Za krále Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.
Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. ...
ŽALM 71, v.12 ... Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti ...
Zajímavé, že jedna z písní Karla Kryla se nazývá Žalm 71. Proč? Krylův nápěv a biblický text se v ničem neshodují:
Že by pojítkem bylo právě vyznání "má ústa budou vyprávět o Tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy ..." ?
1 Kor 12,31 – 13,13
... A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.
Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.
Bez pochyby jedna z nejúchvatnějších biblických pasáží. Jedna z prvních, která ke mne ještě jako k nekřesťanovi promluvila.
Lk 4,21-30
[1] Ježíš promluvil v synagoze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?" [2] Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau." Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie." [3] Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
Toto evangelium se zdá být poměrně nesrozumitelné: Zdá se, jakoby byl Ježíš nejprve mile a obdivně přijat, třebaže s určitými rozpaky - vždyť je to syn tesaře, ne nějakého slavného rabína [1]. Pak ale začne Ježíš bezdůvodně provokovat: "Vy jste tak problematické město, že tady nemám šanci udělat to, co v Kafarnaum" [3]. Tato provokace tedy nazaretské občany tak rozčílí, že z okouzlení najednou z ničeho nic přejdou do vražedného hněvu.
Není to divné?
Klíčem k pochopení této pasáže bude interpretace obratu "všichni mu přisvědčovali a divili se milým slovům z jeho úst" (καὶ πάντες ἐμαρτύρουν αὐτῷ καὶ ἐθαύμαζον ἐπὶ τοῖς λόγοις τῆς χάριτος τοῖς ἐκπορευομένοις ἐκ τοῦ στόματος αὐτοῦ). Možná to totiž neznamená, že se Nazareťanům Ježíš zpočátku zamlouval. Možná to znamená jen to, že jim Jažíš poskytl jasné svědectví-evidenci (ἐμαρτύρουν αὐτῷ) a nad tím užasli (ἐθαύμαζον). To ještě neznamená, že pozitivně. A ta "milá slova" znamenají spíš "slova o milosti" (λόγοι τῆς χάριτος) namísto Nazareťany očekávaných slov soudu. Jak upozorňují komentátoři, Ježíš právě dočetl pasáž z Izájáše 61,1-2:
"Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně." Pak Ježíš zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli.
Ježíš totiž nepřečetl z Izaiáše celou pasáž, která dodává "[abych vyhlásil milostivé léto Páně] a den pomsty našeho Boha." Nazareťany tedy asi nezarazilo tolik to, že by Ježíš mohl být pomazaný-mesiáš (takových aspirací znali židé řadu - viz možné mesiášské podtóny Šimona bar Kochby či jasný mesianismus Šabtaje Cvi). Nazareťany zarazilo to, že by mohl někdo být mesiáš, a přitom nemít v plánu "dát Římanům co proto". K čemu mesiáš, co bude vyhlašovat radost a ne pomstu? Dále si zřejmě Nazareťané říkali "No dobrá, když už není ten Ježíš dobrý ke svržení Římanů, tak alespoň ať tu nadělá nějaké to uzdravování."
Ježíš dobře znal své spoluobčany a příbuzné a tak se je snažil vyvést z jejich omezených představ a očekávání. Jeho slova tedy nebyla provokace, ale jasná (židovská) argumentace. Mohl jim to snad vysvětlit trochu více "polopaticky", ale ve své moudrosti zvolil metodu "stručně a jasně" (zcela běžnou u izraelských proroků). S odvoláním na Písmo jim řekl, že tak jako ostatní proroci, mluví i on primárně o reformě a obrácení Izraele (bojovat s Římany je sekundární). A navíc, tak jako u Eliáše a Eliezera, uzdravování není dáno Izraelcům "automaticky", ale pouze na základě čistoty jejich víry a života. Může se dokonce stát, že ne-Izraelci dostanou více milostí než Izraelci.
