pátek 31. prosince 2010
PF 2011
pondělí 27. prosince 2010
Pánek o Evropě
Přední český historik Jaroslav Pánek přednesl a publikoval v časopise Vesmír vynikající zamyšlení "Mezi minulostí a budoucností našeho domova: Malá úvaha nad Evropou" (děkuji Tomašovi M. za odkaz). Článek střízlivě a výstižně popisuje současný stav Evropy v historickém kontextu a na závěr dává rady co s tím, mj.:
"(1) Učiňme téma evropské civilizace jedním ze závažných předmětů na vysokých a postupně i na středních a základních školách. ... (2) Rozviňme o tomto tématu diskusi na celospolečenské úrovni; zbavme se tabuizace závažných otázek a strachu z přemýšlení o budoucnosti; postavme téma civilizace na úroveň srovnatelnou s tématy ekologickými."
Svým způsobem jsou tato doporučení již zčásti implementována - v Rámcových vzdělávacích programech (RVP) pro ZŠ a SŠ je jedno z pěti průřezových témat "Výchova k evropským a globálním hodnotám". Vlastní popis a formulace tohoto tématu je ovšem natolik nemastná, neslaná a politicky korektní a další průřezové téma (multikulturní výchova) má přesně opačného ducha, takže celkový přínos RVP je zatím neutralizován. (Uvidíme, zda se PKL podaří formulovat lepší alternativu)
V Pánkově článku bych nesouhlasil pouze s několika drobnostmi:
"Osvícenství 18. století a revoluce vycházející z jeho idejí podstatně oslabily vliv církví na veřejný život, ale nepopřely křesťanské, přesněji řečeno křesťansko-‑židovsko-antické základy evropské civilizace. Otevřely cestu k sekularizaci a zároveň i ke snazšímu dorozumění mezi zeměmi, které v předchozích staletích vyrůstaly pod konkurenčními vlivy katolicismu, pravoslaví či různých forem protestantismu. Tato nová situace konečně přinesla plné zrovnoprávnění židovské menšiny, bez jejíhož intelektuálního vkladu si vůbec nelze představit kulturní a vědecký vzestup moderní Evropy."
Souhlas až na to, že by osvícenství jako takové nepopřelo základy "křesťansko-židovsko-antické civilizace". U některých forem osvícenství (francouzské) totiž k tomuto popření došlo, u jiných nikoli (angloamerické). Rakouskouherská forma osvícenství (např. u Bolzana) vzešla dokonce přímo z některých katolických kruhů (což sice nesvědčí ani autentickému katolictví ani osvícenství, ale to je jiná otázka).
"Obavy z muslimů a z islamizace, ale hlavně strach z terorismu přiživují události, které se před očima Evropanů odvíjejí na ostatních kontinentech. Takové země jako Libanon či Kosovo se stávají laboratořemi, v nichž se procesy islamizace odehrávají takřka „v přímém přenosu“. Narůstající strach Evropanů už přináší první hysterické reakce. Nejnápadnější z nich je nedávné obnovení irského zákona o přísném postihu těch, kdo se rouhají. Pod trestní sankci byly v katolickém státě postaveny všechny projevy, které mohou vzbuzovat pohoršení věřících. Na jedné straně je to pokus o ochranu víry, na druhé straně nesplnitelná snaha zajistit ničím neproblematizované soužití vyznavačů různých náboženství. Avšak z povahy různých konfesí plyne, že leccos z toho, čemu jedni pevně věří, druzí odmítají, neboť je to v rozporu s jejich vírou. Nejde tedy jen o urážky jinověrců, ale také o kritické uvažování, ať již z hlediska konkrétního náboženství, či z pohledu agnostiků a ateistů. V důsledku znamená takový zákon vážný zásah proti svobodě kritického myšlení, na němž byla budována moderní Evropa."
Mezi kritickým myšlením a nesouhlasem s některým náboženstvím na jedné straně a urážkami a hanobením některých symbolů a výsměchem na straně druhé je zásadní rozdíl. Nelze stavět na stejnou úrověň legislativu chránící některé státní a náboženské sysmboly před veřejným výsměchem a legislativu potlačující "svobodu kritického myšlení".
"(1) Učiňme téma evropské civilizace jedním ze závažných předmětů na vysokých a postupně i na středních a základních školách. ... (2) Rozviňme o tomto tématu diskusi na celospolečenské úrovni; zbavme se tabuizace závažných otázek a strachu z přemýšlení o budoucnosti; postavme téma civilizace na úroveň srovnatelnou s tématy ekologickými."
Svým způsobem jsou tato doporučení již zčásti implementována - v Rámcových vzdělávacích programech (RVP) pro ZŠ a SŠ je jedno z pěti průřezových témat "Výchova k evropským a globálním hodnotám". Vlastní popis a formulace tohoto tématu je ovšem natolik nemastná, neslaná a politicky korektní a další průřezové téma (multikulturní výchova) má přesně opačného ducha, takže celkový přínos RVP je zatím neutralizován. (Uvidíme, zda se PKL podaří formulovat lepší alternativu)
V Pánkově článku bych nesouhlasil pouze s několika drobnostmi:
"Osvícenství 18. století a revoluce vycházející z jeho idejí podstatně oslabily vliv církví na veřejný život, ale nepopřely křesťanské, přesněji řečeno křesťansko-‑židovsko-antické základy evropské civilizace. Otevřely cestu k sekularizaci a zároveň i ke snazšímu dorozumění mezi zeměmi, které v předchozích staletích vyrůstaly pod konkurenčními vlivy katolicismu, pravoslaví či různých forem protestantismu. Tato nová situace konečně přinesla plné zrovnoprávnění židovské menšiny, bez jejíhož intelektuálního vkladu si vůbec nelze představit kulturní a vědecký vzestup moderní Evropy."
Souhlas až na to, že by osvícenství jako takové nepopřelo základy "křesťansko-židovsko-antické civilizace". U některých forem osvícenství (francouzské) totiž k tomuto popření došlo, u jiných nikoli (angloamerické). Rakouskouherská forma osvícenství (např. u Bolzana) vzešla dokonce přímo z některých katolických kruhů (což sice nesvědčí ani autentickému katolictví ani osvícenství, ale to je jiná otázka).
"Obavy z muslimů a z islamizace, ale hlavně strach z terorismu přiživují události, které se před očima Evropanů odvíjejí na ostatních kontinentech. Takové země jako Libanon či Kosovo se stávají laboratořemi, v nichž se procesy islamizace odehrávají takřka „v přímém přenosu“. Narůstající strach Evropanů už přináší první hysterické reakce. Nejnápadnější z nich je nedávné obnovení irského zákona o přísném postihu těch, kdo se rouhají. Pod trestní sankci byly v katolickém státě postaveny všechny projevy, které mohou vzbuzovat pohoršení věřících. Na jedné straně je to pokus o ochranu víry, na druhé straně nesplnitelná snaha zajistit ničím neproblematizované soužití vyznavačů různých náboženství. Avšak z povahy různých konfesí plyne, že leccos z toho, čemu jedni pevně věří, druzí odmítají, neboť je to v rozporu s jejich vírou. Nejde tedy jen o urážky jinověrců, ale také o kritické uvažování, ať již z hlediska konkrétního náboženství, či z pohledu agnostiků a ateistů. V důsledku znamená takový zákon vážný zásah proti svobodě kritického myšlení, na němž byla budována moderní Evropa."
Mezi kritickým myšlením a nesouhlasem s některým náboženstvím na jedné straně a urážkami a hanobením některých symbolů a výsměchem na straně druhé je zásadní rozdíl. Nelze stavět na stejnou úrověň legislativu chránící některé státní a náboženské sysmboly před veřejným výsměchem a legislativu potlačující "svobodu kritického myšlení".
pátek 24. prosince 2010
čtvrtek 23. prosince 2010
Germain Grisez - dokončení
Kapitola 20 (Musíme se rozhodnout, co budeme)
Bez náboženského závazku (v širokém smyslu slova) vůči nejzažšímu zdroji smyslu není možné sladit různé nároky života. Jaký náboženský závazek je ovšem přijatelný? Grisez/Shaw se nechtějí pouštět do apologetiky, zmiňují jen některá negativní kriteria vyplývající z jejich etické teorie, např neslučitelnost s determinismem. Dále zdůrazňují rozdíl mezi věrností závazkům vůči základním lidským dobrům (ta jsou nevyčerpatelná a v jistém smyslu slova "flexibilní") a lpěním na cílech jakožto konkrétních instancích nějakého dobra.
