Communio: Dietrich von Hildebrand

Na našem pátém setkání katolických filosofů měl Martin Cajthaml velmi pěkné povídání o Dietrichovi von Hildebrand (1889-1977), vzorném příkladu syntézy mezi filosofickou a katolickou formou života. Setkání jsme měli ve Sv. Janu p. Skalou.

Souběžně zde probíhá kurz čínštiny - hostujícím přednášejícím byl dnes prof. Kolmaš s přednáškou o Archimandritovi Palladiji Kafarovi, významném činiteli v zakládání ruské mise v Pekingu.

Petr Hájek a Gödelův ontologický důkaz boží existence

Jak známo, jeden z největších logiků všech dob, Kurt Gödel, zanechal v pozůstalosti verzi ontologického důkazu Boha. Prof. Petr Hájek (CZ), přední český matematik, populární formou vysvětluje zjednodušenou formu důkazu v článku "Gödelův ontologický důkaz" (pdf CZ). Původní verzi Gödelova důkazu prezentuje Petr Olmert (CZ).

Pokročilejší četba: kniha Logic and algebra z r. 1996 (EN) s formálně logickým článkem prof. Hájka. Prof. Hájek je taktéž odborníkem na fuzzy logiku - má článek na SEP.

Runggaldier: Deskriptivní směry 5

Hodnocení (Stawsonova) deskriptivního přístupu k metafyzice: Strawson si zachovává zdravou míru mezi asketickou ontologií Quineovou a hýřivou ontologií Chisholmovou, v tom se blíží Aristotelovi. Sympatická je i jeho metoda zůstat co nejblíže pojmovému rámci běžného jazyka a myšlení.

Mezi jednotlivé slabiny Strasonovy argumentace se ovšem uvádí:
1. Kruhovitost (čas a prostor jsou identifikovány pomocí materiálních těles a naopak)
2. Primitivita pojmu osoby (zdá se, že pojem osoby lze analyzovat)
3. Priorita věcí před událostmi (není tak snadné uhájit).

Oběcná slabina Strawsonovy pozice spočívá v častém kolapsu epistemické (lingvistické) a ontické roviny. Ne nadarmo se Strawson odvolává nejen na Aristotela ale i na Kanta.

Filosofická antropologie 5

Descartes a Matrix:



Wittgenstein:



Pedagogicky užitečné.

Runggaldier: Deskriptivní směry 4

Osoby
Mezi materiálními věcmi se vyskytují některé, kterým připisujeme nejen fyzikální vlastnosti (umístění a pozici), ale i mentální vlastnosti (jednání, intence, vjemy, myšlenky, pocity, vnímání, paměť).

Co znamená tato „zvláštnost“? Podle Strawsona jsou tři možnosti (Individuals k.3):

1. Kartezianismus: vlastnosti se připisují dvěma odlišným věcem (res extensa, res cogitans)
2. „No-ownership view“: mentální vlastnosti se ničemu nepřipisují (Hume, možná Wittgenstein);
3. „Primitivita“: materiální věci s myslí jsou osobami, což je neredukovatelná, základní kategorie našeho pojmového schématu.

Podle Strawsona je třeba přijmout třetí teorii, protože jak první, tak druhá teorie jsou irracionální (pokud by byly pravdivé, nemohli bychom je zastávat). Tzv. problém mysl-tělo je podle Strawsona pseudo-problém.

Runggaldier: Deskriptivní směry 3

Materiální věci jako základní jednotliviny
Mezi jednotlivinami jsou některé základní a jiné odvozené. Strawson hají stanovisko, že těmi základními jsou materiální věci (Individuals, 1.3):

• Materiální věci jsou základními jednotlivinami, protože jen ony se hodí k „výstavbě“ časo-prostorového systému, jen ony jsou dostatečně „trvající a místo-zaujímající“.
• Závislou (odvozenou) kategorií jednotlivin jsou pak „soukromé zkušenosti“ (např. bolest zubů, vjem červeně, atd.), „teoretické konstrukty“ (např. elektrony), a procesy a události. Všechny jednotliviny závislých kategorií jsou identifikovatelné jen díky materiálním věcem.
  

Poznámka: závislost (_Z_) je asymetrická relace (xZy → ~yZx).

Runggaldier: Deskriptivní směry 2

Identifikace
Svůj projekt deskriptivní metafyziky počíná Strawson úvahou nad lingvistickým fenoménem intentifikace jednotliviny (Individuals, ch. 1.1. a 1.2) Jaké jsou podmínky toho, že když mluvčí o něčem mluví, posluchač mu rozumí? Základním lingvistickým prostředkem, který slouží k identifikaci, jsou ukazovací výrazy – lze je použít v případech, kdy jak mluvčí tak posluchač aktuálně vnímá danou jednotlivinu. Dalšími prostředky jsou jména a popisy (deskripce) – lze je použít i v případech, kdy jednotlivinu nevnímáme. Nicméně veškeré tyto případy jsou odvozené od základních ukazovacích indentifikací a ty se vposledku opírají o systém časo-prostorových relací. Mezi jednotlivinami jsou pak některé základní (identifikovatelné přímo v časo-prostoru) a jiné odvozené (identifikovatelné nepřímo, např. události).

