Životní naplnění tedy nespočívá ani v příjemnostech (rozkoši), ani v uspokojení, ale v něčem jiném. V čem? Podle Aristotela spočívá životní naplnění v celistvém životě, v němž jsou rozvíjeny jedinečné lidské schopnosti dosáhnout teoretického poznání, z něhož dále vychází rozumné praktické jednání. Vidíme, že Aristotelés správně pochopil fakt, že životní naplnění nespočívá v rozkoši (která je lokalizovaná a soukromá) ani v uspokojení (které je krátkodobé a nemůže působit zpětně), ale v něčem, co dává smysl každému okamžiku života. Problematickým aspektem Aristotelova pojetí je ovšem jednostranný důraz na lidskou racionalitu. Ve skutečnosti všechny lidské dimenze, od schopnosti fyzického přežití a předávání života dalším generacím, až po smysl pro krásu, jsou neredukovatelnou součástí naplněného lidského života. Jakousi „korunou“ lidské jedinečnosti je pak možnost svobodného sebe-určení. Záleží na každém z nás pro jaké hodnoty, jaká dobra, se rozhodne ve svém životě žít. Opravená definice životního naplnění tedy zní, že je to celistvý život, v němž na základě svobody svého sebe-určení rozvíjím svou účast na základních lidských dobrech, jako např. život, poznání, krása, atd.
Než přejdeme k tématu základních lidských dober, zdůrazněme si ještě, že naše odmítnutí ztotožnit příjemnost a uspokojení s životním naplněním neznamená úplné odmítnutí příjemnosti a uspokojení z dosažených cílů v nějakém extrémním asketismu a anarchii. Není nic špatného na tom, vychutnat si jídlo či osvěžující lesní vánek, a už vůbec nelze žít řádný život bez kladení si a dosahování konkrétních cílů. Jak příjemnost, tak uspokojení z dosahování cílů, jsou důležitou součástí smysluplného života. To ovšem neznamená, že jsou pro naplněný život dostatečné.
Žádné komentáře:
Okomentovat