Filosofická antropologie 1 (mýtus)

Blíží se mi přednášky z filozofické antropologie na České zemědělské univerzitě. V první přednášce a semináři mám v plánu hovořit o třech tématech:

A. Myšlení o člověku mezi mýtem, filosofií, a vědou
B. Zkoumání člověka - filosofie a empirické vědy
C. Stručná historie antropologie

Nejprve k části prvního tématu:

Původně slovo ‘mýtus’ (μύθος) znamenal v řečtině jakékoli “vyprávění”. V dnešním jazykovém úzu má toto slovo dvojí význam. Buď negativní, pro evidentně nepravdivý či smyšlený příběh; anebo neutrální, pro vyprávění, která poskytují porozumění celku světa nebo nějaké jeho části v jejich významu pro lidský život. Podle obsahového zaměření lze mýty v neutrálním smyslu slova rozdělit na:

• kosmogonické: o vzniku a počátcích světa;
• aitiologické: o původu různých jmen, svátků, zvyků či institucí;
• soteriologické: o záchraně (spáse, vykoupení);
• eschatologické: o nejzažší budoucnosti či konci světa.

Mýty a mytologické systémy patří mezi nejstarší formou lidské kultury.Ve starověkém Řecku byly mýty podrobeny kritice ze strany rodící se filosofie (třebaže ještě Platón je využíval ve svých dílech), v židovství byl jejich význam umenšen důrazem na náboženské právo, v Indii byl velkým demytologizátorem Buddha, v Číně se dokonce mýty nedostaly ani do literární historie.

V prostoru “vážného” či “akademického” myšlení nebyly mýty brány važně po celá tisíciletí. Nebo lépe řečeno, byly chápany pouze ve svém prvním významu, negativně, jako “smyšlené příběhy”. Pozitivnější status jim začal přisuzovat až Johann Gottfried von Herder (1744-1803, SEP), který v nich viděl sebe-projev národů (etnických skupin). Podle Carl Gustava Junga (1875–1961) jsou mýty symbolickým vyjádřením vnitřních, “archetypálních”, zkušeností a mentálních stavů. Podle Paula Ricoeura (1913–2005, SEP) mýty vyjadřují pochopení, které má člověk o sobě ve vztahu k základu a hranici své existence.

V současnosti se vyskytují názory, které mezi mýty a vědou (filosofií) nevidí zásadní rozdíly. To je stěží udržitelné stanovisko. Na druhou stranu je třeba uznat, že mýty jakožto vyprávění “o člověku v celku světa” jsou patrně nevyhnutelné. Zcela jistě to platí o raných, dětských, fázích života. V dospělosti je snad možné se mýtům vyhýbat a držet se “vědeckého” postoje k životu, ovšem je třeba si uvědomit, že i ve vědě vznikají jakožto rezultáty mj. i vyprávění. Tato vyprávění pak mají podobnou strukturu a funkci jako mýty, třebaže proces, jímž vznikají je odlišný: "obyčejné" mýty jsou výsledkem myšlení "samovolného", mlhavého, nekritického, kdežto "vědecké" mýty jsou výsledkem myšlení usilujícího o jasnost a zdůvodnění. Další skupinou mýtů jsou umělecké mýty (Tolkienův Pán prstenů, Lewisova Narnie, Brownova Šifra mistra Leonarda) a mýty ideologické (nacismus, komunismus).

Mýty, které nám v průběhu života umožňují orientaci v našem životě, je tedy třeba zdůvodňovat a “zvědečťovat”. Nemusíme je odmítat, ale měli bychom si být vědomi toho, že ne všechny mýty jsou stejně pravdivé, přesné a zdůvodněné.

V semináři bych rád probral následující mýty: Epos o Gilgamešovi, Genesis 1-3, Platónův mýtus o jeskyni.