sobota 21. listopadu 2009

Člověk a jeho hodnoty 5

... pokračování:

Podívejme se nejprve na nesprávná pojetí životního naplnění. Tato pojetí lze rozdělit do dvou základních typů. První typ hledá životní naplnění v rozkoši či v příjemnosti. Příjemnost si definujeme jako stav, který nastává v okamžiku dovršení nějaké fyzické činnosti – batole se doplazí ke své hračce, pes se napije vody z kaluže. Druhý typ hledá životní naplnění v uspokojení. Uspokojení si definujeme jako stav po dosažení nějakého cíle (na úrovni jednání, která odpovídá sociální svobodě). Student je např. uspokojen (má radost) z toho, že dodělal školu. Ředitel zoo je uspokojen z toho, že se po intenzivní trpělivé péči podařilo odchovat mládě vzácného druhu.

Spočívá životní naplnění v příjemnosti? Proti ztotožnění životního naplnění a příjemnosti hovoří za prvé to, že příjemnost je vždy lokalizovaná časově či prostorově; netýká se nás celých a celého našeho života. Můžeme se totiž cítit příjemně i při činnostech, které nám celkově vzato ničí život (např. kouřením si podkopáváme zdraví). Zkusme si také následující myšlenkový experiment: Představme si člověka, kterému je tajně odoperováno tělo, takže z něho zůstane pouze mozek. O tento mozek je ovšem „dobře“ postaráno – je vložen do laboratorní kádičky, pomocí přístrojů je v něm vytvářena dokonalá iluze světa a navíc je zásobován „hormonem štěstí“. Tento člověk-mozek žije tedy v nepřetržité rozkoši (příjemnosti). Řekli bychom ale, že tento člověk žije naplněný život?

Za druhé hovoří proti ztotožnění životního naplnění a příjemnosti fakt, že příjemnost je vždy soukromá. Zaměření na rozkoše a příjemnosti vede k sebe-střednosti. A pokud je pravdou to, že člověk je bytost společenská, pak příjemnost nás nemůže naplňovat, protože sama o sobě není něčím, co by mohlo společenství lidí vytvářet. (Zde by bylo možné namítnout, že např. partu alkoholiků spojuje rozkoš z požívání alkoholu; ve skutečnosti spojuje tuto partu jejich společný zájem o alkohol; vlastní pocit rozkoše i následnou kocovinu musí každý nést jen sám za sebe.)

Spočívá životní naplnění v (pocitu) uspokojení? Proti ztotožnění životního naplnění a uspokojení hovoří za prvé to, že každé uspokojení po dobře vykonané práci je pouze krátkodobé. Brzy si hledáme další cíl, kterého bychom chtěli dosáhnout. Žijeme-li pouze pro konečné, uskutečnitelné, vize, pak se buď nacházíme ve fázi, kdy jsme je ještě neuskutečnili a nejsme tedy spokojení, anebo jsme je sice uskutečnili a jsme uspokojení, ovšem nikoli na dlouho. Za druhé, pokud by životní naplnění spočívalo v uspokojení, pak by celý život měl smysl pouze na základě dosažení nějakého výsledku – studium by mělo smyslu pouze, je-li dokončeno, život v harmonii s přírodou pouze v případě, že se nám podaří splnit nějaké vytčené cíle (zachovat čisté ovzduší). Co když by se nám nepodařilo splnit tyto cíle? Znamenalo by to, že náš život byl nesmyslný? Navíc i v případě, že se nám podaří dodělat nějaký plán, můžeme tím zpětně darovat naplnění svému životu? Zdá se zřejmé, že ať už dosáhneme vytčených cílů či nikoli, pokud bychom viděli nejvyšší smysl života jen na úrovni uspokojení z realizovaných plánů a vizí, alespoň část našeho života zůstane nesmyslá.

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2011.blogspot.com