Maharal a baroko

U Maharala lze nalézt spíše renezanční než barokní charakteristiky:

1. důraz kladl na rané rabínské spisy spíše než na pozdější středověké komentáře (ad fontes);
2. byl odpůrce kodexů jako je Šulchan aruch (שולחן ערוך, „Prostřený stůl“), dával přednost autentické četbě Talmudu.

Další historiografický postřeh ohledně baroka: Podle judaistů (např. Pavel Sládek, Malá encyklopedie rabínského judaismu) lze Sefardy a Aškenáze charakterizovat odlišnou "mentalitou". Sefardé mají smysl pro systematičnost a ne náhodou to tedy byli oni, kdo začali tvořit halachické kodexy. Aškenázové naopak dávají přednost diskusím a k podobným kodexům se zprvu stavěli rezervovaně až odmítavě. Zdá se mi, že systematičnost charakteristická pro Sefardy byla výrazem i ne-židovské španělské kultury, která dala zrod dílům jako jsou Disputationes metaphysicae (1597) a později celé řadě Cursus philosophici a theologici. Tato systematičnost byla podle mého názoru obzvlášť výraznou charakteristikou barokní scholastiky, čímž se tato epocha odlišovala od renezance - přes veškerou kontinuitu, která zde jinak byla.

Židé byli ze Španělska a Portugalska vyhnáni, tyto země se staly anti-judaistické až anti-semitské, ale jakýsi reziduální společný "étos" zůstával. A nejen étos: František Suárez, Terezie z Avily a celá řada dalších významných křesťanských osobností měla židovský původ.

Rabi Löw: Mýtus a realita

Zítra budu mít přednášku Rabi Löw: Mýtus a realita. Budu čerpat především z knihy Cesta životem (Praha 2009), kterou jsem před časem doporučoval. Je to po všech stránkách vynikající kniha, nejen graficky, ale především co do obsahu. Hned první studie Alexandra Putíka a Daniela Polakoviče, Jehuda Leva ben Becalel řečený Maharal (ss. 29-83), je převratná. Autoři přesvědčivě dokazují naprostou nespolehlivost hlavního Maharalova životopisce Meir Perelse (1666-1739): zdánlivě devótní text je důmyslnou pomluvou, který byl ovšem - paradoxně - nepochopen a proto chápán následujícími generacemi pozitivně.

V přednášce snad také stihnu alespoň zhruba načrtnout základní rysy Maharalova myšlení a dále Maharalovo spojení s golemovskou legendou - mj. díky pěkným studiím Byrona L. Sherwina, Paradox a ironie: Myšlení Jehudy Löwa (ss. 84-122) a Golem a jeho předkové (ss. 273-291). Zaujaly mne dále i vynikající studie Pavla Sládka Pražští židovští učenci zlatého věku (ss. 160-197), a Ivo Purše Rudolf II. a kabala (ss. 198-221), k této tematice se ale již zřejmě nedostanu.

(Uvedený seznam výborných studií obsažených v knize není samozřejmě úplný - dále jsou v knize příspěvky k bibliografii, kulturnímu vlivu, atd.)

Runggaldier: Deskriptivní směry 1

Jako poslední, třetí, směr analytické ontologie identifikují Runggaldier a Kanzian deskriptivní směr Petera Strawsona (1919–2006), autora několika významných knih jako např.

Introduction to Logical Theory (1952).
Individuals: An Essay in Descriptive Metaphysics (1959)
Subject and Predicate in Logic and Grammar (1974)
Analysis and Metaphysics: An Introduction to Philosophy (1992)

Zde je třeba říci, že je trochu zvláštní, označovat jako "směr" myšlenkovou práci jednoho člověka. Navíc, proč byl takto vybrán Peter Strawson a ne např. David Armstrong, David Lewis, Saul Kripke či Peter van Inwagen, abychom jmenovali alespoň několik výrazných metafyziků 20. (a 21. století)? Nicméně, nechme tuto námitku stranou a podívejme se na aspekty Strawsonova myšlení, na které se sami Runggaldier/Kanzian zaměřili.

Deskriptivní vs. revisionistická metafyzika
Slavné Strawsonovo rozlišení jeho vlastními slovy:

Metafyzika byla často revizionistická a méně často deskriptivní. Deskriptivní metafyzika se spokojí s popisem aktuální struktury našeho myšlení o světě, revizionistická metafyzika se stará o to, aby vytvořila lepší strukturu. ... Žádný skutečný metafyzik asi nebyl, co do intence či výsledku, zcela jedním či druhým. Můžeme ale zhruba určit: Descartes, Leibniz, Berkeley jsou revizionisté, Aristotelés a Kant deskriptivisté. (Individuals, s. 9)

Filosofická antropologie 4: Duše jako forma těla

Existuje jen několik základních koncepcí člověka:

MONISMUS:
Materialistický: člověk se nijak zásadně neliší od zbytku materiální reality.
Idealistický: člověk se nijak zásadně neliší od zbytku „ideální“ (immateriální) reality.