Závěrečné shrnutí
"Nicméně, jednoduše řečeno, někteří lidé nemají příliš mnoho charakteru ani dobrého, ani špatného, který by stál za to. Jejich životy jsou dezorganizované a epizodické. Někdy dělají dobré věci, někdy špatné, není v tom ale žádný vzorec ani pravidelnost. Jejich volby jsou jejich zodpovědností, morálně řečeno, a zásadní nedostatek charakteru a životního záměru jsou více méně jejich vlastní chyba, ale o jejich životech, vezmeme-li je jako celek, můžeme stěží říci, že mají morální význam. A přeci takoví lidé většinou přijmou plnou zásluhu za své morálně dobré činy, zatímco se vposledku snaží vyhnout se zodpovědnosti za své špatné činy tím, že si namlouvají, že v hloubi svého srdce, mimo dohled, dokonce i při svém zpytování svědomí, je skryta dobrá "základní volba". Opravdu mají v úmyslu být dobří - s tím druhem úmyslu, který dláždí cestu do pekla."
"Quite simply, though, some people do not have much character to speak of, either good or bad. Their lives are disorganized and episodic. Sometimes they do good things, sometimes bad, but with no pattern or regularity to either. Their choices are their responsibility, morally speaking, and their fundamental lack of character and purposefulness is more or less their own fault; but their lives, taken as a whole, can hardly be said to have moral significance. Yet such people are likely to take full credit for their morally good acts while trying to evade ultimate responsibility for their bad ones by telling themselves that in their deepest heart, somewhere out of sight even when they examine their conscience, is hidden a good "fundamental option." They really intend to be good--with the sort of intention which paves the read to hell." (p. 239)
"Co má člověk dělat, pokud chce celkově žít život, který má morální význam jakožto jednotný celek? Odpověď musí být nyní již jasná: hledat náboženskou pravdu, usilovat o poznání morální pravdy, učinit řádný základní závazek, zorganizovat svůj život harmonickým souborem závazků, které uskutečňují základní závazek, přezkoumávat a upravovat své závazky podle toho, jak měnící se okolností otevírají nové a jiné možnosti, vykonávat své závazky věrně a důsledně, dávat všechny své schopnosti a síly do tohoto úsilí."
"What is one to do if, on balance, one wishes to lead a life which has its moral significance as a unified whole? The answer must be obvious by now: Seek religious truth, strive to know moral truth, make a sound fundamental commitment, organize one's life by a harmonious set of commitments which implement the fundamental commitment, review and adjust commitments as changing circumstances open up new and different possibilies, carry out commitments faithfully and consistently, putting all one's skill and energy into the effort." (p. 239)
Konečně
"Přišli jsme na konec této diskuse a v určitém smyslu se nacházíme v bodě, kde jsme začali. Základní zodpovědností lidské svobody je zodpovědnost vůči vytvoření vlastních životů - nás samých - skrze naše volby. Je možné, že svou svobodu užijeme dobře anebo špatně, ale není možné se vyhnout tomu, že ji užijeme. Použít svobodu dobře znamená zvolit si cesty, které nás postupně otevírají většímu uskutečnění toho, co znamená být lidskými osobami. Použít svobodu špatně znamená zvolit si cesty které brzdí a nakonec zabíjejí schopnost dalšího růstu."
"We have come, then, to the end of this discussion, and in a sense we find ourselves at the point where we began. The fundamental responsibility of human freedom is the responsibility we all face to create our own lives--our own selves--through our choices. It is possible to use this freedom well or badly, but it is not possible to avoid using it. Using freedom well means choosing in ways which progressively open us to ever greater realization of what it means to be human persons. Using freedom badly means choosing in ways which stunt, and finally kill, the capacity for further growth." (p. 240)
Etika, spíše než aby brzdila lásku zatěžujícími pravidly, je úsilí lidského rozumu poskytnout ochranu lásce--pravidla pro volby (rozhodnutí), které umožní náš postupující růst jakožto lidských osob. Pouze pokud budeme volit tímto způsobem a pokračovat v růstu jako osoby, tak můžeme být opravdu naplněni. Takovéto naplnění není totéž co požitek či praktický úspěch. Žít morálně dobrým způsobem je vždy více či méně obtížné, vše nás nevyhnutelně staví i do bolesti a může nás zaplést do tragédie--pokud tragédií myslíme to, že nedocílíme své legitimní, nicméně omezené cíle a plány. To je totiž realita a důstojnost lidského života. Svoboda je jak požehnání tak i břemeno. V obojím leží jádro toho, co znamená být člověkem."
Rather than inhibiting love by burdersome rules, ethics is human reason's effort to provide safeguards for love--guidelines for choices which make possible our continued growth as human persons. Only when we choose in this way and continue to grow as persons can we truly be fulfilled. Such fulfillment is not the same as gratification or practical success. To live in a morally good way is always more ore less difficult, all but inevitably involves us in pain, and may enmesh us in tragedy--if by tragedy we mean failure to attain our legitimate but limited goals and objectives. This, however, is the reality and dignity of human life. Freedom is both blessing and burden. In both aspects it lies at the heart of what it means to be human." p. 240
Důležité je podle mého názoru především zdůvodnění svobody, které je prý v knize Free choice: A Self-referential Argument (1976) a dále metafyzika v pozadí Grisezovy etiky, která je prý rozvinutá v knize Beyond the New Theism (1975).
Bez náboženského závazku (v širokém smyslu slova) vůči nejzažšímu zdroji smyslu není možné sladit různé nároky života. Jaký náboženský závazek je ovšem přijatelný? Grisez/Shaw se nechtějí pouštět do apologetiky, zmiňují jen některá negativní kriteria vyplývající z jejich etické teorie, např neslučitelnost s determinismem. Dále zdůrazňují rozdíl mezi věrností závazkům vůči základním lidským dobrům (ta jsou nevyčerpatelná a v jistém smyslu slova "flexibilní") a lpěním na cílech jakožto konkrétních instancích nějakého dobra.
Závěrečné shrnutí
"Nicméně, jednoduše řečeno, někteří lidé nemají příliš mnoho charakteru ani dobrého, ani špatného, který by stál za to. Jejich životy jsou dezorganizované a epizodické. Někdy dělají dobré věci, někdy špatné, není v tom ale žádný vzorec ani pravidelnost. Jejich volby jsou jejich zodpovědností, morálně řečeno, a zásadní nedostatek charakteru a životního záměru jsou více méně jejich vlastní chyba, ale o jejich životech, vezmeme-li je jako celek, můžeme stěží říci, že mají morální význam. A přeci takoví lidé většinou přijmou plnou zásluhu za své morálně dobré činy, zatímco se vposledku snaží vyhnout se zodpovědnosti za své špatné činy tím, že si namlouvají, že v hloubi svého srdce, mimo dohled, dokonce i při svém zpytování svědomí, je skryta dobrá "základní volba". Opravdu mají v úmyslu být dobří - s tím druhem úmyslu, který dláždí cestu do pekla."
"Quite simply, though, some people do not have much character to speak of, either good or bad. Their lives are disorganized and episodic. Sometimes they do good things, sometimes bad, but with no pattern or regularity to either. Their choices are their responsibility, morally speaking, and their fundamental lack of character and purposefulness is more or less their own fault; but their lives, taken as a whole, can hardly be said to have moral significance. Yet such people are likely to take full credit for their morally good acts while trying to evade ultimate responsibility for their bad ones by telling themselves that in their deepest heart, somewhere out of sight even when they examine their conscience, is hidden a good "fundamental option." They really intend to be good--with the sort of intention which paves the read to hell." (p. 239)
"Co má člověk dělat, pokud chce celkově žít život, který má morální význam jakožto jednotný celek? Odpověď musí být nyní již jasná: hledat náboženskou pravdu, usilovat o poznání morální pravdy, učinit řádný základní závazek, zorganizovat svůj život harmonickým souborem závazků, které uskutečňují základní závazek, přezkoumávat a upravovat své závazky podle toho, jak měnící se okolností otevírají nové a jiné možnosti, vykonávat své závazky věrně a důsledně, dávat všechny své schopnosti a síly do tohoto úsilí."
"What is one to do if, on balance, one wishes to lead a life which has its moral significance as a unified whole? The answer must be obvious by now: Seek religious truth, strive to know moral truth, make a sound fundamental commitment, organize one's life by a harmonious set of commitments which implement the fundamental commitment, review and adjust commitments as changing circumstances open up new and different possibilies, carry out commitments faithfully and consistently, putting all one's skill and energy into the effort." (p. 239)
Konečně
"Přišli jsme na konec této diskuse a v určitém smyslu se nacházíme v bodě, kde jsme začali. Základní zodpovědností lidské svobody je zodpovědnost vůči vytvoření vlastních životů - nás samých - skrze naše volby. Je možné, že svou svobodu užijeme dobře anebo špatně, ale není možné se vyhnout tomu, že ji užijeme. Použít svobodu dobře znamená zvolit si cesty, které nás postupně otevírají většímu uskutečnění toho, co znamená být lidskými osobami. Použít svobodu špatně znamená zvolit si cesty které brzdí a nakonec zabíjejí schopnost dalšího růstu."
