza
Na rozdíl od společností používajících písmo lze orální společnosti označit za homeostatické ... To znamená, že žijí do značné míry v přítomnosti, která sama sebe udržuje v rozvnováze, neboli homeostáze, tím, že se zbavuje vzpomínek, které již pro přítomnost nemají žádný význam.

Síly, jež řídí homeostázu, si můžeme uvědomit tak, že budeme uvažovat o podmínkách existence slov v primárně orálním prostředí. Kultury tisku vynalezly slovníky, v nichž lze pomocí formálních definic zaznamenat různé významy slova tak, jak se objevují v časově specifikovaných textech. O slovech se tudíž ví, že jejich význam se skládá z vrstev a mnohé z těchto vrstev jsou pro běžně používané současné významy zcela nepodstatné. Slovníky veřejně poukazují na sémantické rozpory.

Orální kultury samozřejmě žádné slovníky nemají, a pokud jde o sémantické rozpory, mají jich jen velmi málo. Význam každého slova se řící tím, co Goody a  Watt nazývají "přímou sémantickou ratifikací", tedy skutečnými životními situacemi, v nichž se slovo v daný okamžik používá. Orální myšlení se nezabývá definicemi. ... Slova získávají významy pouze ze svého vždy naléhavě působícího přirozeného prostředí, které netvoří jednoduše jiná slova, jako je tomu ve slovníku, ale také gesta, modulace hlasu, výrazy obličeje a veškeré lidské existenciální prostředí, v němž je skutečné mluvené slovo vždycky přítomno. Významy slv neustále vycházejí z přítomnosti, přestože minulé významy pochopitelně mnoha různými, nyní již neznámými způsoby utvářely ty současné. (s. 58-9)

"Homeostáze" se projevuje nejen mezi nepozorovanými a kontextuálními změnamy v užívání slov, ale také např. ve "strukturální anamnéze". Např. u ghanských Gondžů došlo ke změně rozdělení země, ze sedmi na pět celků, a tudíž i orální tradice o zakladateli státu zapomněla na dva z jeho sedmi synů. Rodokmeny či jiné informace o minulosti, které již nejsou třeba pro přítomnost, jsou zapomenuty. 


(ix) Spíše situačnost než abstraktnost
Veškeré pojmové myšlení je do jisté míry abstraktní. ... výraz jakým je "strom", neodkazuje pouze k jednotlivému "konkrétnímu" stromu ... ale platí pro všechny stromy. Každý jednotlivý předmět, který označujeme jako "strom", je skutečně předmětem konkrétním ... a v žádném případě abstraktním. Sám o sobě abstraktní je však výraz [Ong by měl řící: pojem), jímž k tomuto předmětu odkazujeme. Nicméně pokud veškeré pojmové myšlení je takto do určité míry abstraktní, některá použití pojmů jsou abstraktnější než jiná.


Orální kultury obvykle používají pojmy v situačních či operačních odkazových rámcích, které jsou minimálně abstraktní v tom smyslu, že se nevztahují od lidského přirozeného světa. (s. 62-3)

Rozsáhlý výzkum k této otázce provedl sovětský psycholog A. R. Lurija s negramotnými lidmi v oblastech Uzbekistánu a Kyrgyztánu:
 
(1) Negramotné osoby (s orálním základem myšlení) identifikovaly geometrické obrazce tak, že jim přidělily jména předmětů - a nikoli abstraktně jako kruhy, čtverce atd. Kruh tedy označily jako talíř, cedník, vědro, hodinky nebo měsíc; čtverec nazvaly zrcadlem, dveřmi, prknem na sušení meruněk. Podle zkoumaných osob tedy tyto representovaly skutečné věci, které znaly. Nikdy se nezabývaly abstraktními kruhy a čtverci, ale spíše konkrétními předměty. Studenti školy pro učitele, kteří byli průměrně gramotní, naopak spojovali tyto geometrické obrazce  s jejich kategoriálními geometrickými názvy: s kruhy, čtverci, trojúhelníky, atd.. Byli vycvičeni tak, aby dávali odpovědi jako ve škole a jejich reakce nesouvisely s reálným životem