DUALISMUS:
Člověk je essenciálně pouhá immateriální duše, která se akcidentálně pojí k tělu.

Aristotelés a návazně Tomáš se pokouší o "třetí cestu": duše (jakožto "oživující aspekt", anima) je formou těla. Tělo je tělem jen, pokud je oživené duší.

U Tomášova tvrzení, že duše je formou těla, ale vzniká problém, Kennym formulovaný takto:

Ztotožnění duše s formou má vážné filosofické nesnáze. ... Ztotožníme-li lidskou duši s aristotelskou substanciální formou, je samozřejmé, že lidské tělo ztotožníme s aristotelskou první látkou. Ale tělo a duše vůbec nejsou stejná dvojice jako látka a forma. To zdůrazňuje i sám Tomáš ... Člověk není něco, co má tělo. Člověk je tělo, tělo zvláštního druhu. Mrtvé tělo člověka už není lidské tělo ... ale jak se rozkládá, tvoří spíše směs mnoha těles. Lidské tělo, stejně jako jiné materiální předměty, je složeno z látky a formy. A lidská duše je formou lidského těla, ne formou látky lidského těla. (Tomáš o duchu, s. 27)

Klima není nadšen Kennyho formulacemi, ale uznává, že je zde opravdový problém: Tomáš opravdu říká jak (a) člověk je lidským tělem, tj. tělem racionálním, senzitivním a živým, tak (b) člověk se skládá z duše a těla. Zdá se, že je zde spor. Klima se ho pokouší řešit (EN).

Filosofická antropologie 4: Kennyho filosofie ducha

Anthony Kenny si úkoly filosofie ducha (philosophy of mind) - tj. úkoly filosofické antropologie - plánuje takto:

Někteří lidé si představují ducha jako jakési vnitřní prostředí, jako protipól vnějšího fyzického světa. Vynasnažím se dokázat, že takováto představa ducha není správná: hranice mezi psychickým (mentálním) a materiálním se nekryje s hranicí mezi vnitřním a vnějším. Máme-li prozkoumat geografii ducha, musíme vyznačit různé psychické schopnosti, jako je rozum a vůle; musíme prostudovat vztahy mezi smysly a rozumem; rozdíl mezi vnějšími a vnitřnímy smysly; dva druhy představivosti, obrazotvornost reprodukující a tvůrčí. Rozum lze nejlépe charakterizovat jako schopnost operovat se znaky a vůli jako schopnost sledovat rozumové cíle. Máme-li osvětlit, co se myslí "duchem" (mind), musím také prozkoumat vztah mezi duchem, mozkem a tělem. Musíme vyznačit hranice mezi našimi různými poznávacími schopnostmi a uvést činnost těchto schopností do vztahu s jejich projevy v našem chování a s jejich nositeli v naší fyzické struktuře." (Kenny, Tomáš o lidském duchu, přel. K. Šprunk, S. Sousedík, Krystal OP, 1997)

Kennyho kniha Tomáš o lidském duchu (EN) výborně uvádí do problematiky, ovšem někdy nechápe Tomáše dostatečně hluboce, viz recenze Gyuly Klimy (EN).

Filosofická antropologie 4: Kennyho "aristotelisace" Ryleovy kritiky pomocí Wittgensteina 2

Jak tedy podle Wittgensteina (v Kennyho čtení) spolu souvisí mentální a tělesné projevy?

“Fyzické vyjádření mentálního procesu je kritérium tohoto procesu: jinými slovy, částí pojmu mentálního procesu určitého druhu je to, že potřebuje mít charakteristický projev. Abychom rozumněli samotným významům slov jako je “bolest” či “žal” musíme vědět, že bolest a žal jsou charakteristicky spojeny s určitými tělesnými projevy.” (Kenny 1989: 4)

Rozdíl mezi kritériem a symptomem je tento: červánky mohou být symptomem zítřejšího dobrého počasí, ale nepřítomnost mraků, záře slunce, atd. jsou kriteriem dobrého počasí.

U Wittgensteina tedy neprobíhá hranice mentálního království jako u Descartesa mezi introspektivním, soukromým zážitkém a věřejným vnějším měřitelným světem, ale mezi schopnostmi vykonávat určité rozumové symbolické činnosti (jazyk) a sledovat určité rozumové cíle na straně jedné a mezi schopnostmi nižšími (reakce na vjemy – senzitivita, vegetativní činnost) na straně druhé. V tomto ohledu se Wittgensteinovo pojetí blíží předkarteziánskému pojetí aristotelskému.