"We have come, then, to the end of this discussion, and in a sense we find ourselves at the point where we began. The fundamental responsibility of human freedom is the responsibility we all face to create our own lives--our own selves--through our choices. It is possible to use this freedom well or badly, but it is not possible to avoid using it. Using freedom well means choosing in ways which progressively open us to ever greater realization of what it means to be human persons. Using freedom badly means choosing in ways which stunt, and finally kill, the capacity for further growth." (p. 240)
Etika, spíše než aby brzdila lásku zatěžujícími pravidly, je úsilí lidského rozumu poskytnout ochranu lásce--pravidla pro volby (rozhodnutí), které umožní náš postupující růst jakožto lidských osob. Pouze pokud budeme volit tímto způsobem a pokračovat v růstu jako osoby, tak můžeme být opravdu naplněni. Takovéto naplnění není totéž co požitek či praktický úspěch. Žít morálně dobrým způsobem je vždy více či méně obtížné, vše nás nevyhnutelně staví i do bolesti a může nás zaplést do tragédie--pokud tragédií myslíme to, že nedocílíme své legitimní, nicméně omezené cíle a plány. To je totiž realita a důstojnost lidského života. Svoboda je jak požehnání tak i břemeno. V obojím leží jádro toho, co znamená být člověkem."
Rather than inhibiting love by burdersome rules, ethics is human reason's effort to provide safeguards for love--guidelines for choices which make possible our continued growth as human persons. Only when we choose in this way and continue to grow as persons can we truly be fulfilled. Such fulfillment is not the same as gratification or practical success. To live in a morally good way is always more ore less difficult, all but inevitably involves us in pain, and may enmesh us in tragedy--if by tragedy we mean failure to attain our legitimate but limited goals and objectives. This, however, is the reality and dignity of human life. Freedom is both blessing and burden. In both aspects it lies at the heart of what it means to be human." p. 240
----------
V bibliografické poznámce odkazuje Grisez/Shaw na řadu publikací. V prvé řadě je to Grisezovo teologické opus magnum, The Way of Lord Jesus (1983?). Dále Grisez poukazuje na následující spřízněné etické teorie: Aristoteles, Etika Nikomachova a samozřejmě sv. Tomáš (k němuž Grisez publikoval řadu článků), dále Henry B. Veatch, For an Ontology of Morals: A Critique of Contemporary Ethical Theory (1971), Alasdair MacIntyre, After Virtue (1981) a A Short History of Ethics (1966), John Finnis, Fundamentals of Ethics (1983).Důležité je podle mého názoru především zdůvodnění svobody, které je prý v knize Free choice: A Self-referential Argument (1976) a dále metafyzika v pozadí Grisezovy etiky, která je prý rozvinutá v knize Beyond the New Theism (1975).
středa 22. prosince 2010
Germain Grisez - pokračování
V dalších kapitolách (viz 16.12 a 18.12.2010 a ) aplikuje Grisez svou etickou teorii na nejrůznější oblasti. Uvedu zde jen několik (pro mne) zajímavých myšlenek:
Kapitola 13: Když je jednání ambivalentní
Kapitola 13: Když je jednání ambivalentní
- týká se osmého pravidla, které lze "zachránit" pouze uznáním principu dvojího účinku ; tento princip předpokládá existenci dvojího typu činů: (a) dobrý následek činu je vyvolán špatným, (b) dobré i špané následky činu jsou neoddělitelné, ale jeden není příčinou druhého (k současným diskusím viz 29.12.2009)
- jednání je třeba hodnotit jak podle (vnitřních) úmyslů, tak podle vnějšího projevu, tj. je třeba si klást obě otázky: „Co dělám?“ a „Proč tak jednám?“; mít tzv. dobrý úmysl, např. udělat někomu radost, nestačí k omluvě činu jako je krádež šperku
- aplikace principu dvojího účinku na různé otázky: válka, sebeobrana, smrt dítěte při záchraně matky, trest smrti, umělé prodlužování života, atd.
Kapitola 14: Povinnosti: zodpovědnost ve společenství
- společenská morálka (povinnosti a práva; smluvní a společenské povinnosti; konflikt povinností)
Kapitola 15: Náš rozvoj jakožto osob závisí na nás
- rozvoj svobody-osoby navzdory překážkám prostředí a dědičnosti (trochu připomíná téma identity v soc. psychologii, viz 5.8.2010)
- úloha morálních ideálů
- svědomí jakožto schopnost posoudit moralitu daného činu
- v závěrečné bibliografii Grisez poukazuje na to, že nejbližší jeho teorii mu připadá psychologie Abrahama Maslowa (1908–1970) Toward a Psychology of Being z r. 1968 (s. 149-85) a Erika Eriksona Insight and Responsibility z r. 1964 (s. 83-134), viz 4.8.2010; myslím, že Grisezův přístup souzní i s přístupem Scott M. Pecka (s jeho ideou duchovního růstu, viz 18.8.2009)
Kapitola 16: Formace budoucnosti
- poznámky k teorii vzdělání a výchovy dětí (zásadní je svoboda sebe-určení a celistvý rozvoj osoby)
- v závěrečné bibliografii Grisez poukazuje na to, že nejbližší jeho teorii mu připadá pedagogický systém Marie Montessori (1870–1952) a odkazuje na knihu E. M. Standinga Montessori: Her Life and Thought, 1962.
- otázku pokroku lidstva (v jakém smyslu ano a v jakém ne) a nebezpečí všeléků-panaceas, které ex definitione zneuznávají fundamentální lidskou svobodu
- za jakých podmínek je reforma či revoluce morálně dobrá
- Pomáhá náboženství moralitě či nikoli? Za prvé je třeba zdůraznit různost náboženství, přičemž ani v rámci monoteismu není záruka, že povede vyznavače k morálnímu životu. I kdybychom ale uznali blahodárný vliv některého náboženství (např. křesťanství) na morální život, bylo by hrubým zkreslením jak křsťanství tak etiky redukovat křsťanství na prostředek k morálnímuo životu.
- Grisez uznává námitku, že některé interpretace křesťanství svádějí k vyhýbání se odpovědnosti ve světě či negativnímu postoji ke světu (např. Augustinova, pro něhož je tento život pouhým prostředkem jak se dostat do nebe); Grisez zdůrazňuje to, že Tomáš (v jeho pojetí) vede k plnějšímu životu už zde a nyní; více viz jeho "Man, The Natural End of" v New Catholic Encyclopedia.
- zlo není námitkou proti teismu, ale je řešitelné pouze v rámci kontextu v němž vzniklo, tj. v rámci teismu
- křesťanské náboženství dává naději tváří v tvář zlu
úterý 21. prosince 2010
Anscombová: Moderní morální filosofie (1958)
V r. 1958 vydala Elisabeth Anscombová článek "Moderní morální filosofie". Anscombová ve svém článku hájí explicitně tři teze (parafráze):
1. Dokud nebudeme mít k dispozici adekvátní filosofickou psychologii, což nemáme, nemá smyslu dělat morální filosofii.
2. Pojmy závazku a povinnosti, tj. toho co je morálně správné a špatné, jsou pouhé relikty dřívějších etických teorii (závislých na Bohu jako zákonodárci), které jsou bez původního kontextu bezobsažné.
3. Rozdíly mezi hlavními anglickými morálními filosofy od Sidgwicka jsou zanedbabatelné (všichni jsou konsekvencialisté a neuznávají "vnitřně špatné" činy, tj. ty, které jsou špatné za všech okolností).
Obsah tohoto článku ovšem nelze vyčerpat v těchto třech tezích. Díky němu se totiž pozornost řady filosofů obrátila k tzv. teorii ctností (virtue theory, IEP), inspirované Aristotelem (dnes jeden ze tří hlavních etických směrů, vedle konsekvencialismu, etiky následků, a deontologii, etiky povinností).
1. Dokud nebudeme mít k dispozici adekvátní filosofickou psychologii, což nemáme, nemá smyslu dělat morální filosofii.
2. Pojmy závazku a povinnosti, tj. toho co je morálně správné a špatné, jsou pouhé relikty dřívějších etických teorii (závislých na Bohu jako zákonodárci), které jsou bez původního kontextu bezobsažné.
3. Rozdíly mezi hlavními anglickými morálními filosofy od Sidgwicka jsou zanedbabatelné (všichni jsou konsekvencialisté a neuznávají "vnitřně špatné" činy, tj. ty, které jsou špatné za všech okolností).
