pondělí 4. října 2010

Walter J. Ong - Technologizace slova 3c-i-iii

Další typické vlastnosti orálně založeného myšlení a vyjadřování

(i) Spíše aditivnost než podřazování
Orální kultura dává přednost slučovacím (aditivním) vztahům před vztahy podřazovacími. Není totiž třeba tyto specifičtější vztahy vyjadřovat složitou syntaxí vzhledem k pragmatickému kontextu promluvy. Dobře je vidět rozdíl mezi textem zachovávajícím orálním charakter a textem chirografické a typografické kultury na různých překladech bible. Např. Kralická bible z r. 1613 je blízká hebrejskému originálu a vyrůstá z kultury memorizace bible: 

"Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. A byl večer a bylo jitro, den první."

Jiné bible, výrazně např. New American Bible z r. 1970, používají řadu spojek pro orální dílo netypických, 

"In the beginning, when God created the heavens and the earth, the earth was a formless wasteland, and darkness covered the abyss, while a mighty wind swept over the waters. Then God said, "Let there be light," and there was light. God saw how good the light was. God then separated the light from the darkness. God called the light "day," and the darkness he called "night." Thus evening came, and morning followed--the first day." 

(Teď už mi je jasné, proč se mi verše z některých verzí bible memorizovaly hůř než z jiných)

(ii) Spíše kumulativnost než analýza

"...Prvky orálně založeného myšlení a vyjadřování často nejsou [jen] prostými nedílnými celky, ale spíše shluky celků - např. analogických či antitetických výrazů, slovních spojení a vět nebo epitet. Především ve formální promluvě použije člověk žijící v orální kultuře raději výraz "statečný voják" než prostě "voják"; spíš než "princezna" řekne "krásná princezna"; spíš než "dub" řekne "statný dub". Orální vyjadřování tak s sebou nese břímě epitet a jiných formálně předepsaných prvků, které vyspělá gramotnost považuje za těžkopádné, nudné a nadbytečné ... V orálních kulturách se tradiční výrazy nesmí rozebírat na jednotlivé součástky. Celé generace totiž vynaložily značné úsilí, aby je složily dohromady, a kromě samotné mysli neexistuje místo, kde by je bylo možné uchovat. ... To, co platí pro epiteta, platí i pro jiné formule. Jakmile vykrystalizuje nějaké formální vyjádření, je lepší ho uchovat v nedotčené formě. Bez systému psaného jazyka je rozbíjení myšlení - tedy analýza - velmi riskantním postupem. Lévi-Strauss tuto skutečnost dobře shrnul slovy: "Primitivní (což znamená orální) myšlení totalizuje" (s- 49-51)

(iii) Redundantnost či "mnohomluvnost"
"Myšlení vyžaduje určitou kontinuitu. Psaní ustavuje v textu jakousi "linii" kontinuity mimo oblast lidské mysli. Pokud ztratím pozornost a v mysli se mi poplete nebo zastře kontext, z něhož vychází materiál, který právě čtu, můžu tento kontext znovu získat tak, že se v textu vrátím zpět a opět si ho selektivně pročtu. Tyto "přemety vzad" mohou být zcela příležitostné, mohou se používat, mohou se používat čistě ad hoc. Mysl může soustředit veškerou svou energii na pohyb kupředu, protože to, k čemu se svým předmětem vrací, leží zcela v klidu někde mimo ni a vždycky je část k dispozici na popsané stránce. V orálním diskurzu nastává odlišná situace. Mimo lidskou mysl neexistuje nic, k čemu by se bylo možné vrátit, neboť ústní promluva mizí okamžitě poté, co ji řečník pronese. Mysl se tedy kupředu pohybuje pomaleji a nesmí příliš odvést svou pozornost od toho, čím se již zabývala. Redundantnost, opakování toho, co bylo právě řečeno, udržuje mluvčího i posluchače ve správné stopě.

Nadbytečnost  charakterizuje orální myšlení, a tudíž je v hlubším smyslu pro myšlení a řeč přirozenější než střídmější linearita. Střídmé lineární či analytické myšlení a řeč jsou umělými výtvory, jejichž struktura je dána technologií psaní.  ... psaní rukou je fyzicky velmi pomalý proces - obvykle je desetkrát pomalejší než mluvená řeč. Existence psaní vnucuje mysli zpomalené schéma, které jí dává příležitost ovlivňovat a reorganizovat své vlastní běžnější postupy, pro které je typická právě redundantnost." (s. 51)
...
K redundantnosti rovněž vede situace řečníka, který musí neustále pokračovat v projevu a zároveň pátrat v mysli, co má říci dál. Odmlky mohou být v proslovu účinné, nicméně váhání ho vždycky oslabuje. Když člověk hledá nějakou další myšlenku, je lepší něco pokud možno obratně zopakovat než se úplně odmlčet. V orálních kulturách se daří plynulosti, přemrštěnosti a výmluvnosti. Rétoři těmto vlastnostem říkali copia ... V nejstarších psaných textech, tedy textech středověkých a ještě renezančních, se to přímo hemží "zesilovacími" prostředky, které jsou podle moderních norem nadbytečné a jen obtěžují. Copia zůstává v západní kultuře velmi důležitým prvkem, dokud si tato kultura udržuje rozsáhlou orální vrstvu - tedy přibližně do období romantismu a možná ještě déle." (S. 52)


(Zde bych poněkud relativizoval Ongovo tvrzení: mnohomluvnost vs. stručnost bude výsledkem dalších kulturních vlivů; např. u Islanďanů je udivující jejich stručnost a zamlklost; myslím, že ani Číňané nejsou příliš mnohomluvní; Anglo-Američané pěstují krátkost a výstižnost alespoň v akademické oblasti; Hispánci jsou velmi mnohomluvní ve všech oblastech a časech).

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2011.blogspot.com