A znovu a znovu: Co je to taoismus?

V čem tedy taoismus spočívá? Tato otázka je uchopena různým způsobem.

"Tradiční" strategie

Podle ní je taoismus dvojí:

1. filosofický (道家), formulovaný Laozim a Zhuanzim asi ve 4. stol. př. n.l.
2. náboženský (道教), který vznikl z lidové zbožnosti asi ve 2. stol. n.l.

Tyto dva taoismy spolu vlastně téměř nesouvisí: ten první je pro intelektuály a týká se meditace o pěstování Cesty a Ctnosti, kdežto ten druhý je plný pověr, kněží, liturgie, atd.

Toto tradiční pojetí bylo převzato na Západě od čínských modernistů v devatenáctém století (příp. se vyskytuje ještě dříve u jezuitských misionářů 17. a 18. století, kteří taktéž vesměs protěžovali osvícenský konfucianismus na úkor taoismu; prý sice existuje překlad Dao De Jingu do latiny, ovšem zatím se mi jej nepodařilo lokalizovat).

Modifikovaná "tradiční" strategie
"Tradiční" pohled na taoismus přetrvává místy dodnes, třebaže mnozí (např. Ewa Wong, podle níž jsem zpracovával svou mini-historii taoismu) svůj pohled modifikovali: podle novější strategie není mezi filosofickým a náboženským taoismem zas tak hluboká propast. (Tento druhý pohled pomohl prosadit mj. Michael R. Saso svými fascinujícími průkopnickými pracemi o současném žitém taoismu, např. v knize Taoist Master Chuan, 1978).

Je toto poslední slovo k tématu? Zdá se, že se rodí další "změna paradigmatu":

Kontextuální-holistická strategie
Výsledky mnoha let špičkových taoistických badání jsou pravděpodobně poprvé synteticky představeny v knize Russella Kirklanda Taoism: The Enduring Tradition (2004). Kirkland ve své knize přesvědčivě vyvrací desítky běžně uváděných tvrzení o Laozim, Zhuanzim, poměru taoismu a konfucianismu, podstatě taoismu, atd. Podle Kirklanda:

… témeř do konce dvacátého století téměř všichni badatelé, asijští i západní, … zastávali definici “taoismu” která vylučovala téměř všechny taoistické myslitele posledních dvou tisíc let … Tato definice nikdy nebyla předložena k diskusi živým taoistům k úvaze. Můžeme si s úsměvem představit někoho, kdo “definuje křesťanství” striktně na základě kanonických evangelií ... aniž by vzal v úvahu Pavla nebo Nicejský konci nebo Augustina nebo Luthera, prostě žádného křesťana ať už minulosti či žijícího v současnosti" (Kirkland p. xvii)

Kirkland vytýká moderním badatelům to, že si narcisticky rozdělili taoismus na „dobrý“ (filosofický) a „špatný“ (náboženský), protože ten náboženský se příliš podobá katolictví a jiným tradičním náboženstvím. „Dobrý“ taoismus prý neobsahuje žádná specifická dogmata a znamená prostě „soulad s přírodou.“ Nikoho už pak nezajímá, že takto žádný taoista nikdy nedefinoval své náboženství. Kirkland apeluje na to, aby se nechala promluvit vlastní taoistická tradice. (s. 6-7)

Jak tedy přistupuje Kirkland k otázce co je taoistické a co nikoli?