Obsah tohoto článku ovšem nelze vyčerpat v těchto třech tezích. Díky němu se totiž pozornost řady filosofů obrátila k tzv. teorii ctností (virtue theory, IEP), inspirované Aristotelem (dnes jeden ze tří hlavních etických směrů, vedle konsekvencialismu, etiky následků, a deontologii, etiky povinností).
pondělí 20. prosince 2010
neděle 19. prosince 2010
4. neděle adventní (A)
Iz 7,10-14: Hospodin promluvil k Achazovi skrze proroka Izaiáše: „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to je ‘Bůh s námi’.“
Ž24: ... Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, – kdo smí stát na jeho svatém místě? – Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, – jehož duše nebaží po marnosti.
Řím 1,1-7
Mt 1,18-24: S narozením Ježíše Krista to bylo takto ...
----------
Ž24: ... Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, – kdo smí stát na jeho svatém místě? – Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, – jehož duše nebaží po marnosti.
Řím 1,1-7
Mt 1,18-24: S narozením Ježíše Krista to bylo takto ...
----------
včerejší adventní koncert v synagoze Hartmanice ...
sobota 18. prosince 2010
Germain Grisez: Osm modů zodpovědnosti
Podle Griseze existuje osm základních „modů odpovědnosti“, méně obecných než je První princip morality, ale stále velmi obecných (platících nejen pro jednotlivce ale analogicky i pro společenství). Tyto mody nám pomáhají uvidět dokonalé racionální, tzn. morální a láskyplné, jednání.
Název pravidla | Pravidlo | Odpovídající ctnost x neřest |
1. Zlaté pravidlo | Nejednej anebo se nezdržuj jednání vůči někomu na základě svévolné (pocitové) přednostní volby, pokud tato volba nevyplývá z nějakého dobra. | poctivost, nezaujatost, nestrannost x sobectví, zaujatost, zaslepenost |
2. Pravidlo trpělivosti a odpuštění | Nejednej nepřátelsky tak, že by bylo poškozeno nějaké dobro. | trpělivost, jemnost, připravenost odpustit x urážlivost, pomstychnivost, nafouknutost |
3. Pravidlo sdílení a spolupráce | Nebuď individualista v jednání vůči nějakému dobru kvůli pocitům nadšení anebo netrpělivosti. | týmový duch x být sólistou |
4. Pravidlo jednání | Nenech pocity netečnosti bránit ti v jednání pro nějaké dobro. | nadšení, činnorodost, píle x lenost, liknavost, loudavost, lenivost |
5. Pravidlo statečnosti | Nejedne na základě pocitů strachu kromě toho, kdy je třeba vyhnout se reálnému zlu (jinému než je napětí dané tím, že přestojíme tyto pocity). | statečnost, síla, vytrvalost, odvaha, houževnatost x zbabělost, choulostivost, sklon nic nedodělat |
6. Pravidlo sebe-ovládání | Nesnaž se uspokojit emoční potřeby kvůli nim samým, ale pouze v rámci úsilí o dosažení nějakého (rozumem nahlédnutelného) dobra. | uměřenost,čistota, jednoduchost životního stylu, skromnost x chtivost, žádostivost, chamtivost, nenasytnost, obžerství, dravost |
7. Pravidlo reality/iluze | Nedávej přednost a nejednej kvůli pocitu, že se účastníš nějakého dobra na úkor skutečné účasti na tomto dobru. | opravdovost, poctivost, jasnozřivost x sebeklam, dětinskost, naivita, lehkovážnost |
8. Pravidlo respektu | Nedopusť, aby tě přitažlivost nějakého dobra vedla k jednání proti jinému dobru. | morální integrita x vypočítavost (účel světí prostředky) |
Podle k. 11 a 12 (viz 16.12.2010)
pátek 17. prosince 2010
Germain Grisez: První princip morálky
Kapitoly 1 až 8 z knihy Za hranice nové morálky jsem zapracoval do loňské série "Člověk a jeho hodnoty" (15.12.2009 - vyšlo také vloni ve sborníku Kam doletí svatojánci, ed. Jana Fellnerová).
Pokračujme teď v expozici Grisezovy etické teorie.
Morální čin spočívá v plně racionální volbě, nemorální spočívá v méně než plně racionální volbě. Každý čin totiž směřuje k nějakému dobru, ovšem ne každý způsob volby tohoto dobra je morálně dobrý. Nemorální volby jsou exkluzivní a vylučují rozvoj a realizaci základních dober u sebe či u jiných. Morální volby jsou naopak inkluzivní a volí realizaci základních dober u sebe či u jiných (do té míry, do jaké je to v dané situaci přirozeně možné). Toto tvrzení lze shrnout do Prvního principu morálky:
Při volním jednání pro [základní] lidská dobra a k vyhnutí se tomu, co se jim příčí, by si měla daná osoba vybrat a prostě chtít jen a pouze ty možnosti, které jsou slučitelné s chtěním celistvého lidského naplnění. (Grizes/Shaw, Beyond New Morality, p. 103)
Toto poněkud suchopárně a právnicky znějící pravidlo lze pravděpodobně shrnout do jednoduchého „jednej v souladu s celistvým lidkým naplněním“, tj. s vizí ideálního dokonalého společenství všech lidí naplněných ve všech lidských dobrech.
Jaké místo má v této abstraktním a pro někoho pravděpodobně složitě znějící teorii láska? Nespočívá veškerá morálka a etika v lásce? V určitém smyslu ano: pokud by naše láska byla opravdová a dokonalá, pak veškerá morálka a etika spočívá v lásce (odtud slavné Augustinovo „Miluj Boha a čiň co chceš“, které je někdy dezinterpretováno jako „Dělej si co se ti zlíbí“). Nicméně protože naše láska je pokřivená a nedokonalá potřebujeme morální pravidla (a etickou teorii), které nám pomáhají správně vidět co bychom dělali, kdyby naše láska byla dokonalá.
Pokračujme teď v expozici Grisezovy etické teorie.
Morální čin spočívá v plně racionální volbě, nemorální spočívá v méně než plně racionální volbě. Každý čin totiž směřuje k nějakému dobru, ovšem ne každý způsob volby tohoto dobra je morálně dobrý. Nemorální volby jsou exkluzivní a vylučují rozvoj a realizaci základních dober u sebe či u jiných. Morální volby jsou naopak inkluzivní a volí realizaci základních dober u sebe či u jiných (do té míry, do jaké je to v dané situaci přirozeně možné). Toto tvrzení lze shrnout do Prvního principu morálky:
Při volním jednání pro [základní] lidská dobra a k vyhnutí se tomu, co se jim příčí, by si měla daná osoba vybrat a prostě chtít jen a pouze ty možnosti, které jsou slučitelné s chtěním celistvého lidského naplnění. (Grizes/Shaw, Beyond New Morality, p. 103)
Toto poněkud suchopárně a právnicky znějící pravidlo lze pravděpodobně shrnout do jednoduchého „jednej v souladu s celistvým lidkým naplněním“, tj. s vizí ideálního dokonalého společenství všech lidí naplněných ve všech lidských dobrech.
Jaké místo má v této abstraktním a pro někoho pravděpodobně složitě znějící teorii láska? Nespočívá veškerá morálka a etika v lásce? V určitém smyslu ano: pokud by naše láska byla opravdová a dokonalá, pak veškerá morálka a etika spočívá v lásce (odtud slavné Augustinovo „Miluj Boha a čiň co chceš“, které je někdy dezinterpretováno jako „Dělej si co se ti zlíbí“). Nicméně protože naše láska je pokřivená a nedokonalá potřebujeme morální pravidla (a etickou teorii), které nám pomáhají správně vidět co bychom dělali, kdyby naše láska byla dokonalá.
čtvrtek 16. prosince 2010
Germain Grisez: Za hranice "nové morálky" (1988)
Po čase se potřebuji vrátit ke studiu etiky (viz 2.10.2010), tentokrát v souvislosti s PKL (16.6.2010). Jak jsem již zmiňoval nejvíce mne nadchla etická teorie Germaina Griseze, zatím čerpám z jeho úvodní učebnice Beyond the New Morality: Responsibilities of Freedom z r. 1988, kterou napsal s Russelem Shawem.
