Podle Pecka je klíčem k milosti (a tedy i k Bohu) nevědomí. Peck se v této otázce zamotává do podivných úvah:
"Stále jsme však nevysvětlili, jak je možné, že nevědomí zná všechno, co jsme se ještě nestačili naučit. Opět se jedná o otázku tak základní, že na ni nelze odpovědět vědecky [ve smyslu angl. science]. I v tomto případě můžeme odpovědět pouze hypotézou. A ani tentokrát nevím o žádné, která by mi připadala uspokojivější než idea Boha, který je s námi v blízkém spojení - tak blízkém, že je naší součástí. ... Chci tím říci, že styčná plocha mezi člověkem a Bohem je alespoň zčásti identická se styčnou plochou mezi naším vědomím a nevědomím. Jednoduše řečeno, naše nevědomí je Bůh. ... Jak je to možné? Pokud čtenáře děsí představa, že naše nevědomí je Bůh, měl by si připomenout, že na ní není nic kacířského, protože je v podtatě stejná jako křesťanská idea Svatého Ducha, který sídlí v nás všech." (s. 245)
Peck zde nerozlišuje "být přítomný v" a "být součástí něčeho". Křesťané uznávají všudypřítomnost Boha, ale nikoli to, že by Bůh byl naší součástí a už vůbec ne jakousi nevědomou součástí. Navíc je nejasné, co vlastně ono nevědomí je - nevědomý mentální proces? Individuální či kolektivní? K této otázce se Peck ještě v krátkosti vrací:
"Jung nikdy nedospěl až ke tvrzení, že Bůh existuje v našem nevědomí, ačkoli jeho myšlenky zjevně tímto směrem míří. Zato učinil něco jiného: rozdělil nevědomí na povrchnější, individuální část, "osobní nevědomí" a na hlubší "kolektivní nevědomí", které je společné celému lidstvu. Já to vidím tak, že kolektivní nevědomí je Bůh, vědomí je člověk jako jednotlivec a osobní nevědomí je styčná plocha mezi nimi." (s. 246)
Peck inklinuje k panteismu (Bůh a realita jsou identické, viz SEP), třebaže čistý panteismus to není: Bůh jako nevědomí a individuální člověk jako vědomí zůstávají rozlišeni:
"Řekl jsem již, že konečným cílem duchovního růstu je to, aby mezi Bohem a jedincem nebylo rozdílu. Protože naše nevědomí je už od samého počástku totožné s Bohem, můžeme dále definovat cíl duchovního růstu následovně: jde o to, aby k božství dospělo i vědomé "já", aby se jedinec stal docela a bezezbytku Bohem. Znamená to snad, že by vědomí mělo splynout s nevědomím a úplně se v něm rozpustit? Stěží. Jde o něco úplně jiného: o to, aby se jedinec stal Bohem a zachoval si přitom vědomí." (s. 248)
Tyto metafyzické spekulace o povaze Boha patří v Peckově knize k těm nejpochybnějším. Abych však skončil svůj seriál něčím "souhlasu-hodnějším", uvedu jednu anekdotu z Peckovy praxe:
"Vzpomínám na jednu mladou ženu, která se u mne rok léčila s úpornou depresí a začínala pomalu chápat psychopatologii svých příbuzných. Jednoho dne přišla úplně nadšená tím, jak snadno, klidně a moudře zvládla jednu rodinnou situaci. "Opravdu jsem z toho měla dobrý pocit," řekla. "Tak bych se chtěla cítit častěji." Řekl jsem jí, že by mohla - její dobrý pocit pramení z toho, že ve svém jednání s rodinou vystupovala poprvé z pozice vnitřní síly ... Vysvětlil jsem jí, že když bude tak poučeně a uvědoměle přistupovat k jiným situacím, vyjde z nich také tak dobře ... Podívala se na mne s rodící se hrůzou v očích. "Ale to bych musela pořád přemýšlet!" řekla. Souhlasil jsem, že tuto sílu si může vytvořit a udržet jedině tehdy, když bude hodně přemýšlet ... To ji rozzuřilo. "Hergot, to si mám pořád nad něčím lámat hlavu?" zaječela na mne. "Nepřišla jsem sem proto, abyste mi život ještě komplikoval. Chci se prostě uklidnit a mít se fajn. Vy chcete, abych byla nějaký nadčlověk nebo co!" Krátce nato bohužel tato nadaná žena terapii opustila, ačkoli ještě zdaleka nebyla vyléčena. Vyděsilo ji, jaké nároky by na ni kladlo duševní zdraví." (s. 266)
Žádné komentáře:
Okomentovat