Z výše (tedy de facto z níže) nastíněného pojetí bytí (jakožto aktivního a vztažného) vyvozuje Clarke tři důsledky:
- schopnost přijímat, receptivita, jakožto doplňující pól sebesdílení, není jen nedostatkem či nedokonalostí (jak se tradičně mělo za to);
- vztahy, které jsoucna navazují, tvoří jakousi univerzální komunitu, spolu-bytí;
- všechna jsoucna, podle svých možností, chtějí růst a růst umožňovat, tj. –zdá se - směřují k jakémusi nejvyššímu Dobru, tzn. dochází u nich k sebe-transcendenci.
„Celé univerzum se proto stává nezměrným skrytým usilím po dosažení Boha“ (s. 31; srv. SCG III,16-21)
Žádné komentáře:
Okomentovat