Kapitoly knihy:
1. Svoboda znamená zodpovědnost
2. Být osobou je celoživotní úkol
3. Co naplnění není
4. Naplnění je být cele osobou
5. Osoby se navzájem doplňují
6. Ne vždy víme, co je pro nás dobré
7. Lidská dobra: důvody k volbě
8. "Mít" (ought) poukazuje k plnosti bytí
9. První princip morálky
10. Etika lásky
11. Vodítka pro lásku (Guidelines for love)
12. Osoby, prostředky, cíle
13. Když je jednání ambivalentní
14. Povinnosti: zodpovědnost ve společenství
15. Náš rozvoj jakožto osob závisí na nás
16. Formace budoucnosti
17. Pokrok v perspektivě
18. Revoluce a reforma
19. Role náboženství
20. Musíme se rozhodnout, co budeme
Kapitoly knihy:
1. Svoboda znamená zodpovědnost
2. Být osobou je celoživotní úkol
3. Co naplnění není
4. Naplnění je být cele osobou
5. Osoby se navzájem doplňují
6. Ne vždy víme, co je pro nás dobré
7. Lidská dobra: důvody k volbě
8. "Mít" (ought) poukazuje k plnosti bytí
9. První princip morálky
10. Etika lásky
11. Vodítka pro lásku (Guidelines for love)
12. Osoby, prostředky, cíle
13. Když je jednání ambivalentní
14. Povinnosti: zodpovědnost ve společenství
15. Náš rozvoj jakožto osob závisí na nás
16. Formace budoucnosti
17. Pokrok v perspektivě
18. Revoluce a reforma
19. Role náboženství
20. Musíme se rozhodnout, co budeme
středa 15. prosince 2010
Problém obecnin ve staročínské filosofii?
Podle Fung Yu-lana (A History of Chinese Philosophy, 1937/1952, s. 205) byl problém obecnin objeven a reflektován i staročínskými filosofy. Své tvrzení Fung Yu-lan opírá mj. o krátký spis Kungsun Lunga (公孫龍 Gōngsūn Lóng; asi 325–250 př. Kr.), který prý používá znak 指 (zhǐ; prst, ukazovat) ve smyslu obecniny, kladeného do protikladu ke konkrétním jednotlivinám (物 wù, věc). Dnes je Fung Yu-lanova interpretace odmítána především díky práci A. C. Grahama. Každopádně, i kdyby měl ve své interpretaci Fung Yulan pravdu a problém obecnin byl v Číně skutečně objeven, jisté je, že se tento problém od nástupu Hanů (po r. 206 př. Kr.) pozornosti netěšíl a pozdější čínští myslitelé se jím nezabývají.
Více viz SEP.
Více viz SEP.
úterý 14. prosince 2010
Antropologie náboženství ZS 2010/11
Končí druhý běh antropologie náboženství na ČZU (viz úvod k LS 2009/10, 20.1.2010 a 21.1.2010). Na rozdíl od předchozího běhu nebyl tento semestr zkrácený a tudíž jsem více stihl mluvit o argumentech proti a pro boží existenci (ontologické, kosmologické, teleologické, mravní a z náboženské zkušenosti). Nejvíce času jsem věnoval náboženské zkušenosti, protože to je něco, co vesměs nejvíce studentů zaujme. Argumenty jsem zpracoval především podle Peter Cola (k němuž jsem stále více kritický), ovšem načetl jsem si něco málo i z úžasného Blackwell Companion to Natural Theology, který mi doporučil Vlasta V. (viz 30.3.2010).
pondělí 13. prosince 2010
Nové Hrady - dojmy a postřehy
Konference mě obohatila pěkným dějinným panoramatem západního před-novověkého myšlení o obecninách: od Platóna, Aristotela (Cardal) a Porfyria (Karfíková a další), přes Avicennu (Němec), Anselma (Otisk) a Abélarda (Karfíková) až po Tomáše Akvinského (Cardal, Němec), různé tomisty (Jindráček, Svoboda, Heider), scotisty (Novák, Heider), nominalisty (Sousedík, Hanke, Heider) s kodou scholastického empiricisty Sebastiana Izquierda. Navíc vše s pěkným exkurzem do Byzance (Milko), systematickou přednáškou o abstraktních pojmech (Peroutka) a především s řadou podnětných diskusí s velmi inteligentními lidmi.
Několik pro mne užitečných prvků (zcela subjektivně vybraných) :
Několik pro mne užitečných prvků (zcela subjektivně vybraných) :
- Porfyriovy otázky o obecninách z Isagogé a jejich kontext (Karfíková)
- Abelardova snaha zodpovědět Porfyriovy otázky pomocí pojmu status, stavu věcí (Karfíková); zde mě napadá hypotéza, že Abélardův ojedinělý středověký náběh na metafyziku stavů věcí lze přičíst tomu, že znal Peri hermeneias a nikoli Metafyziku - logika snadno svede na scestí ontologii; podobně i dnes je díky relativní absenci logické teorie pojmu a naopak výraznému důrazu na teorii propozic řada ontologů fixovaná na prioritu stavů věcí (state of affairs) na úkor věcí samých (things)
- Avicennovy texty o essentia či natura absoluta (Němec)
- svérázná recepce Avicennova učení u Jindřicha z Gentu (Němec) - "vznik esse essentiae"
- svérázná "syntéza nominalismu a ultrarealismu" u irského scotisty Pontia (Novák)
- možnost pojímat abstraktní pojmy (lidství, živočišnost, atd.) jako nepredikovatelné i jako predikovatelné, tj. jako obecniny i neobecniny; ztotožnění predikovatelného abstrakta s "naturou absolutou" (Peroutka)
- fakt, že Domingo de Soto byl sice dobrý logik-sémantik, ale metafyziku obecnin příliš do hloubky nerozpracoval (Svoboda)
- fakt, že v Byzanci se sice v pátém a šestém století rozvíjela "řecká scholastika" (kvůli rozpracování dogmatu o Vtělení a o Trojici), ale pak už se logické a metafyzické aspekty Aristotelismu příliš nerozvíjely (Aristotelés byl sice hlavním autorem byzancké vzdělanosti, ale jakožto teoretik rétoriky) (Milko)
- struktura essence/subsistence v rámci supposita a její aplikace v rámci konečných jsoucen i Boha (různé diskuse)
neděle 12. prosince 2010
3. neděle adventní (A)
Iz 35,1-6
ŽALM 146
Jak 5,7-10 ... vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko.
Mt 11: Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší. ...“
----------
Jedná se v podstatě o argument pro mesiášství ze zázraků. K filosofické analýze viz starý článek SEP (Michaela Levina) a nový článek SEP (Tim McGrew).
ŽALM 146
Jak 5,7-10 ... vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na drahocennou úrodu! Čeká na ni trpělivě, až přijde podzimní a jarní déšť. Vydržte i vy trpělivě a posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko.
Mt 11: Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší. ...“
----------
Jedná se v podstatě o argument pro mesiášství ze zázraků. K filosofické analýze viz starý článek SEP (Michaela Levina) a nový článek SEP (Tim McGrew).
sobota 11. prosince 2010
Nové Hrady 3 (Konference k obecninám)
Program z dneška:
- "Teorie absolutně uvažované přirozenosti ve druhé scholastice" (Daniel Heider)
- "Teorie obecnin v barokním scotismu" (Lukáš Novák)
- "Sémantika abstraktních pojmů" (David Peroutka)
- "Teorie obecnin u Sebastiana Izquierdo" (já)
pátek 10. prosince 2010
Nové Hrady 2 (Konference k obecninám)
Program z dneška:
- „Sémantika W. Ockhama a spor o univerzálie ve 14. století“ (Prokop Sousedík)
- „Ontologické závazky vědeckého diskurzu v logice čtrnáctého století“ (Miroslav Hanke)
- „Téma univerzálií v italském tomismu 14. a 15. století“ (Efrém Jindráček)
- „Pojem esence uvažované absolutně u Avicenny, Tomáše Akvinského a Jindřicha z Ghentu“ (Václav Němec)
- „Universalie a jednotlivina v Abélardově výkladu Isagoge: Abélardovy odpovědi na Porfyriovy otázky“ (Lenka Karfíková)
- „Univerzálie v Byzanci – dva pohledy“ (Pavel Milko)
- „Teorie univerzálií u Dominika de Sota“ (David Svoboda)
čtvrtek 9. prosince 2010
Nové Hrady 1 (Konference k obecninám)
Konečně je zde konference "Problematika univerzálií od raně středověké po raně novověkou scholastiku", organizovaná Danem Heiderem a Davidem Svobodou (TF JČU) v Nových Hradech (viz 26.10.2010). Program je intenzivní, diskuse velmi užitečné (a srdečné). Nějaké poznámky z referátů si sice dělám, ale stíhám zatím jen sepsat program:
- „Problematika univerzálií v první a druhé scholastice“ (Daniel Heider)
- „Raně scholastické univerzálie – formulace a transformace otázky v 11. století (tzv. vokalismus a Anselm z Canterbury)“ (Marek Otisk v telekonferenci)
- „Jednota a mnohost jsoucna u Tomáše Akvinského“ (Roman Cardal)
středa 8. prosince 2010
Loux o obecninách 1
Podle Michaela J. Louxe (viz 7.6.2010) je východiskem diskuse o obecninách fenomén podobnosti (Metaphysics: A Contemporary Introduction, 1998, 2002, 2006):
"Debatě mezi realisty a nominalisty davá podnět fenomén podobnosti či shody atributů. Realisté tvrdí, že tam, kde jsou si objekty podobné či se shodují v atributu, tam je i jedna věc, kterou tyto objekty sdílí či mají společnou. Nominalisté toto popírají. Realisté nazývají tyto sdílené entity obecniny; říkají, že obecniny jsou entity, které mohou být simultánně exemplifikované několika různými objekty [češtěji: které mohou mít zároveň několik objektů jako své příklady]; a tvrdí, že obecniny zahrnují vlastnosti, které věci mají, vztahy, do kterých vstupují, a druhy, do nichž patří."
