Subjektivní vs. objektivní: obrana barev

Bertrand Russell ve své knize The Problems of Philosophy (1912; ch. 1) argumentuje, že věci, např. stůl, nemají žádnou barvu, protože z každého uhlu a za různých podmínek vidí každý člověk jinou barvou a žádný z daných zrakových vjemů není privilegovaný, ergo. Podobně i moji studenti (tedy vesměs studentky) se "učili už ve dvou předmětech (fyzika a psychologie), že barvy neexistují." V návaznosti na Anthony Kennyho (The Metaphysics of Mind) jsem hájil realitu barev následujícím způsobem:

OBJEKTIVITA VNĚJŠÍCH SMYSLŮ
Descartes a jiní moderní filosofové vzali rozlišení primárních a sekundárních kvalit, které zhruba odpovídá Aristotelskému rozlišení mezi vlastnostmi vnímatelnými vícero či pouze jedním smyslem, za východisko k tvrzení, že zatímco např. tvar je skutečně (objektivně) vlastnost věcí mimo naši mysl, barva, vůně, chuť, teplo, atd. jsou pouze (subjektivně) něčím v naší mysli.

Descartův omyl spočívá ve dvou chybách:

1. V konfúzi pojmů subjektivity a vztažnosti (relativity, relačnosti). Některé vlastnosti jsou vztažné a zároveň objektivní. Př. být vyšší než či být jednovatý jsou vztažné vlastnosti protože výšku musím srovnávat s něčím a jedovatost se vtahuje na druh organismu. Ovšem fakt, zda někdo danou relační vlastnost má je objektivní: daný pesticid je jedovatý pro dané bakterie ať si myslím co chci.
2. V předpokladu, že sekundární kvality (zápach, chuť, zvuk,) jsou na rozdíl od primárních (váha, tvar) závislé na aktuálním vnímání těchto kvalit. Je zde záměna mezi vlastností jakožto aktuálním účinkem a vlastností jakožto dispozicí vyvolat nějaký účinek. Př. Vydá padající strom ránu, když jej nikdo neslyší? Samozřejmě, že vydá, protože rána je vlastnost kmitajícího stromu (předaná vzduchu) vyvolat sluchový vjem v daném organismu. Je cukr sladký, když jej nikdo neochutná? Samozřejmě, že ano: cukr má dispozici (potenci) vyvolat sladkost na jazyku příslušného tvora.
   

“Sekundární kvality věcí jsou relativní, to znamená antropocentrické – či lépe řečeno zoocentrické. Jinými slovy, jsou to dispozice (powers) vyvolat jisté dané účinky u lidí a jiných živočichů. Z toho ale nevyplývá vůbec nic o jejich pouhé subjektivitě. Bylo by chybou říci, že se nejedná o kvalitu daného objektu. Vztah mezi smyslově vnímatelnými vlasnostmi (sensibilia) a smysly je jako vztah mezi klíčem a zámkem. Schopnost klíče zapadnout do daného zámku je něco relativního, ale stejně tak objektivního jako je velikost či tvar klíče.” (Kenny, The Metaphysics of Mind, p. 104)

Poznámká:
Vzpomínám si, že Erazim Kohák při svých přednáškách (v r. 1995/96) prohlašoval "objektivitu" za "fuj" a hlásil se k subjektivitě. Na mysli ovšem měl subjektivitu ve smyslu různých antropocentrických vlastností vztažených k subjektu. Chápat slovo "subjektivita" v tomto smyslu je ovšem méně běžné než ve smyslu "nepodložený, iluzorní, předpojatý, jednostranný, zaujatý," atd. Už Searle rozlišil tyto různé významy, takže lze koherentně tvrdit, že existuje celá řada objektivních (ve smyslu reálných, položených, atd.) faktů o subjektivitě (ve smyslu: vztažnosti lidské mysli z perspektivy "já") (viz The Rediscovery of Mind, 1992).