(2) Zkoumané osoby dostaly kresby čtyř předmětů. Tři z těchto předmětů patřily do jedné kategorie a čtvrtý do jiné. Dostali za úkol seskupit ty obrázky, které si byly vzájemně podobné a které bylo možné umístit do jedné skupiny či označit jedním slověm. V jedné sadě se objevily obrázky kladiva, pily, polena a sekery. Negramotné osoby nepřemýšlely o této skupině v kategoriálních pojmech (tři nástroje, poleno není nástroj), ale vytrvale o nich uvažovaly z hlediska praktických situací - prostřednictvím "situačního myšlení" - a nikdy se neuchylovyly ke klasifikaci "nástroj", která by se hodila na všechny předměty kromě polena. Pokud je člověk dělník, jenž používá nástroje, a vidí poleno, myslí na to, že tyto nástroje použije na jeho zpracování, a nenapadne ho, aby je odtrhll od účelu, pro který byly vyrobeny, a hrál nějakou podivnou intelektuální hru. Pětadvacetiletý negramotný venkovan prohlásil: "Věci se vzáemně shodují. Pila bude řezat poleno a sekera bude sekat na malé kousky. Kdybych měl jednu z těch věcí vyřadit, vybral bych si sekerku. Nenadělá se s ní tolik práce jako s pilou." Když slyšel, že kladivo, pila a sekera patří do skupiny nástrojů, nepřikládal této kategoriální třídě žádný význam a trval na situačním myšlení: "Dobře, ale i když máme nástroje, potřebujeme k tomu ještě dřevo - jinak vůbec nic nepostavíme." ... Oproti tomu osmnáctiletý mladík, který pouhé dva roky studoval na místní venkovské škole, roztřídil podobné sady předmětů podle jednotlivých kategorií a navíc na tomto roztřídění trval, i když ho okolí znejisťovalo. ... Při rozhovorech začal Lurija tu a tam učit negramotné lidi principy abstraktního třídění. Nikdy však z jejich strany nedošlo k úplnému pochopení, a když se vrátili k řešení problému, pokračovali spíše v situačním než v kategoriálním myšlení ... Byli přesvědčeni, že jiné než operační myšlení - tedy konkrétně myšlení kategoriální - je nedůležité, nezajímavé a příliš věci trivializuje. ... To připomíná Malinowského ... který popisuje, jak "primitivové" (lidé žijící v orální kultuře) dávají jména zvířatům a rostlinám, které jsou v jejich životě užitečné, ale to ostatní, co se nachází v lese, považují za jakousi nedůležitou a zobecněnou kulisu: "To je jenom keř." "Jenom létající zvíře."." (s. 64)

(Nemá tedy pravdu ani Lucien Lévy-Bruhl, podle něhož je "primitivní" myšlení předlogické a magické, ani Franz Boas, podle něhož je stejné jako to naše, jen používá jinou soustavu kategorií. s. 62)

(3) Víme, že formální logiku vynalezla řecká kultura poté, co v ní došlo k zvnitřnění technologie alfabetického písma ... Vzhledem k tomuto zjištění jsou Lurijovy pokusy zkoumající reakce negramotných lidí na formálně sylogistické a deduktivní uvažování obzvláště výmluvné. Shrneme-li ve stručnosti jeho výsledky, zdá se, že myšlení negramotných osob, které zkoumal, vůbec nepracovalo s formálně dedutivními postupy. Nemůžeme však říci, že tito lidé neumějí myslet nebo že jejich myšlení neovládá logika. Jde o to, že své myšlení nepřizpůsobovali čistým logickým formám, které jim připadají nezajímavé. ...
Na dalekém severu, kde je sníh, jsou všichni medvědi bílí. Nová země je na dalekém severu a je tam vždy sníh. Jakou barvu tam mají medvědi? Jedna typická odpověď vypadala takto: "Já nevím. Viděl jsem jenom černého medvěda. Jiné jsem neviděl ..." ... Barvu medvědů člověk zjistí tak, že se na ně podívá. Kdo jaktěživ slyšel o tom, že je v praktickém životě možné rozumem dojít k tomu, jakou barvu má lední medvěd? Kromě toho, kde mám jistotu, že určitě víte, že v nějaké zasněžené zemi jsou všichni medvědi bílí? ... (s. 65)
...
James Fernandez ... upozorňuje na to, že sylogismus tvoří zcela soběstačný celek - jeho závěry se odvozují čistě z jeho vlastních předpokladů. Tvrdí, že lidé, kteří nejsou akademicky vzdělaní toto základní pravidlo neznají, a pokud interpretují nějaký daný výrok, ať už jde o sylogismus nebo o něco jiného, obvykle se snaží překročit hranice tohoto výroku, jak to člověk přirozeně činí v situacích reálného života nebo při luštění hádanek (běžných ve všech orálních kulturách). Dodal bych k tomu pouze t, že sylogismus se tudíž podobá textu, jenž je pěvně fixovaný, vyčleněný a izolovaný. Tento fakt přesvědčivě ukazuje, že logika má chirografický základ. Hádanka patří do světa orality. Vychází z vědění, které se často nachází v hlubokém podvědomí, za hranicemi slov vlastní hádanky." (s. 65-6)