"The phenomenon of similarity or attribute agreement gives rise to the debate between realists and nominalists. Realists claim that where objects are similar or agree in attribute, there is some one thing that they share or have in common; nominalists deny this. Realists call these shared entities universals; they say that universals are entities that can be simultaneously exemplified by several different objects; and they claim that universals encompass the properties things possess, the relations into which they enter, and the kinds to which they belong."
Evidencí ve prospěch realismu je podle Louxe fenomén toho, že (1) vypovídáme něco o něčem (subjekt-predikátový diskurz) a (2) odkazujeme na abstraktní věci (abstraktní reference):
"K tomu, aby nám ukázali nutnost přijmout realitu obecnin, realisté poukazují na fenomény subjekt predikátového diskurzu a abstraktní reference. Realisté tvrdí, že pokud nebudeme klást obecniny jako referenty predikátových výrazů, nemůžeme vysvětlit to, jak mohou být subjekt-predikátové věty pravdivé, a dále také hájí názor, že pravdu vět s abstraktními referující výrazy můžeme vysvětlit pouze v případě, že obecniny počítáme za věci, které jsou identifikovány užitím těchto termínů."
"Toward showing us that we must endorse the reality of universals, realists point to the phenomena of subject predicate discourse and abstract reference. They claim that unless we posit universals as referents of predicate expressions, we cannot explain how subject predicate sentences can be true, and they argue that we can explain the truth of sentences incorporating abstract referring terms only if we take universals to be the things identified by the use of those terms."
Otázkou v rámci realismu jsou pak různá omezení toho, co je a co není obecninou:
"Realisté nicméně často nesouhlasí ohledně rozsahu svého výkladu predikace a abstraktní reference. Například někteří realisté popírají, že by jejich výklad predikace platil pro věty s termínem 'exemplifikuje'. Jiní realisté trvají na tom, že jejich výklad platí pouze pro primitivní a nedefinované predikáty či abstraktní termíny. Navíc podle některých realistů jsou [existují] pouze takové obecniny, které korespondují s predikáty, které jsou aktuálně pravdivé o existujících objektech; jiní jsou naopak přesvědčeni, že jsou [existují] jak exemplifikované, tak neexemplifikované vlastnosti, druhy a vztahy."
"Realists, however, frequently disagree about the generality of their accounts of predication and abstract reference. Some realists, for example, deny that their account of predication holds for sentences incorporating the term 'exemplify.' Other realists insist that their account holds only for primitive or undefined predicates or abstract terms. Furthermore, some realists hold that there are universals corresponding only to predicates that are actually true of existing objects; whereas other realists believe that there are both exemplified and unexemplified properties, kinds, and relations." Ch. 1, The Problem of Universals I: Metaphysical Realism , p. 20-21.
"Debatě mezi realisty a nominalisty davá podnět fenomén podobnosti či shody atributů. Realisté tvrdí, že tam, kde jsou si objekty podobné či se shodují v atributu, tam je i jedna věc, kterou tyto objekty sdílí či mají společnou. Nominalisté toto popírají. Realisté nazývají tyto sdílené entity obecniny; říkají, že obecniny jsou entity, které mohou být simultánně exemplifikované několika různými objekty [češtěji: které mohou mít zároveň několik objektů jako své příklady]; a tvrdí, že obecniny zahrnují vlastnosti, které věci mají, vztahy, do kterých vstupují, a druhy, do nichž patří."
"The phenomenon of similarity or attribute agreement gives rise to the debate between realists and nominalists. Realists claim that where objects are similar or agree in attribute, there is some one thing that they share or have in common; nominalists deny this. Realists call these shared entities universals; they say that universals are entities that can be simultaneously exemplified by several different objects; and they claim that universals encompass the properties things possess, the relations into which they enter, and the kinds to which they belong."
Evidencí ve prospěch realismu je podle Louxe fenomén toho, že (1) vypovídáme něco o něčem (subjekt-predikátový diskurz) a (2) odkazujeme na abstraktní věci (abstraktní reference):
"K tomu, aby nám ukázali nutnost přijmout realitu obecnin, realisté poukazují na fenomény subjekt predikátového diskurzu a abstraktní reference. Realisté tvrdí, že pokud nebudeme klást obecniny jako referenty predikátových výrazů, nemůžeme vysvětlit to, jak mohou být subjekt-predikátové věty pravdivé, a dále také hájí názor, že pravdu vět s abstraktními referující výrazy můžeme vysvětlit pouze v případě, že obecniny počítáme za věci, které jsou identifikovány užitím těchto termínů."
"Toward showing us that we must endorse the reality of universals, realists point to the phenomena of subject predicate discourse and abstract reference. They claim that unless we posit universals as referents of predicate expressions, we cannot explain how subject predicate sentences can be true, and they argue that we can explain the truth of sentences incorporating abstract referring terms only if we take universals to be the things identified by the use of those terms."
Otázkou v rámci realismu jsou pak různá omezení toho, co je a co není obecninou:
"Realisté nicméně často nesouhlasí ohledně rozsahu svého výkladu predikace a abstraktní reference. Například někteří realisté popírají, že by jejich výklad predikace platil pro věty s termínem 'exemplifikuje'. Jiní realisté trvají na tom, že jejich výklad platí pouze pro primitivní a nedefinované predikáty či abstraktní termíny. Navíc podle některých realistů jsou [existují] pouze takové obecniny, které korespondují s predikáty, které jsou aktuálně pravdivé o existujících objektech; jiní jsou naopak přesvědčeni, že jsou [existují] jak exemplifikované, tak neexemplifikované vlastnosti, druhy a vztahy."
"Realists, however, frequently disagree about the generality of their accounts of predication and abstract reference. Some realists, for example, deny that their account of predication holds for sentences incorporating the term 'exemplify.' Other realists insist that their account holds only for primitive or undefined predicates or abstract terms. Furthermore, some realists hold that there are universals corresponding only to predicates that are actually true of existing objects; whereas other realists believe that there are both exemplified and unexemplified properties, kinds, and relations." Ch. 1, The Problem of Universals I: Metaphysical Realism , p. 20-21.