Descartesa: vědomí = sebe-vědomí (důsledek: schopnost jazyka)
Wittgenstein: vědomí-se-schopností jazyka = sebevědomí (pouze díky jazyku rozlišíme prosté cítění bolesti od soudu „Já cítím bolest“).
__________
Včera a dnes proběhly přednášky z Filosofie (denních i dálkových studentů) ve Sv. Janu p. Skalou. Dnes odpoledne ještě proběhla velmi pěkná beseda s dr. Radwanskim z KAAD v Emauzích. V synagoze proběhla přednáška o Vassule Ryden (na ní jsem nebyl přítomen). Objektivní hodnocení jejích údajných "zpráv od Boha" lze najít zde (EN).

Filosofická antropologie 4: Kennyho “aristotelizace” Ryleovy kritiky pomocí Wittgensteina - 1

Podobností v teoriích mysli mezi Rylem a Wittgensteinem na jedné straně a Aristotelem a Tomášem na straně druhé si povšiml Anthony Kenny (v mnoha knihách; následuje shrnutí první kapitoly The Metaphysics of Mind, 1989):

Dualismus je přesvědčení, že existují dva světy. Fyzikální svět hmoty a energie, svět, který vidíme a který si můžeme “osahat”, případně změřit pomocí přístrojů v oblastech, na které naše vlastní smysly již nestačí. A mentální svět soukromých prožitků, který je zcela odlišný od světa fyzikálního.

Dualismus hmotného světa a mysli lze nalézt již u Platóna (u něho byla mysl součástí světa idejí). Na počátku novověku rozpracoval dualismus René Descartes. Descartovu filosofii lze shrnout (podle Kennyho) do dvou tezí:

• Člověk je myslící věc (res cogitans) - myšlení identifikuje Descartes s vědomím (zvířata jsou nevědomé automaty).
• Hmota je pohybující se věc s rozlohou (res extensa movens) – hmota má figuru (tvar), velikost, dělitelnost, atd.; vše ostatní, teplo, světlo, barvy, zvuky, atd. je vysvětlitelné díky pohybům malých hmotných částic (zde ale viz Descartes proti reálným akcidentům).

Reakcí na karteziánské vymezení mysli (ducha) jako vnitřního království byl behaviorismus, který v podstatě úplně popřel mysl. Podle behavioristů, pokud mluvíme o mentálních procesech druhých lidí, pouze a jednoduše děláme “zakuklené” výroky o jejich aktuálním či kontrafaktuálním tělesném chování. Mínění (belief) je např. tělesná dispozice produkovat jisté zvuky či značky na papíře.

Wittgenstein zastával pozici mezi dualismem a behaviorismem: Mentální jevy jsou spjaty s jazykem, který je nutně spjatý s veřejně přístupnými tělesnými projevy (tj. behaviorismus má svůj díl pravdy). Mentální jevy jsou ale reálné (tj. dualismus má svůj díl pravdy). Jak spolu tělesné projevy a mentální jevy souvisí?
_____________
Osm hodin výuky filosofie ve Sv. Janu p. Skalou: vidím potřebu stručné, přehledné, aristotelsky orientované učebnice filosofie. Nevidím ji v češtině a třebaže obecně vzato v angličtině je filosofická propedeutika na daleko lepší úrovni, ani v angličtině.

Runggaldier: Fenomenologické směry - Hodnocení

Stručné hodnocení
V čem spočívá přínos FAO (Fenomenologicky orientovaných analytických ontologií)?

1. Autoři FAO formulovali celou řady velmi kvalitních a precizních formalizací; i ti, kteří s jejich koncepcemi nesouhlasí, se mohou učit z jejich formálních postupů;
2. FAO autoři, obzvláště Chisholm, tvoří v mnoha ohledech kontrární protipól ke Quineovi, což je opět velmi užitečná inspiraci i pro ty, kteří se neztotožňují ani s Quinem ani s Chisholmem.

Kritické body (k Chisholmovi):

• v některých ohledech příliš bohatá ontologie: neexemplifikované objekty (platonismus)
• v některých ohledech příliš chudá ontologie: chybí např. individuální akcidenty (resp. vyskytují se pouze v zastoupení hranic)
• fundamentální pojem exemplifikace prohlášen za „primitivní“.

Někteří FAO se více než Chisholm „poaristotelštily“, např. v uznání jak individuálních tak i univerzálních substancí a akcidentů (Simons, Smith, Mulligan). Na druhou stranu, pokud vím, žádný FAO nezastává Aristotelovu teorii potence/aktu, což je pravděpodobně důvod, proč FAO standardně rozlišují mezi „kontinuanty“ a „occurenty“ a mnoho diskusí se vede nad problémem vzájemného vztahu těchto dvou typů entit.

