pátek 24. září 2010

Negramotná filosofie - Sókratés o písmu 1

Zdánlivě šokující myšlenka, že by gramotnost představovala nějakou obtíž pro rozvoj myšlení, má svého zastánce v nikom menším než v samotném otci filosofie, Sókratovi:

Sókratés: Nuže tedy o řečnickém umění a neumění již dosti.
Faidros: Ba jistě.
Sókratés: Zbývá ještě výklad o náležitosti a nenáležitosti psaní, jak by se ho užívalo dobře a jak nenáležitě. Či ne?
Faidros: Ano.
...
Sókratés: Mohu vypravovat pověst, kterou jsem slyšel od starších, avšak co je na ní pravdy, to je jejich věc. ...
Faidros: ... než vypravuj, co jsi, jak pravíš, slyšel. 
Sókratés:  Slyšel jsem tedy, že v okolí Naukratidy v Egyptě žil kterýsi z tamnějších starých bohů, jemuž je také zasvěcen pták, kterému říkají ibis; jméno samého boha prý bylo Theuth. Ten prý vynalezl nejprve nauku o číslech a počtářství i geometrii a astronomii, dále pak hru s kaménky na desce a v kostky, a zejména také písmo. Tehdy byl králem celého Egypta Thamus ... K němu přišel Theuth, ukázal mu svá umění a pravil, že by se měla rozšířit mezi ostatní Egypťany. Thamus se otázal, jaký každé dává užitek, a při Theuthově výkladu podle toho, jak se mu co zdálo dobré nebo nedobré, jedno haněl a jiné chválil. ... Když pak se jednalo o písmu, pravil Theuth: 

"Tato nauka, králi, učiní Egypťany moudřejšími a pamětlivějšími, neboť byla vynalezena jako lék pro paměť a moudrost."

Avšak Thamus řekl: 

"Veliký umělče Theuthe, jeden dovede přivésti na svět výtvory umění, druhý zase posouditi, kolik v sobě mají škody a užitku pro ty, kteří jich budou užívat; tak i nyní ty, jakožto otec písma, jsi z lásky [k němu] řekl o něm pravý opak toho, co je jeho skutečný význam. Neboť tato nauka zanedbáváním paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí, protože spoléhajíce na písmo budou se rozpomínat na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe; nevynalezl jsi lék pro paměť, nýbrž pro upamatování. A co se týče moudrosti, poskytuješ svým žákům její zdání, ne skutečnost; neboť stanouce se sčetlými bez ústních výkladů, budou působit zdání, že jsou mnohoznalí, ačkoli budou většinou neznalí, a ve styku budou nepříjemní, protože z nich budou lidé zdánlivě vzdělaní místo lidí opravdu vzdělaných."

(část 1)

14 komentářů:

  1. Na tohle v Platonovi upozornoval Cardal v Distanci, kdyz psal o G. Realem.

    Ja o tom, ze psana komunikace neni v necem vhodna pro filosofii, debatoval s Vallicellou. Viz web.archive.org/web/20070630010243/http://maverickphilosopher.powerblogs.com/posts/1160534875.shtml

    OdpovědětVymazat
  2. Díky, Vlasto, velmi pěkné shrnutí důvodů k výuce, potřebě i nebezpečí psání. Tak jako Vallicella vidím potřebu psát, abych si udělal trochu jasno ve svých myšlenkách, nicméně také stále zřetelněji vidím problémy, které to přináší.

    Kromě paměti jde např. o problém úspěšné komunikace: v pátek a sobotu jsem učil 14 hodin filosofie ve Sv. Janu p. Skalou metodou "zkoumajícího společenství". Je neuvěřitelné jak zvláštním způsobem vlastně lidé užívají jazyk. Např. vznikla kontroverze ohledně toho, zda toto jsou příklady filosofických otázek:

    "Proč pták může létat a člověk ne?"
    "Zloděj času naší doby." [sic!]

    Zhruba půl třídy hájila stanovisko, že ano, půl, že nikoli. Když vidím, jak různým způsobem lze vlastně interpretovat napsané a (jen tak bez vysvětlení) řečené, v podstatě se divím, že nějaká úspěšná komunikace vůbec probíhá!

    OdpovědětVymazat
  3. Co nadelas.

    Tim McG ma na svem webu (vlevo dole) nejake Memory Links - doporucene stranky tipy s postupy na vylepseni pameti. homepages.wmich.edu/~mcgrew

    OdpovědětVymazat
  4. Samozřejmě moje první reakce byla naprosto smést ze stolu názor, že toto jsou filosofické otázky:

    "Proč pták může létat a člověk ne?"
    "Zloděj času naší doby."