úterý 7. prosince 2010
Tomášův Komentář k Aristotelově Metafyzice
(přehled knih s odkazy na anglický překlad):
1-A: Aristotelův úvod, historie metafyzického bádání
2-α: Hledání pravdy a příčin
3-Β: Metafyzické problémy
4-Γ: Subjekt metafyziky (demonstrativně)
5-Δ: Definice
6-Ε: Metoda zkoumání bytí
7-Ζ: Substance
8-Η: Principy smyslově vnímatelných substancí
9-Θ: Potencialita a aktualita
10-Ι: Jednota
11-Κ: Rekapitulace (povaha a subjekt metafyziky), pohyb
12-Λ: Proměnlivá a neměnná substance, První Hybatel
1-A: Aristotelův úvod, historie metafyzického bádání
2-α: Hledání pravdy a příčin
3-Β: Metafyzické problémy
4-Γ: Subjekt metafyziky (demonstrativně)
5-Δ: Definice
6-Ε: Metoda zkoumání bytí
7-Ζ: Substance
8-Η: Principy smyslově vnímatelných substancí
9-Θ: Potencialita a aktualita
10-Ι: Jednota
11-Κ: Rekapitulace (povaha a subjekt metafyziky), pohyb
12-Λ: Proměnlivá a neměnná substance, První Hybatel
pondělí 6. prosince 2010
Aristotelés o Platónově teorii Idejí
Podle Izquierda Aristotelés připsal Platónovi doktrínu, že obecniny jsou odděleny od jednotlivin (viz 9.11.2010). Jedna z "inkriminovaných" pasáží, kde k tomu došlo, je v Metafyzice A.6 (987a29-988a17):
"Platón se totiž již v mládí seznámil s Kratylem a s Hérakleitovým míněním, že všechny jevy smyslové zkušenosti (ta aistéta) jsou v stálém toku a že o nich není vědění, i podržel takové mínění též v pozdějších letech. Když pak Sókratés, pomíjeje otázky týkající se celé přírody, pojednával o otázkách mravního života a hledal tu to, co je obecné (to katholú), a první svoje přemýšlení zaměřil k pojmovému vymezování (peri horismón), souhlasil s ním a na základě takového názoru měl za to, že při vymezování pojmů běží o něco jiného než o předměty smyslového vnímání; soudil totiž, že je nemožné obecně platné určení (ho koinos horos) některého předmětu smyslového světa, poněvadž se stále mění. A tak onen druh jsoucna nazval idejemi a mínil, že věci smyslové oblasti jsou mimo ně a že všechny mají jméno od nich. Neboť mnohost věcí soujmenných s idejemi má prý jsoucnost tím, že v nich má účast. Slovem "účast" (methexis) však změnil jenom jméno; neboť pýthagorovci říkají, že věci jsou napodobením čísel, a Platón tvrdí, že účastí; ale to je jenom jiné jméno. Avšak co je to účast v idejích anebo napodobení, přenechali zkoumat jiným." (překl. A. Kříže 1946, rev. P. Rezek 2008; vlastní důraz)
Poznámka: Kapitola se dále zabývá (a) Platónovou třetí ontologickou vrstvou, tj. matematickými předměty (které jsou věčné a nehybné jako ideje, ale mnohé stejné jako vnímatelné předměty), (b) idejemi jako přičinami věcí, (c) tím, že Platón takto objevil další typ příčiny (kromě materiální a účinné) a to formální. Tomáš Akv. má k této kapitole pronikavý komentář (s výkladem vlastní pozice) v 10. přednášce, EN)
"Platón se totiž již v mládí seznámil s Kratylem a s Hérakleitovým míněním, že všechny jevy smyslové zkušenosti (ta aistéta) jsou v stálém toku a že o nich není vědění, i podržel takové mínění též v pozdějších letech. Když pak Sókratés, pomíjeje otázky týkající se celé přírody, pojednával o otázkách mravního života a hledal tu to, co je obecné (to katholú), a první svoje přemýšlení zaměřil k pojmovému vymezování (peri horismón), souhlasil s ním a na základě takového názoru měl za to, že při vymezování pojmů běží o něco jiného než o předměty smyslového vnímání; soudil totiž, že je nemožné obecně platné určení (ho koinos horos) některého předmětu smyslového světa, poněvadž se stále mění. A tak onen druh jsoucna nazval idejemi a mínil, že věci smyslové oblasti jsou mimo ně a že všechny mají jméno od nich. Neboť mnohost věcí soujmenných s idejemi má prý jsoucnost tím, že v nich má účast. Slovem "účast" (methexis) však změnil jenom jméno; neboť pýthagorovci říkají, že věci jsou napodobením čísel, a Platón tvrdí, že účastí; ale to je jenom jiné jméno. Avšak co je to účast v idejích anebo napodobení, přenechali zkoumat jiným." (překl. A. Kříže 1946, rev. P. Rezek 2008; vlastní důraz)
Poznámka: Kapitola se dále zabývá (a) Platónovou třetí ontologickou vrstvou, tj. matematickými předměty (které jsou věčné a nehybné jako ideje, ale mnohé stejné jako vnímatelné předměty), (b) idejemi jako přičinami věcí, (c) tím, že Platón takto objevil další typ příčiny (kromě materiální a účinné) a to formální. Tomáš Akv. má k této kapitole pronikavý komentář (s výkladem vlastní pozice) v 10. přednášce, EN)
sobota 4. prosince 2010
2. neděle adventní (A)
Iz 11,1-10: Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. ...
Text z něhož tradice odvozuje povědomí o sedmi darech Ducha svatého: moudrost (sapientia), rozum (sic! takto je překládán v českém KKC lat. intellectus), rada (consilium), síla (fortitudo), umění (sic! scientia), zbožnost (pietas), bázeň boží (timor Dei). Viz CCC.
Ž72
Řím 15,4-9: Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. ...
Mt 3,1-12: V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ ...
Text z něhož tradice odvozuje povědomí o sedmi darech Ducha svatého: moudrost (sapientia), rozum (sic! takto je překládán v českém KKC lat. intellectus), rada (consilium), síla (fortitudo), umění (sic! scientia), zbožnost (pietas), bázeň boží (timor Dei). Viz CCC.
Ž72
Řím 15,4-9: Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. ...
Mt 3,1-12: V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ ...
středa 1. prosince 2010
Izquierdo o obecninách - shrnutí
Shrňme si nyní hlavní teze Izquierdovy teorie obecnin, či přesněji řečeno té části, která se týká jejich „podstaty“ (viz 28.10.2010 až 12.11.2010). Na otázku „Co je to obecnost, která charakterizuje obecniny?“ Izquierdo odpovídá:
- I1: Obecnina je co do esence jedno, které může být v mnohém.
- I2: Obecnina je co do propria jedno, které může být vypovídáno o mnohém.
- I3: Obecnina je „objektivní pojem poznaný obecným aktem poznání“.
- I4: Obecnina je přirozenost (natura), která je společná jednotlivinám pouze v intelektu, a žádná jiná „menší“ jednota nezávisle na intelektu není.
- I5: Obecnina se vytváří aktem poznání, který zpřítomňuje mnohé jakožto jedno pomocí pomyslné jednoty, která vychází se strany objektu, poznaného daným aktem (contra nominalistické ztotožnění s konfúzním poznávacím aktem).
- I6: Obecnina má objektivní jednotu, která se tvoří pomocí náhradního fantasmatu (nicméně nelze ji s ním ztotožnit).
- I7: Obecná jednota je pomyslná jednota suppositivní, nikoli fiktivní (tj. „jakoby jednota“ a nikoli „sebe-sporná jednota“).
úterý 30. listopadu 2010
Jasnost jakožto kvalita (filosofického) myšlení
Podle A. J. Ayera (1910–1989) je úkolem filosofie vyjasňovat. Podle mé zkušenosti ovšem snad nikdo, kdo se s filosofií setkal jen krátce např. během svého středoškolského vzdělávání, si neodnáší zkušenost vyjasňování, ale spíše přesvědčení, že se jedná o velmi temnou a nejasnou disciplínu. Jak si vysvětlit tento dramatický rozpor mezi tím, co filosofie dělá (podle zkušenosti mnoha běžných lidí) a tím co údajně má dělat? Jak to, že jejím úkolem je vyjasňovat a přitom (zdá se) především zatemňuje?
Příčin tohoto rozporu je celá řada. Některé z nich vězí v samotných filosofech: někteří jasností pohrdají, např. proto aby zakryli chudobu svého myšlení, jiní prostě nejsou schopni to, co říkají, říci jasně, jiní nemají ani elementární pedagogické povědomí a neumí se svými posluchači či čtenáři komunikovat na odpovídající úrovni, atd.
Ne vždy ale vězí chyba ve filosofech, často vězí problém v samotných posluchačích: ani sebejasnnější myšlenku nejsou schopni zachytit ti, jejichž myšlení je těkavé a nesoustředěné, či ti, kteří nejsou zvyklí zabývat se něčím obecnějším a abstraktnějším než bezprostředně danou smyslovou skutečností. Ne nadarmo stálo prý nad Platónovou filosofickou Akademií „Člověk negeometrický nechť nevstupuje.“ Ten, kdo není schopen zachytit jas matematického myšlení nemůže očekávat, že zachytí jas jiného typu myšlení.
Konečně je třeba hledat příčinu rozporu mezi tím, co filosofie dělá a tím, co má dělat v samotné podstatě filosofování: filosofie má odvahu zpochybňovat „běžný selský rozum“, filosofie má odborný jazyk, filosofie se zabývá obtížnými otázkami, ...
Co přesně kýžená jasnost myšlení znamená, je sama o sobě obtížná otázka, kterou lze vyjasňovat jen postupně. Důležité na základní intuitivní rovině je ovšem již to, že jasnost je pro nás hodnotou, kterou chceme ve svém myšlení kultivovat a rozvíjet.
Příčin tohoto rozporu je celá řada. Některé z nich vězí v samotných filosofech: někteří jasností pohrdají, např. proto aby zakryli chudobu svého myšlení, jiní prostě nejsou schopni to, co říkají, říci jasně, jiní nemají ani elementární pedagogické povědomí a neumí se svými posluchači či čtenáři komunikovat na odpovídající úrovni, atd.