Runggaldier: Fenomenologické směry 4

4. Závislé a nezávislé entity
U kontingentních individuí rozlišuje Chisholm mezi hranicemi (boundaries) a substancemi. Hranice jsou vždy hranicemi něčeho a jsou tedy závislými entitami - jejich existence předpokládá existenci substancí, což jsou entity nezávislé.

Nejen substance jako je člověk, ale i jejich části, jako např. ruka či ledvina jsou nezávislými entitami.

Jak hranice (závislé entity) tak části substancí (nezávislé entity) nazývá Chisholm konstituenty.

Runggaldier: Fenomenologické směry 3

Chisholmovy ontologické závazky, tj. jaké kategorie jsoucen uznává, lze nejlépe charakterizovat pomocí jeho vlastního diagramu (A Theory of Categories, s. 3) :


Jsoucna (entia) se dělí na kontingentní a nutná. Kontingentní jsoucna se dělí na stavy (states) a individua. Stavy mají jediný druh, události (events), kdežto individua se dělí na hranice a substance. Nutná jsoucna se dělí na stavy a ne-stavy. Ne-stavy se dělí na atributy a substance.

3. Kontingentní a nutné entity
Nutná jsoucna jsou podle Chisholma až na jednu výjimku (ens necessarium - nutná substance - Bůh) abstrakta. Abstrakta jsou pro Chisholma entity, které se nachází mimo prostor (nemají místo) a mimo čas (nezačínají, nezanikají). Jsou mezi nimi jak individua (např. množiny a třídy), tak univerzálie (např. vlastnosti).

Paradigmatickým příkladem abstraktního, tj. nutného jsoucna, jsou vlastnosti. Zde by mohl člověk namítnout: ale vždyť vlastnosti jsou součástí našeho časoprostorového světa. Na to Chisholm odpovídá: příklad neexempliplifikovaných vlastností ukazuje, že ne všechny vlastnosti jsou součástí našeho časoprostorového světa. A tak jako nejsou součástí tohoto světa vlastnosti neexemplifikované, nejsou jimi ani vlastnosti exemplifikované, pokud je bereme jako takové. (Tradiční obhajoba platonismu, v ČR předkládá podobné argumenty Tichého TIL).

Rundggaldier: Fenomenologické směry 2

2. Ontologické závazky
Chisholm operuje podobně jako Quine s pojmem ontologických závazků, chápe je ovšem odlišně (viz pozn. z 12.8). Quineovi jde o to, co musí být (jaká musí být realita), aby naše výroky byly nejenom smysluplné, ale pravdivé. Chisholmovi jde o to, co musí být, aby platila jeho teorie intencionality.

Jeden z důsledků Chisholmovy teorie intencionality je, že každý intencionální akt se vztahuje k nějakému intencionálnímu objektu. Za normálních okolností se naše intencionální stavy (myšlení, mínění, doufání, atd.) vztahují na běžné konkrétní předměty jako auta, počítače, lidi, rostliny, atd. ovšem stává se také, že "spekulujeme" o věcech, které se nevyskytují v (časoprostorové) realitě, jako např. zelení jednorožci či víly. I tyto čistě intencionální objekty je třeba přimout, podle Chisholma, do naší ontologie.

Tento důsledek je možné nazvat platonismem či extrémním realismem (sám Chisholm užívá tohoto označení, viz On Metaphysics, p. 142):

... mezi vlastnostmi některé jsou exemplifikovány a jiné nikoli. (... there are properties, some of which are exemplified and some of which are not exemplified)

Být zeleným jednorožcem či být vílou jsou tedy podle Chisholma (nakolik víme) neexemplifikované vlastnosti, které navzdory tomu, že nejsou exemplifikované, nějak jsou.

Runggaldier: Fenomenologické směry 1

Následující záznamy navazují na předchozí sérii záznamů o analytické ontologii. První série se týkala směrů naturalistických.

Dalšími směry současné analytické ontologie jsou směry fenomenologické. Tímto označením se vyjadřuje historická návaznost těchto směrů na Franze Brentana, Alexia Meinonga, Edmunda Husserla a příp. na některé další rané fenomenology. (Fenomenologicky orientovaní analytičtí ontologové se distancují od pozdních fenomenologů jako je Heidegger či Gadamer).

Fenomenologicky orientovaní analytičtí ontologové (FAO) se proslavili několika tématy:

1. Mereologií, tj. (formální) teorií částí a celků;
2. Primátem intencionality (jazyk či dokonce realitu je třeba chápat na základě intencionality naší mysli a nikoli naopak);
3. Anti-redukcionistickými systémy ontologických kategorií.

Ani jedno z těchto témat není jednotlivě či spolu s ostatními výlučné pro FAO, jedná se jen o důrazy. V rámci tohoto směru navíc různí autoři zdůrazňují různá témata. Peter Simons, Kevin Mulligan a Barry Smith (můj učitel) se např. proslavili svými pracemi v mereologii, Roderick Chisholm svým důsledným rozpracováním primátu intencionality, Gustav Bergmann, Reinhardt Grossman a Erwin Tegtmeier svými kategoriálními systémy.

