Ve třetí části své knihy se Peck zabývá vírou. Na rozdíl od jiných psychoterapeutů své doby považuje Peck náboženskou víru za stěžejní moment pro každého člověka - i pro ty, kteří se považují za "vyhraněně nenáboženské" (pojem náboženství ale Peck chápe široce jako světonázor z něhož de facto žijeme).
Co se děje s vírou u lidí, kteří podstoupí psychoterapii? Z praxe uvádí Peck tři případy: psychoterapie vede k osvobození od jisté formy víry (případ Kathy), psychoterapie nepřímo osvobozuje k víře (případ Marcie), psychoterapie uspěje teprve po "postrčení" k víře (případ Theodor).
Část 3: Duchovní růst a víra
Neexistuje dobré "předané" náboženství. Aby bylo životaschopné, musí být naše náboženství zcela osobní, musí být zakaleno v ohni našich vlastních otázek a pochybností. (s. 169)
Od oprávněné kritiky psychicky "vnuceného" náboženství Peck přechází k jednostraně kritickému pohledu na instituční dimenzi křesťanství.
Žádné komentáře:
Okomentovat