Proto ta hysterie. Nakonec však Nazareťané pochopili, že to asi přehnali, proto Ježíše nechali odejít. Ježíš po tomto incidentu změnil adresu trvalého bydliště z Nazareta do nedalekého Kafarnaum (což mu pravděpodobně zařídil tamní občan sv. Petr - tyto změny podléhaly schvalování městskou radou).
Pohled na dům Sv. Petra z kafarnaumské synagogy (ten létající talíř nad vykopávkami je kostel)
V kafarnaumské synagoze. 13. ledna 2010.
Kristuv unik je pro me, prima facie, licen jako zazracny. Srv. treba komentar bible.org/seriespage/prophets-and-popularity-luke-414-30
OdpovědětVymazatLze srv. s jinymi komentari, napr. na http://home.ctcweb.net/~cochac/library.htm
John Wesley napr. komentuje takto:
"Passing through the midst of them - Perhaps invisibly; or perhaps they were overawed; so that though they saw, they could not touch him."
www.ccel.org/ccel/wesley/notes.i.iv.v.html
Mně připadá psychologicky nepochopitelné, že by Ježíšovy příbuzní a přátelé, se kterými žil a pravidelně třikrát do roka chodil do Jeruzaléma, ho chtěli chladnokrevně a úmyslně zabít (pravděpodobně nejen shodit ze skály, ale shodit a ukamenovat). Víme, že během svého života byl Ježíš v Nazaretu oblíbený, viz L 2, 51-52 "A Ježíš ... byl milý Bohu i lidem." A pak najednou taková náhlá změna?
OdpovědětVymazatUrčitě ta davová hysterie byla nebezpečná, ale nezdá se mi, že by byli Nazareťané nějak "racionálně" a pevně odhodlaní ho zabít. Proto se kloním spíš k tomu, že je dost popudil ale že nakonec prostě "vychladli". Jiná situace samozřejmě byla v Jeruzalémě, tam byl cizincem a nikdo s ním neměl slitování.
Samozřejmě ale zázrak striktně vzato v Nazaretu nemohu vyloučil. Tím se ale samozřejmě otevírá otázka definice zázraku ...
Nerozumim. Interpretace zazracneho uniku prece nepredpoklada *chladnokrevny* umysl zabit Krista.
OdpovědětVymazat"Víme, že během svého života byl Ježíš v Nazaretu oblíbený, viz L 2, 51-52 "A Ježíš ... byl milý Bohu i lidem." A pak najednou taková náhlá změna?" Pak je ale problem i v samotnem Lk 4:28-29: "Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů." Prece ho tak douho znali a byl jim tak mily.(Co kdyz je ale zklamal? Vzbudil jejich nadeje: svatba v Kani byla asi predtim. Co kdyz se jim zacal jevit jako rouhac, odpadlik, heretik ci neco podobneho? Kdovi, co vse jeste bylo receno v synagoze.)
Chápu to tak, že jim byl sice (docela) milý po dlouhá léta, ale pak je začal dost štvát - např. tím, že se zázraky začal v Kafarnaum, tím, že vypustil "a den pomsty našeho Boha" ze čtení, atd. NAvíc samozřejmě nevíme, zda Ježíš žil po celou dobu v Nararetě, či i někde jinde (i když na esény nevěřím). To odcizení pomau rostlo a v té synagoze jim nakonec řekl, že nebude mesiáš podle jejich gusta, což je úplně rozlobilo. Hájil jsem interpretaci, že mesiáštví by jim samo o sobě nevadilo, ale muselo by bát proti-římské.
OdpovědětVymazatNavzdory tomu konfliktu ale (předpokládám), že ho nemohli zabít jen tak (bez soudu) a ani si nemyslím, že by jen tak zabili svého dlouholetého spoluobčana. Nemohu samozřejmě vyloučit, že to došlo tak daleko, že Bůh nadpřirozeně zasáhl, aby Ježíš nebyl předčasně zavražděn, ale nezdá se mi pravděpodobné, že by to tak daleko došlo.