Podívejme se blíže na filosofickou pozici jednoho z nejvýznamnějších FAO, Rodericka Chisholma (1916-1999; SEP):

1. Primát intencionality
"Nejzažším kategoriím reality porozumíme nejlépe reflexí nad naší vlastní podstatou" (By reflecting on the nature of ourselves, we can best understand the ultimate categories of reality), píše Chisholm v knize Realistická teorie kategorií (1996, EN s. 35). Význam slov (sémantika) je závislá na intencionální struktuře naší mysli (která je taktéž klíčem k ontologii):

Např. slovo 'kůň' odkazuje (refers) ke koním nakolik je užito k vyjádření myšlenek, které jsou zaměřeny (directed) ke koním. [cit. Runggaldier/Kanzian s. 35]

________
Pokračování příště. Dnes byly nešpory na Dobré Vodě (DE), v předvečer svátku Sv. Vintíře (DE). Zítra se na Dobré Vodě koná česko-německá pouť.

Filosofická antropologie 3 - Ryleova kritika Descartova dualismu

Základní dramatická zápletka kursu: "dualistický monismus" (Aristotelés) mezi materialistickým monismem a platónsko-karteziánským dualismem.

Kritika dualismu od Gilberta Rylea: The Concept of Mind (1949/2002)

Kapitola 1: Descartův Mýtus

The Official Theory
Podle všeobecně rozšířeného pojetí, “oficiální teorie,” má každý člověk (kromě idiotů a mimin) tělo a mysl. Mysl je spojena s tělem, po smrti může existovat a fungovat dál. Tělo je něco veřejného, vnějšího, umístěného v prostoru a čase, podrobeného mechanickým zákonům přírody. Mysl je něco soukromého, vnitřního, mimo prostor, třebaže v čase, nezávislého na mechanických přírodních zákonech. Ve smyslovém vnímání se člověk může mýlit ohledně svého těla a vnějšího světa, nemůže se ale zásadně mýlit ohledně introspekcí nahlíženého vlastního vědomí (může se mýlit nezásadně, např. různým způsobem si věci namlouvat, jak na to upozornil Freud). Člověk poznává jenom svou vlastní mysl a tudíž si nemůže být jist myslí jiných lidí – zda druzí lidé mají mysl lze odhadnout pouze z toho, že vidím nějaké další tělo a předpokládám, že chování tohoto těla je vedeno podobnou myslí, jakou mám já sám.

The Absurdity of the Official Doctrine
Toto “the dogma of the Ghost in the Machine” je naprosto nepravdivé a nesmyslné. Jedná se o kategorickou chybu – podobně jakoby chtěl návštevník vidět Oxfordskou univerzitu po tom, co prošel různé budovy. Nelze vidět koleje, muzeum, jídelnu a ještě k tomu univerzitu. Dokud bude návštěvník chápat univerzitu jako jednu z budov, bude mysteriózní a nikdy ji neuvidí. Je třeba mu vysvětlit, jak požívat slovo pojem univerzita. Zastánci oficiální teorie činí kategorickou chybu: když myšlení, cítění, a chtění nelze popsat v termínech fyziky, chemie, a fyziologie, domnívají se, že je třeba popsat v nějakých podobných, byť specielně duchovních termínech.

The Origin of the Category-mistake
Úspěch Galileovské mechaniky vedl Descartesa jako vědce k přesvědčení, že veškeré věci v prostoru je možné vysvětlit mechanicky. Jako věřící člověk ale (na rozdíl od Hobbese) nemohl přijmout fakt, že lidé jsou jen komplexnější hodinky. Descartes proto přišel s ideou, že duše (mysl) je nějakou ne-prostorovou věcí. V mnoha jiných ohledech funguje podobně jako jiné prostorové věci, je tedy v mnohém podobná, v něčem odlišná. Descartova představa o duši je tedy para-mechanická. Problémem pak samozřejmě je:

1. Vysvětlení kauzality mezi duší a tělem; duši lze navíc stěží poopsat jinak něž negativně – ne-prostorová, ne-veřejná, ne-mechanicky-v-pohybu, atd. Co duše tedy je, zůstává záhadou.
2. Podobně jako je svět deterministický, je i duše řízena deterministickými zákony. Zásluha, zodpovědnost, volba, atd. jsou tedy pojmy, které nelze na duši aplikovat.
   

