Potíže, které mám s Aristotelovým dělením věd (3.5.2010):
1. Teoretické vědění zahrnuje podle uvedených příkladů pouze vědění o přírodě (a o její Příčině). Cožpak ale neexistují různé sociální a humanitní vědy, jejichž cíl je také teoretický, tj. "pravdivé poznání pro ně samo"? Zdá se, že Aristotelés směšuje vědění o tom, jak jednat/vytvářet (cíl praktický/umělecký/užitkový) a vědění o samotném jednání/vytváření (cíl teoretický). Např. (ideálně vzato) politikovi jde o spravedlivé uspořádání státu, kdežto politologovi o poznání politické reality; hudebníkovi jde o složení a předvedení hudebního díla, kdežto muzikologovi o poznání hudební reality. Obojí se samozřejmě prolíná, nicméně cíle jsou různé.
2. Kam patří sport a sportovní vědění? Mezi produktivní vědění? Pokud ano, muselo by sportování splňovat dvě podmínky (a) hodnota sportování by spočívala ve výsledku; (b) výsledek by měl být krásný či užitečný. Zdá se, že ani jedna podmínka neplatí: hodnota sportování je často v samotné sportovní činnosti a (hlavním) cílem není často ani krása ani užitek. To ovšem znamená, že sportování je spíše praktické než produktivní vědění.
3. Třebaže ve sportu jde často o krásu, zdá se, že jeho hlavní motivací je zábavnost (hravost). Kromě poznání hledající morálně dobré jednání je tedy třeba uznat i poznání hledající zábavu (pobavení) či něco takového. Termín 'zábava' vyjadřuje naneštěstí v češtině nejrůznější pojmy, většinou s konotacemi, kterým se zde chci vyhnout. Zatím mě ale nenapadá lepší výraz a pravděpodobně půjde o to výraz ponechat a pokusit se jej lépe vystihnout (související pojmy: hra či hravost, viz např. 15.12.2009, a trochu specifičtěji: legrace/humor).
Problém klasifikace věd oživl v sedmnáctém století a byl živý až do století devatenáctého. V dvacátém století se ho chopilo knihovnictví (library science), ovšem s poměrně malou návazností na předchozí filosofickou reflexi (viz). Příkladem rozšířeného nešvaru v klasifikaci věd je řazení filosofie do společenských věd (14.4.2010).
Podle mého nejde ve sportu o žádnou speciální kategorii ve smyslu hravosti, ale o touhu vyhrát, zvítězit nad soupeřem v zápase (typicky sporty úpolové a míčové, atletika - desetiBOJ a spol.) Jedná se o simulaci jiných zápasů a bojů, která je vhodná již pro děti a dospívající, kteří se na válku teprve připravují. Motivačním faktorem u těchto sportů je "thýmos", kdežto u sportů podobných divadlu a okázalé podívané (gymnastika - NAHOTA těla v pohybu) má blízko k tanci, tedy jednoznačně produktivní záležitosti spjaté s krásou a motivované "erótem". Hodnocení rozhodčími je vlastně jen způsobem, jak zalíbení kvantifikovat a poněkud nepatřičně převést na poměřitelnost a soupeření mezi jednotlivými akrobaty/artisty/cirkusáky.
OdpovědětVymazat