    Nicméně postupně se ukázalo, že první otázku někteří interpretují jako hledání důvodů proč nás Bůh stvořil tak a ne jinak, a druhé sousloví jako provokaci ke kladení otázek a tudíž otázku v metaforickém smyslu slova.

    Toto se mohlo vyjasnit až v živé diskusi. Stěží se to ale může vyjasnit v psaném textu.

    Jinak díky za ty odkazy na cvičení paměti. Kdysi jsem něco podobného hledal, ale pak jsem na to zapomněl :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Muj pristup je spis tento: nezajimaji me ani tak oborove (meta)otazky, zajimaji me jen nektere existencialni otazky. Vposledku zhruba jen tyto: 1. je neco po smrti, 2. je nebe, 3. je peklo, 4. je lepe zit hedonisticky? Ostatni otazky jsou pro me servisni nebo z nich se odvijejici. Pokud tyto a podobne otazky nikoho nezajimaji, snazim se priblizit, co jimi minim: priblizit, ze oc v niz bezi, je zajimave, a jsou to otazky otevrene (podobne jako Craig zde: www.reasonablefaith.org/site/News2?page=NewsArticle&id=5921).

    OdpovědětVymazat
  6. Hm, mě tedy při dostatečném rozvinutí přijdou všechny otázky filozofické. Notabene tehdy, když ty otázky začínají slovem "proč". U té druhé je spíš problém lingvistický: není to otázka (po téhle stránce). Spíš by asi měla znít trochu rozvinutěji: "Co znamená být zlodějem času dnešní doby? Existuje něco takového?" To slovo zloděj určitě není hodnotově neutrální, takže výsledek může být zajímavý.

    OdpovědětVymazat
  7. Ad Vlasta: "Co mě vlastně ve filosofii nejvíce zajímá?" je výborná otázka. Zajímavé, že to asi bude u různých filosofů různé.

    Ad Mirek: Souhlasím, že obojí lze pochopit jako filosofickou otázku. Jde tedy možná o zavedení pravidla "Snažme se o co nejpřesnější formulaci myšlenky". Vyjasnění toho, co míníme, může vést k odstranění věcné podstaty sporu.

    OdpovědětVymazat
  8. Ano, u ruznych celkove ruzne, ale melo by tu byt spolecne jadro (ac neni) - to moje. :)

    OdpovědětVymazat
  9. :-)

    Co třeba:

    (1) Co je to bytí/realita, jakou má strukturu a příčiny?

    (2) Jak žít moudře? (Díky Hadotovi teď vím, že i toto patří do filosofie)

    OdpovědětVymazat
  10. ale ty vlastovy otázky jsou personálnější než ty danovy (ta první danova): vlastu přece nezajímá to, jestli po jeho smrti něco je (pokud není totální solipsista, tak si určitě myslí, že svět existuje po jeho smrti dál), ale jestli on sám nebo nějaké jeho jádro tu svou tělesnou smrt přežívá.
    ta otázka jak žít moudře zase používá hodně nejasné slovo a provokuje k otázce: je dobré žít moudře? Přeformuloval bych to na: jaký způsob života bych si vybral, kdybych znal všechny skutečné důsledky všech možných způsobu života (přesněji: všechny pro mě relevantní důsledky, ty, které kdybych znal, tak by měly na mé rozhodnutí vliv). Ale takhle dobře a jednoduše to lze definovat jen za deterministických předpokladů, protože jinak tam furt zůstává "možnost" (spíš bychom ji měli říkat podle mě absurdní pseudomožnost), že si i při takto kompletním poznání vyberu něco, co nepokládám za nejlepší. ty vlastovy otázky se mi celkem líbí, ale jsou dost zabarveny konkrétním náboženstvím. přeformuloval bych to na: přežívám nějak svou vlastní smrt? pokud ano, je to po ní pro mě dobré nebo špatné, a může to nějak ovlivnit? pokud nepřežívám, jak je pro mě nejlepší žít?
    ale uvědomuju si, že pro spoustu lidí ten rozdíl v přežívání nehraje ani morálně vůbec žádnou roli: chovali by se stejně morálně, ať je to tak či tak. (Ostatně v židovství dlouho tu problematiku věčnosti či smrtelnosti duše neřešili a vlastně dodnes často neřeší, jak vím od kamaráda žido-Kanaďana z jeho vyprávění o jeho náboženském vzdělávání.

    OdpovědětVymazat
  11. Ano, mel jsem na mysli svuj posmrtny zivot.

    V nabozenske motivaci vyberu zvazovane hypotezy neni problem. Zvlast kdyz se mi jevi dost pravdepodobna a zasadni.