Ne vždy ale vězí chyba ve filosofech, často vězí problém v samotných posluchačích: ani sebejasnnější myšlenku nejsou schopni zachytit ti, jejichž myšlení je těkavé a nesoustředěné, či ti, kteří nejsou zvyklí zabývat se něčím obecnějším a abstraktnějším než bezprostředně danou smyslovou skutečností. Ne nadarmo stálo prý nad Platónovou filosofickou Akademií „Člověk negeometrický nechť nevstupuje.“ Ten, kdo není schopen zachytit jas matematického myšlení nemůže očekávat, že zachytí jas jiného typu myšlení.
Konečně je třeba hledat příčinu rozporu mezi tím, co filosofie dělá a tím, co má dělat v samotné podstatě filosofování: filosofie má odvahu zpochybňovat „běžný selský rozum“, filosofie má odborný jazyk, filosofie se zabývá obtížnými otázkami, ...
Co přesně kýžená jasnost myšlení znamená, je sama o sobě obtížná otázka, kterou lze vyjasňovat jen postupně. Důležité na základní intuitivní rovině je ovšem již to, že jasnost je pro nás hodnotou, kterou chceme ve svém myšlení kultivovat a rozvíjet.
pondělí 29. listopadu 2010
Logika argumentu (indukce)
U induktivních argumentů vyplývá závěr pouze s určitou pravděpodobností – argument je buď silný/úspěšný anebo slabý/neúspěšný. Třebaže je induktivní uvažování nědílnou součástí běžného života a hraje velkou roli např. v právu, filosofové a matematici mu věnují pozornost až v posledních staletích (na rozdíl od uvažování deduktivního, které bylo důkladně prozkoumáno již ve starověku). Jedním z důvodů zanedbání induktivního uvažování byla skutečnost, že klasická západní filosofická tradice předpokládala fundacionismus, tj. jejím cílem bylo nalezení systému propozic, které by byly nevývratně dokázané pomocí deduktivních argumentů z naprosto jistých premis.
Fundacionismus tedy stojí na dvojím: na nevývratné jistotě základních premis a na deduktivní formě argumentace z těchto premis. Deduktivní forma argumentace sama o sobě nic o epistemickém statusu premis a závěru neříká. Pokud jsou totiž u deduktivního argumentu premisy poznávány jen s pravděpodobností, pak deduktivní argument učiní závěr opět pouze pravděpodobný. Naopak induktivní argument může vést k poměrně jistému závěru, pokud jsou s jistotou poznávány jeho premisy.
Existují různé typy induktivní uvažování a různé názory na to, jak je logicky pojmout. Kdybych se měl teď zabývat induktivní logikou (jakože v nejbližší době nebudu), chtěl bych si v první fázi ujasnit tyto její témata:
- argumenty z podobnosti
- argumenty výčtem (induktivní v užším smyslu slova)
- argumenty k nejlepšímu vysvětlení (arguments to the best explanation)
- statistika, teorie pravděpodobnosti, bayesiánství
sobota 27. listopadu 2010
1. neděle adventní (A)
Iz 2,1-5 ... Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo.
Ž 122: Zaradoval jsem se, když mi řekli: – „Do domu Hospodinova půjdeme!“
Řím 13,11-14: ... Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. ...
Mt 24,37-44: (Ježíšův druhý příchod)
----------
K mému překvapení k posledním věcem (eschatologii) jsem toho v analytické filosofii náboženství příliš nenašel. (Kromě článku Peter van Inwagena Human Destiny, 2005 - se zajímavým argumentem "Soudného dne", podle něhož je 95% pravděpodobnost, že lidstvo vymře do 10 000 let)
Ž 122: Zaradoval jsem se, když mi řekli: – „Do domu Hospodinova půjdeme!“
Řím 13,11-14: ... Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. ...
Mt 24,37-44: (Ježíšův druhý příchod)
----------
K mému překvapení k posledním věcem (eschatologii) jsem toho v analytické filosofii náboženství příliš nenašel. (Kromě článku Peter van Inwagena Human Destiny, 2005 - se zajímavým argumentem "Soudného dne", podle něhož je 95% pravděpodobnost, že lidstvo vymře do 10 000 let)
pátek 26. listopadu 2010
Logika argumentu (dedukce)
Aristoteles ve svých Prvních analytikách definuje “sylogismus” takto: “řeč [tj. myšlení vyjádřené řečí] v níž, je-li něco dáno, nutně něco jiného, různého od toho, co je dáno, vyplývá pravě tím, že dané jest.”
- tato definice se vztahuje nejen syllogismy v užším smyslu slova (jakožto argumenty určité formy) ale na deduktivní argumenty jako takové
- důležitá v této definici je zmínka o hypotetické nutnosti: pokud je něco dáno, pak nutně je něco taktéž dáno; jinými slovy, u platného deduktivního argumentu, jsou-li premisy pravdivé, pak je nutně pravdivý i závěr
čtvrtek 25. listopadu 2010
Logika argumentu
Někdy se uvádí, že pokud jsou u deduktivního argumentu pravdivé premisy, jedná se o argument dokonalý (sound). Podat „dokonalý“ argument ale samo o sobě ještě nic neznamená, pokud adresát argumentu nepoznává pravdivost premis a vztah vyplývání závěru z těchto premis. Dobrý (průkazný, přesvědčivý, cogent)argument je tedy pro adresáta ten, kde (a) premisy jsou pravdivé, (b) premisy jsou poznávány jako pravdivé, (c) závěr vyplývá z premis, (d) závěr je poznáván jako vyplývající z premis.(Uvedený výčet je z pedagogických důvodů redundantní: (b) vyplývá z (a) a (c) vyplývá z (d)).
K tomu, aby se jednalo o zajímavý a informativní argument je dále třeba, aby propozice závěru nevyplývala z premis triviálně, např. tím, že je zároveň i propozicí mezi premisami.
středa 24. listopadu 2010
Metafyzika na německých barokních gymnáziích 2
Musolff (profesor pedagogiky ve vestfálském Bielefeldu) ze svých výzkumů vyvozuje mj. následující:
1. Metafyzika byla v druhé třetině 17. století společným jazykem napříč konfesemi.
"es existierte im zweiten Drittel des 17. Jahrhunderts offenbar noch eine Sprache, die von allen Lehrern der untersuchten Kurse trotz konfessioneller Unterschiede gemeinsam gesprochen und verstanden wurde: die Sprache der Metaphysik." s. 172
2. Cílem výuky metafyziky bylo poskytnout takové pochopení světa, které by žákům osvětlilo správné sebeporozumnění.
"das allgemeine Lernziel des Metaphysik-Unterrichts an den drei Gymnasien war, eine solche Verbindung zwischen dem Weltverständnis der Schüler und ihrem Selbstverständnis zu erzeugen, die ihre "wahre" Selbsidentität enthüllen würde." s. 173
3. Metoda výuky byla racionální a nepodléhala konfesijní zaujatosti.
"Was an den untersuchten Disputationen besticht, ist ihr wissenschaftlicher Stil des Denkens. ... Diese Disputationen zeigen die Offenheit dieses Unterrichts für rationale Kritik gemäß den Forderungen begrifflicher Klarheit und Bedeutungskonsistenz. Wenn die Argumente von Authoren anderer Konfessionen behandelt wurden, ging man davon aus, daß der andere gerade wie man selbst, die Wahrheit suchte." s. 173
4. Metafyzika poskytovala v 17. stol. organickou jednotu vzdělání o světě a o člověku (kterou dnes postrádáme).
1. Metafyzika byla v druhé třetině 17. století společným jazykem napříč konfesemi.
"es existierte im zweiten Drittel des 17. Jahrhunderts offenbar noch eine Sprache, die von allen Lehrern der untersuchten Kurse trotz konfessioneller Unterschiede gemeinsam gesprochen und verstanden wurde: die Sprache der Metaphysik." s. 172
2. Cílem výuky metafyziky bylo poskytnout takové pochopení světa, které by žákům osvětlilo správné sebeporozumnění.
"das allgemeine Lernziel des Metaphysik-Unterrichts an den drei Gymnasien war, eine solche Verbindung zwischen dem Weltverständnis der Schüler und ihrem Selbstverständnis zu erzeugen, die ihre "wahre" Selbsidentität enthüllen würde." s. 173
3. Metoda výuky byla racionální a nepodléhala konfesijní zaujatosti.
"Was an den untersuchten Disputationen besticht, ist ihr wissenschaftlicher Stil des Denkens. ... Diese Disputationen zeigen die Offenheit dieses Unterrichts für rationale Kritik gemäß den Forderungen begrifflicher Klarheit und Bedeutungskonsistenz. Wenn die Argumente von Authoren anderer Konfessionen behandelt wurden, ging man davon aus, daß der andere gerade wie man selbst, die Wahrheit suchte." s. 173
4. Metafyzika poskytovala v 17. stol. organickou jednotu vzdělání o světě a o člověku (kterou dnes postrádáme).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)