Ryle chce naopak ukázat, že klást mentální a fyzikální procesy vedle sebe je kategorickou chybou. Je to podobně absurdní jako spojování jiných věci různého logického typu pomocí spojky a, např. v této vtipné větě: “Přijela domů v záplavě slz a limuzíně.” Mysl a Hmota nejsou věci, které lze klást vedle sebe či proti sobě. Samozřejmě v nějakém smyslu lze mluvit o těle či hmotě a v nějakém smyslu o duši a mysli, ale nikoli ve stejném smylu. Podobně nelze říci, že “se zvedá příliv, akcie, nálada a průměrný věk.”
______________
Dnes jsme měli koncert skupiny Swing Cheek - k filosofii hudby ale už nic dodat nestíhám. Prioritou je příprava na úterní přednášku z Filosofické antropologie.

Descartes proti reálným akcidentům 1

V článku "Největší kámen úrazu: Descartovo popření reálných kvalit" (1995, EN) se Stephen Menn zabývá Descartovou diskusí s Arnauldem ve čtvrté řadě námitek k Meditacím. Menn nejprve upozorňuje na to, že když Descartes říká, že teplota není reálnou kvalitou ohně, neznamená to, že by oheň nebyl reálně teplý. Podobně totiž Descartes popírá, že by tvar (figura) byla reálnou kvalitou těles, aniž by popíral, že tělesa jsou reálně tvarovaná.

Descartes zde používá standardní scholastickou terminologii (což sám zmiňuje v dopise Mersennovi, AT III, 648-49), podle níž kvality a jiné akcidenty jsou buď reálné anebo modální. Zatímco scholastikové (jako Suárez DM d39s2n17) považují teplotu za reálnou kvalitu (entitas nebo res), tvar považují za kvalitu modální (modus). Descartův program předpokládá scholastickou terminologii, ale jde dále: nejen tvar, ale i pohyb je modus, a tím pádem i pohyby vzduchu jako je teplo či zvuk jsou mody. Menn píše:

Descartes tedy netvrdí, že tvar a pohyb jsou příklady reálných kvalit, aby hájil stanovisko, že smyslové kvality jsou méně reálné; právě naopak, bere si tvar jako příklad kvality, která není reálná, aby hájil stanovisko, že pohyb a smyslové kvality nejsou nijak reálnější (jak se domnívají scholastikové) než tvar. (Menn, The Greatest Stumbling Block, s. 184)
Kvalita tedy může něčemu reálně náležet, aniž by byla věcí (res) nebo-li reálnou kvalitou. Může být totiž modem anebo pomyslným jsoucnem se základem ve věci (ens rationis cum fundamento in re). Jinak řečeno, existují tři roviny reality:

1. reálná věc (res - věc - v latině etymologicky spřízněna s realis)
2. modus
3. ens rationis cum fundamento in re

(Poslední rovina obsahuje pouze negace, privace a relace, žádné kvality; pod ní se "nachází" už jen rovina ničeho.)

Podle jakého kriteria lze rozlišit mezi mody a res? Zatímco modus není ani nadpřirozenou boží silou oddělitelný od svého subjektu, res ano a to i v případě, že se tak z přirozeného hlediska neděje. Pokud je tedy kvalita reálnou res pak je možné, aby Bůh zachoval danou kvalitu nezávisle na substanci (jiné res), ve které za normálních okolností inheruje, a naopak. Pokud je modem, pak to možné není.

Descartovo pojetí idejí

V Descartově kauzálním argumentu (viz minulý záznam) - stejně tak jako v celé jeho filosofii - hraje velkou roli pojem ideje. Descartes užívá toto slovo jinak, než bylo v jeho době zvykem - ideje nejsou pro Descarta samotnou Boží essencí nakolik je napodobitelná stvořenými věcmi, ale různými objekty naší mysli. Podle standardního čtení je Descartes representacionalistou, což znamená, že prvotně poznáváme jn naše ideje a teprve druhotně možná i věci representované idejemi. Podle nestandardního čtení je Descartes přímým realistou, což známená, že alespoň v některých případech přímo poznáváme věci mimo naši mysl.

Zdá se, že u Descarta lze najít textovou podporu jak pro representacionalismus tak pro přímý realismus. Obě pozice jsou ale neslučitelné a je tedy záhadou, jak mohl Descartes tuto neslučitelnou přehlédnout. David Clemenson (který strávil nějaký čas i zde v Česku, v Praze a dokonce i v Hartmanicích!) přišel s tezí, že Descartes zastává oslabený representacionalismus a oslabený přímý realismus zároveň a že tuto pozici převzal Descartes od jezuitů jako je Fonseca, Toletus, Coimberští.

Podle oslabeného přímého realismu může být objekt v mé mysli zároveň i objektem mimo moji mysl. Mezi x-v-mé mysli a x-v-realitě je numerická identita navzdory reálné odlišnosti (protože x-v-mé mysli může existovat i pokud x-v-realitě zanikne a naopak; podle silného přímého realismu je nutné, že je-li x-v-mé mysli, je to jen díky x-v-realitě). (s. 3)

Podle oslabeného representacionalismu je cokoliv, co poznáváme, numericky identické s (nějakým) objektem-v-mysli, kdežto podle silného representacionalismu to musí být i reálně identické. Tyto definice závisí na rozdílu mezi numerickou a reálnou identitou: slunce-v-mysli je numericky identické se sluncem-na-obloze, třebaže obojí je reálně odlišné. (s. 4). Clemenson chce jinými slovy říci, že oslabený representacionalismus umožňuje přímé poznání věcí numericky identických a reálně odlišných (tj. jak slunce-v-mysli tak slunce-na-obloze), kdežto silný nikoliv: přímo poznáváme jen a pouze slunce-v-naší mysli.