    Danovy 2 otazky me zajimaji, ale hlavne proto, ze jsou relevantni pro me otazky. A jsou myslim cenne i samy o sobe.

    Co me neustale udivuje, je, kdyz se nekdo intelektualne zalozeny, vcetne tzv. vericich filosofu, k mym a jim podobnym otazkam systematicky nedostane. Jako by cely zivot orezavali tuzku.

    Srov. pekny citat na historicalapologetics.org/43/

    + Akvinsky: . . . minimum quod potest haberi de cognitione rerum altissimarum, desiderabilius est quam certissima cognitio quae habetur de minimis rebus . . . . (Summa Theologica I, q. 1, art. 5)

    Angl.: . . . the least knowledge that may be obtained of the highest things is more desirable than the most certain knowledge obtained of the lowest things . . . .

    OdpovědětVymazat
  12. VV: Co me neustale udivuje, je, kdyz se nekdo intelektualne zalozeny, vcetne tzv. vericich filosofu, k mym a jim podobnym otazkam se systematicky nedostane. Jako by cely zivot orezavali tuzku.

    DN: Může to být tím, že se bojí, co tomu řeknou kolegové. Nebo tím, že profesionální filosofie prostě není nejhlubším zdrojem jejich života, ale spíš jen řemeslo jako např. truhlařina. Nebo tím, že o tom systematicky přemýšlí, ale nesvěřují to písmu ... napadá Tě ještě něco? ... Vlastně ano: možná nemají smysl pro filosofii.

    Pěkný citát a pěkné přirovnání, diky! :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Obecne, mam dojem, ze za apologetickycm tichoslapkovstvim vericich, vcetne duchovnich, proste stoji (1) neznalost duvodu, proc vubec verit (alespon preambulim viry), nebo (2) pojem viry jako neceho nepodlozeneho ci vylozene protirozumoveho (nekdy motivovany specifickym vykladem evangelijniho vyroku o "blahoslavenych, kteri nevideli, ale uverili", ci obavou, ze iracionalnost krestanstvi byla nejak, ac vlastne neni moc jasne jak, prokazana) nebo (3) neduvera v existenci natolik solidnich duvodu pro viru ci preambule viry, ze by se s nimi dalo vyrukovat ve verejne debate (prinejmensim na to nejsme zvykli a citime se pritom jaksi trapne a nejiste).

    U vericich filosofu navic zhusta figuruje dojem, ze pred tim, nez se zacnou intenzivne zabyvat otazkami mnou vyse naznaceneho typu, musi mit nezavisle na nich vyresenou spoustu jinych otazek. Coz je prinejmensim sporne (viz Mensssenova a Sullivan, The Agnostic Inquirer, s. 58).

    Podobně v souvislosti s nadměrně exegetickým zaměřením současné scholastiky Sullivan (v odpovedi Haldanovi v New Blackfriars) vysvětluje, že nekonečné interpretační výzkumy, jež nikdy nedospějí až k systematickému výzkumu a konfrontaci se současným myšlením, často mají jen zdánlivé oprávnění. Např. názor, že před seriózním zvážením vztahu nějaké myšlenky vybraného scholastického klasika, např. Tomáše, k nějaké související myšlence současného předního filosofa, např. Saula Kripkeho, nejdřív musíme jasně a pokud možno dokonale chápat myšlenku Tomášovu, prostě není pravdivý. Smysl Tomášovy výpovědi často lépe vyvstane právě díky srovnání, např. s kritikou. Takové srovnání nás nutí k hledání interpretačních variant, což rozšiřuje škálu principů, distinkcí a argumentačních linií a je ku prospěchu problémově (systematicky) i samotné exegezi.

    Soudobe akademicke klima, jak naznacujes (co tomu reknou kolegove), podezrivave k takovym otazkam, take cloveka tlaci k tomu vyslouzit si blahosklonne uznani v traktovani jinych otazek, nez mu komunita milostive dovoli pristoupit k tem, jez ho vlastne zhusta k filosofii privedly. Srov. Wm. J. Abraham, books.google.com/books?id=mRXw-PR4wz8C , pozn. 18 na s. 10-11.

    Navic pak spousta v tom bludisti zapomene, proc se do nej vydala, nebo si namlouva, ze jde po puvodni ceste. A pokud po ni prece jen jde, nikdy nedojde. "... if it does matter, then the investigation should terminate before the investigator terminates." (Menssenova + Sullivan.) "Philosophy's long, life's short." (Plantinga.) "Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo." (Kazatel.)

    OdpovědětVymazat