Jako rouhač, heretik, odpadlík, atd. jim začal připadat až později a navíc se konflikt opět vyhrotil spíš v Jeruzalémě s rabíny než v Galileji (teď střílím od boku, neprošel jsem si všechny záznamy o hlavních konfliktech).
Myslim, ze to tak daleko zajit dost dobre mohlo. "Heretik" pro ne byl spis vstricnosti vuci pohanum.
OdpovědětVymazatMatthew Henry Commetary:
"They wanted to have their lame, and blind, and sick, and lepers, healed and helped, that the charge of their town might be eased; and that was the chief thing they looked at. They thought their own town as worthy to be the stage of miracles as any other; and why should not he rather draw company to that than to any other? And why should not his neighbours and acquaintances have the benefit of his preaching and miracles, rather than any other?
...
How he was persecuted at Nazareth.
(1.) That which provoked them was his taking notice of the favour which God by Elijah and Elisha showed to the Gentiles: When they heard these things, they were filled with wrath (v. 28), they were all so; a great change since v. 22, when they wondered at the gracious words that proceeded out of his mouth; thus uncertain are the opinions and affections of the multitude, and so very fickle. If they had mixed faith with those gracious words of Christ which they wondered at, they would have been awakened by these latter words of his to take heed of sinning away their opportunities; but those only pleased the ear, and went no further, and therefore these grated on the ear, and irritated their corruptions. They were angry that he should compare himself, whom they knew to be the son of Joseph, with those great prophets, and compare them with the men of that corrupt age, when all had bowed the knee to Baal. But that which especially exasperated them was that he intimated some kindness God had in reserve for the Gentiles, which the Jews could by no means bear the thoughts of, Acts xxii. 21. Their pious ancestors pleased themselves with the hopes of adding the Gentiles to the church (witness many of David's psalms and Isaiah's prophecies); but this degenerate race, when they had forfeited the covenant themselves, hated to think that any others should be taken in.
2.) They were provoked to that degree that they made an attempt upon his life. This was a severe trial, now at his setting out, but a specimen of the usage he met with when he came to his own, and they received him not. [1.] They rose up in a tumultuous manner against him, interrupted him in his discourse, and themselves in their devotions, for they could not stay until their synagogue-worship was over. [2.] They thrust him out of the city, as one not worthy to have a residence among them, though there he had had a settlement so long. They thrust from them the Saviour and the salvation, as if he had been the offscouring of all things. How justly might he have called for fire from heaven upon them! But this was the day of his patience. [3.] They led him to the brow of the hill, with a purpose to throw him down headlong, as one not fit to live. Though they knew how inoffensively he had for so many years lived among them, how shining his conversation had been,—though they had heard such a fame of him and had but just now themselves admired his gracious words,—though in justice he ought to have been allowed a fair hearing and liberty to explain himself, yet they hurried him away in a popular fury, or frenzy rather, to put him to death in a most barbarous manner. Sometimes they were ready to stone him for the good works he did (John x. 32), here for not doing the good works they expected from him. To such a height of wickedness was violence sprung up.
OdpovědětVymazat(3.) Yet he escaped, because his hour was not yet come: He passed through the midst of them unhurt. Either he blinded their eyes, as God did those of the Sodomites and Syrians, or he bound their hands, or filled them with confusion, so that they could not do what they designed; for his work was not done, it was but just begun; his hour was not yet come, when it was come, he freely surrendered himself. They drove him from them, and he went his way. He would have gathered Nazareth, but they would not, and therefore their house is left to them desolate. This added to the reproach of his being Jesus of Nazareth, that not only it was a place whence no good thing was expected, but that it was such a wicked, rude place, and so unkind to him. Yet there was a providence in it, that he should not be much respected by the men of Nazareth, for that would have looked like a collusion between him and his old acquaintance; but now, though they received him not, there were those that did."
www.ccel.org/ccel/henry/mhc5.Luke.v.html