Descartovo pojetí, že numericky jeden a týž objekt může být zároveň v realitě i v mysli (kde má objektivní bytí) nazývá Clemenson "dual-presence theory". Tuto teorii zastávali výše zmínění jezuité.

Odbočka: Jezuité totiž převzali od františkánů následující tři anti-Tomášovské teze:

1. je možné přímo a bezprostředně poznávat singulární objekty (nikoli jen univerzální);
2. je možné přímo a bezprostředně poznávat neexistující objekty;
3. objektivní a intencionální bytí je vnitřní vůči svému objektu (nikoli nutně vnější).

Z 2 vyplývá silný přímý realismus, tj. poznávám-li (přímo) nějaké x-v-mé-mysli, pak je to jen a pouze díky x-v-realitě.

Clemensova vynikající kniha Descartes' Theory of Ideas je zčásti přístupná na amazonu; užitečná je recenze Dana Kaufmana v Notre Dame Review.

Filosofická antropologie 2 - jak to bylo

Stihl jsem tedy podle očekávání pouze "super-stručné" dějiny, nástin klasického realismu nikoli. Studenti mají potíže s pozorností - mají přednášky od 7 ráno a ta moje přijde nařadu až v 10.30.

Super-stručné dějiny filosofické antropologie

Dálný Východ:
- zklamání a snaha o osvobození se z reality tohoto světa (Indie);
- harmonie Cesty (道) (Čína)

Starověké Řecko:
- rozum je schopen nalézt cestu k životnímu naplnění (εὐδαιμονία): Sókratés, Platón, Aristotelés, stoikové, epikurejci, atd.
- dualismus vs. hylemorfismus

Starověký Řím:
- persona est sui iuris et alteri incommunicabilis

Starověké židovství:
- člověk stvořen k obrazu Božímu, ovšem dokází k jeho pádu, příslib spásy

Starověké křesťanství (patristika):
- nesmrtelnost duše, vzkříšení těla
- svoboda a milost

Středověká a post-středověká scholastika:
- platonismus se svým dualismem ustupuje Aristotelskému hylemorfismu; nominalistická výzva

Novověká filosofie (Descartes a další racionalisté):
- obnova dualismu; tělo jako mechanismus; později eliminace duše

Současnost:
- kontinentální filosofie: bohatství fenomenologických deskripcí zabalených do blábolů
- analytická filosofie: rigorózní a zoufalá snaha o naturalistickou redukci

Trvalé inspirační zdroje: hebrejská idea stvořenosti, řecká idea rozumu, římské právo, a asijské metody soustřeďování a harmonie.

Filosofická antropologie 2

Zítra mám opět přednášky z filosofické antropologie. V druhé hodině chci velmi stručně shrnout dějiny filosofické antropologie - tak stručně, že stihnu mluvit i o Číně a analytické filosofii. Navíc ovšem, a to asi nestihnu, bych rád podal první předběžný obrys klasického realismu (pedagogicky inspirovaný Edwardem Feserem EN).

Témata:

A. Od Tháléta k Sókratovi

1. Téma: jednota reality (Thálés a spol. vs. Pythagoras)
2. Téma: změna a trvání (Hérakleitos vs Parmenidés)
3. Téma: od kosmu k člověku (sofisté vs. Sókratés)

B. Platónova teorie forem - první velká syntéza

C. Realismus, konceptualismus, nominalismus - proč něco jako realismus by každý slušný člověk měl zastávat

D. Aristotelova metafyzika - složitost, která se vyplatí i dnes

1. Aktualita a potencialita
2. Hylemorfismus
3. Čtyři druhy příčin

Descartův kauzální argument pro Boha

Pomyslná jsoucna jsou podle Suáreze to, co je "čistě objektivně v intelektu". Ve třetí Meditaci používá Descartes pojem objektivní reality v jednom ze svých dvou hlavních argumentů ve prospěch existence Boží. Argument lze shrnout takto (AT VII, 41):

P1: V mé mysli jsou ideje různých věcí.
P2: Jedna z těchto idejí je o Bohu.
P3: Příčina této ideje (příp. objektivní reality, tj. toho, o čem je) nemůže být moje mysl.
Z: Bůh existuje (jakožto příčina mé ideje).

Na první pohled bizardní argument, ovšem diskuse s Caterem v prvních námitkách poukazuje na to, že ne tak docela. (Současná analýza: EN)