K Vlastově a mému článku Štogr píše:
Článek provádějící nás reáliemi současného amerického a britského filosofování (spíš než filosofie) je opět zajímavou sondou - i když mnohdy zapadající spíše do odstrašujícího pojetí „filosofie náboženství“ – což je téma, které zpravidla nemá s křesťanskou filosofií nic společného. Zato se zde alespoň rámcově dozvíme o polaritě mezi americkými tomisty a liberály a o jakémsi „procesu obrody“, ve kterém si křesťanství znovu nalézá půdu mezi intelektuálními elitami a dokonce i na universitách. Připravuje se tak kontext pro klíčový článek Alvina Plantiga „Rada křesťanským filozofům“. Dá se předpokládat, že z jejich prostředí pochází kontakt na uvedený text. Je sice patrné, že oba autoři - Vlastimil Vohánka a Daniel D. Novotný - jsou mladí a nemají doposud vytvořené některé profesionální návyky, ale to je v jistém smyslu přednost, ve svém přehledu postupují „americky“, tj. nezajímají je zjevně hrátky běžné v evropském akademickém světě, tanečky kolem toho, co je a není korektní atd.
Celkově vzatu mě tento komentář k našemu článku potěšil, nicméně, mám k tomuto komentáři také komentář:
(1) Nevím, co chce autor říci úvodní poznámkou v závorce, že totiž provázíme po americkém a britském filosofování spíše než filosofii.
(2) Nechápu co je odstrašujícího na "filozofii náboženství" (philosophy of religion) tak jak je provozována v anglosaských zemích. Filosofie náboženství je totiž v současnosti především filosofií křesťanství, příp. teismu, a to je určitý nedostatek. Existuje celá řada dalších náboženství a ta potřebují svou filosofickou reflexi také. (Pro výborné příspěvky k filosofii náboženství v obecnějším smyslu slova jsme s Vlastou odkazovali na knihy od K. Yandella a P. Quinna a Ch. Taliaferra)
(3) Polarita není ani tak mezi americkými tomisty a liberály, ale mezi (a) tradičními tomisty a analytickými kř. filosofy, (b) filosofy, kteří vesměs zastávají tradiční realisticky chápanou víru (ať už jsou tomisté či ne-tomisté, protestanti či katolíci), a katolickými teology, kteří často tíhnou k liberální heterodoxii.
(4) Nevím, v čem spočívá nedostatek "profesionálních návyků" kromě toho, že se opravdu snažíme postupovat přímočaře, bez "hrátek běžných v evropském akademickém světě". Aniž bych popíral legitimitu a tajuplný půvab evropských akademických sociolektů (každá země a obor má svůj), osobně jsem byl vychován a preferuji styl přímočarý, běžný v amerických filosofických kruzích. Tento styl koneckonců není nic výlučně amerického a cizího českému a slovenskému prostředí, jak prokazují časopisy Studia Neoaristotelica či Organon F.
Žádné komentáře:
Okomentovat