(4) Požadavek vytvořit definici i těch nejkonkrétnějších předmětů narážel při Lurijově výzkumu na houževnatý odpor. "Vysvětlete, co je to strom." "Proč bych vysvětloval? Vždyť to všichni vědí i bez toho, co je to strom," odpověděl jeden dvaadvacetiletý negramotný zemědělec. ... Proč hledat definici, když dějiště reálného života je uspokojivější než definice. ... "Jak byste mohli ve dvou slověch říci, co je to strom?" "Ve dvou slovech? Jabloň, jilm, topol." "Řekněme, že jste se ocitl někde, kde neexistují automobily. Jak byste lidem vysvětlil, co je automobil?" Když se tam dostanu, budu vyprávět, že ... mají čtyři nohy (kola), sedadla k sezení, střechu k zastínění a stroj. A vůbec řeknu: když si tam sedneš, poznáš, co to je." Respondent sice uvádí nekteré vlastnosti auta, ale nakonec se vrací k osobní situační zkušenosti." (s. 66)


(5) Negramotným lidem, které zkoumal Lurija, činilo potíže formulovat rozbor své vlastní osoby. Sebeanalýza do jisté míry vyžaduje zničení situačního myšlení. Domáhá se izolace vlastního já ... Musí dostatečně vyloučit samotný střed, aby tento střed - tedy "já" - mohl být prozkoumán a popsán. Lurija pokládal své otázky až po dlouhých rozhovorech o charakteristických lidských vlastnostech a jejich individuálních rozdílech ... Osmatřicetiletý negramotný muž z horského pasteveckého tábora dostal otázky ... "Jaký jste vy sám člověk, jaký máte charakter, jaké máte dobré vlastnosti a jaké máte nedostatky? Jak vy sám sebe popíšte?" Odpověděl: "Přijel jsem z Uč-Kurganu, byl jsem velmi chudý a teď jsem se oženil a mám děti." "Jste sám se sebou spokojen nebo byste chtěl být jiný?" "No bylo by dobré, kdybych měl víc země a mohl sít víc pšenice." Vnější realita si neustále žádá pozornost: "A jaké máte nedostatky?" "Letos jsem zasil jeden pud pšenice ... postupně napravíme nedostatky." Další vnější situace: "Lidé jsou různí - klidní, prchliví, někdy mají špatnou paměť. Co si vy myslíte sám o sobě?" "My se chováme dobře - kdybychom byli špatní lidé, nikdo by si nás nevážil." Sebehodnocení přechází ve skupinové hodnocení ("my") a poté se s ním responent vypořádá tak, že odkáže na reakce jiných lidí."

(Ong se pak vyrovnává s námitkou, že rysy těchto negramotných lidí jsou známkou nedostatku inteligence - samotný pojem abstraktní inteligence je až konstrukt chirografické kultury; i negramotní lidé v konkrétní kontextu vytváří podivuhodná díla a jsou velmi tvořiví a zruční)

3 komentáře:

  1. Moc zajimavy. Pro filosofa ci knihomola takovy jiny, kdysi v detsvi zapomenuty svet, v jehoz existenci se az zdraha uverit, ze?

    OdpovědětVymazat
  2. Je to opravdu neuvěřitelné, ale začínám díky tomu chápat lidi kolem sebe a některé své studenty. :-)

    Mám takovou hypotézu, že mnoho konkrétně-zaměřených lidí (s malým smyslem pro gramotnost) chodí do škol a dokonce i na univerzity ... a zde je jedna z potíží, když máme abstrakce učit tyto lidi. Je to trápení učitelů a oslabování těchto lidí v jejich vlastním nadání. Pak je jak nedostatek vynikajících řemeslníků, tak nedostatek schopných myslitelů.

    Máme sklon vidět v negramotnosti nižší IQ. A on to spíš bude jiný typ myšlení (v dané negramotné populaci lze předpokládat stejný počet potenciálních nositelů Nobelovi ceny).

    OdpovědětVymazat
  3. no jo, ale je možné dojít k nějakému výsledku ocenitelného Nobelovskou situačním myšlením?

    OdpovědětVymazat

 
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2011.blogspot.com